Carl Gustaf Emil Mannerheim: Porovnání verzí

16. ledna 1918 Senát čerstvě nezávislého Finska vedený Pehrem Evindem Svinhufvudem jmenoval Mannerheima vrchním velitelem prakticky neexistující Finské armády, kterou v té době tvořilo jen několik místních jednotek Bílých gard. Jeho posláním bylo ubránit vládu a její síly v průběhu občanské války (nebo "války za svobodu", jak ji nazývali Bílí), která právě ve Finsku vypukla a byla inspirována Říjnovou revolucí v Rusku. Přijal tento úkol, přestože měl pochybnosti ohledně vládního proněmeckého postoje. Ve Vaase si zřídil velitelství a začal ozbrojené odzbrojovat ozbrojené ruské posádky, které v té době čítaly ještě 42500 mužů. V březnu 1918 byl také jmenován generálem jezdectva.

Mannerheim dorazil do [[Helsinky|Helsinek]] 18. prosince 1917. Situace byla neutěšená. V zemi byla stále přítomna ruská vojska věrná [[Komunistická strana Sovětského svazu|bolševické]] vládě, která je přes uznání [[Finsko|finské]] samostatnosti odmítala odvolat a v ulicích se bez centrálního velení střetávaly [[Bílá garda|Bílébílé]] a [[Rudá garda|Rudérudé gardy]]. Ruské jednotky navíc zásobovaly Rudé gardy zbraněmi a předpokládalo se, že v případě [[Občanská válka|občanské války]] Rudé otevřeně podpoří. Mannerheim, který vstoupil krátce po svém příjezdu do tzv. Vojenského výboru, vyzval za těchto okolností k rychlým činům. Vyrazil ihned na sever do oblastí, kde měli převahu Bílí, aby odtud začal organizovat svá vojska. Z [[Rusko|Ruska]] v té době proudily do Finska davy revolucionářů a „dobrovolníků“, kteří měli podpořit rudé povstání, jehož zahájení schválilo vedení sociálních demokratů 25. ledna 1918. Již dva dny předtím ruský komisař pro válku vydal rozkaz ruským vládním jednotkám ve Finsku, aby spolupracovaly s rudými gardami při odzbrojování Bílýchbílých gard. Finská vláda na to reagovala prohlášením Bílýchbílých gard za vládní jednotky, jejichž napadení bude hodnoceno jako [[válečný akt]] a zveřejnila Mannerheimovo jmenování vrchním velitelem.

Mannerheim se rozhodl hrát o čas. I přes výrazný početní růst byl Ochranný sbor několikanásobně slabší než Rudé gardy a jejich ruští spojenci a měl i horší výzbroj. Rychle ale rostl o dobrovolníky z řad finského obyvatelstva i ze zahraničí, hlavně ze Švédska (ačkoliv Mannerheim tvrdě odmítal přijmout [[intervence|intervenci]] jiného státu, sám žádal o pomoc dobrovolníky z řad občanů cizích zemí). Dorazit měl též [[27. myslivecký prapor]] z [[Německé císařství|Německa]] složený z finských dobrovolníků. Zároveň se organizovala síť Bílých [[partyzán]]ských jednotek na území ovládaném Rudými. Rozsáhlejší ofenzívy proběhly pouze v západní části fronty (kde byly velmi úspěšné) a v prostoru Tampere, kde ale selhaly. Rudé síly podporované ruskými vojsky zahájily rozsáhlou ofenzívu, ale Mannerheim ji promyšlenou [[obrana (vojenství)|obranou]] nejprve zpomalil a pak zastavil. Poté sám zahájilpřistoupil vlastník rozsáhlévlastním rozsáhlým a pečlivě připravenépřipraveným úderyúderům, které vyústily v rozhodující [[Bitva o Tampere|bitvu o Tampere]]. Po pádu této klíčové bašty Rudých pak zahájil další rozsáhlou ofenzívu, kterou posléze podpořily německé intervenční jednotky, které povolal v rozporu s jeho stanoviskem Senát. Obrana Rudých se pod těmito údery už rychle zhroutila. V květnu válka skončila a krátce poté Mannerheim pro spory s Vládouvládou a Senátemsenátem o další směřování armády rezignoval (stalo se tak poté, co senátoři navrhli, aby bylo budování armády svěřeno německému dohledu a generál dostal k ruce německého důstojníka, který by kontrasignoval jeho rozkazy). Obával se také reakcí Spojenců na proněmeckou politiku finské vlády během posledních měsíců první světové války a vyjadřoval tím svůj odstup od ní.

V červnu 1918 odjel z Finska , aby navštívil příbuzné ve Švédsku. [[Seznam švédských králů|Švédský král]] [[Gustav V.]] jej vyznamenal [[Velkokříž Mečového řádu|velkokřížem Mečového řádu]] za zásluhy o Švédsko, konkrétně za to, že se díky jeho vítězství země přestala obávat bolševické [[invaze]]. Ve Stockholmu jednal s diplomaty Spojenců, kterým vyjadřoval podporu a potvrzoval tím svůj nesouhlas s proněmeckou politiku finské vlády.. Nicméně už v říjnu 1918 byl jménem finské vlády vyslán do Británie a Francie, aby se pokusil přimět Británii a USA k uznání nezávislosti Finska. Ale už v prosinci byl z Paříže povolán zpět a byl jmenován Regentem Finska. Existoval dokonce zájem části monarchistů korunovat ho Finským králem. Jako regent podepisoval často oficiální dokumenty pofinštěnou podobou svého křestního jména ''Kustaa'' , aby zdůraznil svůj finský původ pro část obyvatelstva, které mu vyčítalo působení v ruských ozbrojených silách. Mannerheim vůbec neměl rád své poslední křestní jméno Emil a podpisoval se C.G.Mannerheim nebo prostě jen Mannerheim. Ovšem pro příbuzné a známé byl jen Gustaf.