Carl Gustaf Emil Mannerheim: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m kategorie |
→Meziválečné období: čeština - postupné vypilovávání stylistické, reformulace: zejm. nahrazení příliš těsně sousedících opakujících se slov /2x "nicméně", 3x "cestoval", 2x "řada", 2x "dlouhého" apod./ |
||
Řádek 78:
== Meziválečné období ==
[[Soubor:Mannerheim, Lilius, Kekoni, Gallen-Kallela,Rosenbröijer.jpg|thumb|Generál Mannerheim, regent Finska]]
Jakožto regent Mannerheim do značné míry vedl zemi a vedl přípravy její nové [[Ústava|ústavy]], přeměnu na dědičnou [[monarchie|monarchii]] a podílel se také na hledání panovníka. Někteří monarchisté doufali, že by jím mohl být Mannerheim sám, ale on tuto možnost odmítl. Králem byl zvolen 9.října 1918 švagr německého císaře Viléma II. [[Fridrich Karel Hesenský]], ale ten byl po porážce [[Německé císařství|Německa]] v první světové válce vyloženě nežádoucí, Finsko nikdy nenavštívil a 14.prosince 1918 abdikoval. Během svého regentství zajistil Mannerheim uznání Finska Británií a Spojenými státy a vyjednal potravinovou pomoc ze zámoří, čímž potlačil začínající [[hladomor]]. Ač skalní [[Antikomunismus|antibolševik]], odmítl oficiální státní spolupráci s
Mannerheimovy představy o finském směřování padly po březnových parlamentních volbách (1919), v nichž monarchisté dosud ovládající zákonodárné sbory utrpěli porážku. Republikáni v čele se socialistou [[Kaarlo Juho Ståhlberg|Ståhlbergem]] vypracovali republikánskou verzi Ústavy a prosadili ji v Parlamentu. Mannerheim, který byl přesvědčený monarchista, se po krátkém váhání rozhodl nepoužít svého [[Veto|práva veta]] a volby a republikánskou formu ústavy akceptoval. V následných prezidentských volbách jej [[Švédská lidová strana]] a [[Národní koalice]] postavily jako svého kandidáta na prezidenta,
Po porážce v prezidentských volbách se Mannerheim stáhl z veřejného života a nezastával žádný významnější úřad. Řada politiků z oblasti politického středu jej považovala za kontroverzní postavu zejména pro jeho tvrdý antibolševismus a autoritativní vystupování,
V dvacátých a třicátých letech Mannerheim hodně cestoval a lovil v Asii. Na své první cestě
Druhá cesta do Indie v roce 1936 vedla lodí přes Aden do Bombaje. Během svého pobytu navštívil mnoho starých evropských přátel a známých. Na svých cestách a loveckých výpravách
Mannerheim se v této době politikou příliš nezabýval, nicméně vyjadřoval podporu některým požadavkům radikálního [[nacionalismus|nacionalistického]], [[Autoritarismus|autoritářského]] a [[antibolševismus|protibolševického]] [[hnutí Lapua]]
Mannerheim se snažil zasahovat i do mezinárodní politiky a vybudovat pevnější spojení se [[Švédsko|Švédskem]]. To sice odmítlo uzavřít oficiální alianci (aby neporušilo zásadu [[neutralita|neutrality]]), nicméně rozličné osobní kontakty a obavy Švédska ze Sovětského svazu vedly k tomu, že určitá neoficiální spolupráce byla přislíbena (a za [[Zimní válka|zimní]] i [[Pokračovací válka|pokračovací války]] i naplněna). Významnou věcí byla i snaha Mannerheima [[unifikace|unifikovat]] finskou výzbroj a zbrojní produkci se švédskou, což mělo usnadnit pozdější odběr munice a zbraní od tohoto souseda. V roce 1931 se stal finským prezidentem Mannerheimův starý spolubojovník (a za [[občanská válka|občanské války]] velký politický odpůrce) z roku 1918, [[Pehr Evind Svinhufvud]]. Ten povolal Mannerheima zpět do vysoké politiky jako předsedu rady obrany. V roce 1933 pak byl Mannerheim povýšen na [[Maršál|polního maršála]]. Jeho působení v politice a na poli budování a řízení armády však nebylo bezproblémové. Jeho zoufalá snaha zvýšit bojeschopnost zanedbané finské armády byla mařena nedostatkem financí, neboť vláda opakovaně seškrtávala jeho návrhy vojenského rozpočtu hluboko pod přijatelnou mez. Frustrovaný Mannerheim opakovaně nabízel svoji rezignaci, ale prezident jej vždy přesvědčil, aby ji vzal zpět, že příští rok bude lépe. Situace se však nezlepšila ani za Svinhufvuda, ani poté, co jej v úřadě nahradil [[Kyösti Kallio|Kallio]]. Zlepšil se však Mannerheimův obraz v očích veřejnosti, nyní byl vnímán většinou Finů (včetně těch socialisticky orientovaných) spíše jako národní hrdina a vynikající vojevůdce než jako buržoazní a bílý generál, ke kteréžto proměně intenzívně přispíval svou ochotou vyjednávat i se socialisty a snahou sjednotit národ proti hrozbě, kterou spatřoval v horečně zbrojícím Sovětském svazu.
| |||