Ariánství: Porovnání verzí

'''Ariánství''' či '''arianismus''' je křesťanský teologický a [[christologie|christologický]] směr, odsouzený [[První nikajský koncil|Prvním ekumenickým sněm v Níkaji]] roku [[325]] jako [[hereze]] -– odchylné učení, jež popírá božství [[Ježíš Kristus|Ježíše Krista]]. Název pochází ze jména [[Alexandrie|alexandrijského]] [[kněz]]e [[Areios|Areia]] ([[latina|latinsky]] ''Arius'', cca [[260]]–[[336]]). Ariánské učení, že Ježíš Kristus je stvořená bytost, spolu s [[Duch svatý|Duchem svatým]] podřízená Bohu Otci, dostalo v raném středověku politický význam: jako je Kristus (církve) a Duch svatý (vzdělanost) podřízen Otci, je také církev plně podřízena panovníkovi jakožto otci. V této podobě ariánství převládalo u [[Germáni|germánských]] kmenů až do [[7. století]] a jeho politická stránka znovu oživla v [[Boj o investituru|boji o investituru]] ve vrcholném [[středověk]]u.

Areios se někdy kolem roku [[318]] dostal do teologického sporu s alexandrijským biskupem Alexandrem o povaze vztahu Syna k Otci. Alexandros z Alexandrie Areiovo učení označil za [[hereze|herezi]], Areia a jeho stoupence vyloučil z alexandrijské církve a ve dvou dopisech ("''Dopis všem biskupům"'' a "''Dopis Alexandrovi ze Soluně"'') zveřejnil nejdůležitější teze jejich nauky.

„<Slovo>„Slovo není Otci co do své podstaty (''úsia'') podobno, není skutečným Slovem a skutečnou Moudrostí, neboť nesdílí tutéž přirozenost s Otcem; náleží ke stvořeným věcem a jen v přeneseném smyslu se nazývá ‚slovem‘ a ‚moudrostí‘, protože i ono vzniklo ve vlastním Božím Slově a v Boží Moudrosti, v níž Bůh učinil veškerenstvo i jeho.“

„Někdo se jich zeptal, zda může Boží Slovo podléhat změně, tak jako se změnil ďábel. A oni měli odvahu říct: Ano, může. Má totiž přirozenost, která umožňuje změnu, protože vznikl a byl stvořen“stvořen.“<ref>''Urkunden zur Geschichte des Arianischen Streites 318-333'', hrsg. von H. G. Opitz, Berlin-Leipzig 1934 (in: Athanasius Werke, Band 3, Teil 1, Lieferung 1)</ref>

[[První nikajský koncil|První ekumenický sněm v Níkaji]] ([[325]]) arianismus odsoudil. Schválil tzv. [[Nicejské vyznání víry]], které vztah Syna k Otci vyjádřilo obraty "Syn„Syn je soupodstatný s Otcem"Otcem“ a "Syn„Syn je z podstaty Otce"Otce“ a ariánskou herezi odsoudilo v anathematech: "Všeobecná„Všeobecná církev vylučuje ty, kteří tvrdí, že ´bylo‚bylo, kdy <Syn> nebyl´nebyl‘, ´nebyl‚nebyl, dříve než byl zrozen´zrozen‘ a ´vznikl‚vznikl z nejsoucího´nejsoucího‘, neboa kdyždále ty, kteří říkají, že Boží Syn je z jiné hypostaze nebo podstaty, neboči že byl stvořen, neboči že se může změnit.“

Učení Areia z Alexandrie podpořili někteří významní [[biskup]]ové v– Palestině, Sýrii a Malé Asii (zvláště [[Eusebios z Kaisareie]] a Eusebios z Níkomédeie) – v Palestině, Sýrii a Malé Asii, kteří sice ve všech bodech nesouhlasili s Areiem, ovšem zastávali podřízený (neboli subordinační) model Trojice. Teologické spory o povahu vztahu Syna k Otci pokračovaly po koncilu v Níkaii diskusemi právě mezi skupinou teologů kolem obou Eusebiů (tzv. eusebiány) na jedné straně a na druhé straně [[Athanasios z Alexandrie|Athanasiem z Alexandrie]],. kterýTen vystřídal Alexandra (zemřelpo jeho smrti r. [[328]]) v úřadě alexandrijského biskupa a který zastával odlišný model Trojice, založený na rovnosti hypostazí Otce, Syna a Ducha v Trojici. V teologických sporech, trvajících téměř po celé [[4. století]], mezi sebou soupeřily tyto dva způsoby pochopení Trojice. Na druhém ekumenickém [[koncil]]u, [[První konstantinopolský koncil|Prvním konstantinopolském]] ([[381]]) zvítězila představa tří rovných hypostazí či osob v Trojici.

Ariánství se šířilo i po svém svém odsouzení sněmem v Nikaji. Sám císař [[Konstantin I. Veliký|Konstantin]], který Nikajský sněm svolal, nezastával vůči ariánství důsledné stanovisko, v roce 335 Areia rehabilitoval a na konci života se nechal pokřtít ariánským knězem. K ariánství se přiklonil i jeho syn [[Constantius II.]] a později císař [[Valens]].<ref>Jan Burian: ''Římské impérium'' (Svoboda, Praha, 1994)</ref>

Ariánské křesťanství se šířilo i jako nové náboženství kmenů, které přicházely na území Římské říše -: když velká skupina Gótů v roce 375 přes Dunaj vstoupila do Římské říše, ariánům nakloněný Valens trval na tom, aby přijali křesťanství -– Gótové tak přijali ariánství. [[Vandalové]] vedení králem [[Geiserich]]em přijali ariánství při svém pobytu v Hispánii od gótských misionářů a po svém příchodu do [[Libye]] (r. 429) a jejím ovládnutí zde založili Vandalské křesťanské ariánské království.

{{citace| Je„Je našim přáním, aby všechny národy, jimž tak shovívavě a milostivě vládneme, vyznávaly pevně víru, již učil Římany svatý Petr, jehož učení se nám zachovalo, a jež nyní představuje pontifex damašský a Petr, biskup alexandrijský, muž apoštolské svatosti. Dle apoštolských učedníků a nauky evangelií věříme v jediné božství Otce, Syna i Ducha svatého, jež stejnou měrou velebíme ve svaté trojici. Stoupence této nauky nazýváme katolickými křesťany a soudíme, že všichni ostatní jsou blouznivci a pomatenci, jež označíme neblahým pojmem kacíři. Prohlašujeme, že jejich shromáždění si nadále nemohou činit nárok na ochranu chrámů. Krom odsouzení božskou spravedlností, nechť se připraví na tvrdé tresty, jež se naší moci, svěřené nám božskou prozřetelností, na ně zlíbí uvalit.“ |z dekretu Theodosia I. z r. 380 <ref>Gibbon, E: ''Úpadek a pád římské říše'', 3, 27, i - přeložila Jana Jašová pro knihu ''Barbaři'' (Terry Jones, Alan Ereira, Mladá Fronta, 2008, ISBN 978-80-204-1803-6)</ref>}}

Odpor k [[Nejsvětější Trojice|Trojiční nauce]] oživl během [[reformace]] (antitrinitáři) nejprve v Polsku (– [[Faustus Socinus]] v roce +1604, [[Sociniáni]])– a pak i v Německu. ArgumentovaliAntitrinitáři, jak si tito odpůrci říkali, argumentovali často [[Bible|Biblí]], kde se slovo Trojice vůbec nevyskytuje a Písmo zřetelně naopak podporuje výhradnou jedinečnost v jediné osobě, tedy monoteistické kořeny křesťanství. Biblické texty podporující Trojiční teologii se nachází v několika ojedinělých verších spíše pouze v náznacích.<ref>http://www.zelo.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=99</ref><ref>http://matonick.signaly.cz/1106/svata-trojice-v-nauce-viry</ref><ref>http://www.ksolomouc.cz/logos/clanok/trojice</ref> Odpůrci trojičního pohledu byli, jako kacíři, v historii ostře pronásledováni protestanty i katolíky.<ref>http://www.evangelicaloutreach.org/michael-servetus.htm</ref><ref>http://www.rozhlas.cz/leonardo/clovek/_zprava/michael-servetus-kudy-tece-krev--194030</ref>

V moderní době učení o Trojici odmítají např. [[unitáři]], [[kristadelfiáni]], [[Svědkové Jehovovi]], řada denominací z [[Letniční hnutí|letničního hnutí]]) a nemnoho dalších moderních netrojičních křesťanských skupin.

Z hlediska světonázoru a vztahu k jiným vírám, se křesťanstvokřesťanství naukou o [[Trojjediný Bůh|Trojjediném Bohu]] výrazně odchýlilo od společně sdílených nauk s jinými [[Abrahámovská náboženství|abrahámovskými náboženstvími]], jako je např. [[judaismus]]<ref>http://zod.reformace.cz/uctivaji-monoteiste-stejneho-boha-cislo-81</ref><ref>http://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/rannislovo/_zprava/290362</ref> a [[islám]]<ref>http://pavelkolar.blog.idnes.cz/c/127870/Mala-exkurze-do-arabskeho-sveta.html</ref>, pro které je myšlenka [[Trojjedinost|trojí a přitom jediné podstaty Boha]] nepřijatelná.