Svaz komunistů Jugoslávie: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
tečka a závorka
Řádek 180:
| url =
| issn =
}}</ref> Zvýšil se také i tlak ze zahraničí, a to jak ekonomický (Jugoslávie musela vrátit enormní půjčky, které získala během několika prvních poválečných desetiletí), tak i politický (západ se začal důsledněji zabývat otázkou [[lidská práva|lidských práv]] v Jugoslávii). [[Perestrojka]] a později pád komunistických režimů ve východní Evropě otevřely i v Jugoslávii řadu do té doby pro vládnoucí komunisty nepřijatelných otázek. Namísto „samosprávy pracujících“ se velmi rychle začalo debatovat o „[[demokratický socialismus|demokratickém socialismu]]“ a především pluralitě politických stran. Na podzim 1989 se komunisté zmohli již jen na obranu [[Josip Broz Tito|Titova]] jména před útoky politických oponentů, připomínání úspěchů z druhé světové války a příslib, že politická pluralita bude co nejdříve uvedena do praxe.
 
S nástupem Miloševiće došlo k obrodě centralistických vizí uspořádání Jugoslávie, které dříve reprezentoval právě [[Aleksandar Ranković]]. Během tzv. [[Protibyrokratická revoluce|protibyrokratické revoluce]] byly prostřednictvím řady masových mítinků do vedoucích funkcí v několika svazových republikách a oblastech dosazeny osobnosti loajální právě Miloševićovi. Podobný scénář se mohl realizovat ve všech jugoslávských republikách, čemuž chtělo tehdejší politické vedení neloajální Miloševićovi [[Mítink pravdy|zabránit]]. [[Svaz komunistů Srbska]] a [[Svaz komunistů Slovinska]], byť jen republikové organizace jedné jediné politické strany, začaly prosazovat zcela odlišnou politiku. Ke slovincům se později přidali i [[Svaz komunistů Chorvatska|Chorvati]], kteří byli rovněž znepokojeni Miloševićovou politikou, která především cílila na chorvatské Srby.