Dimitrij: Porovnání verzí

}}

'''''Dimitrij''''' je opera českého skladatele [[Antonín Dvořák|Antonína Dvořáka]] na libreto [[Marie Červinková-Riegrová|Marie Červinkové-Riegrové]], čerpající námět z ruských dějin. Poprvé byla uvedena roku 1882. Je to Dvořákův nejambicióznější pokus v žánru [[grand opera|velké opery]].

 

Přelom 70. a 80. let 90. století byl pro Antonína Dvořáka okamžikem jeho proniknutí na mezinárodní scénu (''[[Moravské dvojzpěvy]]'', ''[[Slovanské tance]]''). Slibné bylo jednání o zahraničním uvedení jeho poslední komické opery ''[[Šelma sedlák]]'' a Dvořák se ohlížel po dostatečně ambiciózním libretu se světovým námětem, na které by mohl napsat reprezentativní vážnou operu. Prostřednictvím tehdejšího ředitele opery [[Prozatímní divadlo|Prozatímního divadla]] [[Jan Nepomuk Maýr|Jana Nepomuka Maýra]] mu bylo bez určení autora nabídnuto libreto ''Dimitrij'', kterým byl skladatel ihned nadšen.<ref name="Kuna">Milan Kuna: Z historie Dvořákova Dimitrije, program Státní opery Praha 2004, s. 9-15</ref>

 

Libreto napsala v roce 1877 [[Marie Červinková-Riegrová]], dcera politika [[František Ladislav Rieger|Františka Ladislava Riegra]]. Bylo původně určeno pro skladatele [[Karel Šebor|Karla Šebora]], který na její libreto již napsal operu ''[[Zmařená svatba]]''. Červinková však nebyla spokojena ani se spoluprací, ani s výsledným zhudebněním svého předchozího díla, a když Šebor ani po dvou letech nezačal na ''Dimitrijovi'' pracovat, vyžádala si je od něj zpět.<ref name="Kuna"/><ref name="Šupka">O. Šupka: Opery Antonína Dvořáka VIII:Dimitrij, viz "Literatura"</ref>

 

 

== Premiéra a další osudy díla ==

 

Úspěch ''Dimitrije'' u publika i kritiky byl značný. Premiéry se účastnila řada slavnostních hostí, mimo jiné vlivný vídeňský kritik [[Eduard Hanslick]], který se o ''Dimitrijovi'' vyslovil celkově velmi příznivě, možnost jeho uvedení ve Vídni - o které Dvořák velmi usiloval - však podmiňoval některými změnami, zejména odstraněním scény vraždy Xenie. Dvořák připomínkám vyhověl a vyžádal si od Marie Červinkové změnu libreta IV. dějství; ta ji provedla jen se zdráháním, protože s Hanslickovým názorem nesouhlasila. Vedle úprav ve IV. dějství Dvořák zkrátil předehru; tyto úpravy provedl v roce 1883 pro nové nastudování konečně v Národním divadle. Opět se k partituře vrátil o dva roky později, když doplnil předehru ke II. dějství a ve III. dějství doplnil Dimitrijovu árii ''Viděl jsem ji, Xenii jsem zřel'' pro představitele Dimitrije [[Antonín Vávra (pěvec)|Antonína Vávru]] (tomu byla tato role původně určena, avšak o premiéře byl nemocen). Vídeňské uvedení se však oddalovalo a po incidentech, jež doprovázely uvedení Dvořákova ''[[Šelma sedlák|Šelmy sedláka]]'', z něj definitivně sešlo. Ani na jiných zahraničních jevištích se Dvořákovi nepodařilo operu uvést, přes angažovanost řady příznivců včetně Františka Ladislava Riegra, což jej velmi mrzelo a na dlouho odradilo od skládání oper.<ref name="Šourek"/><ref name="Šupka"/>

* Olomouc 1925, 1954

 

* [[Vídeň]] 1892 (zájezd Národního divadla v Praze)

* [[Bukurešť]] 1932

Odehrává se v Moskvě v letech 1605-06

=== 1. dějství ===

(Náměstí v Moskvě před [[Kreml]]em) Car Boris Godunov zemřel, před branami Moskvy stojí polské vojsko vedené mužem, který o sobě tvrdí, že je Dimitrij, syn cara Ivana Hrozného — lid se obává budoucnosti (sbor ''Veliké hoře stihlo matičku rodnou zem''). Patriarcha Jov vyzývá shromáždění, aby zůstalo věrné Godunovovým dětem Fjodorovi a Xenii (árie ''Všichni tvoji bojarové přísahají v souboru''). Lid je však rozpolcem mezi přívržence Fjodora a Dimitrije. Hrozící potyčku zažehnává vůdce vojska Basmanov, který radí k přijetí nového pretendenta (árie ''Slyš mne, Moskvo! Země celá Dimitra již uznala''). Odvolává se rovněž na carevnu Marfu, matku careviče Dimitrije. Lidé ihned následuje Basmanova, což s nelibostí komentuje kníže Šujskij (árie ''V záhubu lid slepý uhání... Klaňte se mu, kořte se mu, samozvanci veřelému''). Dav ubije dosavadní carevnu i mladého cara Fjodora, na scénu přichvátá vyděšená Godunovova dcera Xenie (zpěv ''Pomoc! Slyšte! Smilování! Kde's, ó Bože! Ty je spas!''). Šujskij ji bere do své ochrany a odvádí.

 

(Síň v Kremlu) Dimitrij nejprve o samotě vzpomíná na své setkání s Xenií (árie ''Viděl jsem ji, Xenii jsem zřel''), pak se koná dvorská audience. Šujského soud odsoudil k smrti a je veden na popravu, všichni vyjadřují věrnost carovi. Idylu přeruší příchod patriarchy s požadavky, aby bylo zakázáno sloužit v Moskvě katolickou [[mše|mši]] a aby carevna Marina přestoupila na [[pravoslaví|pravoslavnou víru]], jinak bude její sňatek s carem prohlášen za neplatný (árie ''Svatá církev příkoř snáší''). To vyvolá novou konfrontaci mezi Poláky a Rusy, kterou přeruší až náhlý příchod Xenie, jež chce žádat Marinu o milost pro Šujského (''Pomilovat, odpustit, vznešený je úkol tvůj!''). Marina ji odkáže na cara, ve kterém Xenie poznává svého zachránce z carské hrobky. Ačkoli není schopna slova, Dimitrij Šujského omilostňuje. Zatímco Rusové carovi děkují (sbor ''Buď věčná tobě sláva''), Poláci jsou zaraženi a Marině neuniklo pouto mezi jejím manželem a Xenií.

 

Když carský pár osamí, Marina Dimitrijovi vášnivě vyčítá milost pro Šujského. Když se ji manžel snaží odkázat do mezí vladařovy choti, žárlivá Marina mu prozradí pravdu o jeho původu: Je jen nevolník jménem Griška Otrepěv, kterého Marinin otec vychoval ve víře, že je ruským carevičem, aby jej pak využil ke svým cílům (árie ''Trůn otců tvých! Ty bloude zpozdilý!... Poslyš! K otci v noční době''). Dimitrij je do hloubi duše otřesen (''Hoj, Marino, ty lžeš, ni hlesu dál!''), ale poznání, že byl dosud Marininou loutkou, jej jen utvrzuje v odhodlání dále vládnout podle vlastního přesvědčení. Marina vidí, že chybila, a snaží se získat Dimitrije zpět (árie ''Pro Bůh, co díš? Mnou hrůza prochvívá!''), slibuje mu poslušnost i to, že se podle jeho přání stane Ruskou, Dimitrij ji však znechuceně odbývá a Marina hrozí pomstou.