Clarice Lispectorová: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
nový
 
Bez shrnutí editace
Řádek 1:
{{Infobox - osoba}}
'''Clarice Lispectorová''' ([[10. prosince]] [[1920]], [[Čečelnyk]] – [[9. prosince]] [[1977]], [[Rio de Janeiro]]) byla [[Brazílie|brazilská]] [[spisovatelka]] a [[novinářka]] [[Židé|židovského]] původu narozená na území dnešní [[Ukrajina|Ukrajiny]]. Její povídky a romány byly povětšinou [[Psychologická literatura|psychologické]], psala ale i [[Literatura pro děti a mládež|literaturu pro děti]].<ref>{{Citace elektronického periodika|titul=Lispectorová (Lispector) Clarice|periodikum=leporelo.info|url=https://leporelo.info/lispectorova-lispector-clarice|jazyk=cs|datum přístupu=2017-03-05}}</ref>
== Život ==
Narodila se v typickém ukrajinském [[štetl]]u. Ten se během [[Ruská občanská válka|občanské války]] stal obětí [[Pogrom|pogromu]], během nějž byla její matka znásilněna. To rodinu přimělo k emigraci, nejprve do [[Rumunsko|Rumunska]] a následně, roku 1922, v Clariciných pouhých dvou letech, do Brazílie. Rodina se usadila nejprve v malém městečku [[Maceió]] a později v [[Recife]]. Roku 1930, v Clariciných devíti letech, její matka zemřela. V roce 1933, tedy ve třinácti letech, se Clarice pod silným dojmem z četby knihy [[Hermann Hesse|Hermanna Hesseho]] ''[[Stepní vlk]]'' rozhodla, že bude spisovatelkou. Roku 1935 se rodina přestěhovala do Rio de Janeira. Zde Clarice vystudovala práva na univerzitě. Ve dvaceti, roku 1940, publikovala první literární text, povídku ''Triunfo'' v časopise ''Pan''. V tom roce zemřel i její otec. Ještě na univerzitě se Clarice začala živit jako novinářka, nejprve v tiskové agentuře ''Agência Nacional'' a poté v deníku ''A Noite''. Zlomovým se pro ni stal rok 1943. Tehdy získala brazilské občanství a vzápětí se vdala za diplomata Maury Gurgela Valenteho. Ve stejném roce také vydala, tedy ve svých 23 letech, první román. A hned šlo o velký úspěch - kniha ''Perto do Coração Selvagem'' (''Blízko divokého srdce'') patří dodnes k jejím nejznámějším. Forma silně introspektivního vnitřního monologu hrdinky kritiku zaujala. Začala Lispectorovou okamžitě přirovnávat k [[Virginia Woolfová|Virginii Woolfové]] a [[James Joyce|Jamesi Joyceovi]]. V roce 1944 začala Clarice cestovat spolu s manželem po jeho diplomatických misích. Nejprve šlo o [[Neapol]], kde ale zpočátku pracovala především v nemocnici, v níž pečovala o zraněné brazilské vojáky, kteří se vylodili při spojenecké invazi. V Neapoli napsala také svůj druhý román ''O Lustre''. Vyšel roku 1946. Ve stejném roce byl její muž převelen na velvyslanectví do [[Švýcarsko|švýcarského]] [[Bern|Bernu]]. Chladnější mentalita Švýcarů ji příliš nevyhovovala, ale napsala v Bernu třetí, velmi snový, román ''A cidade sitiada''. Ten však u kritiky propadl. V letech 1950-1951 její muž působil v [[Londýn|Londýně]] a od roku 1952 ve [[Washington, D.C.|Washingtonu]]. Diplomatický svět však Clarice stále více frustroval. Chyběla jí též rodina a Brazílie. Roku 1959 tak manžela opustila a vrátila se do Rio de Janeira. Zde záhy vydala novou knihu povídek ''Laços de família'', která zaznamenala úspěch, největší od prvotiny. V roce 1964 vydala další úspěšnou knihu - ''A paixão segundo G.H.'' Příběh bohaté ženy, která v pokoji pro služku zažije mystickou vizi. Knihou se definitivně vrátila na brazilské literární nebe, avšak záhy, v roce 1966, se přihodila tragická událost - usnula s cigaretou v posteli, která vzplála a ona utrpěla značné popáleniny. Přežila, ale následující desetiletí prožila v bolestech. Přesto nadále tvořila. Nově i knihy pro děti - rok po své nehodě vydala první z nich, ''O Mistério do coelho pensante'', příhody "přemýšlivého králíka". Ve stejném roce začala psát sloupky do novin ''Jornal do Brasil''. Přinesly jí značnou popularitu a posmrtně vyšly v souboru ''A Descoberta do mundo''. V roce 1968 podpořila protesty proti brazilské vojenské diktatuře. Ve stejném roce se vrátila k próze pro dospělé. Avšak opravdovým comebackem byla až kniha ''Água Viva'', jež vyšla roku 1973. Lispectorová ji tvořila s velkými obtížemi, i kvůli zdravotním problémům. Avšak kritika ji označila za její dílo vrcholné. Ve stejném roce však byla vyhozena z ''Jornal do Brasil'' a ocitla se ve finančních problémech. Ty se snažila vyřešit rychlým psaním nových textů, což nebylo zcela šťastné, a také překládáním - přeložila v té době do [[Portugalština|portugalštiny]] řadu děl [[Agatha Christie|Agathy Christie]], [[Oscar Wilde|Oscara Wildea]] a [[Edgar Allan Poe|Edgara Allana Poea]]. Její poslední knihou vydanou za jejího života byl román ''A Hora da estrela'', v němž se pro sebe velmi neobvykle a jemně dotkla i tématu židovství. Posmrtně vyšel ještě román ''Um Sopro de Vida'' a několik souborů povídek, pohádek a publicistiky.