Jazyk (lingvistika): Porovnání verzí

 

[[Věda|Vědecký]] obor zabývající se zkoumáním jazyka se nazývá [[lingvistika]] (jazykověda). Otázky týkající se [[filosofie]] jazyka byly pokládány již ve starověkém Řecku, byly zde otázky typu zda mohou slova reprezentovat zkušenost nebo motivovanost obsahu slov, konkrétními památkami jsou například [[Platón|Platónovy]] dialogy Gorgias a Faidros. Ještě časnějším dokladem uvažování o jazyku jsou [[Gramatika|gramatiky]] [[Sanskrt|sanskrtu]], nejranější záznamy o kodifikaci liturgického jazyka a uspořádání znaků do abecedy patří do období 8.st.př.n.l. Zásadním dílem je Pāṇiniho gramatika ze 6.st.př.n.l.

Jazyky se vyvíjejí a rozrůzňují průběhem času. Historie jejich evoluce může být rekonstruována například srovnávací metodou, kdy se při porovnávání moderních jazyků určuje, který prvek musel mít společný prajazyk, aby se došlo vysvětlení následujících stupňů vývoje. Skupina jazyků, které se vyvinuly ze společného předka se nazývá [[jazyková rodina]]. Mezi nejšířeji používané patří [[Indoevropské jazyky|Indoevropská jazyková rodina]] jejímiž zástupci jsou např. [[angličtina]], [[ruština]] nebo [[hindština]]; [[Sinotibetské jazyky|Sino-Tibetská jazyková rodina]], která zahrnuje [[Tibetština|tibetštinu]], [[Mandarínština|mandarinštinu]] a dialekty [[Čínština|čínštiny]]; [[Afroasijské jazyky|Afro-Asijská jazyková rodina]] – [[arabština]], [[somálština]], [[hebrejština]]; [[Bantuské jazyky]] – [[Svahilština|swahilština]], jazyk [[Zuluština|zulu]] a stovky dalších živých afrických jazyků; [[Malajsko-polynéské jazyky|Malajsko-Polynezské jazyky]] – [[Indonéština|indonézština]], [[malajština]] a stovky pacifických jazyků. [[Drávidské jazyky|Drávidská]] rodina zasahuje převážně jižní [[Indie|Indii]] a hovoří se zde tamilštinou a telugštinou.  

 

 

Jazyk je kód či šifra sloužící ke komunikaci a přenosu sdělení; na rozdíl však od jazyků umělých, které slouží například k programování je lidský jazyk přirozeně vzniklý a dynamicky se vyvíjející. Rozdíl mezi přirozenými a umělými jazyk je především fakt, že formální (umělé) jazyky jsou pouze [[Systém|systémy]] [[Znak (lingvistika)|znaků]] ke kódování a dekódování sdělení, naproti tomu přirozené jazyky plní řadu dalších úloh např. společenskou. Tento článek především pojednává o přirozeném lidském jazyce tak jak ho studuje obor [[lingvistika]].

 

Během [[Osvícenství|osvícenských]] debat o původu člověka bylo velmi módní polemizovat též o původu jazyka. Myslitelé jako [[Jean-Jacques Rousseau|Rousseau]] a [[Johann Gottfried Herder|Herder]] prosazovali názor o původu jazyka z [[Emoce|emocí]] a instinktivní potřebě se vyjadřovat a jde tedy o jev blízký [[Hudba|hudbě]] nebo [[Poezie|poezii]]. Naproti tomu racionalisté jmenovitě [[Immanuel Kant|Kant]] nebo [[René Descartes|Descartes]] viděli zdroj v racionálním uvažování a pragmatická potřebě komunikace. Na přelomu dvacátého století začali badatelé jako [[Ludwig Wittgenstein|Wittgenstein]] zjišťovat jakou roli hraje jazyk při běžném prožívání světa. Zda jazyk reflektuje objektivní skutečnost světa nebo jestli je tím médiem, kterým chápeme svět. Tyto úvahy vedli k přehodnocení otázek tehdejší filosofie na otázky lingvistické. 

 

Jedna z definicí vidí jazyk primárně jako proprietu lidské mysli, která umožňuje lidem komunikaci: naučit se jazyk a produkovat a chápat výpovědi. Tato definice směřuje přímo k univerzalitě jazyka, který je společný všem lidem. Zasahuje také biologickou bázi tedy unikátní vývoj lidského mozku. Zástupci teorie o tom, že [[akvizice]] jazyka je [[Imanence|imanentní]] lidem podpírají svá tvrzení o fakt, že kognitivně normální děti se jazyk naučí bez jakýchkoliv formálních instrukcí. Jazyky mohou dokonce vzniknout i spontánně na takovýchto místech spolu žijí lidé mluvící různými jazyky většinou dvěma a více, kteří spolu navzájem potřebují komunikovat; takto vzniklým jazykům se říká také jaz. [[Kreolština|kreolské]]. Tyto náhledy, které mohou být sledovány až k filosofům Kantovy a Descartesovy, chápou jazyk jako niterně imanentní člověku; promítají se též v [[Noam Chomsky|Chomského]] teorii [[Generativní gramatika|Univerzální gramatiky]]. Tyto definice jsou často uplatňovány při studiu jazyka v [[Kognitivní věda|kognitivně]] vědeckém rámci a v [[Neurolingvistika|neuroligvistice]].

 

[[Soubor:Cyrillicalphabet.jpg|náhled|303x303pixelů|azbuka/cyrilice]]

Jiná definice vidí jazyk jako [[Formalismus|formální]] [[systém]] [[Znak (lingvistika)|znaků]] zpravovaný [[Gramatika|gramatickými]] pravidly pro formulaci a přenos sdělení. Tato definice popisuje jazyk jako uzavřený [[Struktura|strukturovaný]] systém znaků sestávajících z dvou částí tedy ''označujícího'' (označení, slovo např. stůl) a ''označovaného'' (entita ke které se výraz vztahuje např. stůl jako obraz v mysli, koncept stolu, který se nám vybaví). Tento strukturní pohled na jazyk je odkazem Ferdinanda de Saussura, jeho dílo zůstává podmětné dodnes.

Formální přístup je typický svým postupem od nejelementárnějších částí – [[Foném|fonémů]], po celky větší jako jsou slova nebo věty. Současným představitelem, který se touto problematikou zabývá je [[Noam Chomsky|Noem Chomsky]], autor teorie o [[Generativní gramatika|generativní gramatice]]. Definoval jazyk jako množinu vět, které mohou být vypovězeny na základě principu transformační gramatiky (proces generace jazyka v mozku). Tato transformační gramatika je vlastně soubor platných pravidel, které při užití formulují gramaticky správné věty. Chomsky považuje tuto schopnost mozku za imanentní a za samotný základ jazyka. Takováto teorie má blízko k formální logice a formální teorii gramatiky, uplatňuje se potom v aplikované počítačové lingvistice. 

 

Strukturní přístup k jazyku si lze ilustrovat přehledem jednotlivých úrovní jazyka, tak jak jsou studovány disciplínami lingvistiky. Jakékoliv jednotky jazyka se dělí do dvou skupin a sice na jednotky émické (přípona -ém) a jednotky s předponou alo-. Émické jednotky jsou takové, které stojí na straně abstraktního konceptu jazyka př: [[lexém]] (koncept slova společný všem). Alo jednotky jsou konkrétně aktualizované v určitém aktu řeči př: alolex (konkrétně vyslovené slovo).

 

úrovně seřazeny od nejmenších jednotek:

 

[[Soubor:ABC pict.png|náhled|abeceda amerického znakového jazyka]]

[[Pragmatika|Nejpragmatičtější]] z definic vážící se k jazyku je patrně ta směřující k sociální (společenské) funkci. Ta vidí jazyk jako komunikační systém, který umožňuje lidem vyměňovat verbální nebo znakové výpovědi. Jako prostředek k vyjádření se a ovlivňovat tak své okolí nebo jednoduše k zábavě. Funkční teorie gramatiky vysvětlují gramatické struktury jejich komunikativní funkčností a chápou gramatickou strukturu jazyka jako výsledek adaptivního procesu, kterému byla gramatika “ušita na míru“, aby sloužila komunikativním potřebám jeho uživatelům.

Tento náhled úzce souvisí s [[Kognitivní věda|kognitivním]] a [[Reakce|interakčním]] rámcem, se kterým je často spojována [[sociolingvistika]] a [[lingvistická antropologie]]. Funkční teorie tíhnou k postupu studovat jazyk jako dynamický fenomén, jako struktury podléhající neustálému procesu změn tak jak je používán svými uživateli. Tento pohled zdůrazňuje důležitost lingvistické typologie klasifikace jazyků podle jejich vnitřní struktury; umožňuje vidět proces gramatikalizace v kontextu daného systému a ze zjištěných údajů zobecňovat na celek. S oblastí filosofie jazyka, kde je akcentován pragmatický pohled je často spojována pozdní práce [[Ludwig Wittgenstein|Wittgensteinova]] a další filosofové jazyka jako [[Paul Grice|P. Grice]], [[John Searle|J. Searl]] a [[Willard Van Orman Quine|W. O. Quine]].

 

Lidský jazyk je unikátní ve srovnání s jinými formami komunikace používané zvířaty. Systémy používané například včelami nebo primáty jsou systémy uzavřené, které obsahují jen velmi omezené množství interakcí.

 

 

== Odkazy ==

=== Reference ===

<references group="https://en.wikipedia.org/wiki/Language" />