Dějiny Slovenska: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
CCCVCCCC (diskuse | příspěvky)
m nizozemi-sko
HypoBOT (diskuse | příspěvky)
m Přidání šablony commonscat dle ŽOPP z 28. 7. 2016; kosmetické úpravy
Řádek 10:
 
* '''Podoba nápisu podle verze z roku 1976''':
''Victoriae Augustoru(m) exercitus, qui Laugaricione sedit, mil(ites) l(egionis) II DCCCLV (.....) '''ian.s''' leg(atus) leg(ionis) f(aciendum?)''
 
* '''Verze z 90. let 20. stol.:'''
''VICTORIAE AVGVSTORV(m)EXERCITVS QVI LAV GARICIONE SEDIT MIL(ites) L(egionis) II DCCCLV [(Marcus Valerius) MAXIM'''I''']'''AN'''(u)'''S''' LEG(atus) LEG(ionis) II AD(iutricis) CVR(avit) F(aciendum)''
 
* '''Český překlad:'''
''Na oslavu vítězství Augustů, v Laugariciu, od 855 vojáků II. legie. Nápis dal pořídit (......)ian(.)s, legát legie II. pomocné. ''
 
Jméno [[legát]]a je nečitelné, rozeznatelná jsou jen písmena "IAN S", zbytek jména je zcela nečitelný. V roce 1956 se jméno podařilo rozluštit při archeologickém výzkumu v lokalitě Zana v Alžírsku, kde stávalo římské Diana Veteranorum, [[Numidie]] (dnes tedy [[Zana]], [[Alžír]]). Zde byl objeven pomník s nápisem, který vyjmenovával všechny hodnosti jistého hrdiny markomanských válek. Jeho jméno znělo Marcus Valerius Maximianus, přesněji:
 
''M(arco) Valerio Maximiano M(arci) Valeri Maximiani quinq(uennalis) s[ac(erdotalis)] / f(ilio) pont(ifici) col(oniae) Poetovionens(ium) equo p(ublico) praef(ecto) coh(ortis) I Thrac(um) trib(uno) coh(ortis) I (H)am(iorum) / civium R(omanorum) praep(osito) orae gentium Ponti Polemoniani don(is) don(ato) bel/lo Phart(ico)(!) allecto ab Imp(eratore) M(arco) Antonino Aug(usto) et misso in procinctu / Germanic(ae) exped(itionis) ad deducend(a) per Danuvium quae in annonam Panno(niae) / utriusq(ue) exercit(uum) denavigarent praepos(ito) vexillation(um) clas(sium) praetor(iarum) / Misenatis item Ravennatis item clas(sis) Brittanic(ae) item equit(um) Afror(um) et Mauror(um) / elector(um) ad curam explorationis Pannoniae praef(ecto) al(ae) I Aravacor(um) in procinc/tu Germanico ab Imp(eratore) Antonino Aug(usto) coram laudato et equo et phaleris / et armis donato quod manu sua ducem Naristarum Valaonem / interemisset et in eade(m) ala quartae militiae honor(em) adepto praef(ecto) al(ae) / contar(iorum) don(is) don(ato) bello Ger(manico) Sar(matico) praep(osito) equitib(us) gent(ium) Marcomannor(um) Narist(arum) / Quador(um) ad vindictam Orientalis motus pergentium honor(e) centenariae dig/nitatis aucto salario adeptus procurationem Moesiae inferioris / eodem in tempore praeposito vexillationibus et at(!) detrahen/dam Briseorum latronum manum in confinio Macedon(iae) et Thrac(iae) / ab imp(eratore) misso proc(uratori) Moesiae super(ioris) proc(uratori) prov(inciae) Daciae Porolis/sensis a sacratissimis impp(eratoribus) in amplissimum ordinem inter prae/torios allecto et mox leg(ato) leg(ionis) I adiut(ricis) item leg(ato)''' ''leg(ionis) II adiu(tricis) praep(osito) vexil(lationum) / Leugaricione''''' hiemantium item leg(ato) leg(ionis) / V Mac(edonicae) item leg(ato) leg(ionis) I Italic(ae) item leg(ato) leg(ionis) / XIII gem(inae) item leg(ato) Aug(usti) pr(o) pr(aetore) [[[leg(ionis) III Aug(ustae)]]] don(is) don(ato) a nobilissimo / [[[principe M(arco) Aurelio Commodo Aug(usto)]]] expeditione secunda Ger(manica) / splendidissimus ordo Dian[ensium veteran(orum)] aere conlato''<ref>http://www1.ku-eichstaett.de/epigr/uah-bilder.php?bild=PH0001829;PH0001820&nr=1</ref>
 
Důležitá je část nápisu ze Zany se slovy: ... leg(ato) leg(ionis) II adiu(tricis) praep(osito) vexil(lationum) / Leugaricione ... (česky: ... legátovi druhé legie Adiutrix, veliteli vexilace která přezimovala v Leugariciu ...)
 
Existují již dva nápisy vztahující se k vexilaci pod trenčínskou skálou. Přesné místo, kde se legie a její tábor nalézal, se nepodařilo dodnes přesně určit. Podle řeckého historika [[Cassius Dio|Cassia Diona]], se v závěrečné fázi [[Markomanské války|markomanských válek]] pohybovalo na územích [[Markomani|Markomanů]] a [[Kvádové|Kvádů]] velké množství římských vojáků. Kromě tábora v [[Mušov]]ě, byl nedávno objeven také pozůstatek krátkodobého tábora v Olomouci-[[Neředín]]ě.
 
Římské válečné pevnosti tehdy stály na březích Dunaje při Iži a [[Komárno|Komárně]]. Germáni se v té době postupně romanizovali. Jejich šlechta ochotně spolupracovala s [[Římané|Římany]]. Za vlády [[Valentinianus III.|Valentiána]], byla hranice [[Limes Romanus]] na středním Dunaji a v důsledku germánského nebezpečí byla intenzívně přestavována a zesílena.
 
Nápis byl na skále objeven již v 16. století, ale pro nepřístupný těžký terén nebyl pečlivě prozkoumán. Až kanovník a děkan Ludvík Stárek z Trenčína se neúspěšně snažil o jeho rozluštění. Přesto se jeho nepodařený překlad dostal do rukou [[Theodor Mommsen|Theodora Mommsena]], autora díla Corpus Inscriptionum Latinarum (zkráceně CIL). Mommsen dílo označil jako [[Falzum (diplomatika)|falzum]]. Maďarský archeolog [[Joseph Hampel]] nechal pořídit sádrové odlitky, jelikož se snad domníval, že nápis by mohl být pravý. [[Epigrafika|Epigraf]] Mommsen nápis poté znovu zkoumal podle sádrových odlitků a změnil názor. Dokonce se přijel na nápis podívat osobně. Roku 1902 byl již nápis z trenčínské skály správně zahrnut do nového vydání Mommsenovy latinské epigrafie: Corpus Inscriptionum Latinarum.
Řádek 41:
{{upravit část}}[[Soubor:Nitra moravia 833-cs.png|right|thumb|250px]]
{{Viz též|Velkomoravská říše}}
Na území, kde pokročil rozpad kmenových vztahů, vytvořili [[Slované]] [[knížectví]]. V roce [[833]] se vojensky i politicky spojilo [[Moravské knížectví]], pravděpodobně s centrem v jihomoravských [[Mikulčice|Mikulčicích]], sídle knížete [[Mojmír I.|Mojmíra]],{{Doplňte zdroj}} a [[Nitranské knížectví|Nitranské]] se střediskem v [[Nitra|Nitře]] na jihozápadě dnešního Slovenska, kde sídlil kníže [[Pribina]], do jednoho státního celku, nazývaného [[Velkomoravská říše|Velká Morava]] později byzantským učencem a císařem [[Konstantin VII. Porfyrogennetos|Konstantinem VII. Porfyrogenetem]].
Došlo k rozvoji jak hospodářskému tak i kulturnímu, významný byl příchod věrozvěstů [[Svatý Cyril|Konstantina]] a [[Metoděj]]e v roce [[863]] a zavedení písma [[hlaholice]]. Území dnešního Slovenska patřilo spolu s dnešní [[Morava|Moravou]] k jádru říše, ke které patřily i oblasti obývané [[Češi|Čechy]] na západě, [[Lužičtí Srbové|Lužickými Srby]] na severozápadě, Vislany na severu, Slovany v [[Panonie|Panonii]] na jihu až po [[Bulharská říše|Bulharskou říši]] na jihozápadě. Největší rozmach Velkomoravské říše byl zaznamenám v letech 870–894 za vlády [[Svatopluk]]a, kdy římský papež [[Jan VIII.]] v bule [[Industriae tuae]] udělil vládci Svatoplukovi v jeho ''Regnum Svanteborg'', tedy přeloženo ''království Svatoplukově'' v roce [[880]] církevní samostatnost a zřídil první slovanskou arcidiecézi. Zároveň byla v Nitře zřízena [[diecéze]].
 
Po vpádech kočujících kmenů od jihu do Karpatské kotliny docházelo k bitkám s nájezdníky, kteří se ve výbojích dostávali až do Franské říše, a proto se stávala velkomoravská a franská vojska spojenci proti nájezdníkům.
 
V roce [[906]] došlo mezi maďarskými a velkomoravskými vojsky k velké bitvě, kterou pravděpodobně ještě kníže [[Mojmír II.]] dokázal vyhrát a Maďary na krátkou dobu zahnat zpět.{{Doplňte zdroj}} Hned v roce [[907]] se v místech u dnešní [[bitva u Bratislavy|Bratislavy strhla bitva]] mezi [[Bavorsko|Bavory]] a Maďary, ve které se už účast Mojmíra II. ani Moravanů nezmiňuje. Proto se datuje zánik Velkomoravské říše rokem [[907]], i když pravděpodobně se Velkomoravská říše rozpadala celé [[10. století]].{{Doplňte zdroj}}
 
Na území Panonie a rovině kolem řek Dunaj a Tisa se postupně usazovali [[Maďaři]]. Tři{{Doplňte zdroj}} kočovné kmeny, ze kterých zůstalo jedno z názvosloví jako Maďaři, vedly dobyvatelské výpravy a jenom postupně pod vlivem slovanského obyvatelstva s vyšší zemědělskou kulturou se začali usazovat a přijali [[Křesťanství|křesťanskou]] víru.
Řádek 59:
 
=== Období tatarského vpádu do Uherska (1240–1242) ===
V roce [[1240]] byla vladařem [[Zlatá horda|Zlaté hordy]] [[Bátú]] chánem poražena a rozvrácena [[Kyjevská Rus]]. To otevřelo cestu tatarským hordám na západ a vtrhly do [[Volyň|Volyně]], [[Halič]]e i na hranice Uherského království. Král [[Béla IV.]] obdržel ultimátum [[Čingischán]]ova nástupce, prince Gujuka, ale nereagoval dostatečně rychle a na jaře [[1241]] byl poražen v [[Bitva u Mohi|bitvě na řece Sajó]] ([[Slaná (řeka)|Slaná]]) a Tataři přes Verecký průsmyk (tzv. Ruskou branou) vtrhli do Uherska a pustošili jej. Nepustili se dál na západ, jak se očekávalo, ale pustošili [[Pováží]], Moravu, roviny na jih od [[Ostřihom]]i. Po ohlášení smrti [[Bátú]]chána roku 1242 v srdci tatarské říše se přední válečníci obrátili náhle zpět, aby se ucházeli o uprázdněný trůn a zůstala jenom spálená země a strach z jejich návratu.<ref>Matúš Kučera:Stredoveké Slovensko,str. 112–114</ref>
Uherský král Béla IV. po porážce utekl do [[Chorvatsko|Chorvatska]], opustil svou zemi bez vládců (množství urozených pánů zahynulo v bitvě u řeky Slaná u [[Košice|Košic]]) a proto přizval převážně německou šlechtu a bohaté velmože do Uherského království a daroval jim zpustlé majetky. Protože se při tatarských nájezdech osvědčily kamenné hrady na vyvýšených bralech, nechal král vybudovat řadu nových hradů. Tak se přebudovávaly hrady v Bratislavě, [[Trenčín]]ě, rozšiřoval se [[Spišský hrad]], nově vznikali hrady [[Starý hrad (Malá Fatra)|Starhrad na Liptově]], [[Oravský hrad]], [[Hričovský hrad]], hrad Šášov, Reviště na středním Slovensku, hrad Šariš na východním Slovensku. Poddaní se bouřili a král Béla IV. musel pro jejich udržení na majetcích vydat 12.6.[[1257]] listinu, uvolňující poddané [[Liptov]]a a Turce z placení daní nejméně na období tří [[Žně|žní]].
Mnohé oblasti Slovenska zpustly, některé oblasti byly z iniciativy krále kolonizovány, a to [[Němci]]. Důležitá úloha připadla báňským městům ([[Banská Štiavnica]], [[Banská Bystrica]], [[Kremnica]]) – těžily se zde vzácné kovy a razily [[mince]].
Řádek 69:
Koncem [[13. století]] vládl na značné části území Uherska mocný oligarcha [[Matúš Čák Trenčanský]] – pán [[Váh]]u a [[Tatry|Tater]]. Za své bojové zásluhy jej král jmenoval [[Palatin (Uhry)|palatínem]], tedy nejvyšším úředníkem po panovníkovi a svým zástupcem v době královy nepřítomnosti. Po smrti krále Uherska [[Ondřej III.|Ondřeje III.]] v roce [[1301]] podporoval nástupnictví českého prince [[Václav III.|Václava]] a pomáhal porazit jeho protikandidáta [[Karel I. Robert|Karla Roberta z Anjou]]. I když se mu to nepovedlo, byl tak mocný, že se udržel ve svém [[Trenčínský hrad|hradu Trenčín]] a vládl neomezeně prakticky celému území Slovenska, celému Trenčínskému a Nitranskému panství, které držel až do své přirozené smrti v roce [[1321]].
 
Za vlády [[Zikmund Lucemburský|Zikmunda Lucemburského]] a [[Husitské války|husitských válek]] se území Slovenska stalo jedním z cílů husitských ''[[Spanilé jízdy|rejs]]'', "spanilých jízd". Husitský hejtman [[Jan Jiskra z Brandýsa]] a jeho [[bratříci]] v polovině 15. století ovládli území dnešního středního a východního Slovenska. Stabilní byla až vláda krále [[Matyáš Korvín|Matyáše Korvína]]. Následovalo dokonce založení a krátké působení [[univerzita|univerzity]] v [[Bratislava|Bratislavě]] s názvem [[Academia Istropolitana]].
 
Roku 1490 získal po Korvínově smrti uherskou korunu český král [[Vladislav Jagellonský|Vladislav II.]] a po něm jeho syn [[Ludvík Jagellonský|Ludvík]], oba z dynastie [[Jagellonci|Jagellonců]]. Ústřední vláda byla v Jagellonském období slabá, flegmatik Vladislav byl v Čechách nazývaný "Král dobře", Ludvík se zase stal králem ještě v dětském věku. Na začátku [[16. století]] bylo krvavě potlačeno povstání [[Jiří Dóža|Juraje Dóži]].
Řádek 76:
V [[Bitva u Moháče|bitvě u Moháče]] 29. srpen [[1526]] se slabě připravená uherská šlechta pod vedením teprve dvacetiletého uherského a českého krále [[Ludvík Jagellonský|Ludvíka II.Jagellonského]] postavila na odpor turecké přesile pod velením [[Sulejman I.|Sulejmana I.]] a byla do dvou hodin rozdrcena. V bitvě padla podstatná část nové uherské šlechty a sám král Ludvík za útěku utonul.
 
Po porážce u Moháče opanovali na 175 let většinu území Uher včetně hlavního města [[Budín (Budapešť)|Budína]] a prakticky celého dnešního Maďarska osmanští [[Osmanská říše|Turci]]. Na dobytém území vládl krutý útlak, který způsobil zaostávání Uherska za vývojem v Evropě o několik generací. Osmanská říše okupovala i část dnešního jižního Slovenska s nejvýznamnější uherskou pevností [[Nové Zámky]] a i většina neobsazené části dnešního slovenského území se stala terčem neustále hrozících tureckých výpadů.
 
=== Bratislava hlavním městem Uherského království ===
Řádek 83:
Bratislava, (německy) ''Pressburg'', (maďarsky) ''Poszonyi'', se roku [[1536]] stala hlavním městem Uher. Byla také korunovačním městem, v dómu [[Martin z Tours|Sv. Martina]] bylo korunováno 11 uherských králů (včetně [[Marie Terezie]]) a 8 královen-manželek. Jako první byl korunován císař [[Maxmilián II. Habsburský]] [[1563]], jako poslední císař [[Ferdinand I. Dobrotivý]] [[1830]]. Na [[Bratislavský hrad|bratislavském hradě]] byla uložena královská koruna, jednal zde i uherský stavovský sněm, z [[Budín (Budapešť)|Budína]] sem byly přesídleny nejvyšší úřady. Hranici mezi znepřáteleným křesťanským a islámským světem tvořila obranná linie na jižním Slovensku skládající se z téměř 70 hradů ([[Krásna Hôrka]], Zvolenský hrad, [[Červený Kameň (hrad)|Červený Kameň)]] a pevností ([[Komárno]], [[Leopoldov]]).
 
Poměry v celé Evropě se v té době komplikovaly náboženskými spory. Do Uher se šířila [[reformace]] z Čech a Německa, zejména německé obyvatelstvo hornických měst, velká část aristokracie a konečně i venkova přijala luteránství. Vůdčí postavou protestantů v Uhrách se stal '''palatín''' [[Juraj VII. Turzo]], ovládající z [[Bytča|Bytči]] po roce [[1614]] většinu Horních Uher. Habsburkové reformaci nepřijali a již koncem [[16. století]] rozpoutali [[protireformace|protireformaci]], projevující se různými - často velice krutými - formami násilné [[rekatolizace|rekatolizace.]]
 
Během období '''pěti protihabsburských stavovských povstání''' (pod záminkou náboženských a stavovských svobod) byl šlechtickým sněmem v Banské Bystrici zvolen v roce [[1620]] uherským králem [[Gabriel Betlen]], o půlstoletí později byl šlechtou korunován vůdce čtvrtého povstání [[Imrich Tököli]] jako "slovenský král", protože z rodného [[Kežmarok|Kežmarského]] hradu ovládal celé tehdejší Slovensko, i když se stal spojencem Osmanské říše v roce [[1663]] a pomáhal Osmanům při obléhání Vídně roku [[1683]]. Po potlačení povstání [[Leopold I.|Leopoldem I. Habsburským]] vrcholila [[rekatolizace]], poslední povstání vedl [[šariš]]ský [[župa]]n [[František II. Rákóczi]] a se stotisícovou armádu rolníků ovládl území Slovenska, byl poražen až v [[1708]].
 
Dlouho trvající války s [[Osmanská říše|Osmanskou říší]] na delší dobu ukončil v roce [[1711]] [[Satmárský mír]], kterým byli Osmani definitivně vytlačeni ze Střední Evropy.
 
Právě období těsně po uzavření tohoto míru bylo dobou největší slávy zbojnického kapitána z [[Terchová|Terchové]] [[Juraj Jánošík|Juraje Jánošíka]], který byl popraven v [[Liptovský Mikuláš|Liptovském Mikuláši]] v [[1713]].<ref>Slovensko, vyd.Perfekt, str. 21–24,</ref>
 
== Habsburská monarchie ==
Řádek 100:
V roce [[1848]] se [[Ľudovít Štúr|Štúr]], [[Jozef Miloslav Hurban|J. M. Hurban]] a [[Michal Miloslav Hodža|M. M. Hodža]] účastní [[Slovanský sjezd|Všeslovanského sjezdu]] v [[Praha|Praze]]. Slováci přijímají koncepci [[Austroslavismus|austroslavismu]], organizují ve [[Vídeň|Vídni]] [[Slovenská národní rada|Slovenskou národní radu]], s podporou českých a [[Chorvatsko|chorvatských vlastenců]] zorganizují tři vojenské dobrovolnické výpravy proti uherským [[košutovské síly|košutovským silám]], upírajícím nemaďarským národům Uherska veškerá práva na autonomii. Po porážce revoluce nový panovník [[František Josef I.]] odmítá jakákoliv řešení slovenské otázky, [[neoabsolutismus]] ale zaručil alespoň minimální jazyková práva. Čeští politici se po polovině 19. století orientují na [[historické právo]], zatímco Slováci z pochopitelných důvodů prosazují [[přirozené právo]] a tak dochází k částečnému rozkolu v cílech obou národů. Po roce [[1863]] nastalo krátké období národního pozdvižení: vznikla [[Matica slovenská]] a tři gymnázia se slovenským vyučovacím jazykem.
 
Po [[rakousko-uherské vyrovnání|Rakousko-uherském vyrovnání]] [[1868]] ale posílená uherská vláda sahá k tvrdé maďarizaci, roku 1871 již na celém území Slovenska zbyly ze slovenských škol jen školy nejnižšího stupně. [[Maďarizace]], nezaměstnanost a bída na venkově ústí v masové vystěhovalectví do [[Spojené státy americké|USA]] – tady [[Slováci]] tvořili na konci století druhou největší imigrantskou komunitu (po [[Irové|Irech]]). Slováci hledají spojence mezi dalšími utlačovanými menšinami - [[Rumuni|Rumuny]], [[Srbové|Srby]] a [[Rusíni|Rusíny]]. Řada slovenských osobností studuje v Praze, která se stává hlavním centrem nepočetné slovenské inteligence: vzniká zde spolek [[Detvan (spolek)|Detvan]], [[Hlasisté]], časopis [[Prúdy]] atd.
 
Příkladem postupující maďarizace je [[Černovská tragédie|tragédie]] v obci Černová u [[Ružomberok|Ružomberku]], kde četníci 15 lidí zabili a 60 zranili, když místní lidé nechtěli maďarsky mluvícímu faráři dovolit, aby vysvětil jejich nově postavený kostel. Od roku [[1908]] se slovenská politická reprezentace setkává každoročně s českými politiky v [[Luhačovice|Luhačovicích]].
Řádek 129:
'''Problémy Slovenska v ČSR:'''
* ekonomické: krach řady průmyslových podniků <ref>Ľ. Hallon, Industrializácia Slovenska 1918–1938. Rozvoj, alebo úpadok?, 1995</ref><ref>A. Špiesz, Dejiny Slovenska – 1992 </ref><ref>M. Strhan, Kríza priemyslu na Slovensku v rokoch 1921–23 1960</ref> v období hospodářské krize, nedostatečná pozemková reforma, diskriminační dopravní tarify
* politické: ignorování snahy o autonomii či jiné adekvátní řešení [[slovenská otázka|slovenské otázky]], idea československého národa hlásaná T. G. Masarykem, ignorování předcházejících dohod – ústních i [[Pittsburská dohoda|Pittsburské dohody]], nerovnoměrné zastoupení Slováků v armádě a na všech stupních státní správy (z třináctitisícového důstojnického sboru bylo 435 Slováků).
 
Po [[Mnichovská dohoda|Mnichovské dohodě]] došlo v říjnu 1938 k okleštění Československa. Na Slovensku vznikla autonomní vláda v čele s Jozefem Tisem. 14. března 1939 se slovenská politická reprezentace pod tlakem Hitlera a hrozbou anexe Slovenska fašistickým horthyovským Maďarskem rozhodla vyhlásit nezávislý Slovenský štát.
Řádek 144:
 
=== Poválečné územní vypořádání ===
V souvislosti s předáním [[Podkarpatská Rus|Podkarpatské Rusi]] [[Sovětský svaz|SSSR]] roku [[1945]], obsadily sovětské jednotky i úzký pruh slovenského území s dnes ukrajinským městem [[Čop]]em. Československá vláda tuto okupaci akceptovala. Dne 2. dubna [[1946]] pak byla ke Slovensku připojena předtím podkarpatoruská obec [[Lekárovce]], jejíž občané již delší dobu usilovali o připojení ke Slovensku. Hranice Československa byly na jihu Slovenska obnoveny v předválečné linii, protože hranice území obsazené horthyovským Maďarskem na základě tzv.Vídeňské arbitráže z 1939 byly anulovány a potvrzeny ve stavu před Mnichovskou smlouvou, která byla anulována taky.
 
=== Poválečná obnova republiky a program ===
Řádek 150:
 
=== Směrování k socialismu ===
V zimě roku 1948 nepochopení vážnosti situace ze strany všech nekomunistických stran ústí v komunisty vyprovokovanou vládni krizi a následný komunistický [[státní převrat|převrat]], který byl završen [[25. únor]]a [[1948]]. Při budování socialistického státu je potlačena úloha přísně národního sebeurčení a dominantní se stává diktatura proletariátu jako [[internacionalismus]] dělnické třídy. Nedošlo k zrovnoprávnění slovenského národa, rozhodování se centralizuje do Prahy, i když v stranických a státních orgánech pracuje mnoho Slováků a Komunistická strana Slovenska se stala státní politickou organizací na Slovensku s množstvím členů pracujících v Praze na centrálních vládních orgánech republiky. Na podzim [[1947]] byly ukončeny soudní procesy s exponenty starého režimu (trest smrti pro [[Jozef Tiso|Tisa]]), později v období stalinismu v padesátých letech probíhali soudní procesy se slovenskými prominenty KSS obviněnými z „[[Měšťanstvo|buržoazními]] [[nacionalismus|nacionalisty]]“ v KSS ([[Vladimír Clementis]], [[Gustáv Husák]], Ladislav Novomeský a jiní), s bývalými [[partyzán]]y, církevními představiteli. Vývoj v socialistické republice přinesl pozitiva v podobě [[industrializace]] Slovenska, výstavbě [[infrastruktura|infrastruktury]], nebývalého rozvoje školství, kultury, tělovýchovy a zdravotnictví. [[Kolektivizace]] prováděná od roku [[1949]] zasáhla citelně zemědělce. Nástup [[prezident]]a [[Antonín Novotný|Novotného]] roku [[1957]] přináší Slovensku nové vykonstruované procesy s „[[Hlinkova slovenská ľudová strana|ľudáky]]“.
 
==== Československá socialistická republika (1960–1990) ====
Řádek 171:
* 8. pětiletka 1986–1990
 
Seznam vlád SSR:
* Vláda Štefana Sádovského a Petra Colotky (2. ledna 1969 – 8. prosince 1971, změna předsedy 4. května 1969)
* Druhá vláda Petra Colotky (8. prosince 1971 – 4. listopadu 1976)
Řádek 211:
 
=== Externí odkazy ===
* {{commonscat}}
* [http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/206452801280043-historicky-magazin/ Slovenská republika 1939–1945] – video z cyklu České televize [[Historický magazín]]