Mezinárodní obyčej: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
Bez shrnutí editace |
|||
Řádek 1:
Mezinárodní obyčej[editovat | editovat zdroj]
'''Mezinárodní obyčej''' je druh [[právní obyčej|právního obyčeje]], který jako nepsaný pramen [[mezinárodní právo|mezinárodního práva]] dlouho byl nejvýznamnějším a dodnes stále je významným [[pramen práva|pramenem práva]] v této právní oblasti, protože [[mezinárodní smlouva]] začala být využívanějším nástrojem až od 2. poloviny 19. století. ▼
▲
Vzniká na základě splnění dvou podmínek současně:<ref name="Malenovský">{{Citace monografie▼
| titul = Mezinárodní právo veřejné, jeho obecná část a poměr k jiným právním systémům, zvláště k právu českému▼
* dlouhodobého, nepřetržitého a opakovaného užívání (''usus longaevus'')▼
* přesvědčení o jeho právní závaznosti (''opinio iuris'')▼
Jedním z nejnovějších příkladů může být postupné přijetí zásady zákazu přivlastnění [[kosmický prostor|kosmického prostoru]], která vznikla na základě opakovaných kosmických letů [[Spojené státy americké|USA]] a [[Sovětský svaz|SSSR]] od roku 1957. Tvorba mezinárodních obyčejů je v prostředí práva [[Angloamerické právo|common law]] chápána jako živelný a neplánovitý proces, naopak podle tzv. ''konsenzuální koncepce'' má mít povahu cílevědomou, kdy stát má podávat konkludentní (nevýslovné) návrhy na jeho akceptování, na což reagují ostatní státy akceptací, zachováváním obyčeje, nebo negací, nezachováváním obyčeje. Podle těchto přístupů se také liší přesvědčení o jeho poznatelnosti a předvídatelnosti.<ref name="Malenovský"/>▼
▲Jedním z nejnovějších příkladů může být postupné přijetí zásady zákazu přivlastnění
Ve vztahu k mezinárodním smlouvám pak platí, že jsou právně rovnocenné a pokud mezi nimi dojde ke konfliktu, uplatní se kolizní pravidlo lex specialis derogat generali, případně lex posterior derogat priori.[1] Mezinárodní obyčej je jedním ze závazných pramenů mezinárodního práva veřejného. Právní závaznost bývá uznávána[2] především na základě čl.38 odst. 1. Statutu Mezinárodního soudního dvora, který obsahuje uznávaný výčet pramenů mezinárodního práva. Mezinárodní právní obyčej se svou vahou řadí na druhé místo, a to za "mezinárodní smlouvy, ať obecné či partikulární, stanovící pravidla výslovně uznaná státy sporu". Upravuje vztahy mezi státy, je aplikován v oblastech diplomatického a konzulárního práva, válečného práva, humanitárního práva, práva moře a dalších oblastí mezinárodního práva veřejného.[3]
Mezinárodní obyčej vzniká naplněním dvou konstitutivních prvků. Prvním z nich je ustálená praxe, která nabude obecnosti (usus generalis), druhým je obecné povědomí o nezbytnosti takové praxe (opinio necesitatis generalis).[3] Obyčejové pravidlo tedy nevzniká vědomým konsenzem států, kterým upravují pravidla svého budoucího jednání, nýbrž až na základě ustálené praxe států dochází ke vzniku obyčejového pravidla, jehož dodržování je vymahatelné před mezinárodními soudními institucemi.
Neboť se jedná o nepsaný pramen mezinárodního práva, je mu věnována značná pozornost mezi odborníky na mezinárodní právo, jako jsou akademičtí pracovníci nebo vysoce postavení zaměstnanci mezinárodních organizací, jako například členové Komise pro mezinárodní právo, která je orgánem Spojených národů.[4] Tuto skupinu osob lze souhrně označit jako tzv. scholars, jejichž odborný názor je považován v souladu s čl. 38 Statutu Mezinárodního soudního dvora za prostředek k výkladu norem mezinárodního práva včetně mezinárodního obyčeje. Tento výklad však není právně závazný.
Historie[editovat | editovat zdroj]
Jednoznačně definovat počátek mezinárodního obyčejového práva je velmi obtížné, což vyplývá již z jeho základní vlastnosti, totiž nepsané formy. Jak je výše uvedeno, mezinárodní obyčej vzniká až ex post ustáleným chováním států a respektováním vzniklých pravidel. Určit přesný okamžik tak není možné a problémy činí také odlišení mezi právně nezávaznou kulturní zvyklostí a obyčejem.[5]
Počátek mezinárodního obyčeje, který je sám sobě základem vzniku mezinárodního práva, tak lze hledat ve starověku, kde vznikala pravidla upravující válečné či diplomatické a konzulární právo. Jako příklad bývá uváděn zákaz ničení zemědělských budov v Indii nebo pravidla okupace a vyhlašování války v Římě.[5]
Významnou roli hraje také katolická církev. Mezi některá pravidla ji stanovená patří například zákaz boje o některých církevních svátcích. Lze tvrdit, že tato pravidla byla do jisté míry respektována a tak docházelo ke vzniku mezinárodního obyčeje. Je ironií, že zrovna v případě křižáckých válek nebyla tato pravidla respektována.[5]
Všeobecně uznávané normy mezinárodního práva pak vznikají v době zámořských objevů. Takto vzniká námořní právo, jehož složky jsou platné až do dnes.[5]
Teoretické požadavky, které musí mezinárodní obyčej splňovat, jsou pak formulovány až v 18.století, i když ne komplexně. V dalších stoletích dochází k jejich rozšíření a upřesnění.[5]
Kodifikace obyčejového práva[editovat | editovat zdroj]
Mezinárodní právo obyčejové je ze své podstaty právem nepsaným, přesto je zde reálná potřeba jeho obsah zaznamenat i písemně. K tomu slouží tzv. proces kodifikace. Dochází tak k zaznamenání obyčejového práva mezinárodní smlouvou, která bývá označována jako kodifikační úmluva. Ke kodifikaci mezinárodního obyčeje dochází především v období po druhé světové válce. Jako příklady kodifikačních úmluv lze uvést Ženevské úmluvy (1949) nebo Vídeňská úmluva o smluvním právu (1969).[6]
Kodifikační úmluva má však své hranice. Jako mezinárodní smlouva je závazná pouze pro smluvní strany. Státy, které kodifikační úmluvy neratifikují, se nadále řídí mezinárodním obyčejem v nepsané formě. Druhým limitem kodifikační úmluvy jsou kogentní normy. I mezinárodní obyčej může být kogentní, jeho zaznamenání v kogentní úmluvě jej tedy nemůže co do obsahu změnit.[6] Z toho vyplývá, že dojde-li ke sporu o obsahu mezinárodního obyčeje, jeho kodifikovaná podoba musí ustoupit reálnému obsahu vytvořenému státy.
Součástí tvorby kodifikačních úmluv je také snaha o systematizaci a logické uspořádání pravidel. Při této činnosti se zpravidla objevují tzv. bílá místa, tedy nedostatky obyčejů, které je vhodné doplnit vhodnou úpravou. To se v rámci kodifikace děje pomocí tzv. rozvojových pravidel.[6]
Je nutné vnímat rozdíl mezi obyčejem a rozvojovým pravidlem. Zatímco obyčej je sám o sobě pramenem mezinárodního práva bez ohledu na existenci kodifikace, rozvojové pravidlo je třeba vnímat jako smluvní rozšíření obyčeje, tedy normu vyplývající z mezinárodní smlouvy, která je závazná pouze pro ratifikující státy.[7]
V čase ovšem dochází ke stabilizování těchto rozvojových pravidel a jejich postupnému přesunu mezi mezinárodní obyčeje, což je způsobeno jejich respektováním nejen ze strany ratifikujících států, ale také ostatních států. Tím dochází k naplnění podmínek pro vznik mezinárodního obyčeje uvedených výše. Tak například Vídeňská úmluva o smluvním právu (1969) byla ze značné části tvořena právě rozvojovými pravidly, ale k dnešnímu dni je ji možné jako celek vnímat jako kodifikaci obyčejového práva, neboť i doplněná pravidla jsou dnes považována za mezinárodní obyčej.[6]
▲
2.Skočit nahoru ↑ SHAW, Malcolm. International law. London : Cambridge University Press, 2008. 1542 s. ISBN 978-0-521-89929-1. S. 70.
3.↑ Skočit nahoru k: a b ČEPELKA, Čestmír; ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní právo veřejné. Praha : C.H.Beck, 2008. 896 s. ISBN 978-80-7179-728-9. S. 134, 125..
4.Skočit nahoru ↑ UNITED NATIONS OFFICE OF LEGAL AFFAIRS. International Law Commission [online]. [cit. 2016-11-29]. Dostupné online.
5.↑ Skočit nahoru k: a b c d e NUSSBAUM, Arthur. A concise history of the law of nations. New York : Macmillan, 1947. 361 s. S. 7-20, 28,170.
6.↑ Skočit nahoru k: a b c d ČEPELKA, Čestmír; ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní právo veřejné. Praha : C.H.Beck, 2008. 896 s. ISBN 978-80-7179-728-9. S. 133-134.
7.Skočit nahoru ↑ MALENOVSKÝ, Jiří. Mezinárodní právo veřejné.. Obecná část a poměr k jiným právním systémům. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2014. 500 s. ISBN 978-807239-318-3. S. 195.
| |||