Ruské impérium: Porovnání verzí

Ačkoliv Ruské impérium ještě rostlo, již v průběhu [[19. století]] se prohluboval jeho úpadek po vítězství konzervatismu v napoleonských válkách. Nízká míra [[vzdělanost]]i nižších vrstev obyvatelstva, [[absolutismus]], [[zaostalost]] vesnice a [[zemědělskáprimární výrobasektor|zemědělské výroby]], dědictví [[nevolnictví]], [[národnostní otázka]] a [[nacionalismus]], a konečně obecně pomalá modernizace země, vedly k prohlubování vnitřní krize Ruska. Jedním z projevů krize byla porážka Ruska v [[Krymská válka|Krymské válce]] ([[1853]]-[[1856]]) a prodej [[Aljaška|Aljašky]] [[Spojené státy americké|Spojeným státům americkým]] ([[1868]]).

Poslední ranou byla pro Impérium [[první světová válka]], která naplno odhalila jeho nefunkční společenské uspořádání a technologickou zaostalost. Poslední car nebral ohledy na nikoho, jeho násilná vláda znamenala otřesy, země byla zaostalá, během války se ruská carská armáda rozložila a Ruská říše společensky, ekonomicky i vojensky zkolabovala. Oslabený carský režim padl ve víru druhé revoluce a rozvrácenou zemi nakonec, po letech [[Ruská občanská válka|občanské války]], ovládli [[bolševibolševici]]ci. Krátkou epizodou byl vznik [[Ruská republika|Ruské republiky]] v roce 1917.

Lokální samosprávu uvedl do Ruska [[Alexandr II. Nikolajevič]] v rámci liberálních reforem své vlády v roce [[1864]] zřízením místních zastupitelských shromáždění [[zemstvo|zemstev]] ve 34 evropských guberniích [[Rusko|Ruska]]. Do zemstev byli voleni zástupci velkostatkářů, měst a rolníků podle principu nerovného zastoupení, což znamenalo, že velkostatkářům byl garantován největší vliv.<ref>Nerovné zastoupení bylo založeno na principu vysokého volebního censu a nerovného poměru hlasů.</ref> Ruská místní samospráva byla po roce [[1864]] organizována vzestupně. Na nejnižším stupni byla venkovská samospráva [[mir]]u a [[volosť|volosti]] a dále zemstva na úrovni [[provincie]] a [[gubernie]]. Všechny stupně byly vzájemně provázány, avšak klíčový vliv měla zemstva na úrovni provincií a gubernie, která ovlivňovala především místní školskou, zdravotní ale i ekonomickou politiku či poštu. Do nich delegovaly vesnické komunity své zástupce. Během více něž 60 let své existence se zemstva stala baštou ruských [[Liberalismus|liberálů]] a [[konstitucionalistaKonstitucionalismus|konstitucionalistů]]. Po roce 1905 byla zemstva zvláště zainteresována v uvádění [[agrární reforma|agrární reformy]] [[Pjotr Stolypin|Petra Stolypina]], který chtěla podstatně modernizovat ruskou vesnici.

Jako imperiální stát bylo Rusko během 1721–1917 sociálně stratifikovanou společností, která byla mnohonárodní a mnohokonfesionální. Jako jinde v Evropě měly největší vliv proporcionálně nejmenší skupiny obyvatelstva, složené ze [[šlechta|šlechty]], vysoce postavených [[byrokrat]]ůbyrokratů, vojáků a církevních hodnostářů a nakonec stále více také bohatých podnikatelů. Největší skupinou obyvatelstva byli rolníci, jelikož Rusko zůstávalo až do roku [[1917]] dominantně agrárním státem.

[[Ruská aristokraciešlechta]] (''dvorjanstvo'', rusky: дворянство) odrážela mnohonárodní podstatu Ruské říše. V jejím centru stály staré a nové ruské šlechtické rodiny, avšak vedle nich to byly významné tatarské, německé, švédské, gruzínské a polské [[šlechta|šlechtické]] rodiny, které byly postupně inkorporovány do ruské aristokracie a přijaty do služeb a ke dvoru ruských gosudarů-imperátorů.

Významnou proměnou prošla ruská [[šlechta]] v době [[Petr I. Veliký|Petra I. Velikého]], který pochopil nutnost její [[západní kultura|westernizace]] a zároveň šlechtu obměnil šlechtou novou, která nebyla postavena na původu, ale na zásluhách. V předpetrské době byla šlechta na jedné straně významným politických aktérem v oblasti správy a&nbsp;armády, na druhé straně byla pevně svázána s carským [[despocie|despotismem]]. Petr I. kladl důraz především na větší vzdělanost šlechty a její provázání s efektivně spravovaným státem. Naopak závislost aristokracie na [[samoděržaví]] mu vyhovovala.

Ruská [[inteligence]] resp. intelektuální elita (inteligencia, rusky: интелигенция) zaznamenala ve druhé polovině 19. století jeden z nejdramatičtějších nárůstů: v roce [[1850]] k ní patřilo asi 50 000 členů, ale v roce [[1900]] to bylo již 400 000 členů.<ref>CHRISTIAN David.cit. d., s. 132</ref> Tyto odhady ukazují na dynamické změny v ruské společnosti, ke kterým docházelo za přispění i proti vůli [[carismus|carismu]]. Je nutné zmínit skutečnost, že sociální původ členů inteligence byl velice různorodý, včetně členů ruské [[ruská šlechta|ruské aristokracie]] nebo středních tříd (městských elit, podnikatelů atp.). Inteligence patřila často k jedním z největších kritiků konzervativního režimu Ruska.

Masa rolnictva byla hlavním lidským zdrojem Ruské říše po celé 19. století. Jeho význam byl samozřejmě také ekonomický. Rusko bylo v podstatě po celé 19. století až do První světové války závislé na produkci obilí, která byla samozřejmě plně svázána s rolnictvem. 16-20 % ruského [[hrubý národní produkt|národního produktu]] představoval export obilí a celkem tři čtvrtiny tohoto obilí pocházely z produkce ruského rolnictva.<ref>SHANIN Theodor. cit.d., s. 143 a 144.</ref> Nicméně z rolnictva se také rekrutovali zemědělští a průmysloví [[dělník|dělníci]], jejichž počty se během druhé poloviny 19. století zvyšovaly.

V první polovině sledované doby (asi do 90. let 19. století) byla většina ruského dělnictva ještě úzce svázána s venkovem. Jednalo se o námezní sezónní dělníky, kteří v době sezóny pracovali na polích jako rolníci a přes zimu se nechali najímat na práci ve městech. Tato situace se začala měnit na konci 19. století, kdy se etablovala skupina kvalifikovaných městských dělníků, kteří se identifikovali se svou sociální skupinou a ztratili vazby na venkov. S touto skutečností souviselo také zformování prvního [[dělnické hnutí|dělnického hnutí]] a od roku [[1898]] [[sociálně-demokratickáSociální stranademokracie|sociálně-demokratické strany]] (ilegální do roku [[1905]]). Ve druhé [[Duma|Dumě]] (1907) získali sociální demokraté třetí největší počet hlasů a až nové volební úpravy jejich počet snížili na 14 poslanců ve třetí a čtvrté Dumě. Tento nový trend ukazoval na stále větší zpolitizování alespoň části dělnického obyvatelstva měst a korespondoval s vývojem jinde v Evropě.

Během období 18. a 19. století se ruská kultura dostávala do stále intenzívnějších kontaktů s evropskou či západní kulturou. Modernizační linie [[Petr I. Veliký|Petra I. Velikého]] vedla k pomyslnému "otevření oken" na Západ, které se ale po dlouhou dobu projevovalo především na úrovni elit. Během 18. století se ruské elity (především aristokracie, dvůr a inteligence) staly frankofonní.V Rusku se rozšiřovala četba osvícenské literatury a například carevna [[Kateřina II. Veliká]] si osobně dopisovala s francouzským filosofem osvícenství Voltairem. Tato prozápadní orientace elit byla v kontrastu s relativně autochtonním vývojem ruské [[lidová kultura|lidové kultury]], která byla směsí slovanských, skandinávských, finských a řady asijských stejně jako křesťanských či pohanských vlivů. tento rozpor se stal v 19. století ústředním bodem diskuzí o chápání a pojímání Ruska a jeho postavení ve světě. Na jedné straně se kolem poloviny 19. století v Rusku zformovala skupina tzv. [[zapadnici|zapadniků]], kteří viděli Ruska jako nedílnou součást evropského, civilizovaného světa a přihlašovali se k tradici Petra I. Velikého. Proti nim se postavila skupina tzv. [[slavjanofilové|slavjanofilů]], kteří chápali Rusko jako zvláštní kulturně-politický útvar, který je nositelem euroasijské civilizace, a stavěli se velice kriticky k západnímu pojetí Ruska i k Západu obecně. Tento známý intelektuální spor dobře ukazuje na rozporuplnou situaci, ve které se poreformní Rusko ocitalo, která má svoje místo v ruské společnosti dodnes.<br />

Není pochyb o tom, že ruská [[vysoká kultura]] imperiálního období je pevnou součástí světového kulturního dědictví. V [[literatura|literatuře]] to byla celá řada osobností, které si zaslouží pozornost: [[Alexandr Sergejevič Puškin]], [[Michail Jurjevič Lermontov]], [[Nikolaj Vasiljevič Gogol]], [[Lev Nikolajevič Tolstoj]],[[Anton Pavlovič Čechov]], [[Fjodor Michajlovič Dostojevskij]] a dále také historici [[Nikolaj Michajlovič Karamzin]] a [[Sergej Solovjev]]. Z [[hudební skladatelé|hudebních skladatelů]] je nutné připomenout například [[Petr Iljič Čajkovskij|Petra Iljiče Čajkovského]], [[Michail Ivanovič Glinka|Michaila Ivanoviče Glinku]], [[Sergej Prokofjev|Sergeje Prokofjeva]], [[Modest Petrovič Musorgskij|Modesta Petroviče Musorgského]] či [[Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov|Nikolaje Andrejevič Rimského-Korsakova]]. Z [[malířství]] připomeneme například [[Ilja Repin|Ilju Repina]]. V tvorbě těchto osobností se s různou intenzitou a v různých podobách a často i nevědomky odrážel již zmíněný konflikt o pojetí a chápání Ruska jako kultury mezi dvěma civilizačními světy Západem (Evropou) a Asií. Lidová kultura přitahuje zájem badatelů o mnoho méně, než vysoká, což ale neznamená, že by se nejednalo o bohatou a obohacující směs kulturních praktik, tradic, zvyků a artefaktů. Kromě toho je nutné zdůraznit, že během 18. a 19. století se v rámci Ruského impéria formovaly základy moderní národní kultury řady evropských i neevropských národů (ukrajinská, běloruská, estonská, litevská, lotyšská, finská, polská, moldavská, gruzínská, tatarská, arménská atp.).

Ruské střední školství prošlo během 19. století řadou významných změn, nicméně zcela specifickou funkci sehrávala v Rusku [[gymnázium|gymnázia]], jejichž původním účelem bylo vzdělání elit. V souladu s celoevropskými trendy bylo gymnázium v Rusko reorganizováno do tzv. klasického gymnázia s výukou klasických jazyků, a progymnázia zaměřeného více na moderní jazyky. Klíčové bylo, že podle konzervativních zákonných úprav (1887) byl přístup na gymnázium odepřen dětem z nižších vrstev obyvatelstva (dělníků, služek, rolníků) a že absolvování gymnázia bylo jedinou vstupenkou na 12 ruských univerzit. Kromě gymnázii se v Rusku rozvíjelo také profesní [[střední škola|střední vzdělávání]] v podobě reálek, průmyslových a komerčních škol. Na tyto střední školy navazovala celá řada [[polytechnika|polytechnik]].