Otevřít hlavní menu

Změny

Přidáno 6 921 bajtů ,  před 2 lety
Rozšíření článku, úprava odkazů a další úpravy, přidána Papežská a Duchovní knížata
 
Přechýlenou formou je '''kněžna'''.
 
Panstvím či suverénním územím knížat, ovšem nikoli všech, je '''[[knížectví]].'''
 
==Současnost==
* vysoký [[šlechtický titul]] v rámci vyšší [[Šlechta|šlechty]]
* hodnostně obdobné jsou mimoevropské tituly např.: [[emír]], [[šajch]], [[imám]], [[Wang (titul)|wang]]
 
=== Soudobá knížata ===
V Evropě jsou dnes knížaty panovníci [[Monako|Monaka]] a [[Lichtenštejnsko|Lichtenštejnska]]. Mimo Evropu je knížecí hodnost uznávána panujícím emírům [[Katar|Kataru]] a [[Kuvajt|Kuvajtu]], stejně jako všem sedmi emírům [[Spojené arabské emiráty|Spojených arabských emirátů]]. Šlechtická knížata jsou, bez nějakých zvláštních [[Privilegium|privilegií]], oficiálně uznávána již jen v [[Belgie|Belgickém království]]. V [[Německo|Německu]] jsou šlechtické tituly (v tomto případě ''Fürst'' a častěji ''[[Princ|Prinz]]'') od roku [[1919]] součástí příjmení, aniž by z nich vyplývala jakákoli přednostní práva. Knížecí titul nebo hodnost je i v současnosti výsadou několika málo [[Kníže#Duchovní knížata|duchovních hodnostářů]].
 
==Oslovení==
 
== Mediatizovaná knížata ==
[[Říšský kníže|Říšská knížata]], která přišla o svá suverénní panství [[mediatizace|mediatizací]] za [[Napoleon Bonaparte|Napoleona I.]] a která nezískala [[Svrchovanost|suverenitu]] při jednáních [[Vídeňský kongres|Vídeňského kongresu]], si až do zániku monarchie udržela zvláštní privilegia. Byla i nadále považována za rovnocenná vládnoucím panovnickým domům. Jejich hlavou je kníže, ostatní členové mají titul [[princ|„princ“]] či „princezna“. Knížecí rody, které získaly titul pouze jako šlechtickou hodnost během 19. a 20. století (tedy po mediatizaci drobných říšských států, tj. nikdy fakticky nevládly), se liší i označením svých potomků – knížetem je pouze hlava rodu, ostatní členové jsou hrabata a hraběnky (v českých zemích například [[Kinští]]). K [[seznam mediatizovaných rodů|mediatizovaným rodům]] patří [[Lobkovicové]], [[Schwarzenbergové]], [[Fürstenbergové]], [[Thurn-Taxisové]], z [[Hohenlohové|Hohenlohe]].
{{Podrobně|Seznam mediatizovaných rodů}}
{{Viz též|Říšský kníže}}
== Duchovní knížata ==
V katolické církvi v minulosti docházelo, zejména pak ve [[Svatá říše římská|Svaté říši římské]], k udílení světských vladařských práv některým biskupům, opatům, velmistrům, prelátům a podobně. Ti získali navíc také knížecí titul a mnohdy i právo své země titulovat jako knížectví. Tato duchovní knížectví bývala volená a většinou zanikla za [[Napoleonské války|napoleonských válek]].
{{Podrobně|Kníže-biskup}}
{{Viz též|Říšský prelát}}
 
Dnes náleží knížecí titul [[Velmistři Maltézského řádu|velmistrovi Řádu maltézských rytířů]], který je jako hlava subjektu mezinárodního práva vlastně "panovníkem bez území". Titul "kníže církve" (latinsky ''Princeps Ecclesiae'') pak náleží každému [[Kardinál|kardinálovi]]. Jako kníže je dnes někdy označován i [[papež]], ačkoli přinejmenším do roku [[1870]] odpovídaly jeho vladařské pravomoci spíše královským, než jen knížecím.
 
== Knížata jako šlechtici v Evropě a ve světě ==
=== Litva a Polsko ===
Na [[Litevské velkoknížectví|staré Litvě]] byl knížecí titul tradičně přiznáván potomkům dříve panujících dynastií různého původu. Vedle různých větví rodu [[Gediminas|Gediminovců]] (Czartoryští, Buremscy, Pińscy, Sanguszkové aj.) měly nárok na knížecí titul také další rody litevských kmenových knížat (např. Holszańscy nebo Giedroyći) i, rody původu [[Rurikovci|rurikovského]] (Ogińscy, Czertwertyńscy, Zbarascy aj.) i rody tatarské (Glińscy). [[Lublinská unie|Akt o Lublinské unii]] z r. [[1569]] zavedl knížecí titul také v Polsku, polská [[szlachta]] se však přijímání nových titulů bránila a roku [[1638]] si prosadila, že uznávat se budou jen tituly těch knížecích rodů, které jsou výslovně uvedené v aktu o Lublinské unii (vedle dynastických rodů ještě [[Radziwiłłové|Radziwillové]], povýšení roku [[1547]] do [[Svatá říše římská|říšského]] knížecího stavu, což bylo uznáno i na Litvě ([[1549]]) a Lublinskou unií také v Polsku).<ref>{{Citace monografie|příjmení=Gorzyński|jméno=Sławomir|příjmení2=Piwkowski|jméno2=Włodzimierz|příjmení3=Urbaniak|jméno3=Violetta a kol.|titul=Radziwiłłowie herbu Trąby|url=http://ww.dig.com.pl/pdf/Radziwillowie.pdf|vydání=1|vydavatel=Wadawnictwo DIG|místo=Warszawa|rok=1996|počet stran=67|kapitola=Rodzina Radziwiłłów i ich tytuły|strany=46-48|isbn=|poznámka=5 tabulek příloh|jazyk=polsky}}</ref> Připouštělo se sice vydávání dodatkových usnesení sejmu pro vydávání dalších knížecích uznání, to se však stávalo jen velice vzácně ([[Lubomirští]], od roku [[1649]] říšskými knížaty, uznáni [[1682]], polská větev knížat [[Ligne (šlechtický rod)|de Ligne]] (říšskými knížaty od r. [[1601]]) byla roku [[1780]] uznána za knížecí apod). Uznával se však knížecí stav potomků volených králů (dcery [[Jan III. Sobieski|Jana Sobieského]]). Teprve král [[Stanislav II. August Poniatowski|Stanislav August Poniatovski]] dosáhl roku [[1764]] dědičného povýšení bratra [[Andrzej Poniatowski|Andrzeje]] na knížete. Na Litvě ani v Polsku nebyla hodnost knížete zcela totožná s hodností magnáta, tedy mimořádně velkého pozemkového vlastníka. Kníže mohl i nemusel být [[Velmož|magnátem]] a většina magnátů knížaty nebyla. Poslední knížecí tituly v Polsku byli uděleny až po pádu [[monarchie]]. V roce [[1928]] si ministr [[Józef Piłsudski|Piłsudski]] a prezident [[Ignacy Mościcki|Mościcki]] nechali udělit knížecí tituly od afghánského krále [[Amanulláh|Amanulláha]].<ref>{{Citace periodika|příjmení=Landyn-Chrzanowska|jméno=Stephanie|titul=TheseThere are Princes and "Princes"|překladatelé=A. J. Sielinski, W. K. Sielinski|periodikum=White Eagle. Journal of the Polish Nobility Association Foundation|datum=|ročník=2011/12|číslo=|strany=9|poznámka=Článek přeložen z polštiny do angličtiny|url=http://pnaf.us/pdfs/white-eagle-fall-2011-winter-2012.pdf}}</ref>
 
=== Rusko ===
V [[Ruské impérium|Ruském imperiu]] byl knížecí titul od starých dob uznáván příslušníkům dříve vládnoucích dynastií nejrůznějšího původu, ale i vyznání. Ruskou aristokratickou špičku tak vedle spoluvytvářela mj. knížata odvozující původ od [[Rurikovci|Rurikovců]] (Obolenští, Dručtí-Lubečtí,[[Georgij Lvov|Lvovové]], Vjazemští atd.), od [[Gediminas|Gediminovců]] (Galicinové, [[Czartoryští |Czartoryští]], Sanguszkové, Dručtí-Lubečtí atd.), od německých panujících knížat, resp. vévodů ([[Meklenburští]], [[Leuchtenberkové|Leuchtenbergové/Romanovští]]), od [[Mongolská říše|tatarských chánů]] ([[Felix Felixovič Jusupov|Jusupovové]], [[Krymský chanát|Girejové]]), od gruzínských panujících dynastií ([[Bagrationové]], [[Samegrelo#Mingrelská knížata|Dadiani-Imeretinští]]), od jiných gruzínských knížecích rodů ([[Amilakhvarovové]], Abamelekové), od [[Byzantská říše|byzantských]] vzdorocísařů ([[Cantacuzenové |Cantacuzenové]]), [[Čerkesové|čerkéských]] chánů (Kabardinští), [[Kalmykové|kalmyckých]] [[Kagan|kaganů]] (Dondukovové), [[Osťakové|osťackých]] náčelníků (Satygin-Kondijští), indických regionálních [[Rádža|rádžů]] (Vizápurští) i rodů nejasného původu [[Mongolská říše|mongolského]] nebo sibiřsko-[[Evenkové|tunguzského]] (Gantimurovové).<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Seznam ruských knížecích rodů na blogu Heirs of Europe|url=http://heirsofeurope.blogspot.cz/p/russian-princes.html|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-1-01}}</ref> Od dob [[Petr Veliký|Petra Velikého]] nastalo povyšování i knížat "nových", [[Dynastie|nedynastického]] původu. Prvním takto povýšeným knížetem byl roku [[1707]] [[Oleg Meňšikov|Oleg Menšikov]], který sám pocházel z rodiny nevolníka, následovaly např. rody [[Orlovové|Orlovů]], [[Platon Zubov|Zubovů]] nebo [[Grigorij Potěmkin|Potěmkinů]] či národnostně neruská knížata [[Michail Bogdanovič Barclay de Tolly|Barclay de Tolly]] nebo Lieven. V některých případech došlo i k ruskému uznání titulárních knížat [[Pruské království|pruských]] ([[Osten-Sacken]], [[Sayn-Wittgenstein-Saynové|Sayn-Wittgenstein-Sayn]]) nebo [[Toskánské velkovévodství|toskánských]] ([[Děmidov di San Donato]]). Poslední ruskou titulární kněžnou se stala v roce [[1915]] druhá a [[Morganatické manželství|morganatická]] manželka velkoknížete [[Pavel Alexandrovič|Pavla]], [[Olga Valerianovna Palejová|Olga Valerianovna Karnovičová]], která se stala kněžnou Palejovou.<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Seznam ruských knížat na webu genealogy.euweb|url=http://genealogy.euweb.cz/titles/russprince.html|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-01-01}}</ref> Počet ruských knížat se rozrostl také po zřízení [[Kongresové Polsko|polskéhoPolského kongresového království]], neboť tam, vedle množství usazených knížat "starého" dynastického původu, nová knížata povyšoval [[Sejm|sejm]] a car je jen potvrzoval (Svjatopolkové-Mirští), výjimečně i jmenoval nové ([[Joanna Grudzińska]], morganatická choť [[Velkokníže|velkoknížete]] [[Konstantin Pavlovič|Konstantina]] se stala kněžnou [[Łowicz|łowiczskou]]). Ruské knížecí rody přijaly více či méně německé heraldické zvyklosti, včetně hodnostních klobouků. Zajímavostí je, že původní knížecí dynastie užívají pouze erbovní štít, knížecí plášť a klobouk, zatímco nové povýšená knížata také "západní" [[Přilba (heraldika)|helmy]], [[Klenot (heraldika)|klenoty]], [[Motto|devizy]] a [[Štítonoš|štítonoše]].<ref>{{Citace monografie|příjmení=Buben|jméno=Milan|příjmení2=|jméno2=|titul=Encyklopedie heraldiky|vydání=1|vydavatel=Libri|místo=Praha|rok=1994|počet stran=420|kapitola=Ruská heraldika|typ kapitoly=Heslo|strany=321|isbn=80-901579-4-7}}</ref> Ruská knížata se oslovují "[[Osvícenost|Vaše Osvícenosti]]", ta významnější pak "Vaše Jasnosti". Knížecí titul býval v Rusku udílen obvykle celému rodu či alespoň všem potomkům prvního knížete a všichni povýšení bývali knížaty, nikoli princi.
=== Francouzské království a první císařství ===
 
==== Francouzské království ====
Ve Francii v dobách ''[[Ancien régime]]'', mělo označení "kníže" (''Prince'') dvojí obsah. Jednak šlo o '''hodnost''', která převyšovala i nejvyšší stupeň řádné francouzské aristokracie, tedy vévodské [[Pair (Francie)|pairy]]. Sem patřila tzv. [[Zahraniční kníže|zahraniční knížata]] (''Princes Étrangéres'') a snad by sem šlo počítat i [[Princ královské krve|prince královské krve]], neboť [[francouzština]] jazykově nerozlišuje tituly prince a knížete a výklad "kníže královské krve" nebo např. "[[Bourbon-Condé|kníže z Condé]]" je v některých případech možný. Vedle "knížat svojí hodností", která mnohdy užívala jiné, nejčastěji vévodské, tituly, znala Francie i knížete jako '''titul''' a jeho původ i postavení ve francouzské společnosti bylobyly mnohem komplikovanější. Kníže býval od pozdního středověku držitel některého feudálního léna, tradičně nazývaného jako knížectví. Knížaty byli i drobní suveréni obklopeni francouzským územím, kterým ale nebyla u dvora přiznána hodnost zahraničních knížat (knížectví Henrichemont, [[Knížectví Bidache|Bidache]], Arches-Charleville, tzv. "Království Yvetot" apod.). V 15. a 16. století máme navíc doložené i první případy povýšení nějakého panství Korunou na "knížectví" (''Principauté'') (např. r. [[1667]] Soubise pro rod [[Rohanové|Rohanů]]). V 18. a 19. století byli někteří francouzští poddaní povýšeni na knížata od cizích panovníků ([[Seznam panovníků Svaté říše římské|římských císařů]], [[Seznam papežů|papežů]]) a jejich titul jim byl ve Francii uznán ([[1743]] [[Charles-Louis-August Fouquet de Belle-Isle|Fouquet de Belle-Isle]], [[1757]] Louis de Bauffremont, [[1820]], resp. [[1838]] Jules de Polignac<ref>Polignac roku 1820 obdržel papežský knížecí titul (''Princeps Romanus''), roku 1838 pak knížecí titul [[Bavorské království|Bavorského království]].</ref>).<ref name=":0" /> I sama vysoká šlechta, především vévodové, svévolně "povyšovala" některá rodová panství na knížectví a ta pak udílela svým nejstarším synům a následníků (takto se nejstarší syn vévody [[de La Rochefoucauld]] "stal" knížetem z Marcillacu), aby tak ponížila své velké nepřátele - zahraniční knížata, neboť ''"vévoda je přece více nežli kníže"'' (takto se nejstarší syn vévody [[de La Rochefoucauld]] "stal" knížetem z [[Marcillac|Marcillacu]]). Z historických důvodů byli ve Francii knížaty i někteří bývalí biskupové ([[Arcidiecéze cambraiská|Cambrai]], [[Diecéze métská|Mety]], [[Arcidiecéze besançonská|Besançon]] aj.), preláti (abatyše z [[LureRemiremont|Remiremontu]], opat z [[Klášter Murbach|Murbachu]] aj.) i světští panovníci ([[Oranžsko-nasavská dynastie|Orange]]) knížaty Svaté říše římské. Celkem se mohlo v předrevoluční Francii vyskytovat zhruba 40 knížectví a knížecích titulů. Přes tuto nepřehlednou situaci se kníže nikdy nestal samostatným stupněm francouzské šlechtické hierarchie a titul byl užíván jen jako doplňkový, tzv. subsidiární. Nešlo-li o zahraničního knížete, byl francouzský kníže považován za titul nižší než vévoda, ale vyšší než [[Markýz|markýz]] a oslovoval se: [[Excelence]]. Šlo o titul přísně primogeniturní a vázaný na rodové panství, výjimku však tvořila některá říšská knížata ([[1759]] Victor-François de Broglie) s knížecím titulem pro celý rod, jemuž byl říšský diplom v plném rozsahu uznán i ve Francii. V takovýchto rodech jsou či byli knížaty (princi) všichni.<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=Velde|jméno=François|titul=The Rank/Title of Prince in France|url=http://heraldica.org/topics/france/frprince.htm|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2016-12-30|jazyk=anglicky}}</ref>
{{Podrobně|Princ královské krve|Zahraniční kníže|Kníže-biskup#Knížata-biskupové ve Francii|Kníže-biskup#KnížataŘíšská knížata-preláti v Itálii a Francii}}
 
==== První Francouzské císařství ====
V dobách [[První Francouzské císařství|Prvního Francouzského císařství]] byly veškeré dosavadní šlechtické tituly zrušeny a nahrazeny novými se specifickými pravidly a heraldikou. [[Napoleon Bonaparte|Napoleon]] usiloval o postavení univerzálního císaře, podobné pozici středověkých římských císařů. Zaváděl vlastní lenní systém s loutkovými vládci a jednotným systémem šlechtického práva a jednotnou heraldikou. Svým příbuzným, králům v satelitních státech, zakázal udílet knížecí tituly, kteréžto právo si, jako císař, rezervoval pro sebe. Napoleonská šlechta, vytvořená definitivně roku 1808 měla jeden stupeň nižší šlechty: rytíře a čtyři stupně šlechty vyšší (vzestupně): baron, hrabě, vévoda a kníže. Jen knížata a vévodové byli držiteli teritoriálního [[Predikát (titul)|predikátu]] a jen některá z knížat, nikoli vévodové, byli suverény, ačkoli se spíše než o skutečné suverénní panovníky jednalo o závislé vládce v podobném postavení, jaké má např. dnešní [[Monako]] vůči Francii.<ref name=":1" /> Ostatní šlechtici byli jen např. ''baron de l´Empire'' bez predikátu. Knížecích titulů bylo za Prvního císařství uděleno neobyčejně málo a na rozdíl od zbývajících titulů byli tituly knížat automaticky dědičné, ovšem výhradně v primogenituře.<ref>Rytíři museli při žádosti o uznání dědičnosti titulů doložit v každé generaci odpovídající příjem. Baroni, hrabata a vévodové zase museli založit [[Svěřenství|fideikomis]]. Knížata sice byla od této povinnosti [[de jure]] osvobozena, [[de facto]] však vládnoucím knížatům nahrazovalo fideikomis jejich knížectví a titulární knížata zase byla ve všech případech také vévody s povinností založení fideikomisu, chtěla-li vévodský titul udržet v pozdějších generacích. </ref>
 
===== Knížata kreovaná Napoleonem =====
* [[Louis Berthier|Louis-Alexandre Berthier]] se roku 1806 knížetem z [[Neuchâtel|Neufch''â''tel]] (''Prince de Neufchâtel)''
* [[Jean Lannes]] se stal roku [[1807]] [[Seveřské knížectví|knížetem seveřským]] (''Prince de Sievers'')
* [[Philipp von der Leyen|Philipp, hrabě von der Leyen]] se stává roku 1806 knížetem vonz der LeyenLeyeny (''Fürst von der Leyen'')
* [[Jiří Vilém ze Schaumburg-Lippe|Jiří Vilém, hrabě ze Schaumburg-Lippe]] se roku 1807 stává knížetem na Schaumburgu-Lippe (''Fürst zu Schaumburg-Lippe)''
Poslední dvě jmenovaná knížata byla suverény [[Rýnský spolek|Rýnského spolku]] a v právních, např. heraldických záležitostech se řídila německými a bývalými říšskými zvyklostmi (klobouk knížat Svaté říše, knížecí titul pro veškeré potomky atp.). Schaumburg-Lippe ani nebylo řádnými procedurami povýšeno, ale jako knížectví se objevuje až v přistupujících listinách k Rýnskému spolku.
* [[Louis Berthier|Louis-Alexandre Berthier]] se stal roku 1809 knížetem z [[Bitva u Wagramu|Wagramu]] (kromě svého vladařského titulu - viz výše) (''Prince de Wagram'')
* [[André Masséna]] se stal roku 1810 knížetem z [[Bitva u Aspern a Esslingu|Esslingu]] (''Prince d´Essling'')
* [[Michel Ney]] se stal roku [[1813]] knížetem z Moskvy ("bitva u Moskvy" je francouzský název pro [[Bitva u Borodina|bitvu u Borodina]]) a navíc byl od roku [[1808]] vévodou z [[Bitva u Elchingenu|Elchingenu]] (''Prince de la Moskowa et Duc d´Elchingen'')
Knížetem [[Benátsko|benátským]] (''Prince de Venice'') byl i Napoleonův adoptivní syn [[Evžen de Beauharnais|Eugen de Beauharnais]]. Knížectví ovšem patřilo pod [[Italské království (1805–1814)|Italské království]] a nebylo suverénní, napoleonova sestra [[Paulina Bonaparte|Paulina]] byla v roce 1806 krátce vládkyní [[Guastally]] s titulem "kněžna a vévodkyně (''Princesse et Duchesse de Guastalla''). Její muž, kníže [[Camillo Borghese (kníže ze Sulmony)|Camillo Borghese]], který vládl Mantově jako spolukníže po Paulinině boku sice neobdržel knížecí titul Francouzského císařství, ale získal status tzv. "prince Francie" (''Prince de France''), titulu vyhrazeného Napoleonovým příbuzným, kteří nebyli dětmi císaře (ti byli "císařskými princi", ''Princes imperiaux'').<ref name=":1">{{Citace elektronické monografie|příjmení=Velde|jméno=François|titul=Napoleonic Titles and Heraldry|url=http://heraldica.org/topics/france/napoleon.htm|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2016-12-30|jazyk=anglicky}}</ref>
 
=== Itálie ===
V Itálii se knížecí titul objevoval již v [[Raný středověk|raném středověku]], když někteří [[Langobardské království|langobardští]] vévodové přijali knížecí titul (''Princeps''), chápaný jako vyšší (např. vévodové z [[Capua|Capui]], [[Benevento|Beneventa]] či [[Salerno|Salerna]]). Vévodové [[Svatá říše římská|Svaté říše římské]] a suverénní vévodové, povýšení papežem byli také v širším smyslu chápáni jako knížata. Vlastní titul knížete se objevuje v Itálii ve větší míře až v raném novověku. V jižní a střední Itálii, kde knížecí tituly ([[Italština|italsky]] ''Principe'') pro zemské šlechtice udílel král sicilský, neapolský nebo papež, se knížecí titul již během 16. století stal nejvyšším šlechtickým titulem, nadřazeným i nepanujícím vévodům. V severní, tzv. [[Italské království (Svatá říše římská)|Říšské Itálii]], kde povyšování do knížecí hodnosti zůstalo plně v [[Seznam panovníků Svaté říše římské|císařových]] rukou, panovaly odlišné poměry. Vládnoucí kníže italské části Svaté říše římské byl, tak jako v části německé, považován za méně prestižní a mladší titul, než vévodský a v průběhu raného novověku byl udělen jen panovníkům opravdu trpasličích státečků (např. [[1594]] [[Knížectví Piombino|Piombino]], [[1616]] [[Knížectví Correggio|Correggio]], [[1760]] [[Knížectví Toriglia|Toriglia]]). Knížata jako šlechtici jsou císařem, stejně jmenována teprve od počátku 17. století (př. 1622 [[Carraffové|Carraffa]],<ref>{{Citace monografie|příjmení=Frank|jméno=Karl Friedrich von|příjmení2=|jméno2=|titul=Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918.|vydání=1|vydavatel=Karl Friedrich von Frank|místo=Senftenberg|rok=1967|počet svazků=5|počet stran=290|strany=158|svazek=Bd. 1. A-E|isbn=|jazyk=německy}}</ref> 1623 [[Orsini]],<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Genealogie Orsiniů na webu Mare Nostrum|url=http://www.genmarenostrum.com/pagine-lettere/letterao/Orsini/ORSINI-BRACCIANO.htm|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-01-02|jazyk=italsky}}</ref> [[1699]] [[Hercolani (šlechtický rod)|Hercolani]], [[1710]] [[Albani (šlechtický rod)|Albani]], 1769 [[Barbiano-Belgioso]] atd.).<ref name=":0">{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Neúplný seznam titulárních říšských knížat na blogu Heirsofeurope|url=http://heirsofeurope.blogspot.cz/p/reichsfursten.html|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-01-01|jazyk=anglicky}}</ref> Knížecí titul tu byl tak jako v Německu nejvyšším šlechtickým titulem, protože vévoda jako šlechtic v říši vůbec neexistoval (italský říšský kníže byl ovšem bezprostředně nadřazen markýzovi[[Markýz|markýzi]], zatímco německý [[Hrabě|hraběti]]). V [[Neapolské království|Království neapolském]] a [[Sicilské království|Sicilském]] ztratil knížecí titul záhy na prestiži, protože byl spolu s drobnými [[Léno|lény]] udělen příliš velkému počtu osob. [[Habsburkové]] odměňovali tamním knížecím, případně vévodským titulem zasloužilé šlechtice ze všech zemí pod svou vládou (v Čechách se takto stal hrabě [[Heinrich Franz von Mannsfeld|Heinrich Franz z Mansfeldu]] knížetem z [[Fondi]] a hrabě [[Wirich Daun]] knížetem z [[Teano]]). [[Bourbon-Obojí Sicílie|Bourboni]] v 18. století, zejména král [[Ferdinand I. Neapolsko-Sicilský|Ferdinand I.]] si pak prodejem vysokých aristokratických titulů ve velkém vylepšovali platební bilanci Koruny. Proto [[Království obojí Sicílie|neapolsko-sicilské]] knížecí tituly, zejména ty od bourbonských králů, nemají srovnatelnou váhu s knížecími tituly od jiných panovníků. V 19. století bylo několik málo knížecích titulů kreováno [[Toskánské velkovévodství|toskánskými velkovévody]] ([[Poniatowští|Poniatovski di Monte Rotondo]]), [[Království lombardsko-benátské|lombardsko-benátskými]] králi ([[Erizzové|Erizzo]])<ref>{{Citace monografie|příjmení=Schröder|jméno=Franz|příjmení2=|jméno2=|titul=Repertorio genealogico delle famiglie confermate nobili e dei titolati nobili esistenti nelle provincie venete...|url=https://archive.org/stream/repertoriogeneal01schr#page/n615/mode/2up|vydání=1|vydavatel=Tipografia di Alvisopoli|místo=Venezia|rok=1830|počet stran=512 číslovaných|strany=308|svazek=1|isbn=|jazyk=italsky}}</ref> i [[Rakouské císařství|rakouskými císaři]] ([[Erba-Monteleone]]). V udílení knížecích titulů se pokračovalo i po [[Risorgimento|sjednocení Itálie]] a [[Lateránské smlouvy|Lateránské dohody]] roku [[1929]] zavázaly [[Seznam italských králů|italské krále]] uznat jakýkoli dosavadní i budoucí šlechtický titul (tedy i knížecí), udělený papežem, za titul italský. V důsledku těchto skutečností je dnes v Itálii kolem jednoho sta knížecích titulů, o které se ovšem dělí značně nižší počet rodů. [[Italské království]] uznalo titul knížete (''Principe'') za nejvyšší v zemi, nadřazený titulu vévodskému (výjimky se připouští jen tam, kde jde o titul bývalého suveréna, pak může být knížeti nadřazen i hrabě). Titul je v naprosté většině případů primogeniturní (lze jej však udělit bratru či mladšímu synovi a založit tak novou knížecí linii rodu, má-li kníže knížecích titulů více). Knížecí titul tak bývá obvykle vázán na konkrétní lokalitu, resp. bývalé léno (př. kníže z [[Lampedusa|Lampedusy]] pro rod [[Tomassi (šlechtický rod)|Tomassi]]). Italský kníže má nárok na čestný titul [[Don (oslovení)|Don]], a pokud nemá z historických důvodů nárok na vyšší [[predikát]], je oslovován „[[Excelence]]“.
 
=== Papežská knížata ===
Papežská knížata jsou dvojího druhu. Jednak jde o nejvyšší stupeň lenní aristokracie v [[Papežský stát|Papežském státě]]. Mezi tyto rody patří řada těch, z nichž vzešly papežové, jiné rody za svůj společenský vzestup vděčily právě papežskému [[Nepotismus|nepotismu]], který umožnil jejich povýšení na knížata. Mezi známé rody Papežského státu patří [[Borromeové]], [[Colonna|Colonnové]], [[Orsini|Orsiniové]], [[Aldobrandini|Aldobrandiniové]], rody [[Chigi]], [[Pamphilli]], [[Barberini]] nebo [[Borghese]]. Knížecí titul bývá obvykle vázán na nějaké konkrétní léno v zemi, může však výjimečně být udělen i [[Patronymum|patronymně]] (podle jména) celému rodu. Nejprestižnější papežskou knížecí hodností je titul [[Kníže-asistent papežského trůnu|knížete-asistenta papežského trůnu]], zastávaným po staletí dědičně hlavou rodu Colonnů. V letech [[1735]]-[[1958]] byl úřad zastáván také hlavou rodu Orsini, protože se však kníže [[Phillipo Orsini]] dopustil manželské nevěry s britskou herečkou [[Belinda Lee|Belindou Lee]], přišli Orsiniové o svůj úřad, kde je od té doby nahradil rod knížat [[Torlonia|Torloniů]]. Papež může také udělit titul knížete (tzv. knížete římského, ''Principe Romano'' nebo ''Princeps Romanus'') bez léna cizinci, který se mimořádně zasloužil o katolickou církev. Takto byl primogeniturním knížecím titulem v roce 1820 vyznamenán francouzský vévoda [[Jules de Polignac]], předek současného monackého knížete [[Albert II. Monacký|Alberta II.]] Od pontifikátu [[Jan XXIII.|Jana XXIII.]] již [[Svatý stolec|Svatý Stolec]] nové šlechtické tituly neuděluje, i když formálně taková možnost zrušena nebyla.
 
=== Mimoevropská knížata ===
Mimo Evropu uznávaly některé koloniální mocnosti knížecí titul domorodým elitám. To byl případ [[Habsburské Španělsko|Španělska]] a tzv. ''Princípalias'' na [[Filipíny|Filipínách]], knížat v [[Nizozemská východní Indie|Nizozemské východní Indii]] a panovníků tzv. [[Knížecí stát|Knížecích států]] v [[Indický císař|Britské Indii]]. Za odpovídající titulu evropského knížete se považuje rovněž arabsko-islámský titul [[Emír|emíra]] a japonský titul [[daimjó]].
 
== Zajímavost ==
"Kníže míru" je jedním z titulů [[Ježíš Kristus|Ježíše Krista]]. Ten je však častěji uctíván jako král (náleží mu např. titul "král slávy") a jeho královský titul se dává do protikladu k titulu knížecímu, jenž je přiznáván [[Satan|Satanovi]].
 
== Galerie ==
* [[Hodnostní koruny a klobouky]]
* [[Panovník]]
* [[Říšský kníže]]
* [[Kníže-biskup]]
* [[Knížectví]]