Šintoismus: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
→Literární prameny: gramatika značka: editace z Vizuálního editoru |
Editace značka: editace z Vizuálního editoru |
||
Řádek 4:
Šintó lze v současnosti rozdělit do čtyř základních skupin: císařský (neveřejné rituály císařské rodiny), [[Jinja]] (nejrozšířenější forma s nejdelší historií, do konce [[Druhá světová válka|2. světové války]] úzce spjato se Státním šintoismem (státní, válečná, [[nacionalismus|nacionalistická]] forma)), sektářské (čítá 13 forem, vzniklých od počátku 19. století) a lidové šintó (forma rozšířená hlavně na venkově, nemá žádnou větší organizaci).
V dnešní době má šintoismus asi 100 miliónů vyznavačů.
Slovo šintó je složeno ze znaků „''šin''“ (神) ve významu něčeho, co člověka významně přesahuje svou kvalitou, často pouze nepřesně překládáno jako [[bůh]] či [[duch]] (stejný znak se dá číst i jako [[kami]]) a „''tó''“ (道) ve významu cesta (stejný znak se používá i pro čínské slovo [[tao]]). Proto se o šintó mluví také jako o „cestě bohů“. Samotné slovo pochází až z období [[Meidži]], kdy se šintó stalo státním kultem.
== Historie ==
Řádek 48:
== Literární prameny ==
Šintó nemá ucelenou [[teologie|teologii]] ani [[svatá kniha|posvátnou knihu]] jako je [[křesťanství|křesťanská]] [[Bible]], náboženské záznamy, většinou s historickým obsahem vznikly až po příchodu buddhismu. Zdrojem šintoistické [[mytologie]] je [[kompilace]] kronik [[Kodžiki]] (Zápisky o starých věcech) a [[Nihonšoki]] (Kronika Japonska) z [[8. století]] jež měly upevnit císařskou moc zdůrazněním její božské podstaty. Kodžiki byla sestavena na příkaz císařovny [[Gemmei]] v letech [[711]]–[[712]] a zabývá se stvořením světa, zrozením bohů jež jsou předci císařské rodiny a končí smrtí císařovny [[Suiko]] v roce [[641]]. Nihonšoki je kronika dokončená v roce 720 silně ovlivněná čínskými a [[Korea|korejskými]] historickými a mytologickými díly, je součástí kompilace Rikkokuši, šesti národních kronik Japonska. Obě díla jsou ovlivněny konfuciánstvím, jelikož vznikly v době velkého pronikání čínské kultury.<ref>Libuše Boháčková, Vlasta Winkelhoferová: „''Vějíř a meč“, Panorama, Praha, 1987, s. 101.</ref> Mezi další zdroje patří [[Kogóšui]] (Paběrky dávných příběhů) z roku [[807]], modlitby norito, zeměpisné záznamy [[fudoki]] a [[antologie]] japonské poesie [[Manjóšú]] (přibližně z roku [[760]]). Pozdějším zdrojem je [[Jinnó Šótóki]] (Kroniky skutečných rodokmenů božských císařů) z [[14. století]].
Mezi významné představitele Českého Šintoismu patří Vítek Procházka.
== Kulturní efekty ==
| |||