Philip Zimbardo: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
Bez shrnutí editace
rv. nepatří to sem, neencyklopedické, navíc copyvio
Řádek 2:
 
Zimbardo obdržel v roce [[2005]] cenu Nadace [[VIZE 97|Vize 97]], kterou založil ex-prezident [[Václav Havel]] se svou ženou [[Dagmar Havlová|Dagmar]].
'''
EXPERIMENT''' - Co se stane, ocitne-li se hodný člověk na špatném místě? Zvítězí v něm humanita, nebo bude triumfovat zlo? Tyto prosté otázky stály u zrodu dnes již legendárního stanfordského vězeňského experimentu, který už během prvních dní přinesl natolik šokující výsledky, že musel být předčasně ukončen. V nedávné době byly poznatky tohoto experimentu aplikovány na zdánlivě nevysvětlitelné chování amerických vojáků k iráckým zajatcům. Především však tato revoluční psychologická studie stojí za vznikem reality shows a vysvětluje extrémní chování jedinců zavřených ve vile VYVOLENÝCH a domě VELKÉHO BRATRA.
 
Nedělní ráno líného srpnového dne v roce 1971, kalifornské Palo Alto. Před několika domy zastavují policejní auta, vzápětí vyvádějí devět spoutaných mladíků, opírají je o auta, prohledávají. Před zraky zvědavých sousedů jim sdělují obvinění ze spáchání trestného činu ozbrojené loupeže, strkají je do aut, ulici plní řev sirén. Na policejní stanici jsou zadrženým odebrány otisky prstů a provedena kompletní identifikace. Se zavázanýma očima jsou odvedeni do cely předběžného zadržení a ponecháni svému osudu. Každodenní policejní rutina.
 
Jen s tím rozdílem, že tentokrát nejde o skutečné pachatele trestného činu, ale o vysokoškolské studenty, kteří zareagovali
 
Foto: Z FILMU DAS EXPERIMENT
na inzerát otištěný v novinách Palo Alto Times, hledající dobrovolníky ochotné podrobit se psychologickému experimentu. Autorem inzerátu byl profesor psychologie na stanfordské univerzitě Philip G. Zimbardo - jeho cílem bylo zjistit účinky vězeňského života na dozorce a odsouzené v prostředí uměle vytvořeného kriminálu. Ozvalo se přes sedmdesát zájemců; všichni byli podrobeni psychologickým testům, které eliminovaly všechny psychicky problémové, zdravotně nezpůsobilé a kandidáty s drogovou či kriminální minulostí. Prošlo čtyřiadvacet amerických a kanadských, převážně univerzitních studentů; všichni zdraví, inteligentní, morálně bezúhonní muži, pocházející povětšině ze střední třídy. Odměnou jim bylo patnáct dolarů za každý den experimentu, který měl trvat dva týdny. O jejich následujícím zařazení rozhodla obyčejná volba hozenou mincí - komu padl orel, stal se dozorcem, hlava představovala vězně. „Tady je třeba zdůraznit, že v tento okamžik nebyl mezi vězni a dozorci žádný rozdíl,“ připomíná profesor Zimbardo. „Byli jako kluci, kteří se právě rozpočítali do dvou družstev, aby si proti sobě zahráli fotbal.“
 
Ostatně i celé vězení bylo na první pohled improvizovanou stavbou, umístěnou v suterénu stanfordské univerzity. Jako cely posloužily laboratorní místnosti bez oken, jejichž dveře byly nahrazeny speciálními dveřmi s ocelovými mřížemi a označeny
 
Máme psychické dispozice stát se sadistickým strá?ným nebo poddajným v?zn?m bez vlastní v?le? O rolích ve v?ze?ském experimentu rozhodl oby?ejný los.
 
Foto: Z FILMU DAS EXPERIMENT
čísly. Chodba simulovala vězeňský dvůr; jediné místo, kam byl odsouzeným umožněn přístup. Na toalety byli vězni odváděni o patro níž, ovšem se zavázanýma očima, aby neznali cestu ze žaláře. Těsná toaleta na konci chodby o rozměru pouhých šedesát krát šedesát centimetrů nahrazovala v tomto experimentu samotku. Chodba, samotka i jednotlivé cely byly vybaveny kamerami, které natáčely a přenášely veškeré dění v experimentálním vězení do laboratoře týmů psychologů.
 
Jediným styčným bodem se skutečným vězeňským prostředím byli v tu chvíli poradci z řad profesionálních dozorců a jeden vězeň, který sám strávil za mřížemi sedmnáct let svého života.
 
URAŽENÍ A PONÍŽENÍ
 
Po převozu z cely předběžného zadržení do improvizovaného vězení byl každý z odsouzených pečlivě prohlédnut, svlečen
 
Foto:
do naha a dezinfikován sprejem proti vším; cílem bylo navození degradace, jakou prožívají regulérní vězni. Dalším krokem k ponížení byly uniformy, které vypadaly jako dámské šaty bez rukávů, což u většiny vězňů navozovalo pocit zženštilosti - okamžitě začali chodit a sedat si spíše jako ženy než muži. Na hrudi a na zádech mundúrů bylo vězňovo identifikační číslo k navození anonymity - každý vězeň o sobě musel mluvit jenom jako o čísle; jména přestala existovat. Vězni nesměli nosit spodní prádlo, na hlavu si museli nasadit čapku vytvořenou z dámských nylonových punčocháčů, což mělo simulovat ostříhané vlasy, běžný vězeňský či armádní způsob, jak snížit osobnost jednotlivce; řada lidí vyjadřuje svou individualitu právě délkou vlasů či typem účesu. Navíc měli vězni kolem pravého kotníku uzamčený těžký řetěz, který jim i v noci při každém obrácení z boku na bok připomínal jejich vězeňské postavení. Všichni dozorci dostali identické khaki uniformy, píšťalku, policejní obušek a zrcadlové sluneční brýle, aby jim nikdo z vězňů neviděl do očí a nemohl z nich vyčíst emoce. Stran své nové role nedostali dozorci žádný specifický trénink. Jejich jediným úkolem bylo získat si autoritu nutnou k udržení pořádku ve vězení, aniž by použili fyzické násilí.
 
Celý experiment začal s devíti strážnými, rozdělenými do tří skupin po třech, z nichž každá sloužila osmihodinovou pracovní směnu, a devíti vězni, kteří po čtyřiadvacet hodin denně okupovali tři malé cely, v nichž byl prostor pouze pro tři visutá lůžka; místa pro pohyb zde bylo minimálně. Ostatní strážní a vězni z celkového počtu čtyřiadvaceti vybraných
 
Jak zkrotit vzpurné rebely? Silným ku?ák?m sta?í odebrat cigarety, ostatní zlomí pravidelné nástupy, p?epo?ítávání, hlá?ení osobním ?íslem, ztráta identity.
 
Foto: Z FILMU DAS EXPERIMENT
dobrovolníků zůstávali na telefonu pro případ potřeby.
 
Hned první noc v půl třetí ráno byli všichni vězni násilně vzbuzeni k prvnímu z mnoha nočních sčítání; cílem bylo identifikovat vězně s jejich osobními čísly. Většina vězňů však v tento okamžik ještě nebyla ztotožněna se svou rolí, hlasitě projevovali svou nezávislost a vysmívali se strážným, na kterých byla jasně znát nervozita z neznámé situace. Navzdory halasným protestům a urážlivým poznámkám na adresu dozorců proběhla první noc klidně. O to překvapivější byla vzpoura, k níž došlo druhý den ráno. Vězni si strhali z hlavy své punčochové čapky, roztrhali identifikační čísla a zabarikádovali se pomocí postelí ve svých celách. Bylo na strážných, jak se s nečekanou situací dokáží vypořádat. Jejich první reakcí byl vztek, který ještě zvyšovala ranní směna, jež noční strážné výsměšně označovala za příliš shovívavé a měkké. Telefonicky byli nejprve přivoláni strážní čekající doma v záloze, krátce na to následovala pro psychology překvapivá akce - strážní se chopili hasicích přístrojů, které byly na chodbách věznice, a nemilosrdně jejich obsah vystříkali
 
Nikdo v ten okam?ik netu?il, co s du?evn? zdravým, inteligentním ?lov?kem ud?lá pobyt za m?í?emi. Pro? by m?l podléhat tí?i prost?edí, kdy? násilí je zakázáno?
 
Foto: Z FILMU DAS EXPERIMENT
do všech cel, kam se jim vzápětí podařilo vniknout, odstranit z nich postele, vyvléci vězně na chodbu, vysvléci je donaha a vůdčí osobnost vzpoury uzavřít na samotku.
 
Krátkodobá vzpoura byla rychle a snadno zažehnána, její důsledky však byly z psychologického hlediska velmi překvapivé. Bezprostředně přivodila silnou solidaritu mezi všemi dozorci, již okamžitě podlehli pocitu, že se zde nejedná o pouhý experiment, ale o skutečný kriminál. Vězni se v jejich představách proměnili ze včerejších spolužáků v potížisty, kteří se snaží svým strážným ublížit. A protože nebylo možné udržet ve službě najednou devět dozorců, rozhodli se strážní přejít k psychologické taktice - jedna ze tří cel byla určena jako cela pro privilegované, kam byli umístěni tři vězni, co se nejméně účastnili vzpoury. Dostali zpět své uniformy a postele, na rozdíl od ostatních jim bylo dovoleno se umýt a vyčistit si zuby, snídani tvořila speciální strava. Zbylí vězni dočasně ztratili právo na jídlo.
 
Smyslem tohoto počínání bylo zlomit vězeňskou solidaritu, což se záhy podařilo - po několika hodinách byli „neproblémoví“ vězni opět promícháni s vězni „problémovými“. Ti v nich však najednou viděli informátory dozorců a nepřijali je mezi sebe. Dozorci dosáhli svého - vzájemná agresivita se odklonila od strážných a začala se projevovat mezi vězni. O to snadněji se teď dozorcům dařilo psychicky manipulovat se svými oběťmi. Vždyť i potřeba jít na toaletu byla plně v kompetenci strážných, takže se rázem stala privilegiem. Bachaři po desáté hodině večerní zhasli světla na chodbě a vězni byli nuceni vykonávat své potřeby do kbelíku na celách. A bylo opět jen na libovůli věznitelů, zda zavřeným povolí vynést páchnoucí exkrementy. Velice brzy tak vězni začali silně zapáchat, což byl jen další stupeň jejich degradace. Nejhůře však důsledky vzpoury postihly její vůdčí osobnost, vězně číslo 5401, jenž byl silný kuřák - pochopitelně mu byly odebrány všechny cigarety. K tomu je třeba připočíst postupně se zvyšující agresivitu dozorců, která začala celkem nevinnými kliky. „Původně jsem měl pocit, že jde o nepříliš přiměřený druh fyzického trestu pro vězně, zdál se mi být poněkud mladistvý a nedostačující. Pak jsem však zjistil, že právě kliky byly velice častou formou trestu v nacistických koncentračních táborech. Ostatně bylo zajímavé pozorovat, jak dozorci tento trest vězňům ztěžovali šlapáním či sedáním na jejich záda,“ vzpomíná s odstupem bezmála více než 34 let profesor Zimbardo.
 
NENÍ ÚNIKU
 
Neuběhlo ještě ani šestatřicet hodin od zahájení experimentu, když vězeň číslo 8612 začal nekontrolovatelně brečet a zuřit. „S odstupem času jsem si uvědomil, že v tuhle chvíli jsem už i já natolik podlehl roli jakéhosi ředitele věznice, že jsem byl přesvědčen, že tento vězeň pouze simuluje, aby dosáhl propuštění,“ přiznal po letech Philip Zimbardo.
 
Foto:
Vězně číslo 8612 si pozval k pohovoru konzultant s vlastní vězeňskou minulostí - naznačil mu, čeho by se dočkal od strážných a spolutrestanců ve vězení San Quentin. Vzápětí mu nabídl, aby se stal informátorem výměnou za klid ze strany dozorců. Vězeň si vzal čas na rozmyšlenou a při nejbližším sčítání začal hystericky vykřikovat: „Nelze přestat, nemůžeme odejít!“ Zatímco ostatní vězni propadli ještě hlouběji do svých rolí, číslo 8612 začalo znenadání křičet, vrhalo se proti zdi, nadávalo, brečelo. „Konečně jsem uvěřil, že opravdu psychicky trpí a je načase ho propustit,“ vypráví profesor Zimbardo.
 
Následující den byl návštěvní. Vězni se museli oholit, umýt, najíst a vyleštit své cely, od rána jim byla pouštěna hudba, byli ušetřeni jakéhokoliv nátlaku ze strany dozorců. Přísná pravidla však platila i pro návštěvníky - na vrátnici se museli zapsat, na setkání se svým příbuzným byli nuceni půl hodiny čekat, jejich návštěva směla trvat deset minut, každého vězně směli navštívit pouze dva lidé. Přes počáteční protesty nakonec všichni návštěvníci souhlasili; stali se tak dalšími hráči tohoto vězeňského dramatu. Nejedni rodiče byli vyděšeni vystresovaným stavem svých synů a vyhledali profesora Zimbarda: „Jedna matka mi sdělila, že ještě nikdy neviděla svého syna tak zuboženého. Obrátil jsem se na jejího manžela: ,Myslíte, že to váš syn nezvládne?‘ Naježil se: ,Samozřejmě že to zmákne - je to tvrdý kluk, rozený vůdce!‘ Pak se otočil ke své ženě a řekl: ,Pojďme, miláčku, už jsme tady strávili příliš mnoho času.‘“ Uspokojivý průběh návštěv byl nečekaně narušen šířící se zvěstí o chystaném hromadném útěku; mezi vězni se rozšířila fáma, že ráno propuštěný vězeň číslo 8612 organizuje skupinu svých přátel, jež má bezprostředně po skončení návštěvních hodin násilně osvobodit všechny vězně. „Jak jsme na tyto zvěsti reagovali? Pokud bychom se zachovali jako profesionální sociální psychologové, sledovali bychom šíření fámy a její účinky na chování vězňů. Namísto toho jsme zareagovali panikou vyvolanou obavou o naši věznici. Jako člověk plně pohlcený rolí ředitele věznice jsem se obrátil na policejní oddělení Palo Alta a požádal o možnost převést naše vězně do jejich starého vězení. K mému překvapení byla žádost zamítnuta s odůvodněním, že policejní oddělení nemůže garantovat bezpečnost našich vězňů v nepoužívané věznici. Odcházel jsem naštvaný a znechucený z nedostatku pochopení pro vzájemnou spolupráci našich nápravných zařízení. Ničemu jsem v tu chvíli nebyl vzdálenější než své skutečné profesi psychologického vědce,“ přiznává sebekriticky profesor Zimbardo.
 
Promptně byl vymyšlen náhradní plán - vězni byli vzájemně spoutáni řetězy, na hlavu jim byly nasazeny papírové pytlíky (američtí vojáci v Iráku se tedy nechovali nikterak originálně) a odvedeni do jiného patra budovy. Profesor Zimbardo jako jediný zůstal v experimentálním vězení, kde očekával útok zachránců vězňů, kterým chtěl sdělit, že experiment před několika hodinami skončil a všichni jeho účastníci byli propuštěni domů. Nějakou dobu přemítal, jak by se dalo opět vlákat do věznice propuštěné číslo 8612 a znovu uvěznit. Nikoho se však nedočkal. „Pozdě večer jsem si uvědomil, že jsme půl dne strávili obranou proti nepodložené hrozbě, aniž bychom sbírali data pro náš výzkum! Byl jsem stejně frustrovaný jako naši dozorci. Plně jsem v tu chvíli chápal jejich rozhořčení, jež bylo třeba si na někom vybít,“ popisuje profesor Zimbardo. Oběť byla nablízku. Vězni byli převedeni zpátky do svých cel a postupně vytahováni na chodbu. Museli svým strážným dělat sluhy, holýma rukama čistit toalety, které dozorci vzápětí opět zašpinili, byli nuceni provádět kliky a další fyzická cvičení, jež se postupně protahovala až na několikahodinové vysilující mučení.
 
PROMĚNA
 
V tomto okamžiku profesor Zimbardo usoudil, že je nejvyšší čas povolat katolického kněze, který byl bezmála dvacet let vězeňským kaplanem; chtěl po něm střízlivé posouzení situace. Výsledek však předčil i kafkovské vize. Většina vězňů se i při individuálním rozhovoru s kaplanem představovala pouze svým číslem a na otázku, co dělají pro své propuštění z vězení, všichni jen bezradně krčili rameny. Kněz jim nabídl obstarat právníka, jenž by jim snad mohl pomoci dostat se i přes jejich velká provinění na svobodu. Více než polovina účastníků, plně pohlcena svou rolí, nabídku přijala.
 
Jediným vězněm, který odmítl s knězem mluvit, bylo číslo 819. Žádal své dozorce o návštěvu doktora, vzápětí se psychicky zhroutil. Zatímco s ním profesor Zimbardo mluvil ve své pracovně, shromáždili strážní ostatní vězně na chodbě a přiměli je skandovat: „Číslo 819 je zbabělec!“ Tohle bylo moc už i na vedoucího projektu, jenž se rozběhl zasáhnout. Po návratu do své kanceláře našel vězně nekontrolovatelně vzlykajícího. Navrhl mu, že může experiment okamžitě opustit, ten však překvapivě odmítl: „Nedokážu od svých spoluvězňů snést ponižující označení za zbabělce.“ A navzdory svému strachu a psychickému zlomení se rozhodl vrátit do cely, aby dokázal, že je stejně dobrým vězněm jako všichni ostatní. Profesor Zimbardo se vězni číslo 819 marně snažil vysvětlit situaci: „Opakoval jsem mu, že není žádný vězeň, že přece jde pouze o psychologický experiment, ale podíval se na mě a řekl: ,To je v pořádku. Odveďte mě zpátky do cely!‘ V tu chvíli jsem pochopil, že nikdo z vězňů již není schopen vzepřít se svému ponížení. Jejich bezmoc byla absolutní, naprosto ztratili kontakt s realitou.“ Ten ostatně pozbyl i konzultant s vlastní vězeňskou minulostí, jak se očividně projevilo při slyšeních o podmínečné propuštění, která osobně vedl. Zcela kategoricky zamítl všechny žádosti o propuštění, křičel na vězně a vyhrožoval jim zvýšením trestu; teprve později se zjistilo, že sám marně po šestnácti letech žaláře žádal o předčasné propuštění z nápravného zařízení. Tohle všechno by snad bylo možné vysvětlit postupným působením negativního prostředí na skupinu vězňů i dozorců, stupňujícím se násilím a prohlubující se bezmocností. Skutečnou děsivost experimentální věznice však prokázal vězeň číslo 416, který byl do studie zařazen až čtvrtý den pokusu. Od ostatních vězňů se jako vůbec první informaci dozvěděl, že z tohoto vězení není úniku, že jde o skutečné nápravné zařízení. Nováček zareagoval okamžitým zahájením hladovky, jež měla vést k jeho propuštění. Po několika neúspěšných pokusech přimět ho ke stravování byl strážnými umístěn na tři hodiny na samotku, což odporovalo jejich vlastním pravidlům, která stanovila pobyt na samotce pouze na jednu hodinu. Ani to však vězně číslo 416 nepřimělo přerušit hladovku. Logicky by se tak v tu chvíli měl stát vězeňským hrdinou, namísto toho byl ostatními vězni vnímán jako potížista. To se projevilo ve chvíli, kdy vedoucí dozorce dal vězňům na vybranou: mohou vězně 416 dostat ze samotky, ale pouze za cenu, že se vzdají svých přikrývek. Hlasování bylo jednoznačné -ponechat si přikrývky, spoluvězeň ať přenocuje na samotce!
 
PŘEDČASNÝ KONEC
 
Všichni vězni měli jedno společné -naprosto podlehli svým rolím. Každý se však s pocitem ponížení a bezmocnosti vyrovnával trochu jinak. Někteří vězni se snažili svým dozorcům vzpírat - odmlouvali, neposlouchali rozkazy, zesměšňovali stráže; brzy však i oni podlehli. Čtyři vězni se psychicky zhroutili, u jednoho se po celém těle objevila psychosomatická vyrážka, ostatní se snažili stát vzornými vězni, jeden byl dokonce překřtěn na Seržanta - všechna přání dozorců plnil s vojenskou poslušností. Už pátý den experimentu se u všech vězňů projevil jak naprostý rozklad osobnosti, tak rozklad jakékoliv skupinové pospolitosti. Namísto počáteční kolegiality zde byla jen skupina izolovaných individualit, podobná válečným zajatcům či hospitalizovaným mentálním pacientům.
 
Strážným se nad vězni podařilo získat absolutní kontrolu, naprosto snadno teď ovládali skupinku slepě poslušných zombie. Právě tato neomezená nadvláda však začala vytvářet rozdíly mezi jednotlivými dozorci, jež bylo možné rozdělit do tří skupin. První z nich byli schopni po celou dobu experimentu projevovat určitou náklonnost k vězňům a nikdy je fyzicky netrestali. Druzí k vězňům zachovávali chladný odstup, byli přísní, ale pečlivě dodržovali vězeňská pravidla. Třetí skupinu tvořili nepřátelští a svévolní dozorci, velmi vynalézaví v nejrůznějších formách ponižování a psychického týrání. Tento typ strážných si vyloženě užíval moci, které se jim dostalo, což žádný z předběžných psychologických testů nedokázal odhalit. Zcela nejbrutálněji se v průběhu experimentu projevoval dozorce, kterého ostatní překřtili na Johna Waynea - aniž by věděli, že nejkrutější dozorce v koncentračním táboře Buchenwald si nechal říkat Tom Mix.
 
Celý experiment byl nakonec předčasně ukončen ze dvou důvodů. Za prvé videozáznamy z nočních hodin, kdy byli dozorci přesvědčeni, že je nikdo nesleduje, odhalily vyloženě sadistické chování strážných - dozorci vězně fyzicky a sexuálně týrali. Druhým argumentem k zastavení studie byl příchod profesorky Christiny Maslachové, dnešní manželky profesora Zimbarda, jež byla zděšena pohledem na vězně vedené dozorci na toaletu - nohy měli spoutány řetězy, ruce museli mít položené na ramenou vězňů jdoucích před nimi, na hlavě papírové pytlíky. „Zatímco my jsme byli zaujati vynalézavostí našich dozorců, Christina byla naprosto zděšená. Jako vůbec první návštěvník našeho experimentálního vězení, v němž se v průběhu pěti dnů vystřídalo bezmála padesát osob z řad vězeňských odborníků, lékařů, psychologů, právníků, duchovních a rodičů vězňů, se zeptala na morálnost celé studie. ,To, co provádíte těm chlapcům, je naprosto strašné! K tomu vás žádný experiment neopravňuje,‘ řekla mi tehdy. To si budu pamatovat celý život,“ prohlásil profesor Philip G. Zimbardo.
 
Dnes tak slavný stanfordský vězeňský experiment skončil v podstatě velice neslavně. Jeho rychlý průběh a nečekané výsledky šokovaly nejprve celou odbornou obec, posléze celý svět; to když veřejnost zaraženě sledovala počínání amerických vojáků ve vězení Abú Ghrajb. Nikdo z těchto bojovníků neznal stanfordský vězeňský experiment, přesto jejich počínání zcela přesně kopírovalo chování dozorců v experimentálním vězení na stanfordské univerzitě. Dokazuje to, že některá prostředí dokáží proměnit obyčejné lidi ve zcela nečekaně jednající a uvažující bytosti. Ostatně stačí se podívat do televizních vil...
 
{{Biografický pahýl}}