Kanonické právo: Porovnání verzí

Přidáno 10 bajtů ,  před 3 lety
m
Přidání šablony Commonscat dle ŽOPP z 28. 7. 2016; kosmetické úpravy
m (odkaz)
m (Přidání šablony Commonscat dle ŽOPP z 28. 7. 2016; kosmetické úpravy)
== Historie ==
{{viz též|Historie kanonického práva}}
Historie kanonického práva začíná vznikem [[křesťanství]], ačkoli slovo ''kánon'' začal používat až [[První nicejský koncil]] ([[325]]). Prvopočáteční normy křesťanů však lze stěží považovat za nějaký smysluplný kodex, neboť se křesťané pouze snažili naplnit [[Ježíš Kristus|Ježíšovo]] kázání na hoře ([[Matoušovo evangelium|Mt. 5, 1-7, 29]], [[Evangelium podle Lukáše|Lukáš 6, 17-49]]). Dalším důležitým pramenem byla samozřejmě [[Bible]] a díla [[Apoštolští Otcové|Apoštolských Otců]]. Faktické vykonávání, výklad a tvorba nových pravidel byla do Prvního nicejského koncilu zcela v kompetenci místních organizací, které je realizovaly především ve formě [[biskup]]ských výnosů. To vedlo k decentralizované správě, ve které [[papež]] neměl žádné mimořádné [[pravomoc]]e.
 
Díky politické situaci se tato skutečnost začala v [[5. století]] měnit a postupně docházelo k posílení papežské moci, která byla realizována pomocí [[papežské dekretály|papežských dekretálů]]. Prakticky až do [[Druhý nicejský koncil|Druhého nicejského koncilu]] ([[787]]) se kanonické právo vyvíjelo jednotně ačkoli bylo výrazně ovlivňováno místními [[biskup]]skými výnosy. Po tomto koncilu se začali stále více prohlubovat rozdíly mezi východním a západním náhledem na [[křesťanství]] a od následujícího [[Čtvrtý cařihradský koncil|Čtvrtého cařihradského koncilu]] se jedná o koncily uznávané pouze západní částí katolické církve. To neznamenalo, že by na jednu část přešlo kanonické právo a druhá tvořila něco jiného, znamená to pouze, že se kanonické právo rozdělilo na dvě části, které se postupem času v některých ohledech poměrně vzdálily.
== Kanonické právo katolické církve ==
=== Západní kanonické právo ===
Pak směřovalo k výraznému posílení papežské moci a kodifikaci práva. Od [[12. století]] se papež stal hlavním pramenem práva, často se hovoří o tzv. papežském právu. Kromě papeže vycházelo toto právo z usnesení tzv. ekumenických [[koncil]]ů. Období [[12. století|12.]] -[[16. století]] lze považovat za nejlepší období rozvoje tohoto práva. Pro tento rozvoj bylo stěžejní jeho oddělení od [[teologie]], čímž vznikl samostatný právní obor, zabývající se pouze tímto právem. Stěžejním pro tuto dobu bylo sepsání [[Decretum Gratiani|Graciánova Dekretu]] (asi [[1140]]), který byl a je pouze soukromou sbírkou nikoli kodifikací práva, přesto se stala první knihou [[Corpus Iuris Canonici]]. Předtím i jako soukromá sbírka ovlivnil kanonické právo a ukázal tak cestu k oficiální kodifikaci. Po tomto dekretu vznikla řada podobných soukromých kodifikací práva, které jsou důležitými prameny kanonického práva. K první oficiální kodifikaci dal podnět [[Řehoř IX.]], z jehož popudu vznikla tzv. [[Liber Extra]], která vyšla v roce [[1234]] a obsahuje dekretály, které tak získaly platnost zákona. Tato kniha je součástí (druhou knihou) [[Corpus Iuris Canonici]].
 
Další klíčovou sbírkou byla [[Liber Sextus]] papeže [[Bonifác VIII.|Bonifáce VIII.]], která částečně navazuje na Liber Extra. Stanovuje platnost pouze těch dekretálů, které jsou součástí těchto dvou kodifikací plus Graciánova Dekretu. Tato kniha je součástí (třetí knihou) [[Corpus Iuris Canonici]]. Čtvrtou knihou Corpus Iuris Canonici jsou tzv. [[Clementinae]] vydané roku [[1313]]. Po těchto úředně vydaných sbírkách katolická církev přestala v tomto trendu úředního vydávání dalších sbírek na šest století až do roku [[1917]]. Papežské dekretály se pak buď připojovaly ke Clementinae, nebo zůstávaly nezačleněny. Z nezačleněných udělal [[Jan Chappuise]] dvě soukromé sbírky nazvané [[Extravagantes]], které se staly poslední (pátou) částí Corpus Iuris Canonici. Roku [[1580]] schválil [[papež]] [[Řehoř XIII.]] Codex Iuris Canonici k oficiálnímu vydání, ten však nebyl vyhlášen kodexem a tak ho lze považovat pouze za svod práva. Proto se zde vyskytují odporující si ustanovení, v těchto
případech je třeba je řešit na základě poučky, že pozdější zákon ruší dřívější zákon.
 
Zároveň se po [[koncil kostnický|kostnickém koncilu]] ([[1414]] -[[1418|18]]) objevil nový trend, který souvisel s osamostatňováním národních práv. Církev toto osamostatnění přijala a uzavřela tzv. [[konkordát]], který upravoval vztah mezi kanonickým a světským právem.
 
[[Tridentský koncil|Tridentským koncilem]] ([[1545]] -[[1563|63]]) jakoby končí zlaté období kanonického práva katolická církev přestala oficiálně vydávat další sbírky. Tento koncil upřesnil některé problémy vyplývající z Corpusu, přičemž samozřejmě zahrnul i dekrety pozdější. Po tomto koncilu Corpus Iuris Canonici, pomalu začal zaostávat, v [[17. století]] byl doplněn o [[Institutiones Iuris Canonici]] a [[Liber Septimus decretalium]] (obě z konce [[16. století]]), ale k další činnosti směřující ke kodifikaci kanonického práva nedošlo. Tridentský koncil omezil papežovu suverenitu v zásazích do kanonického práva a ten od této doby vydává své dekrety za pomoci [[papežská konstituce|papežské konstituce]], dalším normotvorným orgánem se pak stala nařízení vyšších papežských úřadů. Následující období (prakticky do roku [[1917]]) se zaměřilo na provádění výsledků Tridentského koncilu. V tomto období vzniklo několik soukromých sbírek, ale kanonické právo tohoto období značně upadlo a začalo se zabývat téměř výhradně církevními a teologickými problémy. V tomto období začala sílit snaha států upravit vztahy s církví a vůbec její působnost pomocí práva světského. Toto církevní tzv. [[konfesní právo]] již nebylo v působnosti církve, čímž byl oslaben i vliv kanonického práva.
 
Dalším významným počinem ohledně tvorby práva měl být [[První vatikánský koncil]], ten však byl přerušen ([[1870]]) a nikdy nedokončen, protože došlo k obsazení [[Papežský stát|papežského státu]]. Přesto zde došlo k vypracování (nikoli však ke schválení) principů [[trestní právo|trestního práva]], toto rozpracování se přesto promítlo do pozdějších úprav. Z tohoto koncilu přesto vzešla zcela zásadní věc a tou je [[Pastor aeternus]] ([[1870]]), kterou získal papež nad římskokatolickou církví opravdu velkou až neomezenou moc. Tímto dokumentem získal papež velkou pravomoc a totiž mluví-li k celé církvi ex cathedra (úředně) ve věcech morálky a [[víra|víry]] je jeho rozhodnutí neomylné, neodvolatelné a nepodléhá dalšímu souhlasu. Toto rozhodnutí mělo skutečně obrovské i mimocírkevní důsledky. Na Prvním vatikánském koncilu byl vznesen požadavek na kodifikaci kanonického práva, tento požadavek mnoha významných církevních představitelů nebyl nijak nečekaný, protože hlasy hovořící o nutnosti kodifikace se ozývaly již delší dobu. Roku [[1904]] zahájil [[Pius X.]] práce na vytvoření nového [[kodex]]u. Ten byl vytvořen roku [[1914]], ale jelikož zemřel papež a začala [[první světová válka]], byl tento kodex vyhlášen až apoštolskou konstitucí za papeže [[Benedikt XV.|Benedikta XV.]] roku [[1917]] jako [[Codex Iuris Canonici (1917)|Codex Iuris Canonici]] (CIC/1917). Tento kodex byl první úplnou kodifikací latinského kanonického práva. Jelikož ve [[20. století]] došlo k celé řadě politických změn objevila se velmi brzy nutnost změn, tyto změny byly uskutečněny pomocí nového kodexu [[Codex Iuris Canonici (1983)|Codex Iuris Canonici]] (CIC/1983)
 
== Principy kanonického práva ==
Kanonické právo je skutečným a reálným právním řádem, nejedná se tedy pouze o nějaká vnitřní pravidla [[organizace]]. Z podstaty a účelu tohoto práva vyplývá, že mezi státními [[právní řád|právními řády]] a tímto řádem bude existovat celá řada odlišností. Nejpodstatnějším rozdílem je, že v kanonickém právu nejsou řešeny pouze vztahy mezi lidmi, ale i vztah člověka s [[Bůh|Bohem]]. Tím se do jeho kánonů nedostává pouze právo lidské, ale i tzv. [[ius divinum]] (tj. právo božské), které je mu pak nadřazeno.
 
Dalším rozdílem, který je na první pohled patrný je zásadní předpoklad dobrovolného dodržování tohoto práva. To je způsobeno tím, že člověk je účastníkem těchto právních vztahů dobrovolně a tedy se od něj očekává i jeho plnění.
 
Co se klasického chování práva týče, tak toto právo má prostor pro široké spektrum výjimek, odpuštění, či za určitých podmínek prominutí trestu. Nejvyšším trestem, který lze na základě kanonického práva udělit, je [[exkomunikace]].
 
== Odkazy ==
 
=== Externí odkazy ===
* {{Commonscat}}
* {{Otto|heslo=Kanonický}}
* [[Codex Iuris Canonici (1983)|Codex Iuris Canonici]] (CIC/1983), Zvon 1994, ISBN 80-7113-082-6
113 777

editací