Kozáci: Porovnání verzí

Odebráno 31 bajtů ,  před 3 lety
m
WPCleaner v1.41b - Fixed using WP:WCW (Odkaz shodný se svým popisem)
m (WPCleaner v1.41b - Fixed using WP:WCW (Odkaz shodný se svým popisem))
V následujícím období získalo jejich vojenské umění dobrou pověst, kozácké jednotky si začaly najímat i západoevropské země. Kozáci žijící na [[Ukrajina|Ukrajině]] v okolí řeky [[Dněpr]] se soustředili kolem města [[Záporoží]], kde vytvořili svou největší pevnost zvanou [[Záporožská Sič]]. Kolem roku [[1530]] se tato [[sič]] stala jejich centrem. Zde sídlil ''[[koš (kozácký samosprávný orgán)|koš]]'', což byl jejich hlavní a nejvyšší samosprávný orgán, jehož velitel byl volen na jeden rok a nazýval se ''košový ataman'' nebo prostě ''košový''{{Doplňte zdroj}}. Volila ho ''rada siče'' skládající se ze ''stařešinů'', což byl kozácký ekvivalent důstojníků. Taková svérázná kozácká republika existovala na Záporožské Siči do roku [[1654]].
 
Kozáci se formálně dělili na ''kureny'', jakési jednotky, kterých bylo dohromady nejvíce 38. Nižším stupněm ve vojenské hierarchii byl ''polk'' ([[pluk]]). Ten se dále dělil na ''sotni'' ([[Setnina|setniny]]), nebo [[rota|roty]] a ještě nižší ''stance'' (obce). Kozáci vedli aktivní boj proti jinověrcům, kterými pro ně byli zejména [[Krymští Tataři|krymští Tataři]], [[Turci]], polští a litevští [[Katolická církev|katolíci]], [[Židé]] i ostatní zejména západoevropští přistěhovalci na Ukrajině. Záporožská Sič tak sehrála významnou roli při formování [[Ukrajinci|ukrajinského národa]] a v jeho boji za samostatnost v [[16. století|16.]]–[[18. století]].
 
[[Rzeczpospolita]] zprvu využívala kozáků jako vojsko, a do jejich vnitřních záležitostí příliš nezasahovala, což kozákům velmi vyhovovalo. Litevská a polská [[šlechta]] však od [[17. století]] začala zabírat jejich území a nedbaje na jejich statut samostatného svobodného obyvatelstva, dělala z nich své poddané. Registrovaných kozáků se pokoušela využít k potlačení ukrajinského národního hnutí. Kozáckým velitelům byly udělovány šlechtické tituly, ani to však nepomohlo a jednotky registrovaných kozáků často přecházely k povstalcům. Začátkem 17. století proběhlo několik krvavých kozáckých povstání. Největší z nich vedl [[Bohdan Chmelnický]] v letech [[1648]]–[[1654]]. V [[1649]] povolil polský král Chmelnickému zvýšit počet registrovaných kozáků na 40 tisíc, ale již roku [[1651]] po Berestecké bitvě se musel jejich počet snížit na 20 tisíc. Povstání se velkou měrou podílelo na kolapsu [[Republika obou národů|Republiky obou národů]]. Po Perejaslavské radě v roce [[1654]] se levobřežní [[Ukrajina]] poprvé spojila s [[Ruské impérium|Ruským carstvím]], tehdy byl sestaven i poslední seznam registrovaných kozáků. Nacházelo se v něm 60 tisíc jmen. Kozácko-ruská jednota však nevydržela dlouho, neboť i ruští caři se pokoušeli omezit kozáckou samostatnost.
V polovině [[16. století]] bojovali kozáci ve vojsku [[Ivan IV. Hrozný|Ivana IV. Hrozného]] při dobývání [[Kazaň|Kazaně]] a [[Astrachaň|Astrachaně]]. Právě Ivan pak kozákům potvrdil právo svobodného života, výměnou za povinnost ochrany hranic [[Rusko|ruského]] státu, přiznal kozákům i žold ve formě zbraní a zlata, který byl ale vyplácen nepravidelně. Kozáci tak v [[Ruské impérium|Rusku]] plnili v 16. a 17. století zejména funkci ochrany hranic a příhraničních oblastí před nájezdy [[Tataři|Tatarů]] a [[Nogajská horda|Nogajců]]. Později pomáhali při podmaňování [[Sibiř]]e, [[Kavkaz]]u a [[Dálný východ|Dálného východu]]. Dobývání Sibiře započal na sklonku 16. století kozácký ataman [[Jermak Timofějevič]], když porazil [[Kučum|Kučuma]], chána [[Tataři|Sibiřských Tatarů]]. Postup kozáků na východ probíhal velice rychle. Roku 1632 založil kozák [[Petr Ivanovič Beketov|Pjotr Beketov]] pevnost [[Jakutsk]] a tím otevřel cestu k obsazení východní Sibiře. V roce [[1645]] kozák Vasilij Pojarkov proplul po řece [[Amur]] do [[Ochotské moře|Ochotského moře]], kde objevil Severní [[Sachalin]] a následně se vrátil do [[Jakutsk]]a. Další ruský kozák [[Semjon Ivanovič Dežňov]] přeplaval z ústí řeky [[Kolyma|Kolymy]] v [[Severní ledový oceán|Severním ledovém oceánu]] do řeky [[Anadyr]] v [[Tichý oceán|Tichém oceánu]] a objevil průliv mezi [[Asie|Asií]] a [[Aljaška|Aljaškou]]. [[Kamčatka (poloostrov)|Kamčatku]] prozkoumal a obsadil v letech [[1697]]–[[1699]] kozák [[Vladimir Vasiljevič Atlasov]], neblaze proslulý svou hrabivostí a brutalitou.
 
V [[17. století|17.]] a [[18. století|18. století]] se ruské kozáctvo podílelo velkou měrou na dvou povstáních a útocích proti [[Ruské impérium|Ruskému carství]]. Z jeho řad vzešli mnozí organizátoři kozáckých a rolnických povstání, jako například [[Stěnka Razin]] a [[Jemeljan Pugačov]]. Kozáci mají podíl na událostech tzv. [[Smuta|smutné doby]] počátkem 17. století. Podporovali [[Lžidimitrij I.|Lžidimitrije I.]] a tvořili podstatnou část jeho armády. Měli velký význam při zvolení [[Michal III.|Michala III.]] za cara. Roku [[1671]], po porážce povstání [[Stěnka Razin|Stěnky Razina]], se ruskému carovi [[Alexej I. Michajlovič|Alexeji]] podařilo dostat kozáky pod kontrolu. Z dobrovolných spojenců se tak stali carskými poddanými. Do jejich organizace stále více zasahovala [[car]]ská moc, která ji do konce 17. století začala upravovat v souladu s vlastní administrativou. Od roku [[1721]] spadali kozáci pod Vojenské kolegium, které bylo jakýmsi předchůdcem Ruského ministerstva obrany. V tomtéž roce [[Petr I. Veliký]] pozastavil volbu atamanů kozáků a nařídil jejich výběr carskou mocí. Po likvidaci Pugačovova povstání v roce [[1775]] během panování [[Kateřina II. Veliká|Kateřiny II.]] byly zlikvidovány i poslední prvky kozácké [[autonomie]]. V [[1798]] byly kozácké hodnosti nahrazeny armádními, kozáčtí stařešinové probrali důstojnické hodnosti a dostali šlechtické tituly.
[[Soubor:Донской козакъ 1821 года.jpeg|vlevo|náhled|Donský kozák okolo roku 1821]]
V [[19. století]] se kozáci, kteří udržovali jediní profesionální stálou bojovou pohotovost, stali de facto páteří carské armády a označení kozák se v době carského režimu stalo takřka synonymem pro vojáka. To však není přesné, v carském Rusku byli kozáci elitní složkou armády, podobně jako „britští“ [[Gurkhové]], rovněž tradičně bojovný národ. V roce [[1802]] vydali první armádní směrnice pro kozácká vojska. Od roku [[1827]] byl za nejvyššího atamana všech kozáckých vojsk v carském [[Ruské impérium|Rusku]] volen následník trůnu. V [[1838]] byl vytvořen organizační řád pro kozácké oddíly, ty v [[1857]] přešly pod správu velení (od [[1867]] Hlavního velení) nepravidelných (od [[1879]] kozáckých) vojsk ministerstva války, od roku [[1910]] podléhající Hlavnímu štábu.
23 683

editací