The Plastic People of the Universe: Porovnání verzí

m
m (- tagy)
Po propuštění z vězení pokračovali Plastici v hudební tvorbě. V reakci na svoji perzekuci nahráli rozsáhlé kompozice ''100 bodů'' (1977) a ''Dopis Magorovi'' (1978). První jmenovaná skladba byla zhudebněným textem českého novináře [[František Vaněček|Františka Vaněčka]], ve kterém shrnul, čeho všeho se vládnoucí komunistická moc v Československu bojí. ''Dopis Magorovi'' byl pozdravem pro uměleckého vedoucího a manažera kapely [[Ivan Martin Jirous|Jirouse]], který byl komunistickým režimem opakovaně zatýkán a vězněn. Kromě členů Plastic People připojila svůj pozdrav i řada dalších představitelů kulturního undergroundu (např. [[Pavel Zajíček]], [[Eugen Brikcius]] a také [[Václav Havel]]). Tyto skladby později vyšly ve sbírce nahrávek nazvané ''Kolejnice duní''.
 
Skupina se ale převážně věnovala ucelenějším dílům bez politického podtextu. Prvním z nich byla se staly v roce 1978 ''Pašijové hry velikonoční'' s texty na základě [[Starý zákon|Starého]] a [[Nový zákon|Nového zákona]]. O rok později přibyl projekt ''Jak bude po smrti'' – zhudebněné texty českého básníka a filosofa [[Ladislav Klíma|Ladislava Klímy]], a v roce 1981 spatřilo světlo světa album ''Co znamená vésti koně'', ke kterému napsal texty Vratislav Brabenec. Další projekt ''Souostroví GULAG'' (1982) podle knihy [[Sovětský svaz|sovětského]] [[politický vězeň|politického vězně]] [[Alexandr Solženicyn|Alexandra Solženicyna]] se nepodařilo dokončit a vznikly pouze tři instrumentální skladby. Skladby z tohoto období se velmi lišily od nahrávek kapely z konce 60. a první poloviny 70. let. Hudební publicista Jaroslav Riedel je charakterizuje takto: ''„Přes návrat k písňové formě Plastic People pokračovali v zadumaně artistní linii, svým chmurným patosem a využíváním postupů církevní hudby se dosti vzdálili původním razantně rockovým východiskům.“''<ref name="historie1980" />
 
{{P-citát|right|V jednom rozhovoru se nás ptali, jestli je to politický a tak. My jsme si stáli za tím, že to nikdy politický věci nebyly, v tom má Mejla pravdu. Nicméně politický to bylo v tom, že režim to tak bral, on nás cejtil jako svýho nepřítele, takže si to do určitý míry vytvářel sám. Jim vadil kdokoliv, kdo dělal něco sám, kdo se rozhodoval bez jejich souhlasu, kdo žil bez závislosti na nich. Pro ně bylo nebezpečný, když se někdo dokázal pohybovat svobodně.|Tomáš Schilla|''rozhovor v roce 1997''<ref name="Schilla" />}}
688

editací