Audiokazeta: Porovnání verzí

 

Kompaktní audiokazeta byla představena nizozemskou firmou Philips v roce 1963 v Berlíně. Její tvůrce předpokládal, že bude využívána v přenosných magnetofonech pro záznam mluveného slova nebo nenáročné hudby bez požadavku na věrnou reprodukci (ten v té době plnily cívkové magnetofony). V dosažení shodných parametrů kvality zvuku bránily od začátku kazetám následující vlastnosti: Nízká rychlost posuvu pásku (4,76 cm/s) mající za následek malý kmitočtový rozsah a vysokou úroveň šumu, dále malá šířka stopy (hlavně u stereofonních přístrojů) a záznam levého a pravého kanálu do souběžných stop vedle sebe (u cívkových magnetofonů jsou umístěny ob jednu stopu). Následkem je vysoká hodnota přeslechů mezi kanály. Nevyhovující je i geometrie páskové dráhy (hlavy a přítlačné prvky jsou v rovině, nikoliv v půlkruhu). Pásková dráha navíc není uchycena pevně, ale přisouvá se k pásku po zapnutí magnetofonu. Záznamová a snímací hlava musí být kvůli tomu přitlačována k pásku polštářkem, který je součástí kazety (problém s dodržením optimální kolmosti hlav vůči pásku).

 

Kazety postupně získaly na popularitě díky snadné manipulaci, uplatnily se nejen v přenosných přístrojích, ale i v autorádiích, přenosných přehrávačích (Walkmanech) a domácích sestavách. Výrobci spotřební elektroniky proto postupem času dokázali jejich největší nedostatky alespoň do určité míry odstranit.

C-30; C-60; C-90; C-100; C-120. K sehnání byly i atypické délky, např. C-45; C-50; C-74; C-80 a C-110. Kazety s délkou nad 100 minut měly velmi tenký pásek, proto se mohly používat jen v kvalitních a dobře seřízených přístrojích, jinak hrozilo zmačkání, v krajním případě až přetržení pásku.

 

 

== Související články ==