Otevřít hlavní menu

Změny

Přidáno 9 393 bajtů ,  před 2 lety
Rozšíření článku (především kapitoly Gruzie a Belgie a Nizozemí)
 
V zásadě rozlišujeme:
*# Knížete panovníka (vládne svému knížectví)
**## Obecný výraz pro panovníka bez ohledu na titul ("knížetem" může být např. i císař)
**## Panující kníže jako konkrétní titul vládce knížectví (např. [[Hans Adam II.]] v [[Lichtenštejnsko|Lichtenštejnsku]])
 
*# Knížete titulárního (je pouhým šlechticem)
 
==Současnost==
 
=== Soudobá knížata ===
[[File:Prince Albert II of Monaco neu.jpg|thumb|Albert II., kníže monacký|alt=Albert II., kníže monacký]]
V Evropě jsou dnes knížaty panovníci [[Monako|Monaka]] a [[Lichtenštejnsko|Lichtenštejnska]]. Zvláštním případem je spoluknížectví [[Andorra]], kde se o knížecí titul jako formální představitelé státu dělí [[Prezident Francie|francouzský prezident]] a španělský [[Urgellská diecéze|biskup ze Sao de Urgel]]. Mimo Evropu je knížecí hodnost uznávána panujícím emírům [[Katar|Kataru]] a [[Kuvajt|Kuvajtu]], stejně jako všem sedmi emírům [[Spojené arabské emiráty|Spojených arabských emirátů]]. Šlechtická knížata jsou, bez nějakých zvláštních [[Privilegium|privilegií]], oficiálně uznávána již jen v [[Belgie|Belgickém království]] (v jednom případě taktéž v [[Nizozemsko|Nizozemsku]]). V [[Německo|Německu]] jsou šlechtické tituly (v tomto případě ''Fürst'' a častěji ''[[Princ|Prinz]]'') od roku [[1919]] součástí příjmení, aniž by z nich vyplývala jakákoli přednostní práva (z právního hlediska jde o příjmení, nikoli titul). Knížecí titul nebo hodnost je i v současnosti výsadou několika málo duchovních hodnostářů ([[Kníže#Duchovní knížata|'''Viz''']]).
 
==Oslovení==
|Fürst
|Fürstin
|Fürstentum/Hochstift<ref>Výraz ''Hochstift'' se používá variantně v případě biskupského knížectví. Obdobně existuje termín ''Erzstift'' pro arcibiskupské knížectví.</ref>
|Fürstentum
|-
|[[Nizozemština|Nizozemsky]]
|Foarst
|Foarstinne
|Foarstedom
|-
|[[Staroangličtina|Staroanglicky]]
|-
|[[Maďarština|Maďarsky]]
|Fejedelem/Herceg
|Fejedelemasszony/Hercegnő
|Fejedelemség/Hercsegség
|-
|[[Finština|Finsky]]
|Tywysoges
|Tywysogaeth
|-
|[[Novořečtina|Novořecky]]
| Πρίγκηπας (Prigkipas)
| Πριγκήπισσα (Prigkipissa)
|-
|-
 
=== Odvozené termíny v češtině ===
[[File:Dietrichštejnská hrobka, Mikulov.JPG|thumb|Dietrichštejnská knížecí hrobka, Mikulov]]
* Zemský kníže/Kníže země - vladař, [[zeměpán]]
* Knížecí hrob - termín z [[archeologie]], označující mimořádně bohatě vybavený [[Pravěk|prehistorický]] hrob nějakého předáka, vojevůdce či kmenového náčelníka
* Knížecí hrobka/Knížecí krypta - hrobka knížecí rodiny, v [[Česko|ČR]] např. v [[Schwarzenberská hrobka (Domanín)|Třeboni]] ([[Schwarzenberkové]]) či [[Ditrichštejnská hrobka|Mikulově]] ([[Ditrichštejnové]])
* Knížecí oratoř - uzavřená [[Oratoř (architektura)|oratoř]] sloužící knížecí/vladařské rodině
* [[Knížecí stát]] - domorodá monarchie v Indii, mediatizovaná [[Britské impérium|Brity]] do [[IndickýBritská císařIndie|Indického císařství]]
* [[Velkokníže]] - titul panovníka [[Kyjevská Rus|Kyjevské]] a [[Moskevské knížectví|Moskevské Rusi]], [[Litevské velkoknížectví|Litvy]], [[Dějiny Finska|Finska]] či [[Sedmihradské velkoknížectví|Sedmihradska]] i titul princů [[Ruské impérium|Ruského impéria]], obdobně [[velkoknížectví]]
* Arcikníže - nepříliš šťastný překladový výraz, užívaný občas v češtině pro [[Arcivévoda|arcivévodu]]
* Titulární kníže - kníže bez vlastního knížectví, nevládne
* Údělný kníže - kníže s vlastním územím, které drží jako závislé [[léno]], ne vždy toto léno ([[údělné knížectví]]) bývalo dědičné (např. [[moravské přemyslovské úděly]])
* Duchovní kníže - duchovní hodnostář s knížecím titulem ([[Kníže#Duchovní knížata|'''Viz''']]), např. [[kníže-biskup]]
* Kníže-volitel - alternativní výraz pro [[Kurfiřt|kurfiřta]]
* Okněžněné hrabství/[[Lankrabě|lankrabství]]/[[purkrabství]] - hrabství/lankrabství/purkrabství ve Svaté říši římské postavené na roveň knížectví
* Okněžněné opatství/proboštství - opatství/proboštství, jehož [[opat]]/[[probošt]]/[[abatyše]] náleží ke knížecímu stavu
* Knížecí rada - [[Pejorativum|pejorativní]] označení pro radu pronesenou bez patřičného vhledu do problematiky (jinak též poradní sbor knížete)
* Knížecí [[reformace]] - termín zavedený [[Německá historická škola|německým dějepisectvím]], označující reformační proces řízený či iniciovaný "svrchu" panovníkem, nikoli vlivnými kazateli
* Kněžic - staroslovanský titul syna, případně dědice panujícího knížete, v češtině dnes užíván zejména v [[Pověst|pověstech]] a pohádkách
 
=== Kníže v toponymech ===
[[File:Castle Fürstenstein.JPG|thumb|Zámek Książ/Fürstenstein ve Slezsku]]
Zejména ve slovanském a německém prostředí se termín knížete promítl do [[Toponymum|toponym]]. Celá řada lokalit je pojmenována po knížeti, často proto, že byla knížetem založena. Lze uvést několik příkladů:
* [[Kněžice]] - celkem 8 lokalit v [[Česko|Česku]]
* [[Knížecí Pláně]] (německy ''Fürstenhut'') - část obce [[Borová Lada]]
* [[KsiążZámek (hrad)Książ|Hrad]] a městečko [[Książ]] (německy ''Fürstenstein'') v polském [[Slezsko|Slezsku]] - na knížete upomíná v obou jazycích
* [[Kneževo]] (jazykem [[Bosňáci|Muslimů]] ''Skender Vakuf'') - město v [[Bosna a Hercegovina|Bosně]], jinak několik dalších menších obcí v Bosně a [[Chorvatsko|Chorvatsku]]
* Fürstenau - městečko v [[Dolní Sasko|Dolním Sasku]], zámek v [[Hesensko|Hesensku]] a dalších 5 lokalit v Německu, jedna ve [[Švýcarsko|Švýcarsku]] a historicky také 10 míst v dnešním Polsku
* [[Fürstenfeldbruck]] - město s [[Klášter Fürstenfeld|klášterem Fürstenfeld]]  v [[Bavorsko|Bavorsku]]
 
== Stručné dějiny knížecího titulu ==
V Čechách byl původně knížecí titul shodný se slovenským výrazem [[kňaz]], zatímco západní prameny jmenují českého panovníka v dobách prvních Přemyslovců nejčastěji jako vévodu (''Dux'') a "pouhý" knížecí titul (''Princeps'') někdy přiznávají [[Moravské přemyslovské úděly|údělným knížatům na Moravě]]. Po vzniku [[České království|Českého království]] a nástupu Lucemburků se v Čechách objevují i knížata nepanovnického původu. Jde o polosuverénní panovníky [[Slezská knížectví|slezských knížectví]] po té, co bylo [[Slezsko]] r. 1335 [[Inkorporace|inkorporováno]] do [[Země Koruny české|českého státu]]. Knížecí titul náležel i několika církevním hodnostářům, např. [[Seznam pražských biskupů a arcibiskupů|pražskému arcibiskupovi]] či abatyši [[Klášter svatého Jiří (Praha)|kláštera Svatého Jiří]]. Mezi česká knížata patřilypatřila také [[Seznam moravských markrabat|markrabata moravská]] (pokud nebyla totožná s panujícím králem) a [[Opavské knížectví|vévodové opavští]] - [[Opavští Přemyslovci|nelegitimní větev Přemyslovců]]. Po vydání [[Obnovené zřízení zemské|Obnoveného zřízení zemského]] v roce 1627 začaly v Čechách platit šlechtické tituly ze zemí [[Svatá říše římská|Svaté říše římské]] a navíc začali čeští králové tyto tituly udílet i z pravomoci českých panovníků (říšský kníže mohl většinou požádat doplňkově o udělení českého titulu), což pokračovalo až do počátku 19. století, kdy byl český knížecí titul nahrazen jednotným [[Rakouské císařství|rakouským]].
{{Podrobně|Moravské přemyslovské úděly|Slezská knížectví|Seznam knížat z vůle českých králů|Seznam knížecích nobilitací Rakouského císařství}}
Ve střední Evropě a v zemích [[Svatá říše římská|Svaté říše římské]] původně knížecí titul jako takový prakticky neexistoval. Hodnost [[Říšský kníže|říšského knížete]] (''Princeps Imperii'', ''Reichsfürst'') náležela nejpřednějším hodnostářům a vládcům světským i duchovním, kteří byli podle svého titulu např. [[Biskup|biskupy]], [[Opat|opaty]], [[Vévoda|vévody]], [[Markrabě|markrabaty]], [[Lankrabě|lankrabaty]], [[Purkrabí|purkrabími]] a podobně. Ti byli přímými leníky císaře a jejich léna nebyla zpočátku (zhruba do 11. století) dědičná. Oproti ostatním říšským stavům se odlišovali prestižnějším postavením a v počátcích také lenní svrchovaností nad hrabaty a svobodnými pány. Knížata na sebe postupně strhávala větší podíl na moci na úkor slábnoucích císařů, nedokázala ale zabránit emancipaci nižších stavů. [[Zlatá bula Karla IV.]] definitivně potvrdila výlučné právo sedmi nejvýznamnějších říšských knížat, včetně českého krále, volit římského krále a potenciální císaře, čímž se kodifikovalo postavení [[Kurfiřt|kurfiřtů]]. V 15. a 16. století narůstal počet světských knížat oproti duchovním, mnohá duchovní knížectví zanikla za reformace. V 16. století se upevnil politický význam titulu říšského knížete, když byl přesně stanoven počet knížectví na říšském sněmu, kde knížecí hodnost představovala podmínku účasti. Zhruba od počátku 17. století se ve větší míře začíná kníže objevovat jako titul, naopak staré tituly markrabích, falckrabích a podobně již nově udělovány nejsou. Prudce narůstá počet nových světských knížat. Oproti dosavadním dvěma či třem desítkám získalo říšský knížecí titul v l. 1582-1806 zhruba 160 rodů a osob. Oproti situaci do konce 16. století ale jen malá část z nich (19 rodů) opravdu usedla na knížecí sněmovní lavici. Tak se knížecí titul odpoutal od svého původního politického významu a stal se spíše čestným vyznamenáním a dokladem vysokého postavení i bohatství nositele. Tyto nové tituly byly také poměrně často udíleny jen hlavám rodu s dědičností vždy pro nejstaršího syna, zatímco dříve patřil ke knížecímu stavu vždy celý rod. [[Napoleonské války]] přinesly [[Mediatizace|mediatizaci]] drobných říšských knížat, z nichž svou svrchovanost udrželo jen několik z nich (např. [[Lichtenštejnsko]] nebo [[Lippe (země)|Lippe]]). Knížecí tituly ve střední Evropě byly udíleny i po zániku říše r. [[1806]] panovníky některých německých států (knížata kreovalibyla kreována vladaři všech království mimo [[Saské království|Sasko]] a [[Hannoverské království|Hannoversko]] a panovnícitaktéž panovníky dvou [[Hesensko|hesenských]] států: [[Hesensko-Kasselsko|kurfiřtství]] a [[Hesenské velkovévodství|velkovévodství]]), ovšem oproti předcházejícímu období, kdy knížata povyšoval římský císař, byly knížecí tituly udíleny podstatně méně často (větší počet knížat byl povýšen jen v [[Pruské království|Prusku]]). Knížecí tituly 19. století získali mnohdy za zásluhy státníci nebo vojevůdci. Prestiž těchto mladých, čistě titulárních knížat, byla však v porovnání s knížaty dřívějšími mnohem menší. Prominentním příkladem "nového" knížete je [[Německý kancléř|kancléř]] [[Otto von Bismarck]].
{{Podrobně|Říšský kníže}}
== Mediatizovaná knížata ==
== Knížata jako šlechtici v Evropě a ve světě ==
=== Litva a Polsko ===
Na [[Litevské velkoknížectví|staré Litvě]] byl knížecí titul tradičně přiznáván potomkům dříve panujících dynastií různého původu. Vedle různých větví rodu [[Gediminas|Gediminovců]] (Czartoryští, BuremscyBuremští, PińscyPińští, Sanguszkové aj.) měly nárok na knížecí titul také další rody litevských kmenových knížat (např. Holszańscy nebo Giedroyći), rody původu [[Rurikovci|rurikovského]] (Ogińští, Czertwertyńští, Zbaraszští aj.) i rody tatarské ([[Jelena Glinská|Glińští]]). [[Lublinská unie|Akt o Lublinské unii]] z r. [[1569]] zavedl knížecí titul také v Polsku, polská [[szlachta]] se však přijímání nových titulů bránila a roku [[1638]] si prosadila, že uznávat se budou jen tituly těch knížecích rodů, které jsou výslovně uvedené v aktu o Lublinské unii<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Heslo "Szlachta" na HeraldikWiki|url=https://heraldik-wiki.de/wiki/Szlachta|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-01-12|jazyk=německy}}</ref> (vedle dynastických rodů ještě [[Radziwiłłové|Radziwillové]], povýšení roku [[1547]] do [[Svatá říše římská|říšského]] knížecího stavu, což bylo uznáno i na Litvě ([[1549]]) a Lublinskou unií také v Polsku).<ref>{{Citace monografie|příjmení=Gorzyński|jméno=Sławomir|příjmení2=Piwkowski|jméno2=Włodzimierz|příjmení3=Urbaniak|jméno3=Violetta a kol.|titul=Radziwiłłowie herbu Trąby|url=http://ww.dig.com.pl/pdf/Radziwillowie.pdf|vydání=1|vydavatel=Wadawnictwo DIG|místo=Warszawa|rok=1996|počet stran=67|kapitola=Rodzina Radziwiłłów i ich tytuły|strany=46-48|isbn=|poznámka=5 tabulek příloh|jazyk=polsky}}</ref> Připouštělo se sice vydávání dodatkových usnesení sejmu pro vydávání dalších knížecích uznání, to se však stávalo jen velice vzácně (např. [[Lubomirští]], kteří byli od roku [[16491647]] říšskými knížaty, byli v Polsku uznáni roku [[1682]], polská větev knížat [[Ligne (šlechtický rod)|de Ligne]], kteří byli (říšskými knížaty již od r. [[1601]]), byla roku [[1780]] i v Polsku uznána za knížecí apod). Uznával se však knížecí stav potomků volených králů (dcery [[Jan III. Sobieski|Jana Sobieského]]). Teprve král [[Stanislav II. August Poniatowski|Stanislav August Poniatovski]] dosáhl roku [[1764]] dědičného povýšení bratrů [[Andrzej Poniatowski|Andrzeje]], [[Kazimierz Poniatowski|Kazimierze]] a [[Michal Poniatowski|Michala]] na knížata.<ref>Knížecí titul, udělený králem 24. prosince 1764, se ovšem v rodu Poniatowských dlouho neudržel, protože potomstvo bratrů brzy vymřelo. Andrzej, rakouský generál sice získal jako jediný z rodu r. 1765 také tituly říšského a českého knížete, ale tato větev vymřela již jeho synem: [[Maršál Francie|maršálem Francie]] [[Józef Antoni Poniatowski|Józefem]] r. 1813. Michal pak jako duchovní (mj. [[Arcidiecéze hnězdenská|arcibiskup hnězdenský]] a biskup plocký) zemřel bez potomků roku 1794. Nejdéle přežila větev Kazimierzova (Kazimírova), která ovšem v legitimní linii také vymírá již v druhé generaci knížetem Stanislawem roku 1833.</ref> Na Litvě ani v Polsku nebyla hodnost knížete zcela totožná s hodností magnáta, tedy mimořádně velkého pozemkového vlastníka. Kníže mohl i nemusel být [[Velmož|magnátem]] a většina magnátů knížaty nebyla. Poslední knížecí tituly v Polsku byli uděleny až po pádu [[monarchie]]. V roce [[1928]] si ministrnáčelník generálního štábu [[Józef Piłsudski|Piłsudski]] a prezident [[Ignacy Mościcki|Mościcki]] nechali udělit knížecí tituly od afghánského krále [[Amanulláh|Amanulláha]].<ref>{{Citace periodika|příjmení=Landyn-Chrzanowska|jméno=Stephanie|titul=There are Princes and Princes|překladatelé=A. J. Sielinski, W. K. Sielinski|periodikum=White Eagle. Journal of the Polish Nobility Association Foundation|datum=|ročník=2011/12|číslo=|strany=9|poznámka=Článek přeložen z polštiny do angličtiny|url=http://pnaf.us/pdfs/white-eagle-fall-2011-winter-2012.pdf}}</ref>
 
=== Rusko ===
V [[Ruské impérium|Ruském imperiu]] byl knížecí titul od starých dob uznáván příslušníkům dříve vládnoucích dynastií nejrůznějšího původu, ale i vyznání. Ruskou aristokratickou špičku tak spoluvytvářela mj. knížata odvozující původ od [[Rurikovci|Rurikovců]] (Obolenští, [[Georgij Lvov|Lvovové]], Vjazemští atd.), od [[Gediminas|Gediminovců]] (Galicinové, [[Czartoryští |Czartoryští]], Sanguszkové, Dručtí-Lubečtí atd.), od německých panujících knížat, resp. vévodů ([[Meklenburští]], [[Leuchtenberkové|Leuchtenbergové/Romanovští]]), od [[Mongolská říše|tatarských chánů]] ([[Felix Felixovič Jusupov|Jusupovové]], [[Krymský chanát|Girejové]]), od gruzínských panujících dynastií ([[Bagrationové]], [[Samegrelo#Mingrelská knížata|Dadiani-Imeretinští]]), od jiných gruzínských knížecích rodů ([[AmilakhvarovovéAmilachvarovové]], Abamelekové), od [[Byzantská říše|byzantských]] vzdorocísařů ([[Cantacuzenové |Cantacuzenové]]), [[Čerkesové|čerkéských]] chánů (Kabardinští), [[Kalmykové|kalmyckých]] [[Kagan|kaganů]] (Dondukovové), [[Osťakové|osťackých]] náčelníků (Satygin-Kondijští), indických regionálních [[Rádža|rádžů]] (Vizápurští) i rodů nejasného původu [[Mongolská říše|mongolského]] nebo sibiřsko-[[Evenkové|tunguzského]] (Gantimurovové).<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Seznam ruských knížecích rodů na blogu Heirs of Europe|url=http://heirsofeurope.blogspot.cz/p/russian-princes.html|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-1-01}}</ref> Od dob [[Petr Veliký|Petra Velikého]] nastalo povyšování i knížat "nových", [[Dynastie|nedynastického]] původu. Prvním takto povýšeným knížetem byl roku [[1707]] [[Oleg Meňšikov|Oleg Menšikov]], který sám pocházel z rodiny nevolníka, následovaly např. rody [[Orlovové|Orlovů]], [[Platon Zubov|Zubovů]] nebo [[Grigorij Potěmkin|Potěmkinů]] či národnostně neruská knížata [[Michail Bogdanovič Barclay de Tolly|Barclay de Tolly]] nebo Lieven. V některých případech došlo i k ruskému uznání titulárních knížat [[Pruské království|pruských]] ([[Osten-Sacken]], [[Sayn-Wittgenstein-Saynové|Sayn-Wittgenstein-Sayn]]) nebo [[Toskánské velkovévodství|toskánských]] ([[Děmidov di San Donato]]). Poslední ruskou titulární kněžnou se stala v roce [[1915]] druhá a [[Morganatické manželství|morganatická]] manželka velkoknížete [[Pavel Alexandrovič|Pavla]], [[Olga Valerianovna Palejová|Olga Valerianovna Karnovičová]], která se stala kněžnou Palejovou.<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Seznam ruských knížat na webu genealogy.euweb|url=http://genealogy.euweb.cz/titles/russprince.html|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-01-01}}</ref> Počet ruských knížat se rozrostl také po zřízení [[Kongresové Polsko|Polského kongresového království]], neboť tam, vedle množství usazených knížat "starého" dynastického původu, nová knížata povyšoval [[Sejm|sejm]] a [[car]] je jen potvrzoval (Svjatopolkové-Mirští),. výjimečněVýjimečně car i jmenoval nové ([[Joanna Grudzińska]], morganatická choť [[Velkokníže|velkoknížete]] [[Konstantin Pavlovič|Konstantina]] se stala kněžnou [[Łowicz|łowiczskou]]). Ruské knížecí rody přijaly více či méně německé heraldické zvyklosti, včetně hodnostních klobouků. Zajímavostí je, že původní knížecí dynastie užívají pouze erbovní štít, knížecí plášť a klobouk, zatímco nové povýšená knížata také "západní" [[Přilba (heraldika)|helmy]], [[Klenot (heraldika)|klenoty]], [[Motto|devizy]] a [[Štítonoš|štítonoše]].<ref>{{Citace monografie|příjmení=Buben|jméno=Milan|příjmení2=|jméno2=|titul=Encyklopedie heraldiky|vydání=1|vydavatel=Libri|místo=Praha|rok=1994|počet stran=420|kapitola=Ruská heraldika|typ kapitoly=Heslo|strany=321|isbn=80-901579-4-7}}</ref> Ruská knížata se oslovují "[[Osvícenost|Vaše Osvícenosti]]" (''Сиятельство'', resp. ''Šatelstvo''), ta významnější pak naprostou většinou "Vaše Jasnosti" (''Светлость'' resp. ''Svetlost''). Knížecí titul býval v Rusku udílen obvykle celému rodu či alespoň všem potomkům prvního knížete a všichni povýšení bývali knížaty, nikoli princi.
{{Viz též|Ruská šlechta}}
=== Balkán ===
Na Balkánském poloostrově vycházel titul knížete původně, tak jako např. v Rusku, Polsku i v Čechách ze slovanského titulu Kňaz. Díky velkému kulturnímu ovlivnění stran jiných kultur některá balkánská knížectví užívala též tituly z jiných kulturních okruhů jako např [[Maďaři|maďarský]] panovnický titul ''Fejedelem'' či [[Rumuni|východorománský]] ''Domnitor''. Nejobvyklejším titulem na Balkáně pak byl slovanský titul [[vojvoda]], užívaný paralelně s tituly jinými pro jedinou monarchii. K balkánským vojvodstvím (knížectvím) patřilo např. [[Sedmihradské knížectví|Sedmihradsko]], [[Valašsko (Rumunsko)|Valašsko]], [[Moldavské knížectví|Moldavsko]], [[Bulharské knížectví|Bulharsko]], [[Černohorské knížectví|Černá Hora]] či [[Srbské knížectví|Srbsko]]. Knížata jako šlechtici představovali původně sesazené (mediatizované) kmenové vládce a nejobvyklejší byli v [[Chorvatské království|Chorvatském království]]. Již [[Zikmund Lucemburský]] povýšil rod [[Zrinští|Zrinských]] roku 1430 na říšská knížata z [[Krk (ostrov)|Krku]] s polosuverénním postavením. Většina balkánských knížectví zcela zanikla s [[Osmané|osmanským]] náporem, avšak od poloviny 19. století docházelo k jejich postupné restituci. Zvláštností mezi balkánskými knížecími rody jsou rody řeckých [[Fanarioti|Fanariotů]], knížecích rodů, z nichž některé se odvolávají na byzantské kořeny a mnohé vládli jako turečtí vazalové ve Valašsku či Moldavsku (Douza, IpsilantiYpsilanti, Mavrocordato). Z nich vyniká rod Cuzů (Cantacuzenů), vládnoucí též ve sjednoceném [[Rumunské knížectví|Rumunském knížectví]].
[[File:თავადი ყანწით (მელიტონ ჩხეიძის პორტრეტი). ნიკო ფიროსმანი. 1906.jpg|thumb|Jeden z ''Tavadi'' ve staré Gruzii]]
=== Gruzie ===
V [[Gruzie|Gruzii]], zemi na pomezí evropského a asijského kulturního okruhu, existovalo od středověku několik místních titulů, překládaných do evropských jazyků jako kníže (příp. vévoda, [[velkovévoda]] či [[car]]). Nejblíže českému chápání knížete-šlechtice a panovníkova vazala je hodnost ''Tavadiho. Tavadi'' patřil k nejvyšší gruzínské šlechtě a nebyl suverénem. Překládán bývá jako kníže. Naproti tomu pět místních rodů s titulem ''Mtavari'' (vládcové [[Meschetie|Samcche]], [[Gurie]], [[Abcházie]], [[Svanetie]] a [[Samegrelo|Mingrelie]]) si uchovalo postavení suverénních či alespoň polosuverénních vládců, nebyli závislí na gruzínských králích z rodu [[Bagrationové|Bagrationů]] a sami byli lenními pány některých ''Tavadi''. ''Mtavari'' z rodu [[Dadiani]], vládci Mingrelie si své polosuverénní postavení udrželi i vůči [[Seznam hlav ruského státu|ruským carům]] a to až do roku [[1867]]. Termín ''Mtavari'' se do západních jazyků překládá někdy jako kníže, jindy jako vévoda. Konečně čtyři oblasti [[Gruzínské království|Gruzínského království]] ([[Aragvi]], [[Gurie]], [[Rača (Gruzie)|Rača]] a [[Ksani]]) měly zvláštní hodnost ''Eristavo''. Jejich správci ''Eristavi'' měli toto správcovství v některých obdobích dědičné. Na rozdíl od ''Mtavari'' však nešlo o (polo)suverénní vladaře, nýbrž o vysoké úředníky a hodnostáře-aristokraty ve službách krále. Hodnost ''Eristavi'' bývá do západních jazyků překládána jako vévoda či velkovévoda. Po připojení Gruzie k [[Ruské impérium|Ruskému impériu]] r. [[1801]] byl místním ''Tavadi'', ''Mtavari'' i ''Eristavi'' stejně jako členům královské rodiny přiznán jednotně titul ruského knížete (''[[Kňaz]]'') Pouze poslední panující gruzínský král [[George XII. Gruzínský|George XII.]] získal v Rusku doživotní titul car a jeho následník, princ [[David Gruzínský|David]], doživotní titul [[Cesarevič|carevič]]. Kontakty gruzínské a české šlechty jsou velice sporadické, přesto došlo v roce [[1958]] v [[Paříž|Paříži]] ke sňatku hraběte Radslava [[Kinští|Kinského]] s princeznou Tamarou z rodu Amilachvari, jenž patří mezi staré zemské ''Tavadi''.<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Genealogie rodu Kinských|url=http://genealogy.euweb.cz/bohemia/kinski2.html|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-03-04}}</ref>
 
=== Francouzské království a první císařství ===
 
==== Francouzské království ====
Ve Francii v dobách ''[[Ancien régime]]'', mělo označení "kníže" (''Prince'') dvojí obsah. Jednak šlo o '''hodnost''', která převyšovala i nejvyšší stupeň řádné francouzské aristokracie, tedy vévodské [[Pair (Francie)|pairy]]. Sem patřila tzv. [[Zahraniční kníže|zahraniční knížata]] (''Princes Étrangéres'') a snad by sem šlo počítat i [[Princ královské krve|prince královské krve]], neboť [[francouzština]] jazykově nerozlišuje tituly prince a knížete a výklad "kníže královské krve" nebo např. "[[Bourbon-Condé|kníže z Condé]]" je v některých případech možný. Vedle "knížat svojí hodností", která mnohdy užívala jiné, nejčastěji vévodské, tituly, znala Francie i knížete jako '''titul''' a jeho původ i postavení ve francouzské společnosti byly mnohem komplikovanější. Kníže býval od pozdního středověku držitel některého feudálního léna, tradičně nazývaného jako knížectví. Knížaty byli i drobní suveréni obklopeni francouzským územím, kterým ale nebyla u dvora přiznána hodnost zahraničních knížat (knížectví Henrichemont, [[Knížectví Bidache|Bidache]], Arches-Charleville, tzv. "Království Yvetot" apod.). V 15. a 16. století máme navíc doložené i první případy povýšení nějakého panství Korunou na "knížectví" (''Principauté''), častější v dalších staletích (např. r. [[1667]] vzniklo knížectví Soubise pro rod [[Rohanové|Rohanů]]). V 18. a 19. století byli někteří francouzští poddaní povýšeni na knížata od cizích panovníků ([[Seznam panovníků Svaté říše římské|římských císařů]], [[Seznam papežů|papežů]]) a jejich titul jim byl ve Francii uznán ([[1743]] [[Charles-Louis-August Fouquet de Belle-Isle|Fouquet de Belle-Isle]],<ref name=":0" /> [[1757]] Louis de Bauffremont,<ref>Bauffremontův knížecí titul byl ještě téhož roku uznán také ve Francii.</ref><ref>{{Citace monografie|příjmení=|jméno=|příjmení2=|jméno2=|titul=Gothaischer Hofkalender; genealogisches Taschenbuch der fürstlichen Häuser|url=https://archive.org/stream/gothaischerhofka1917gothuoft#page/264/mode/2up|vydání=1|vydavatel=Justus Perthes|místo=Gotha|rok=1917|počet stran=1202|svazek edice=144|strany=265-266|isbn=|poznámka=psáno švabachem|jazyk=německy}}</ref> [[1820]], resp. [[1838]] Armand de Polignac<ref>Polignac roku 1820 obdržel papežský knížecí titul (''Princeps Romanus''), uznaný o dva roky později i ve Francii. Roku 1838 pak byl povýšen do knížecího stavu [[Bavorské království|Bavorského království]], ve Francii nepotvrzeného.</ref><ref>{{Citace monografie|příjmení=|jméno=|příjmení2=|jméno2=|titul=Gothaischer Hofkalender; genealogisches Taschenbuch der fürstlichen Häuser|url=https://archive.org/stream/gothaischerhofka1917gothuoft#page/408/mode/2up|vydání=1|vydavatel=Justus Perthes|místo=Gotha|rok=1917|počet stran=1202|svazek edice=144|strany=409-410|isbn=|poznámka=psáno švabachem|jazyk=německy}}</ref>). I sama vysoká šlechta, především vévodové, svévolně "povyšovala" některá rodová panství na knížectví a ta pak udílela svým nejstarším synům a následníků, aby tak ponížila své velké nepřátele - zahraniční knížata, neboť ''"vévoda je přece více nežli kníže"'' (takto se nejstarší syn vévody [[de La Rochefoucauld]] "stal" knížetem z [[Marcillac|Marcillacu]]).<ref name=":2" /> Z historických důvodů byli ve Francii knížaty i někteří bývalí biskupové ([[Arcidiecéze cambraiská|Cambrai]], [[Diecéze métská|Mety]], [[Arcidiecéze besançonská|Besançon]] aj.), preláti (abatyše z [[Remiremont|Remiremontu]], opat z [[Klášter Murbach|Murbachu]] aj.) i světští panovníci (knížata z [[Oranžsko-nasavská dynastie|Orange]]) knížaty Svaté říše římské. Celkem se mohlo v předrevoluční Francii vyskytovat zhruba 40 knížectví a knížecích titulů. Přes tento počet a tuto nepřehlednou situaci se kníže nikdy nestal samostatným stupněm francouzské šlechtické hierarchie a titul knížete byl užíván jen jako doplňkový, tzv. subsidiární. Nešlo-li o tzv. zahraničního knížete, byl francouzský kníže považován za titul nižší než vévoda, ale vyšší než [[Markýz|markýz]] a oslovoval se: [[Excelence]]. Šlo o titul přísně primogeniturní a vázaný na rodové panství, výjimku však tvořila některá říšská knížata ([[1759]] Victor-François de Broglie) s knížecím titulem pro celý rod, jemuž byl říšský diplom v plném rozsahu uznán i ve Francii. V takovýchto rodech jsou či byli knížaty (princi) všichni.<ref name=":2">{{Citace elektronické monografie|příjmení=Velde|jméno=François|titul=The Rank/Title of Prince in France|url=http://heraldica.org/topics/france/frprince.htm|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2016-12-30|jazyk=anglicky}}</ref>
{{Podrobně|Princ královské krve|Zahraniční kníže|Kníže-biskup#Bývalí biskupové Svaté říše římské|Kníže-biskup#Říšská knížata-preláti v Itálii a Francii}}
 
''Suverénní knížata:''
* [[Charles Maurice de Talleyrand-Périgord|Charles-Maurice de Talleyrand-Périgord]] se stal roku [[1806]] knížetem z [[Benevento|Beneventa]] (''Prince de Benevent'')
* [[Karel XIV.|Jean-Baptiste de Bernadotte]] se roku 1806 stal knížetem z [[Pontecorvo]] (''Prince de Pontecorvo'') (roku [[1810]] namísto toho také princem následníkem [[Seznam hlav švédského státu|švédským]], uprázdněný titul i s knížectvím po krátké pauze přešel roku [[1812]] na syna [[Joachim Murat|Joachima Murata]], [[Lucien Murat|Luciena Murata]], prince [[Neapolské království|neapolského]] a prince Francie)
* [[Louis Berthier|Louis-Alexandre Berthier]] se roku 1806 knížetem z [[Neuchâtel|Neufch''â''tel]] (''Prince de Neufchâtel)''
* [[Jean Lannes]] se stal roku [[1807]] [[Seveřské knížectví|knížetem seveřským]] (''Prince de Sievers'')
* [[Philipp von der Leyen|Philipp, hrabě von der Leyen]] se stává roku 1806 knížetem z Leyeny (''Fürst von der Leyen'')
* [[Jiří Vilém ze Schaumburg-Lippe|Jiří Vilém, hrabě ze Schaumburg-Lippe]] se roku 1807 stává knížetem na Schaumburgu-Lippe (''Fürst zu Schaumburg-Lippe)''
Poslední dvě jmenovaná knížata byla suverény [[Rýnský spolek|Rýnského spolku]] a v právních, např. heraldických záležitostech se řídila německými a bývalými říšskými zvyklostmi (klobouk knížat Svaté říše, knížecí titul pro veškeré potomky atp.). Schaumburg-Lippe ani nebylo řádnými procedurami povýšeno, ale jako knížectví se objevuje až v přistupujících listinách k Rýnskému spolku. Podobné je to se zřízením těch německých knížectví, která vznikla z [[Svatá říše římská|říšských]] panství, kterým již vládly osoby knížecího rodu, ale teprve Rýnský spolek jim přiznal status knížectví ([[Pyrmontské hrabství|Pyrmont]] v rámci [[Waldecké knížectví|Waldecku]], jednotlivá hrabství [[Reussové|Reussů]], [[Aschaffenburské knížectví]] či [[Hohenzollernsko|hrabství]] katolických [[Hohenzollernové|Hohenzollernů]] ve [[Švábsko|Švábsku]])
 
''Knížata s tzv. Tituly vítězství s predikáty podle vítězné bitvy:''
* [[André Masséna]] se stal roku 1810 knížetem z [[Bitva u Aspern a Esslingu|Esslingu]] (''Prince d´Essling'')
* [[Michel Ney]] se stal roku [[1813]] knížetem z Moskvy ("bitva u Moskvy" je francouzský název pro [[Bitva u Borodina|bitvu u Borodina]]) a navíc byl od roku [[1808]] vévodou z [[Bitva u Elchingenu|Elchingenu]] (''Prince de la Moskowa et Duc d´Elchingen'')
Knížetem [[Benátsko|benátským]] (''Prince de Venice'') byl i Napoleonův adoptivní syn [[Evžen de Beauharnais|Eugen de Beauharnais]]. Knížectví ovšem patřilo pod [[Italské království (1805–1814)|Italské království]] a nebylo suverénní. Napoleonova sestra [[Paulina Bonaparte|Paulina]] byla v roce 1806 krátce vládkyní [[Guastally]] s titulem "kněžna a vévodkyně (''Princesse et Duchesse de Guastalla''). Její muž, kníže [[Camillo Borghese (kníže ze Sulmony)|Camillo Borghese]], který vládl Guastalle jako spolukníže po Paulinině boku sice neobdržel knížecí titul Francouzského císařství, ale získal status tzv. "prince Francie" (''Prince de France''), titulu vyhrazeného Napoleonovým příbuzným, kteří nebyli dětmi císaře (tiděti bylicísaře byly "císařskými princi", ''Princes imperiaux'').<ref name=":1">{{Citace elektronické monografie|příjmení=Velde|jméno=François|titul=Napoleonic Titles and Heraldry|url=http://heraldica.org/topics/france/napoleon.htm|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2016-12-30|jazyk=anglicky}}</ref> Další z Napoleonových sester, [[Élisa Bonaparte|Élisa]] usedla na trůn nově pro ni zřízeného [[Knížectví Lucca a Piombino]]. Její manžel, [[Felice Pasquale Baciocchi]] byl Napoleonem roku 1805 výslovně povýšen na knížete z Luccy a Piombina, skutečnou vládu ale v letech 1805-1814 vykonávala jeho žena.
 
=== Itálie ===
V Itálii se knížecí titul objevoval již v [[Raný středověk|raném středověku]], když někteří [[Langobardské království|langobardští]] vévodové přijali knížecí titul (''Princeps''), chápaný jako vyšší než vévodský (např. vévodové z [[Capua|Capui]], [[Benevento|Beneventa]] či [[Salerno|Salerna]]). Vévodové [[Svatá říše římská|Svaté říše římské]] a suverénní vévodové, povýšení papežem byli také v širším smyslu chápáni jako knížata. Vlastní titul knížete se objevuje v Itálii ve větší míře až v [[Raný novověk|raném novověku]]. V jižní a střední Itálii, kde knížecí tituly ([[Italština|italsky]] ''Principe'') pro zemské šlechtice udílel král sicilský, neapolský nebo papež, se knížecí titul již během 16. století stal nejvyšším šlechtickým titulem, nadřazenýmnadřazený i nepanujícím vévodům. V severní, tzv. [[Italské království (Svatá říše římská)|Říšské Itálii]], kde povyšování do knížecí hodnosti zůstalo plně v [[Seznam panovníků Svaté říše římské|císařových]] rukou, panovaly odlišné poměry. Vládnoucí kníže italské části Svaté říše římské byl, tak jako v části německé, považován za méně prestižníprestižního apanovníka, mladšínež byl vévoda. Knížecí titul, nežoproti vévodskývévodskému titul býval mladšího data a byl v průběhu raného novověku byl udělen jen panovníkům opravdu trpasličích státečků (např. [[1594]] [[Knížectví Piombino|Piombino]] pro rod [[Appiani]], [[1616]] [[Knížectví Correggio|Correggio]] pro [[Coreggiové|pány z Coreggia]], [[1760]] [[Knížectví Toriglia|Toriglia]] pro rod [[Doria-Pamphili-Landi]]). Knížata jako šlechtici jsou císařem, (stejně jako v německé části říše) jmenována teprve od počátku 17. století (př. 1622 [[Carraffové|Carraffa]],<ref>{{Citace monografie|příjmení=Frank|jméno=Karl Friedrich von|příjmení2=|jméno2=|titul=Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918.|vydání=1|vydavatel=Karl Friedrich von Frank|místo=Senftenberg|rok=1967|počet svazků=5|počet stran=290|strany=158|svazek=Bd. 1. A-E|isbn=|jazyk=německy}}</ref> 1623[[1625]] [[Orsini]],<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Genealogie Orsiniů na webu Mare Nostrum|url=http://www.genmarenostrum.com/pagine-lettere/letterao/Orsini/ORSINI-BRACCIANO.htm|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-01-02|jazyk=italsky}}</ref> [[1699]] [[Hercolani (šlechtický rod)|Hercolani]], [[1710]] [[Albani (šlechtický rod)|Albani]], 1769 [[Barbiano-Belgioso]] atd.).<ref name=":0">{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Neúplný a místy chybný seznam titulárních říšských knížat na blogu Heirs of Europe.|url=http://heirsofeurope.blogspot.cz/p/reichsfursten.html|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-01-01|jazyk=anglicky}}</ref> Knížecí titul tu byl tak jako v Německu nejvyšším šlechtickým titulem, protože vévoda jako šlechtic v říši vůbec neexistoval (italský říšský kníže byl ovšem bezprostředně nadřazen [[Markýz|markýzi]], zatímco německý [[Hrabě|hraběti]]). V naprosto výjimečných případech byl knížecí titul udělen i z vladařské pravomoci nepříliš významného [[Milánské vévodství|Milánského vévodství]].<ref>Takovým vzácným příkladem je např. povýšení Dona Antonia Barbiano di Belgioso do milánského knížecího stavu dne 24. srpna 1769. Nedlouho před touto nobilitací, 5. srpna, získal Antonio Barbiano i říšský knížecí titul. Viz: FRANK, Karl Friedrich von. ''Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918''. Senftenberg: Karl Friedrich von Frank, 1967-74. 5 sv., Bd. 1. A-E. 1967., 290 S., s. 52; 68.</ref> V [[Neapolské království|Království neapolském]] a [[Sicilské království|Sicilském]] ztratil knížecí titul záhy na prestiži, protože byl spolu s drobnými [[Léno|lény]] udělen příliš velkému počtu osob.<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Seznam knížat nobilitovaných sicilskými králi na blogu Heirs of Europe|url=http://heirsofeurope.blogspot.cz/p/peerage-of-sicily-princes.html|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-01-12|jazyk=anglicky}}</ref> [[Habsburkové]] odměňovali tamním knížecím, případně vévodským titulem zasloužilé šlechtice ze všech zemí pod svou vládou (v Čechách se takto roku [[1690]] stal hrabě [[Heinrich Franz von Mannsfeld|Heinrich Franz z Mansfeldu]] knížetem z [[Fondi]]<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Seznam knížat nobilitovaných neapolskými králi na blogu Heirs of Europe|url=http://heirsofeurope.blogspot.cz/p/peerage-of-naples-princes.html|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-01-12|jazyk=anglicky}}</ref> a hrabě [[Wirich Daun]] roku [[1711]] knížetem z [[Teano]]).<ref>{{Citace monografie|příjmení=Županič|jméno=Jan|příjmení2=|jméno2=|titul=Šlechta a aristokracie v podunajské monarchii, in Magnátské rody v našich dejinách 1526-1948|url=http://www.novanobilitas.eu/sites/default/files/slechta_a_aristokracie_v_podunajske_monarchii.pdf|editoři=Frederyk Federmeyer|vydání=1|vydavatel=Slovenská genealogicko-heraldická spoločnosť|místo=Martin|rok=2012|počet stran=|strany=113-128, zde s. 117|isbn=978-80-970196-6-2}}</ref> [[Bourbon-Obojí Sicílie|Bourboni]] v 18. století, zejména král [[Ferdinand I. Neapolsko-Sicilský|Ferdinand I.]] si pak prodejem vysokých aristokratických titulů ve velkém vylepšovali platební bilanci Koruny. Proto [[Království obojí Sicílie|neapolsko-sicilské]] knížecí tituly, zejména ty od bourbonských králů, nemají srovnatelnou váhu s knížecími tituly od jiných panovníků. V 19. století bylo několik málo knížecích titulů kreováno [[Toskánské velkovévodství|toskánskými velkovévody]] ([[Poniatowští|Poniatovski di Monte Rotondo]]) či [[Seznam rakouských panovníků|rakouskými císaři]] ([[Erizzové|Erizzo]])<ref>{{Citace monografie|příjmení=Schröder|jméno=Franz|příjmení2=|jméno2=|titul=Repertorio genealogico delle famiglie confermate nobili e dei titolati nobili esistenti nelle provincie venete...|url=https://archive.org/stream/repertoriogeneal01schr#page/n615/mode/2up|vydání=1|vydavatel=Tipografia di Alvisopoli|místo=Venezia|rok=1830|počet stran=512 číslovaných|strany=308|svazek=1|isbn=|jazyk=italsky}}</ref>. V udílení knížecích titulů se pokračovalo i po [[Risorgimento|sjednocení Itálie]] a [[Lateránské smlouvy|Lateránské dohody]] roku [[1929]] zavázaly [[Seznam italských králů|italské krále]] uznat jakýkoli dosavadní i budoucí šlechtický titul udělený papežem (tedy i knížecí), udělený papežem, za titul italský. V důsledku těchto skutečností je dnes v Itálii kolem jednoho sta knížecích titulů, o které se ovšem dělí značně nižší počet rodů. [[Italské království]] uznalo titul knížete (''Principe'') za nejvyšší v zemi, nadřazený titulu vévodskému (výjimky se připouští jen tam, kde jde o titul bývalého suveréna, pak může být knížeti nadřazen i hrabě). Titul je v naprosté většině případů primogeniturní (lze jej však udělit bratru či mladšímu synovi a založit tak novou knížecí linii rodu, má-li kníže knížecích titulů více). Knížecí titul tak bývá obvykle vázán na konkrétní lokalitu, resp. bývalé léno (př. kníže z [[Lampedusa|Lampedusy]] pro rod [[Giuseppe Tomasi di Lampedusa|Tomasi]]). Italský kníže má nárok na čestný titul [[Don (oslovení)|Don]], a pokud nemá z historických důvodů oprávnění užívat vyšší [[predikát]],<ref>Takovým knížetem je např. [[Gonzagové|kníže z Gonzagy a Vescovada]], kterému byl, jako dříve panujícímu říšskému knížeti, udělen roku [[1816]] predikát [[Výsost]] (''Altezza'') v [[Království lombardsko-benátské|Lombardsko-benátském královstv]]<nowiki/>í, potvrzený roku [[1861]]. Po sjednocení Itálie mu byl v roce [[1922]] udělen predikát [[Jasnost (predikát)|Jasnost]] (''Altezza serenissima''), užívaný neformálně i v současnosti. Viz: http://www.genmarenostrum.com/pagine-lettere/letterag/gonzaga/Gonzaga4.htm (italsky).</ref> je oslovován „[[Excelence]]“.
{{Viz též|Italské historické státy|Italská šlechta}}
[[File:Principeassistente.jpg|thumb|Marcantonio Colonna, v l. 1923-1947 kníže-asistent papežského trůnu. Zde v slavnostním oděvu svého úřadu]]
 
=== Papežská knížata ===
Papežská knížata jsou dvojího druhu. Jednak jde o nejvyšší stupeň lenní aristokracie v [[Papežský stát|Papežském státě]]. Mezi tyto rody patří řada těch, z nichž vzešly papežové, jiné rody naopak za svůj společenský vzestup vděčily právě papežskému [[Nepotismus|nepotismu]], který umožnil jejich povýšení na knížata. Mezi známé rody Papežského státu patří [[Borromeové]], [[Colonna|Colonnové]], [[Orsini|Orsiniové]], [[Aldobrandini|Aldobrandiniové]], rody [[Chigi]], [[Pamphilli]], [[Barberini]] nebo [[Borghese]]. Knížecí titul bývá obvykle vázán na nějaké konkrétní léno v zemi, může však výjimečně být udělen i [[Patronymum|patronymně]] (podle jména) celému rodu. Nejprestižnější papežskou knížecí hodností je titul [[Kníže-asistent papežského trůnu|knížete-asistenta papežského trůnu]], spoluzastávaný po staletí dědičně hlavou rodu Colonnů. V letech [[1735]]-[[1958]] byl úřad zastáván také hlavou rodu Orsini, protože se však kníže [[Phillipo Orsini]] dopustil manželské nevěry s britskou herečkou [[Belinda Lee|Belindou Lee]], přišli Orsiniové o svůj úřad, kde je od té doby nahradil rod knížat [[Torlonia|Torloniů]]. Papež může také udělit titul knížete (tzv. knížete římského, ''Principe Romano'' nebo ''Princeps Romanus'') bez léna cizinci, který se mimořádně zasloužil o katolickou církev. Takto byl primogeniturním knížecím titulem v roce [[1820]] vyznamenán francouzský vévoda [[Armand de Polignac]], příbuzný současného monackého knížete [[Albert II. Monacký|Alberta II.]] Od pontifikátu [[Jan XXIII.|Jana XXIII.]] již [[Svatý stolec|Svatý Stolec]] nové šlechtické tituly neuděluje, i když formálně taková možnost zrušena nebyla.
 
=== Belgie a Nizozemí ===
Oblast dnešního [[Benelux|Beneluxu]] byla ve středověku součást Svaté říše římské a ke knížatům zde patřili někteří bezprostřední vládci světští ([[Brabantské vévodství|vévoda brabantský]], markrabí [[Namur|namurský]] apod.) i duchovní (biskup lutyšský či utrechtský). Již v pozdním středověku místní vládci velice sporadicky udíleli šlechtický titul knížete vázaný na nějaké nevelké místní panství (např. kolem r. 1400 Knížectví [[Steenhuyse]] udělené burgundskými vévody či r. [[1513]] Knížectví [[Mortagne-du-Nord|Mortagne]] udělené rodu Ligne [[Jindřich VIII. Tudor|Jindřichem VIII.]], který se v té době angažoval v nizozemských záležitostech). Od nástupu [[Habsburkové|Habsburků]] získávaly některé nizozemské rody titul knížete Svaté říše římské bez udělení jakýchkoli práv suveréna. Tento říšský knížecí titul mohl být vázán na nějaké panství, povýšené k tomu účelu na titulární knížectví ([[1486]] Chimay pro rod [[Croÿ|Croy]], [[1545]] Épinoy pro vikomty z Melunu) nebo mohl být patronymní, tedy podle jména (roku [[1594]], [[1664]] a [[1742]] pro rod Croy, roku 1601 pro rod Ligne, roku 1736 pro rod Hornes apod.). Prvním místním (burgundským) knížecím titulem, přiznaným Habsburky byl r. [[1540]] titul knížete z Gaveren pro [[Lamoraal Egmont|Lammorala van Egmont]], vázaný na stejnojmenné knížectví. V téže době se začínají objevovat první burgundské tituly vévodů a markýzů. Vedle nizozemských titulů vázaných na knížectví (1602 Ligne, [[1630]] Robech pro rod Montmorency, 1677 Solre pro rod Croy aj.) byli "místní" knížecí tituly kreovány i podle jména rodu (1677 Hornes, 1688 Longueval pro rod [[Buquoyové|Buquoy]], [[1748]] [[Latinská rčení A|ad personam]] pro rod Looz-Corswarem apod.). Tituly, udělené z pravomoci burgundského vévody bývaly téměř vždy primogeniturní, tituly říšské zase pro veškeré potomky. Po [[Nizozemská revoluce|Nizozemské revoluci]] byla v severní části země šlechta formálně zrušena, na jihu se však vysoká aristokracie udržela. Zatímco za Španělských Habsburků a později v době [[Spojené království Nizozemské|Nizozemského království]] byl knížecí titul nadřazen vévodskému, za vlády Rakouských Habsburků tomu bylo naopak. Knížecí tituly byly potvrzovány i nově udíleny také v Nizozemském a Belgickém království v 19. a 20. století (nově např. 1815 kníže z Watterloo pro [[Arthur Wellesley, 1. vévoda z Wellingtonu|vévodu z Wellingtonu]] či [[1937]] princové Bernadotte). Dnes je knížecí titul v [[Nizozemsko|Nizozemsku]] nejvyšším šlechtickým titulem, ovšem vévodové, jimž je bezprostředně nadřazen, v zemi již nežijí a knížecí titul je [[de facto]] omezen jen na hlavu rodu Riquet-Caraman, knížete ze Chimay. V [[Belgie|Belgii]] je dnes knížecí titul taktéž nejvyšším šlechtickým titulem v zemi a vévodský titul tu nikdy jako šlechtická hodnost nebyl oficiálně přiznán. Nejvýznamnější knížecí (a vévodské) rody zasedají v královské tajné radě v Modrém salónu (''Salon bleu'').
 
=== Knížata na západě Evropy ===