Rakety Titan: Porovnání verzí

'''Titan''' byly [[Nosná raketa|nosné rakety]] vesmírné agentury [[NASA]] a [[Letectvo Spojených států amerických|USAF]], které se používaly od roku [[1959]] až do roku [[2005]]. Projekt začal roku [[1955]] a měl sloužit jako doplněk nebo náhrada programu [[ICBM|mezikontinentálních balistických střel]] [[SM-65 Atlas]] v případě jeho zpoždění nebo selhání. Na rozdíl od [[Rakety Atlas|Atlasu]], se jednalo o klasickou dvoustupňovou raketu. Prvním zástupcem rodiny raket byl [[Titan 1]], značen též LGM-25 nebo SM-68, který spaloval v motorech obou stupňů kapalný [[kyslík]] a [[RP-1]] a měl mít nosnost až 1800 kg na nízkou oběžnou dráhu. Jako kosmický nosič však nebyl použit a byl brzy nahrazen [[Titan 2|Titanem 2]], který byl vyráběn jak pro potřeby kosmické dopravy, tak jako [[ICBM]]. S Titanem II přišla i zásadní koncepční změna, když místo kapalného kyslíku a RP-1, byl použit [[oxid dusičitý]] a [[Aerozin 50]] (směs 50% [[monomethylhydrazin|MMH]] a 50% [[asymetrický dimethylhydrazin|UDMH]]), díky čemuž se zvýšila reakceschopnost. Nově použité palivo nemuselo být tankováno těsně před startem a mohlo být skladováno v raketě dlouhodobě.

Společnost Martin se vydala zcela odlišnou cestou než [[Convair]] a [[General Dynamics]] a jejich Atlas. Atlas byl unikátní svou jeden a půl stupňovou koncepcí a jeho nosná konstrukce byla závislá na tlaku v nádržích, Titan oproti němu sázel na klasickou dvoustupňovou koncepci s vnitřní podpůrnou konstrukcí. Titan byl však brán doslova jako rezervní a práce postupovaly velmi pomalu a financování bylo také velmi skromné.

Zlom nastal v říjnu [[1957]], kdy byl vypuštěn [[Sputnik 1]] a velení [[Letectvo Spojených států amerických|USAF]] rozhodlo o nasazení obou typů, Atlasů i Titanů do roku [[1962]]. Letové zkoušky začaly ke konci roku [[1958]] a první úspěšný start zkušební jednostupňové verze XSM-68 se uskutečnil v únoru [[1959]]. Testování pokračovalo dvoustupňovou verzí, která však zpočátku vykazovala nespolehlivost a docházelo a nehodám, až test v lednu [[1960]] byl úspěšný. Další testy spočívaly v ověření schopnosti odpalování z podzemních sil a první eskadra SM-68 nabyla operační způsobilosti v dubnu [[1962]].

Práce na nástupci řady Titan 1 začaly již v roce [[1957]], tedy ještě před prvními letovými zkouškami. Společnosti [[Glenn L. Martin Company|Martin]] a [[Aerojet]] si uvědomovaly, že nutnost tankovat pohonné látky až těsně před startem není ideální a reakční doba 15 minut je také příliš dlouhá. Společnost Aerojet již měla zkušenosti s konstrukcí motorů na dlouhodobě skladovatelné pohonné látky ([[hydrazin]] apod.) a začala tak pracovat na úpravě motorů [[LR-87]] a [[LR-91]] pro použití těchto pohonných látek. Změna paliva vyžadovala i úpravy palivových nádrží, nově přepracované nádrže byly prodlouženy, jejich průměr zůstal zachován (3,05 m) a byly opatřeny ochrannou vrstvou proti korozivním účinkům nových pohonných látek. V roce 1960 se [[Letectvo Spojených států amerických|USAF]] rozhodlo pro výrobu Titanu II a o rok později byl vybrán jako nosič [[Suborbitální kosmický let|suborbitálního]] letounu [[Boeing X-20 Dyna-Soar]] a v červnu 1961 rozhodla [[NASA]] o použití Titanu II jako nosiče v [[Program Gemini|programu Gemini]], kde přes počáteční potíže ([[pogo oscilace]]) dosáhl 100% úspěšnosti.

<br/ style="{{clear:both">}}

Varianta rakety vznikla jako modifikace Titanu 3D na přechodné období před uvedením raketoplánů do pravidelného provozu. Byla vybavena prodlouženými nádržemi prvního i druhého stupně a silnějšími pomocnými motory [[Titan UA1200|UA1206]] na TPL o tahu 2 x 6226&nbsp;kN. Jako třetí stupeň mohly být použity celkem tři typy: TOS ([[Transfer Orbit Stage]]), IUS ([[Inertial Upper Stage]]) a [[Transtage]]. Nosnost na nízkou dráhu až 14500 kg. Startovní hmotnost cca 705 tun, celková délka 41,5 m. Celkem uskutečněno 21 pokusů o vypuštění v letech 1982–1992, z toho 4 neúspěšné.

Raketa byla používána téměř výhradně [[Letectvo Spojených států amerických|Americkým letectvem]] (USAF) a ostatními složkami americké armády jako [[Námořnictvo Spojených států amerických|US NAVY]] a NRO (Národní úřad pro průzkum). Vynášela série průzkumných satelitu, radarových satelitů, satelity systému včasného varování, námořní sledovací satelity a další vojenské satelity. Jedinou výjimkou byla [[Planetární sonda|sonda]] [[NASA]] k [[Saturn (planeta)|Saturnu]] a jeho [[Měsíce Saturnu|měsícům]] - [[Sonda Cassini|Cassini-Huygens]], vypuštěná roku [[1997]]. V roce 1997 začíná být starší verze Titan 4A nahrazována novější verzí Titan 4B, která ji plně nahradila roku [[1998]]. Verze 4B měla nové a bezpečnější pomocné motory, které měly menší počet spojů a byly tedy jednodušší a méně náchylné k poruchám. Hlavní vliv na zvýšení bezpečnosti pomocných motorů měla havárie Challengeru a exploze Titanu 34D, jež byly obě způsobeny vadou pomocných motorů na tuhé palivo.

<br/ style="{{clear:|left">}}

Starty a testy raket Titan probíhaly na letecké základně Vandenberg mezi lety [[1961]]–[[2005]], tedy celou dobu služby raket Titan. V průběhu 60. let 20. století zde bylo postaveno několik odpalovacích komplexů a testovacích zařízení. Pro testy Titanů 1 byly postaveny rampy 395-A1<ref>[http://www.astronautix.com/sites/van395a1.htm astronautix.com - 395-A1]</ref>, 395-A2<ref>[http://www.astronautix.com/sites/van395a2.htm astronautix.com - 395-A2]</ref> a 395-A3<ref>[http://www.astronautix.com/sites/van395a3.htm astronautix.com - 395-A3]</ref> a další dva komplexy s názvy SLTF<ref>[http://virtualglobetrotting.com/map/9178/ VirtualGlobetrotting - SLTF]</ref> a OSTF<ref>[http://virtualglobetrotting.com/map/9166/ VirtualGlobetrotting - OSTF]</ref>. Rampy 395 – A1/A2 byly využívány do roku 1965 pro testy Titanů 1. Komplex OSTF (Operational Suitability Test Facility) měl sloužit k ověření schopnosti rakety startovat z podzemního sila. V prosinci 1960 zde však došlo k nehodě výtahu, při níž se plně natankovaná raketa se zřítila zpět do sila. Komplex SLTF (Silo Launch Test Facility) měl sloužit k testům Titanu 2. Odehrál se zde pouze jediný start Titanu 1 a komplex poté sloužil jako výcvikový areál pro personál raketových základen. Po uvedení Titanů 2 byly postaveny komplexy 395-B<ref>[http://www.astronautix.com/sites/van395b.htm astronautix.com - 395-B]</ref>, 395-C<ref>[http://www.astronautix.com/sites/van395c.htm astronautix.com - 395-C]</ref> a 395-D<ref>[http://www.astronautix.com/sites/van395d.htm astronautix.com - 395-D]</ref>. Na nich probíhaly testy a cvičné starty, nejdéle byl v provozu komplex 395-C, který byl vyřazen až v roce 1976.

Vojenská kariéra Titanu 1 byla velmi krátká, stejně jako v případě [[SM-65 Atlas|Atlasu]] byly rakety staženy krátce po jejich nasazení. Maximální počet současně rozmístěných Titanů 1 byl roku [[1963]], kdy jich bylo rozmístěno 63. Základny Titanů 1 se staly základny:

Titany 2 setrvaly ve službě do poloviny 80. let, kdy americký prezident [[Ronald Reagan]] oznámil vyřazení všech Titanů 2. Základnami Titanů 2 byly:

| odkaz na autora =