Lejla (opera): Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m živeln-í (pohroma) |
m sjednocení infoboxu; oprava překlepu: _<ref → <ref; kosmetické úpravy |
||
Řádek 1:
{{Infobox - opera
|
| originální název =
|
| velikost obrázku =
| |
| hudba = [[Karel Bendl]]
▲| žánr = velká romantická opera
|
| jazyk =
| předloha = [[Edward Bulwer-Lytton]]: ''Leila, or, The Siege of Granada'' |
▲| dějství = 5
▲| vznik = 1866–67
▲| premiéra = [[4. leden|4. ledna]] [[1868]], [[Praha]], [[Prozatímní divadlo]]; revidovaná verze [[24. září]] [[1874]], [[Praha]], [[Novoměstské divadlo]]
▲| cs premiéra =
}}
'''''Lejla''''' nebo '''''Lejla čili Obležení Granady''''' (v první verzi psáno též '''''Leila''''') je velká romantická opera českého skladatele [[Karel Bendl|Karla Bendla]]. [[Libreto]] k ní napsala česká spisovatelka [[Eliška Krásnohorská]] na námět novely [[Edward Bulwer-Lytton|Edwarda Bulwera-Lyttona]] ''Leila, or, The Siege of Granada''. Byla napsána v letech 1866–67 a poprvé byla uvedena [[4. leden|4. ledna]] [[1868]] v [[Praha|pražském]] [[Prozatímní divadlo|Prozatímním divadle]]. Je to první z deseti Bendlových oper a měla z nich ve své době nejživější divácký ohlas. Jako první původní české dílo plně odpovídající dobově dominujícímu žánru [[grand opéra|velké opery]] je významným krokem ve vývoji české opery.
Řádek 136 ⟶ 135:
}}</ref><ref name="Smaczny"/>
[[Soubor:Edward bulwer-lytton.jpg|
Přestože je dějová kostra opery čerpána z existujícího literárního díla, totiž novely v své době hojně čteného [[Edward Bulwer-Lytton|Edwarda Bulwera-Lyttona]] (na jeho námět napsal například [[Richard Wagner]] svou první úspěšnou operu ''[[Rienzi, poslední z tribunů]]''), řada motivů je totožná s úspěšnými francouzskými „velkými operami“. Náboženský konflikt s odlišnou hudební charakterizací obou proudů, který drtí vlastní hrdiny opery, se nachází i v nejhranější velké opeře, [[Giacomo Meyerbeer|Meyerbeerových]] ''[[Hugenoti (opera)|Hugenotech]]''. Stejně jako v Meyerbeerových operách jsou postavy, jež mají formální autoritu (králové Ferdinand a Boabdil, vojevůdce Muza), ve skutečnosti stejně jako ostatní ve vleku historických událostí, které nemohou ovlivnit. Ústřední postavy ''Lejly'', totiž titulní hrdinka a její otec Almamen, připomínají postavy Eleazara a Rachel z jiné velmi populární velké opery, [[Jacques Fromental Halévy|Halévyho]] ''[[Židovka (opera)|Židovky]]''. Almamen je stejně jako Eleazar rozporuplná postava, jež si i přes své neospravedlnitelné jednání získává sympatie diváka jako oběť všeobecného, hluboce zakořeněného a neodstranitelného útisku. Lejla je stejně jako Rachel pasivní hrdinka, jež se proviní jen láskou překračující hranice náboženských předsudků, což vede k její zkáze. Zajímavou postavou je velký inkvizitor Torquemada, ve kterém Bendl předjímá slavné ztvárnění podobné postavy ve [[Giuseppe Verdi|Verdiho]] ''[[Don Carlos (Verdi)|Donu Carlosovi]]''. Přímý ohlas této postavy představuje role velekněze ve [[Antonín Dvořák|Dvořákově]] „velké opeře“ ''[[Vanda (opera)|Vandě]]'', jež ostatně i v jiných ohledech na ''Lejlu'' navazuje.<ref>Smaczny, c. d., s. 379.</ref>
Řádek 154 ⟶ 153:
| url = http://kramerius.lib.cas.cz/kramerius/PShowIssue.do?it=0&id=9876
| issn = 0018-7003
}}</ref> Méně alegoricky a o to jasněji však libreto pranýřovalo [[antisemitismus]] „trůnu a oltáře“ se všemi předsudky: pro krále Ferdinanda a inkvizitora Torquemadu nemají jejich sliby a přísahy vůči židům žádnou závaznost, domnívají se, že židé mají ukryté majetky, které může panovník beztrestně ukořistit, živelní pohroma je hned považována za dílo židů a ztrestána pogromem atd. I dobová kritika konstatovala, že „zcela zvlášť šťastnou ruku měla spisovatelka ve vykreslení židovství zmítajícího se v bezmoci, utiskovaného Maury možno-li ještě více než křesťany.“
Přesto se proti volbě námětu se kritika ohrazovala. [[Jan Ludevít Procházka]] v [[Národní listy|Národních listech]] psal: „''Jakkoli látka, vzatá z dob posledních bojů maurské slávy a moci proti vojům křesťanským a inkvisici, jest na nejvýše dramatická a od vysoce nadané, mladistvé spisovatelky sl. Elišky Krásnhorské […] velmi obratně a vskutku operisticky spracována, neradi přec jen vidíme naše skladatele obírat se látkami nám tak dalekými a kosmopolitickými. Hleďme se vždy úsilovněji domáhati vlastního, původního směru národního, jímž bychom předčili sousedy naše, obírejme se k tomu cíli především látkami ze života slovanského, tak bohatého a ještě nevyčerpaného, Hleďme pro veliké a světovýznamné jeho zjevy naleznouti zvláštní, srdce i ducha jímající mluvu a snahy naše nabudou ještě významnějšího, důstojnějšího cíle.''“<ref name="NL7-1-1868">{{Citace periodika
Řádek 193 ⟶ 192:
}}</ref> Jeho operní prvotině chybí dramatičnost, namísto rozsáhlých celků typických pro velkou operu se rozpadá na jednotlivá uzavřená čísla. Celkově se mu vedlo spíše na kratších a intimnějších místech, kde mohl dát průchod svému lyrismu – například v idylicky snivém Boabdilově zpěvu ''V líbezném klidu'' –, než v rozlehlých ansámblech a koncertantních výjevech. Těžiště Bendlovy inspirace bylo v melodii, a i tam spíše krátké než rozvíjené, proto jsou též jeho árie spíše písňové povahy. Harmonická struktura je velmi jednoduchá a téměř výhradně homofonní, rovněž rytmické vedení není příliš výrazné. Individuálnější charakteristika postav chybí, propracován je z tohoto pohledu nejvíce Almamen. Také ne všechny příležitost pro uplatnění lokálního koloritu využil: orientální melodie se nacházejí například v melismatickém zpěvu muezzina, v baladě Zorajdy nebo v mečovém tanci, ale nedařilo se mu individuálně charakterizovat španělské a maurské vojsko.<ref name="Pala167"/><ref name="Tyrrell"/>
Důraz na melodii a prostota a přehlednost hudební faktury však znamenaly rovněž poslechovou přístupnost hudby a přispěly k prvotnímu nadšenému přijetí obecenstvem. Také soudobé kritické přijetí hudby bylo příznivější, zejména mu nebyla upírána „živá, duchaplná deklamace, živá mysl pro divadelní efekt a charakteristický výraz“.<ref name="NL7-1-1868"/> Skladateli (potažmo i libretistce) však byla vytýkána zdlouhavost a rozvláčnost a doporučováno krácení; rovněž byly zřejmé Bendlovy problémy s udržením velkého formátu a jeho soustředění na detail spíše než na celek.<ref name="NL7-1-1868"/><ref name="PolitikI"/> Instrumentace byla považována za zdařilou, jen možná příliš hlučnou. Harmonickou a rytmickou jednotvárnost naznačuje postesk „Veškerá skoro hlavní čísla jsou na stejném základě a stejném poměru stavěna a s rozvláčnou obšírností vypracována.“ Uznáván byl skladatelův „neobyčejný fond melodický“, ale jeho chvála ukazuje na přednosti i meze Bendlovy v zásadě nedramatické a konvenční melodiky: „Melodie Bendlova jest vždy lahodná, usmívavá, vždy ušlechtilá a plná výrazu, poněkud však ještě málo rozvinuta. Nemenší předností dále jest jemná jeho mysl pro formální krásu; myšlenka jeho postupuje vždy v příjemných liniích; nezabíhá nikdy do excentrického udržuje se takto vždy v milé rovnováze estetické.“<ref name="NL7-1-1868"/> Z jednotlivých čísel na posluchače zvláště působily například milostný duet Lejly a Muzy v prvním dějství, lyrické zpěvy Boabdila a Zorajdy, zpěv Muzův v posledním jednání a dojemný konec opery,
I s odstupem téměř čtvrt století, ještě při novém nastudování roku 1891, kritika vyzdvihovala „vřelost citovou, svěžest melodiky, nádherný kolorit orchestrální i vrozenou skladateli dramatickou živost“.<ref name="NL5-5-1891"/>
== Inscenační historie ==
[[Soubor:Jan Vilímek - Eliška Krásnohorská HL.jpg|
Premiéra ''Lejly'', ve své době inscenačně nejnáročnější původní české novinky, byla připravena s velkou péčí. Nevelký mužský sbor Prozatímního divadla byl pro tuto příležitost rozšířen o 16 posil, nutných k představení dvou soupeřících vojsk.<ref name="Bartoš">{{Citace monografie
| příjmení = Bartoš
Řádek 339 ⟶ 338:
=== 2. dějství ===
[[Soubor:Torquemada.jpg|
(Královský stan ve španělském táboře) Král Ferdinand se svým synem Juanem a dalšími španělskými rytíři bujaře popíjejí (sbor se sóly ''Poháry vysoko zvedneme''). Jak král prozrazuje, mají na nejvyšších místech granadského království spojence, který rozkmotří krále Boabdila a Muzu a usnadní tak španělské vítězství. Velký inkvizitor Torquemada ohlašuje příchod Almamena a jeho dcery, jež se má stát zástavou. Juan již zná Ferdinandovy zrádné úmysly vůči nim a dovolává se jeho svědomí, ale král odvětí, že jeho činy bude soudit svatá církev.
Řádek 350 ⟶ 349:
(Španělský tábor před Granadou) Lejla osamělá ve španělském táboře marně přemítá, která z věr je Bohu nejdražší, a vzpomíná na Muzu (árie ''Ten pestrý život, ten ruch bojovný… Muzo, reku spanilý''). Vyhledává ji Juan a vyznává jí lásku, již Lejla odmítá (dialog a Juanova árie ''Znáš lásky sílu?... Ne, to nemůž býti! Slunce zas vysvítí ''). Torquemada rázně zasáhne, kárá Juana, protože láska křesťanského knížete k židovce je velkým hříchem, a Lejlu s jejím souhlasem dává odvést do kláštera. Spolu s mnichy se pak modlí za zdar španělských zbraní (modlitba ''Nyní, bratři, modleme se… Dej, pane, sílu našim bojovníkům''). Ten se skutečně dostaví a bojovníci se vracejí s trofejemi (sbor ''Nad Granadou kříž se skví'').
[[Soubor:Les Adieux du roi Boabdil a Grenade Alfred Dehodencq 1822 1882.jpg|
Vojáci přivádějí též spoutaného Almamena, považovaného za zrádce, neboť Muza byl proti jeho ujišťování v čele maurských vojsk a nikoli v žaláři. Ferdinand hodlá Almamena soudit, nejprve však musí prozradit, kde židé v Granadě ukrývají své majetky; a také vydat smlouvu, která sice nemá žádnou platnost, ale její zveřejnění před světem by uškodilo králově pověsti. Oznamují dále židovskému zajatci, že jeho dcera již je v klášteře (scéna ''Slyš, králi náš, radostnou zvěsť…. Slyš a vydej smlouvu zpět''). Chystají se jej na místě mučit, aby se dozvěděli o židovských pokladech, ale Almamenovi se podaří roztrhnout pouta a utéci. Ve španělském táboře se šíří požár, který je ihned považován za židovskou nástrahu, a král i velký inkvizitor slibují plamennou pomstu španělskému židovstvu (scéna ''Satan byl mezi námi… Bůh kyne rukou ohnivou'').
Řádek 428 ⟶ 427:
{{Opery Karla Bendla}}
{{Portály|Hudba}}
[[Kategorie:Opery Karla Bendla]]
[[Kategorie:Opery v češtině]]
| |||