Monetarismus: Porovnání verzí

Odebráno 3 809 bajtů ,  před 7 lety
fuyfr
Smazaný obsah Přidaný obsah
vložen nadpis, úprava odkazů
fuyfr
značky: možný vandalismus vulgarity blanking editace z Vizuálního editoru
Řádek 4:
Autorství názvu monetarismus (odvozeno od latinského moneta – mince) se připisuje americkému ekonomovi [[Karl Brunner|Karlu Brunnerovi]], který jej poprvé použil v roce [[1968]].
 
Ti bodu vykousit moje curak.
Monetarismus patří jednoznačně k liberálním směrům, zdůrazňujícím [[laissez faire]] (heslo klasického [[liberalismus|liberalismu]] vyjadřující požadavek, aby hospodářskému dění byla ponechána volnost a aby zejména stát do něho nezasahoval). Z jistého úhlu pohledu, konkrétněji jde o [[rakouská škola|rakouskou školu]], však je monetarismus skutečné liberální filozofii stále velmi vzdálen.
 
Za nejvýznamnější osobnost monetarismu je považován americký ekonom [[Milton Friedman]].
 
Oproti americkým monetaristům se evropští, zejména pak britští monetaristé, více soustředili na problematiku otevřené ekonomiky, zejména pak měnových kurzů. Monetaristé upřednostňují plovoucí kurzy.
 
Tento směr je nejstarší a nejvlivnější z neokonzervativních teorií. Někdy bývá označován jako monetarismus I nebo friedmanovský monetarismus. Počátky této teorie spadají do poloviny 50. let, nejvíce je rozpracovávána v 60. a 70. letech a v první polovině 80. let má významný vliv na politiku mnoha zemí. Od druhé poloviny 80. let vliv monetarismu slábne, přesto je
i dnes využívána řada jeho koncepcí.
 
Monetarismus vychází hlavně z [[kvantitativní teorie peněz]]. Podle Friedmana můžeme položit mezi tyto dvě věci rovnítko. Zde je také veden hlavní spor s neokeynesiánci, kteří obhajují fiskalismus. Monetaristé tvrdí, že peníze jsou příčinou změn v ekonomice, zato [[keynesiánství|keynesiánci]] předpokládají pravý opak. To je, že peníze jsou výsledkem činnosti v ekonomice.
 
Základní důraz kladli monetaristé na nabídku peněz, kterou považovali za hlavní faktor růstu a možné nestability. Poptávka po penězích je funkcí několika proměnných a je stabilní. Řízení měnového agregátu je základním předpokladem stability a ekonomického růstu. Růst peněžní zásoby měl být stejný jako vývoj potenciálního produktu. Při tomto řízení měnového agregátu je třeba stanovit stabilní a transparentní dlouhodobá pravidla.
 
Friedman považoval inflaci za čistě peněžní jev a tvrdil, že je potřeba proti ní bojovat. Kritizoval keynesiánce za vyvolávání inflačních tlaků. Na rozdíl od keynesiánců, kteří jako nástroj měnové politiky považovali řízení úrokové míry, preferují monetaristé kontrolu množství peněz v oběhu. Monetaristé chtějí malý stát a poukazují na nebezpečí státních zásahů. Pokud vláda zvyšuje své výdaje a financuje to půjčkami od domácích osob, tak pouze vytlačuje soukromé výdaje. K růstu inflace dochází tehdy, jsou-li [[vládní výdaje]] financovány zvyšováním peněžní zásoby.
 
Friedman také upravil myšlenku [[Phillipsova křivka|Phillipsovy křivky]]. Tvrdil, že Phillipsova křivka tak, jak ji popsal [[William Phillips (ekonom)|William Phillips]], funguje pouze v krátkém období. V dlouhém období je tato křivka vertikální. Tuto myšlenku obhajuje na příkladu, kdy vláda pomocí fiskálních a monetárních nástrojů stimuluje poptávku s cílem snížit přirozenou míru nezaměstnanosti. Krátkodobě se nezaměstnanost sníží, ale po rozplynutí peněžní iluze, zhruba 6 až 9 měsíců, se vrací nezaměstnanost do normálního stavu. Peněžní iluze znamená, že lidé mají pocit, že jim vzrostl reálný důchod a proto nabízí více práce, což se v dlouhém období ukáže jako omyl, protože lidem narostl pouze nominální, nikoliv reálný, důchod. Na druhé straně inflační očekávání si lidé zabudovali do svých požadavků a vzniká takzvaný jev setrvačné inflace. Z toho plyne závěr, že v dlouhém období není možné volit mezi velikostí nezaměstnanosti a inflace. Zvýšením inflace nelze snížit nezaměstnanost.
 
== Literatura ==
Neregistrovaný uživatel