|
'''Vina''' může označovat:
'''Vina''' je [[odpovědnost]] člověka za ublížení, hřích, [[trestný čin]] nebo jiné porušení [[právo|práva]]. Může mu být přičtena zvenčí (policií, soudem), anebo si ji přičítá sám. Podle toho lze rozlišit:
* [[vina (právo)]] – reálnou odpovědnost či zavinění (v právu)
* vinu právní ([[zavinění]]), která má být potrestána;
* [[vina (emoce)]] – subjektivní emoci či pocit (v psychologii)
* vinu mravní, s níž se viník musí vyrovnávat sám, například snahou o nápravu, o [[odškodnění]], případně [[odpuštění]];
* [[pocit viny]], tj. nepřiměřené sebeobviňování, dané určitou výchovou.
{{Rozcestník}}
O významu pojmu viny svědčí i množství literárních děl a filmů, které se jí věnují.
== Vina, zavinění a viník ==
Představa viny spojuje představu [[závazek|závazku]], dluhu a povinnosti, jež vznikla nějakou újmou, poškozením druhého nebo druhých (např. německé ''die Schuld'' znamená jak dluh, tak vinu), a představu původce či příčiny (např. řecké ''aitia'' znamená vinu i příčinu), česky provinilého či viníka. Znamená, že někdo má odpovědnost za to, co způsobil druhému, co zavinil, anebo i čemu jen nezabránil, ačkoli zabránit mohl.
V málo individualizovaných společnostech se vina přičítala jak vlastnímu původci, tak i celé jeho rodině či skupině ([[kolektivní vina]]). Odtud pochází rodová pomsta ([[krevní msta]]), trestné výpravy apod. S postupem [[individualizace]] se tento přístup opouští a nahrazuje zásadou, že každý odpovídá jen za to, co sám způsobil. To platí zejména v [[právo|právu]], které může trestat jen určitou [[osoba|osobu]], nicméně zná i odpovědnost za újmu, způsobenou nezletilými dětmi, a tzv. nedbalostní činy, tj. právní odpovědnost za újmu, způsobenou zanedbáním, případně jeho zvířaty nebo věcmi.
Právní vinu charakterizuje to, že se podezřelému resp. obviněnému prokazuje zvenčí, předepsaným důkazním postupem s právem na obhajobu atd. Jeho vlastní doznání může být podpůrným důkazem, případně polehčující okolností. Toto vnější dokazování viny ale nestačí. Podle [[Platón]]ova Prótagory sám Zeus vydal zákon, „že ten, kdo není schopen mít podíl na studu a spravedlnosti, má být vymýcen jako nákaza obce“.<ref>Platón, ''Prótagorás'' 322b </ref> I současná společnost musí předpokládat, že její občané jsou „příčetní“, čili si své činy přičítají a hodnotí také sami – například tam, kde vnější prokázání a soudní trest nejsou možné. Podle [[Immanuel Kant|I. Kanta]] je [[příčetnost]] nezbytnou podmínkou lidské svobody ve společnosti, která právě přisouzením viny a trestem tuto svobodu uznává.<ref>I. Kant, ''Metaphysik der Sitten'', AA VI. 397 nn. </ref>
== Jaspersova Otázka viny ==
Otázka viny v širším smyslu slova se naléhavě vynořila po [[Druhá světová válka|druhé světové válce]], když se ukázalo, že právní postižení nacistických zločinců je velmi obtížné a přitom nedostatečné. V knize „Otázka viny“ (''Die Schuldfrage'', [[1946]]) německý filosof a psycholog [[Karl Jaspers]] rozlišil čtyři různé roviny, kde se otázka viny klade: rovinu kriminální, politickou, morální a metafysickou. Přisouzení a potrestání kriminální viny je věcí soudů, tím však není otázka viny ani zdaleka vyčerpána.
Morální vina je podle Jasperse individulání zavinění vůči jednotlivcům i skupinám, s nímž se každý musí vyrovnat ve svém svědomí. Přitom odpusit mu může pouze ten, komu se křivda stala. Politická vina spočívá v tom, že Němci nedokázali zabránit nástupu nacistů, Hitlerovu uchopení moci ani zločinům, které pak jeho režim napáchal.{{Fakt/dne|20151216161946|}} Ačkoli Jaspers sám byl osobně pronásledován, vytýká svým spoluobčanům i sobě, že „jsme nešli do ulic ani nekřičeli až do zničení“, když byli Židé odváženi do koncentračních táborů. Naše vina spočívá v tom, „že jsme zůstali naživu“. Vina není pouze ve vztahu k poškozeným a zavražděným jednotlivcům, protože nacismus a válka těžce poznamenaly všechny evropské i mimoevropské společnosti, ohrozily celé lidstvo a toto zavinění nelze podle Jasperse označit jinak, než jako vinu vůči Bohu: je to vina metafysická, vina před Bohem jako [[Stvořitel]]em.
Podobné otázky se vynořují i po pádu komunistických režimů v roce [[1989]] a americký právní teoretik Lon L. Fuller na fiktivním příkladě režimu „purpurových košil“ ukazuje nesnáze, na něž v takovém případě právo naráží.<ref>L. Fuller: ''Morálka práva''. „Dodatek: Problém odporného udavače“, str. 221 – 228. </ref>
== Odkazy ==
=== Reference ===
<references />
=== Související články ===
* [[Delikt]]
* [[Karl Jaspers]]
* [[Kolektivní vina]]
* [[Odpovědnost]]
* [[Pokání]]
* [[Svědomí]]
=== Literatura ===
* L. L. Fuller: ''Morálka práva''. Praha 1998
* K. Jaspers: ''Otázka viny''. Praha 1991
* I. Kant: ''Základy metafysiky mravů''. Praha 1992
* I. Kant: ''Die Metaphysik der Sitten'' (1797). Köln 1995
* G. Schwanová: ''Zamlčovaná vina. Ničivá moc dvojí morálky''. Praha 2004
* P. Tournier: ''Vina''. Praha 1995
=== Externí odkazy ===
* {{Otto|heslo=Vina}}
* {{Wikislovník|heslo=vina}}
* {{Wikicitáty|téma=Vina}}
* [http://plato.stanford.edu/entries/collective-responsibility/ Heslo Kolektivní odpovědnost, Stanford Encyclopedia - en]
[[Kategorie:Etika]]
[[Kategorie:Trestní právo]]
| 