Bitva u Solferina: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
m Robot: oprava formátování infoboxu; kosmetické úpravy
m doplňky, překlep
Řádek 36:
'''Bitva u Solferina''' ([[24. červen|24. června]] [[1859]]) byla největší a rozhodující bitva [[Druhá italská válka za nezávislost|druhé italské války za nezávislost]], ve které francouzsko-sardinská vojska porazila rakouskou armádu, což znamenalo rozhodující krok ke sjednocení [[Itálie]] a [[Viktor Emanuel II.|Viktoru Emanuelovi II.]] otevřelo cestu k titulu italského krále.
 
Ve střetnutí mezi rakouskými a francouzsko-sardinskými vojsky hrála úlohu neschopnost velitele rakouských sil Ference Gyulaya{{kdo?}}, který se nemohl rozhodnout k akcím proti slabým vojskům sardinského krále [[Viktor Emanuel II.|Viktora Emanuela II]]. Rakouská vojska nechala bez povšimnutí vylodit{{kde?}} francouzský kontingent, který čítal přes 120 tisíc vojáků a který se 16. května spojil se sardinskou armádou. Od počátku června začaly jednotlivé boje a šarvátky, z nichž jeden z nejvýznamnějších se konal 8. června, kdy byl do boje nasazen [[11. pěší pluk z Písku,|'''11. pěší pluk''' z Písku,]] doplňovaný v jižních [[Čechy|Čechách]]. V této bitvě u Melegnany se hrdinsky bránilo 6 tisíc rakouských vojáků náporu 30 tisíc [[Francouzi|Francouzů]].
 
Bitva u Solferina se odehrávala 24. června ve velkém prostoru a jednalo se prakticky o tři bitvy – u '''Solferina''', u '''Guidizzola''' a u '''San Martina'''. Na straně [[Rakouské císařství|rakouského císařství]] se jí účastnilo 126 tisíc mužů, spojená francouzsko-sardinská vojska měla 115 tisíc mužů. U San Martina si dokázali vytvořit Francouzi převahu a postupně zatlačovali rakouská vojska z pozic. U Solferina se začali rakouští vojáci stahovat pod mohutným tlakem kolem čtvrté hodiny odpolední. Ve středu sestavy se střetlo 57 000 Francouzů (včetně celé císařské gardy) s 40 000 Rakušany. Po úporných bojích v nepřehledném [[terén]]u, kde se nedokázaly uplatnit rakouské [[Puška|pušky]], byl střed rakouské sestavy prolomen a levé křídlo poté začalo ustupovat. V šest hodin večer se sardinská vojska vrhla do nového útoku proti rakouskému pravému křídlu, ovšem marně a to přesto, že proti Benedekovu sboru s 25 000 vojáky útočilo 44 000 Piemonťanů. Kolem desáté hodiny večerní byl dán pokyn k ústupu rakouských jednotek z [[bojiště]]. Bitva trvala 15 hodin a vyčerpaná francouzsko-sardinská vojska již neměla sílu pronásledovat stejně vyčerpaného nepřítele.