Kategorický imperativ: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m stylistická úprava značka: editace z Vizuálního editoru |
Rozvedení formulace, zdůvodnění imperativu, jeho kritika (zdroje: Anzenbacher, Úvod do etiky; Sokol, Etika, život, instituce, ...), rozdělení hypotetický vs kategorický imperativ. značka: editace z Vizuálního editoru |
||
Řádek 1:
'''Kategorický imperativ''' je základem přirozené [[morálka|morálky]], kterou rozebírá
== Zdůvodnění kategorického imperativu ==
Kant si všiml, že bez omezení může být za dobrou na světě považována pouze dobrá vůle<ref name=":0">{{Citace monografie|příjmení=Kant|jméno=Immanuel|příjmení2=|jméno2=|titul=Základy metafyziky mravů|vydání=|vydavatel=OIKOYMENH|místo=Praha|rok=2014|počet stran=103|strany=14 - 15|isbn=}}</ref>, zlá vůle totiž může vše, i to co se zdá být dobré, použít škodlivě, ať už se jedná o přírodní talenty, nebo o dary štěstěny. Zároveň Kant kritizuje [[Aristotelés|Aristotelovo]] založení etiky v eudaimonii (blaženosti)<ref name=":0" />, kdyby totiž cílem přírody byla blaženost, pak se k ní rozum zdá být nejhorší cestou, lepší by se jevil instinkt. Každý člověk tak má sice náklonnost k blaženosti, ale teprve když blaženost podporuje z povinnosti, má podle Kanta jeho jednání morální hodnotu. Ta tedy neleží v následcích, jednání je mravně dobré, pokud je představa zákona pohnutkou vůle a ne účinkem. Princip, který vůli donucuje příkazem rozumu je imperativ, imperativy pak Kant rozděluje na hypotetické a kategorické.
'''Hypotetický imperativ''' - má vztah k jinému účelu, říká tedy, chceš-li X, udělej Y<ref name=":1">{{Citace monografie|příjmení=Sokol|jméno=Jan|příjmení2=|jméno2=|titul=Etika , život, instituce|vydání=|vydavatel=Vyšehrad|místo=Praha|rok=2014|počet stran=260|strany=109|isbn=}}</ref>.
''Jednej jen podle té maximy (zásady), od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem.''<ref>I. Kant, Základy metafyziky mravů. Praha 1990, str. 83</ref>▼
'''Kategorický imperativ''' - předvádí jsoucno samo pro sebe, bez vztahu k jinému účelu, je nepodmíněný a kategorický: platí pro každého člověka, nezávisle na čemkoliv jiném, vždy a všude.
Samotný kategorický imperativ přitom vychází z rozumu, v němž má povahu nepodmíněné povinnosti. V tomto smyslu je v něm transdendentální moment, který leží v idei obecného zákona<ref name=":2">{{Citace monografie|příjmení=Anzenbacher|jméno=Arno|příjmení2=|jméno2=|titul=Úvod do etiky|vydání=|vydavatel=Zvon|místo=Praha|rok=1994|počet stran=|strany=51|isbn=}}</ref>.
== Formulace kategorického imperativu ==
''Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek''<ref>I. Kant, Základy metafyziky mravů. Praha 1990, str. 91</ref>▼
▲Znění [[imperativ]]u (jeden z možných překladů jedné z formulací): ''Jednej jen podle té maximy (zásady), od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem.''<ref>I. Kant, Základy metafyziky mravů. Praha 1990, str. 83</ref>
Neboli: „Jednej podle zásady, o které bys chtěl, aby se stala obecným zákonem.“ V principu to znamená chovat se tak, jak bychom si představovali chování ostatních lidí. Když tedy napříklád váhám, zda něco v obchodě ukrást, měl bych se ptát, zda mohu chtít, aby všichni lidé kradli. Protože takový požadavek je v rozporu s rozumem (i zloděj krade s očekáváním, že jemu již ukradený předmět znovu ukraden nebude), nemůže být krádež mravně správná. Ptáme-li se tedy, zda je nějaký čin morální, měli bychom se podle Kanta ptát: "Mohu chtít, aby všichni jednali tak, jako já teď?"
'''Maxima''' - je u Kanta subjektivní praktická zásada, která ma charakter principu posuzování. Maximou je například: ''Buď čestný''; ''Buď ochotný pomoci'', atd. Maxima tedy vyjadřuje praktický postoj lidí, není přitom nutné, aby si jí jedinec byl vědom, je dána implicitně v jeho postojích<ref name=":2" />.
▲Jiná formulace zní: ''Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek''<ref>I. Kant, Základy metafyziky mravů. Praha 1990, str. 91</ref>
Znamená to, že lidé jako svobodné racionální bytosti mají právo být zodpovědní za své vlastní činy. Pokud bychom druhého člověka použili jako prostředku k nějakému cíli, upřeli bychom mu toto výsadní právo a neumožnili mu jednat jako svobodná bytost.
== Kritika kategorického imperativu ==
Kantovo založení etiky na diktátu rozumu potlačuje mravní cit, spontánní potřebu jednat dobře, například [[Friedrich Nietzsche|Nietzsche]] proto tvrdí, že pravý svět se u Kanta, fanatika morálky, proměnil ve studenou mlhu jako v [[Kaliningrad|Královci]], kde Kant strávil celý život.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Nietzsche|jméno=Friedrich|příjmení2=|jméno2=|titul=Nietzsches Werke X|vydání=|vydavatel=Directmedia|místo=Berlin|rok=2002|počet stran=|strany=258|isbn=}}</ref> Vážnější kritika však pochází od [[Max Weber|Maxe Webera]], který v přednášce "''Politika jako povolání''"<ref>{{Citace monografie|příjmení=Weber|jméno=Max|příjmení2=|jméno2=|titul=Politika jako povolání: in: Metodologie, sociologie a politika|vydání=|vydavatel=OIKOYMENH|místo=Praha|rok=1998|počet stran=|strany=246-249|isbn=}}</ref> odlišil etiku smýšlení, kterou připisoval Kantovi, a etiku odpovědnosti, která se podle něj musí řídit předvídatelnými důsledky každého jednání, právě těmi důsledky, které Kant ze své etiky vykázal<ref name=":1" />. Další kritice Kanta podrobil [[Georg Simmel]], který mu vyčetl, že se zabývá pouze jednotlivými akty jednání a nehledí na skutečné a vzdálenější záměry jednání<ref>{{Citace monografie|příjmení=Simmel|jméno=Georg|příjmení2=|jméno2=|titul=Kant|vydání=|vydavatel=|místo=Stuttgart|rok=1997|počet stran=|strany=|isbn=}}</ref>. [[Jan Sokol]] však tuto Kantovu "chybu" hodnotí jako snahu dát lidskému rozhodování pevné a neotřesitelné vodítko, díky níž se však problém jednajícího člověka redukuje na správnost rozohodnutí a staví jej tak do pozice diváka na dostizích, který jednou vsadí a pak už jen přihlíží, jak vše dopadne<ref name=":1" />.
== Reference ==
| |||