Maurice Ravel: Porovnání verzí

Ravel byl ve svém díle zpočátku ovlivněn [[Claude Debussy|Claudem Debussym]], [[Erik Satie|Erikem Satiem]], ale také ruskou [[Mocná hrstka|Mocnou hrstkou]] a dalšími dobovými skladateli jako například [[Jules Massenet|Julesem Massenetem]] anebo [[Emmanuel Chabrier|Emmanuelem Chabrierem]]. Byl schopný syntetizovat velmi rozmanité proudy a zároveň si již od svých prvních děl vytvořit dobře rozpoznatelný styl, který pouze obohacoval o další prvky.

Příznačné pro Ravela jsou zejména vybroušené složité harmonie na pokraji tonality, časté používání neharmonických prodlev, rafinovanost sazby a sevřenost a přehlednost formy. Samostatnou kapitolu představuje Ravelovo umění orchestrace. U Ravela se střídaly impresionistické skladby s neoklasicistními, u nichž kladl důraz na formální vytříbenost. Výraz Ravelovy hudby sahá od malátné křehkosti s odkazy na středověkou a jinou historickou hudbu přes extrovertní a bujná allegra odkazující k španělské kultuře, ale i k lehčí francouzské produkci své doby, až k velmi tvrdým, harmonicky výbojným kompozicím s názvuky expresionismu.

V celé jeho tvorbě je patrný vliv lidových melodií a to nejen iberských, ke kterým měl přirozeně blízko, ale i, cikánských, arabských, židovských, řeckých, maďarských, ruských a dalších. Ravel byl okouzlen světem staré Vídně čehož ohlasem jsou jeho klavírní ''Valses nobles et sentimentales'' a především symfonická báseň ''La Valse''. Při úspěšném turné po [[Spojené státy americké|USA]] a [[Kanada|Kanadě]] v roce 1928 se seznámil v [[New York]]u se skladatelem [[George Gershwin|Georgem Gershwinem]], který ho zavedl do [[Harlem]]u na koncert [[Duke Ellington]]a. Ravelovo okouzlení jazzem 20. let a dalšími prvky americké hudby se pak projevilo i v jeho dalších skladbách, zejména v opeře [[Dítě a kouzla]] a Druhé sonátě pro housle a klavír.

Ve dvacátých letech se jeho styl výrazně posouvá směrem k expresionismu - jde zejména o tvrdší disonantnost souzvuků a nové způsoby [[instrumentace|instrumentace]]. To se týká zejména Madagaskarských písní, případně Dua pro housle a violoncello. Orchestrace u Ravela bývá tak barvitá, že mu dobová kritika vytýkala, že je to to první, čeho si u jeho skladeb člověk všímá. Ve své tvorbě Ravel nepoužíval často [[Symfonie|symfonickou]] formu a vyhýbal se náboženským tématům. Ravelovo dílo není početně velké, ale stalo se synonymem dokonalé skladatelské práce a je stále znovu prováděno.