Leoš Janáček: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
značka: editace z Vizuálního editoru |
Upřesnění data vídeňského uvedení Její pastorkyně - v textu bylo chybně uvedeno "téhož roku" jako pražská premiéra tj. 1916, ve skutečnosti to bylo o necelé dva roky později, v únoru 1918. značka: editace z Vizuálního editoru |
||
Řádek 31:
Na počátku své skladatelské dráhy byl inspirován moravskou [[Lidová píseň|lidovou písní]], užíval jejích nápěvů a studoval rytmiku a [[Intonace (lingvistika)|intonaci]] [[řeč]]i, což posléze originálně převáděl do své hudby. Studoval též ruskou lidovou hudbu. Lidové písni jeho rodné lašské lidové kultury se věnoval též jako sběratel a [[Folklór|folklorista]]. Podle vzoru [[Antonín Dvořák|Dvořákových]] „Slovanských tanců“ složil podobný komplet, inspirovaný [[Lidová hudba|lidovou hudbou]] rodného kraje, s názvem „[[Lašské tance]]“.
Po složení nepříliš úspěšných oper ''Šárka'' a ''Počátek románu'' se mu dostalo prvního ocenění – opera ''[[Její pastorkyňa]]'' byla v roce 1904 nadšeně přijata brněnským publikem. K pražské premiéře opery došlo sice až v roce 1916, otevřela mu však dveře do celého světa: pod názvem ''Jenůfa'' zaznamenala
Toto poslední období skladatelova života přineslo nejoriginálnější, nejvyzrálejší a světově proslulá díla orchestrální, především ''Sinfoniettu'', [[symfonická báseň|symfonickou báseň]] ''Taras Bulba'' a slavnou ''[[Glagolská mše (Janáček)|Glagolskou mši]]'', jednu z nejsvébytnějších skladeb světové hudby vůbec, [[mše (hudba)|mši]] napsanou ve staroslověnštině. Metoda Janáčkovy tvorby, která vykrystalizovala v ''Její pastorkyni'', spočívající ve specifickém opakování motivů, úryvkovitosti a dramatické zkratce, stejně jako v originalitě práce s vývojem jednotlivých sekvencí, dostoupila v tomto díle vrcholu. ''Glagolská mše'' je současně ve vokálním projevu výsledkem dlouhodobého studia lidové hudby z hlediska sémantického. Skladatel zde s obdivuhodně jasnou vizí dospívá k pradávným kořenům slovanské hudební kultury, a to nejen po stránce ryze hudební, ale též jazykové. Čerpá z cyrilometodějského odkazu, předkládá nám však atmosféru, která dýchá syrovou zemitostí člověka, který je spojen s přírodou ve smyslu pohanství. Jeho víra jakoby byla kombinací obou těchto výbav. Jedná se o naprosto nevšední dílo v celosvětovém měřítku nejen co do svébytnosti, ale též dokonalosti zpracování.
| |||