Vykřičník: Porovnání verzí

 

V češtině je začátek používání vykřičníku a dalších interpunkčních znamének spojen zhruba s nástupem [[bratrský pravopis|bratrského pravopisu]]. Obrozenci a jazykoví brusiči ještě v 1. polovině 19. století interpunkci nevěnovali pozornost. [[Martin Hattala]] v roce 1857 napsal pravděpodobně první komplexnější pojednání o dělidlech, v němž „znak podivení“ (!) spolu se „znakem otázkovým“ (?) zařadil mezi „znamení hlasoměnná“.<ref>Martin Hattala: ''Srovnávací mluvnice jazyka českého a slovenského'', Praha 1857, s. 104–106</ref> Ostatní autoři tento výklad příliš nereflektovali, například druhé vydání matičního Brusu zmiňuje jen čárku a středník a třetí vydání navíc jen tečku.<ref name="kvyvoji2" /> [[František Bartoš (etnograf)|František Bartoš]] v 1. vydání své Skladby roku 1878 podobně rozlišuje dělidla, podobně jako Hattala, na ta, která označují části vět, a ta, která označují přízvuk vět (otazník a vykřičník). Teoretici používali pro označování dělicích znamének nejednotnou terminologii, pro vykřičník se krom zmíněného Hattalova „znaku podivení“ používaly například názvy „vzvolavník“ ([[Karel Koblížek]], 1876), „zvolavník“ ([[František Bačkovský]]) či „rozkazník“ (Pravopis ve škole obecné, K. Taubenek a T. Duchacká, zmiňuje též František Bačkovský v Brusu jazyka českého – např. ve 4. vydání z roku 1894). Dnešní názvy pocházejí víceméně od Františka Bartoše. Slovo „vykřičník“ bylo ostatně původně obsazeno jiným významem, [[Václav Hanka]] jím označoval citoslovce.<ref name="kvyvoji2">Miloslav Sedláček: [http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=7137 K vývoji českého pravopisu. Část 2], Naše řeč, ročník 76 (1993), číslo 3</ref>

 

== Unicode ==