Carl Gustaf Emil Mannerheim: Porovnání verzí

Jakožto regent Mannerheim do značné míry vedl zemi a vedl přípravy její nové [[Ústava|ústavy]], přeměnu na dědičnou [[monarchie|monarchii]] a podílel se také na hledání panovníka. Někteří monarchisté doufali, že by jím mohl být Mannerheim sám, ale on tuto možnost odmítl. Králem byl zvolen 9.října 1918 švagr německého císaře Viléma II. [[Fridrich Karel Hesenský]], ale ten byl po porážce [[Německé císařství|Německa]] v první světové válce vyloženě nežádoucí, Finsko nikdy nenavštívil a 14.prosince 1918 abdikoval. Během svého regentství zajistil Mannerheim uznání Finska Británií a Spojenými státy a vyjednal potravinovou pomoc ze zámoří, čímž potlačil začínající [[hladomor]]. Ač skalní [[Antikomunismus|antibolševik]], odmítl oficiální státní spolupráci s bílými carskými generály, neboť ti odmítali finskou nezávislost (svůj názor na to změnil v roce 1921, kdy vybízel naopak k podpoře akcí Bílýchbílých proti Petrohradu, ale tehdy však již neměl žádnou oficiální pozici a jeho apel byl ignorován).

Mannerheimovy představy o finském směřování padly po březnových parlamentních volbách (1919), v nichž monarchisté dosud ovládající zákonodárné sbory utrpěli porážku. Republikáni v čele se socialistou [[Kaarlo Juho Ståhlberg|Ståhlbergem]] vypracovali republikánskou verzi Ústavy a prosadili ji v Parlamentu. Mannerheim, který byl přesvědčený monarchista, se po krátkém váhání rozhodl nepoužít svého [[Veto|práva veta]] a volby a republikánskou formu ústavy akceptoval. V následných prezidentských volbách jej [[Švédská lidová strana]] a [[Národní koalice]] postavily jako svého kandidáta na prezidenta, byl však podle očekávání jej však poměrem 143:50 poraženporazil StåhlbergemStåhlberg, jehož [[Národní pokroková strana]] měla spolu s koaličním [[Agrární svaz|Agrárním svazem]] v Parlamentu jednoznačnou většinu.