Marilyn Monroe: Porovnání verzí

| cena emmy =

| zlatý glóbus = <center> '''Henrietta Award'''<br /> [[11. ročník udílení Zlatých glóbů|1954]] a [[19. ročník udílení Zlatých glóbů|1962]] – ''Nejoblíbenější herečka''<br />

| zlatý medvěd =

| cena bafta =

[[Soubor:Marilyn Monroe Birth Certificate.jpg|náhled|Rodný list Marilyn Monroe, kde je jako její otec uveden Edward Mortenson]]

 

 

Většinu svého dětství strávila v pěstounské péči a sirotčinci, v roce [[1946]] pak podepsala smlouvu s filmovým studiem [[Twentieth Century Fox]] a věnovala se [[Modelka|modelingu]]. Role ve filmu ''[[Asfaltová džungle]]'' (1950) jí přinesla první úspěch. Ten byl následován hlavní rolí v melodramatu ''[[Neobtěžuj se klepáním]]'' (1952) po boku [[Richard Widmark|Richarda Widmarka]] a též hlavní rolí ve filmu noir ''[[Niagara (film)|Niagara]]''. Poté se stala představitelkou klasických „hloupých blondýnek“, jejichž naivní chování vede ke komickým situacím, ve filmech ''[[Jak se provdat za milionáře]]'', ''[[Páni mají radši blondýnky]]'' a ''[[Slaměný vdovec]]''. Následující roky se snažila vymanit ze škatulky sexuálního symbolu filmového plátna, jak ukázala ve snímku ''[[Autobusová zastávka (film)|Autobusová zastávka]]'' (1956). Ve vlastní produkci pak vytvořila hlavní roli po boku Laurence Oliviera ve filmu ''[[Princ a tanečnice]]'' (1957), za kterou obdržela cenu [[David di Donatello|Davida di Donatella]]. [[Zlatý glóbus]] jí vynesla role Sugar v komedii ''[[Někdo to rád horké]]'' (1959). Posledním dokončeným filmem se stalo drama ''[[Mustangové (film)|Mustangové]]'' (1961), natočené podle scénáře jejího tehdejšího manžela [[Arthur Miller|Arthura Millera]].

Rok [[1950]] pro ni znamenal vstup do [[Hollywood]]u a smlouvu s filmovým studiem na 75 [[dolar]]ů týdně. Šéf 20th Century Fox [[Darryl Zanuck]] sice Marilyn nemohl vystát, ale musel uznat, že diváci si jí začínají všímat a její jméno se začalo objevovat na reklamních plakátech. V letech [[1951]]–[[1952]] vytvořila role ve filmech ''[[Vše o Evě]], [[Tak mladý jak se cítíš]], [[Omlazovací prostředek]]'' nebo ''[[Ve spárech noci]]'', kde na reklamních poutačích svým jménem už zastínila tehdy velice populární [[Barbara Stanwyck|Barbaru Stanwyck]].

 

Zlom v kariéře nastal ve fotografiích na svou dobu více než lechtivých. Bylo jí 22, když – jak prohlásila později – měla hlad a potřebovala peníze na auto, kterým jezdila na castingy, tak kývla na nabídku [[Tom Kelly|Toma Kellyho]] pózovat pro umělecké akty. Darryl Zanuck po provalení identity oné dívky z kalendáře zuřil, ženské spolky byly pobouřené Marilyninou nahotou. Její chytrý komentář k celé záležitosti ale způsobil, že ji ženy litovaly a muži ještě více zbožňovali. Za zmínku stojí ještě jeden moment. Při natáčení filmu ''Omlazovací prostředek'' se seznámila s hvězdou [[baseball]]ového týmu [[New York Yankees]] [[Joe DiMaggio|Joem DiMaggio]]. Téměř 2 metry vysoký, ale životem nenápadný rodilý [[Ital]] se Marilyn vytrvale dvořil.

 

Další filmy jako ''[[Páni mají radši blondýnky]]'' a ''[[Jak si vzít milionáře]]'' se již nesly v tradičním duchu dalších Marilyniných rolí atraktivní přihlouplé blondýnky, tolik rozdílné od chladnokrevné Rose z Niagary. Premiéra druhého jmenovaného filmu byla ovšem pompézní korunovací Marilyn na královnu [[Hollywood]]u.

 

Ve snímku ''[[Páni mají radši blondýnky]]'' vytvořila roli naivní a zdánlivě hloupé blondýnky Lorelei Lee, zatímco hollywoodská hvězda s bujným poprsím [[Jane Russell]] hrála brunetku Dorothy Shaw. Spolu vydělaly studiu pěkné peníze, neboť film se stal nejnavštěvovanějším muzikálem roku 1953. Navíc se z Marilyn a Jane staly přítelkyně – Marilyn vyzvídala na Jane, jaké to je mít za manžela sportovce (Jane Russell měla v té době za manžela Boba Waterfielda, profesionálního hráče [[americký fotbal|amerického fotbalu]]) a také se znaly ze střední školy. Úspěch filmu jim nakonec vynesl zanechání otisků dlaní a nohou a podpisů v betonu před [[Graumanovo Čínské divadlo|Graumanovým Čínským divadlem]].

 

 

Studio pak nečekalo a chtělo navázat na její úspěchy dalším hitem – měl jím být westernově laděný film ''[[Řeka bez návratu]]'' v režii [[Otto Preminger]]a. Marilyn tímto filmem nebyla nadšená, ale musela splnit závazky vůči [[20th Century Fox|Foxu]]. Ani další film ''[[Není nad showbusiness]]'' neuspokojoval představy Marilyn o jejích filmech, nicméně studio jí přislíbilo roli ve filmu ''Slaměný vdovec''. Jedinou předností filmu ''Není nad showbusiness'' snad mohou být Marilyniny interpretace písní [[Irving Berlin|Irvinga Berlina]].

 

Svatba s Joem DiMaggiem 14. ledna 1954 v San Franciscu a svatební cesta do Japonska a do [[Korea|Koreje]] pak ale hned předznamenala konec manželství téměř ještě dřív než začalo. Joea pobuřovalo její dráždivé vystupování a styl oblékání, chtěl mít ženu v domácnosti, zatímco ona toužila hrát. Posledním hřebíčkem do rakve jejich manželství bylo natáčení ''[[Slaměný vdovec|Slaměného vdovce]],'' kde proud vzduchu z podzemní dráhy Marilyn zvedne sukni až nad ramena. Ačkoliv se krátce po natáčení po necelých 9 měsících rozvedou, na premiéře filmu [[1. červen|1. června]] [[1955]], která se konala v den jejích 29. narozenin, se objevili ještě spolu.

 

Po filmu ''Někdo to rád horké'' měla pověst nezodpovědné, rozmazlené a nesnesitelné hvězdy. Když tedy pro studio měla natočit další film, nebylo divu, že bylo těžké najít pro ni hereckého partnera. Pro film ''[[Milujme se]]'' nakonec kývla francouzská hvězda [[Yves Montand]]. Už od počátku ale bylo jasné, že film díru do světa neudělá. Světlými momenty filmu jsou její interpretace písní (''My heart belongs to my daddy'') a pro novináře pikantní vztah MM s Montandem. Jedni se domnívali, že se tak Marilyn mstí Arthurovi, druzí tvrdili,že Marilyn se poblázněně zamilovala a jen těžce nesla, když se Montand po natáčení vrátil ke své manželce [[Simone Signoret]].

 

 

flexibilně od muzikální komedie přejít na náročené téma filmu ''Mustangové''. Melancholické drama podle Millerova scénáře však nesplnilo její očekávání a film u diváků propadl, kritika reagovala také velmi vlažně. Navíc pár dní po dokončení filmu Clark Gable zemřel na [[infarkt myokardu]] a jeho mladá [[manželka]] v médiích obvinila Marilyn, že při natáčení svým chováním způsobila jejímu muži napětí, které nevydržel. Zdrcená Marilyn se stáhla do ústraní, její manželství s Millerem skončilo. V lednu 1961 jí pak její lékařka nechala umístit na kliniku [[Payne Whitney|Paynea Whitneyho]]. To se však ukázalo jako fatální lékařské pochybení: byla umístěna na patro pro nejtěžší případy do vypolštářované cely bez oken a dveří. Její zoufalé prosby o pomoc nikdo nevyslyšel, jen Joe DiMaggio přispěchal z Floridy a zajistil její přeložení na [[Columbia Presbyterian Medical Center]], kde se z hrůzného zážitku zotavila.

 

Přijala roli ve filmu ''[[Něco musí ustoupit]]'' a kývla na nabídky magazínů [[Vogue]] a [[Cosmopolitan]] pro vytvoření série fotek. [[Bert Stern]] s ní pak v červnu [[1962]] vytvořil zajímavé [[akt]]y, [[Richard Meryman|Richardovi Merymanovi]] z magazínu [[Life (časopis)|Life]] poskytla rozhovor (poslední ve svém životě) na téma sláva, doprovázený fotografiemi význačného fotožurnalisty [[Allan Grant]]a, kterému dala svolení fotit ji v jejím novém, ne ještě kompletně zařízeném domě. Poslední měsíce jejího života se nesly spíše v duchu plného pracovního nasazení (sezení u fotografů: Douglas Kirkland, Willy Ritzo, George Barris, Bert Stern.., poskytování rozhovorů, jednání o nových film. projektech, účast na oslavě 45. narozenin JFK, atd...) než úpadku filmové hvězdy, která nedostávala žádné pracovní nabídky a bojovala s depresemi stárnoucí herečky, jak se vyjadřovala některá média. Z dopisu z prosince 1961 Lee Strasbergovi dokonce vyplývá, že se Marilyn nevzdala myšlenek na vlastní produkční společnost, kde zamýšlela do jedné z vedoucích pozic obsadit právě Strasberga a navázat tak na své studium herectví a divadelní zkušenosti z New Yorku .

 

 

Natáčení filmu ''Něco musí ustoupit'' se ale neslo v duchu boje mezi Monroe a Georgem Cukorem, který film režíroval. Marilyn se nelíbil scénář, nicméně natáčení okořenila bazénovou scénou, pro kterou odhodila i plavky tělové barvy. Ve studiu byli ponecháni pouze dva fotografové – William Billy Woodfield z Globe Photos a Lawrence Schiller, který MM fotografoval již při natáčení filmu ''Milujme se!'' Nahá Marilyn po 14 letech se tak dostala na titulní stránky všech časopisů, které za její nahé fotky zaplatily nevídané sumy ([[Playboy]] dokonce 25 000 dolarů, ovšem [[Hugh Hefner]] nestihl v Playboyi fotografie nahé MM zveřejnit ještě za jejího života. Když zemřela, Heffner z úcty k MM počkal celý rok a paradoxně byly fotografie uveřejněny v týden, kdy byl v Dallasu zastřelen JFK). Z 30 natáčecích dní však nebyla přítomna celých 21, navíc si vzala volno, aby zazpívala prezidentovi [[John Fitzgerald Kennedy|Kennedymu]] na oslavě jeho 45. narozenin v [[Madison Square Garden]] v květnu [[1962]]. Šaty od francouzského návrháře [[Jean Louis|Jeana Louise]] za tehdy neuvěřitelných 12&nbsp;000 dolarů nenechaly nikoho na pochybách, že je pod nimi Marilyn nahá a svým zpěvem jasně dala najevo, že mezi ní a prezidentem existuje víc než jen přátelství.

Pro studio Fox byla událost s New Yorkem poslední kapkou, Marilyn nejdříve zažalovalo, poté vyhodilo a nahradilo ji o 5 let mladší herečkou [[Lee Remick]], začaly pak boje mezi Marilyn a studiovými právníky. Marilynin partner z filmu [[Dean Martin]] se do sporů vložil s prohlášením, že ve své smlouvě má uvedeno, že natáčet bude s Marilyn Monroe, nikoliv s Lee Remick a studio naopak zažaloval on. Do soudních tahanic vkročil i scenárista filmu Nunnally Johnson s jasným tvrzením, že do kin diváky nepřitáhne a pokladny nenaplní George Cukor, nýbrž Marilyn Monroe a tak po dvou měsících bojů studio ustoupilo a naopak Marilyn nabídlo nejen výměnu režiséra a nový scénář,jak si přála, nýbrž i lepší peníze (MM hodlala požadovat sumu 10× vyšší než byl její příjem za film, který činil 100 000 dolarů). Je třeba si uvědomit, že studio [[20th Century Fox]] se v té době potýkalo s ohromnými finančními potížemi, neboť natáčelo [[velkofilm]] [[Kleopatra (film, 1963)|Kleopatra]], jehož hvězda [[Liz Taylorová|Liz Taylor]] měla vysoké finanční požadavky. Hollywoodská studia jako komplex zažívala na počátku 60. let úpadek způsobený nástupem televizí do domácností Američanů a naplnit tak pokladny kin bylo stále těžší, čemuž studia jako 20th Century Fox mohla jen těžko konkurovat, a dále bortícím se studiovým systémem smluv, které herce často zavazovaly k dlouholetým závazkům ke studiím, kdy museli hrát i v podřadných filmech za nízké peníze bez nároků na procenta ze zisku. Právě na zhroucení tohoto systému měly podíl nejen Marilyn Monroe, ale i Liz Taylor.

 

 

I přes spory s vedením Foxu ovšem Marilyn Monroe nezahálela. ''Něco musí ustoupit'' měl být jejím posledním filmem pro Fox a smlouvu měla v úmyslu dodržet, těšila se ale už na spolupráci na muzikálu "V Brooklynu roste strom" (o které jednala se slavným Gene Kellym, podle jiných zdrojů měl mužskou roli sehrát [[Frank Sinatra]]) a muzikálovou komedii "I Love Luisa", ve které jí měl sekundovat opět Dean Martin a která se měla začít natáčet zkraje roku 1963 (hlavní roli pak skutečně sehráli Dean Martin s Robertem Mitchumem a Paulem Newmanem a v roli zamýšlené pro Marilyn se objevila [[Shirley MacLaine]], film byl do distribuce předán v roce 1964 pod názvem "What a Way to Go!"), počítalo se s ní do hlavní role životopisného filmu o jejím idolu [[Jean Harlow]] "Jean Harlow Story" (15. července 1962 Monroe dokonce navštívila matku Jean Harlow, přezdívanou "Mama Jean" Bell, aby s ní projednala spolupráci a možné konzultace při natáčení životopisného filmu o její dceři, slavné "Baby Jean"), kasína a herny v Las Vegas ji nabízely za sólová vystupování 100.000 dolarů týdně (tedy to,co MM dostala u Foxu za celý film), na počátek září plánovala navštívit Washington Theater (opět nové šaty od Jeana Louise, tentokrát za 6.000 dolarů), hovořilo se o obnovení jejího vztahu s Joem DiMaggiem. Měla novou chuť do života a těšila se na budoucnost.

Smrt Marilyn Monroe [[4. srpen|4. srpna]] 1962 byla ohlášena v ranních hodinách 5. srpna. Našli se tací, kteří její konec předvídali, neboť se již v minulosti ocitla na tenké hranici mezi životem a smrtí a teorii sebevraždy podporovali. Byli ale i ti, kteří věřili a věří, že Marilyn si na život nesáhla, že nebyla sebevražedný typ. Teorie o vraždě tajnými službami či bratry Kennedyovými se nikdy oficiálně nepotvrdily, leč mnoho životopisců (Norman Mailer, Robert F. Slatzer, Mathew Smith, Anthony Summers, Donald Wolfe, Donald Spoto aj.) vyjádřilo nesouhlas s oficiální verzí, poukazovali na nesrovnalosti ve vyšetřování a na množství [[chloralhydrát]]u v krvi a [[Nembutal]]u v játrech, jak vykazovala pitevní zpráva. Významnou roli sehrál nejen dr. Greenson, který nikdy neřekl celou pravdu, ale i její hospodyně Eunice Murray a i osobní lékař MM dr. H. Engelberg, kteří nikdy nemuseli vypovídat pod přísahou, měnili výpovědi a podávali odlišná svědectví. Dr. Ralph Greenson, který policii jako první řekl, že MM spáchala sebevraždu, nakonec jen několik dní po jejím skonu v privátním rozhovoru s asistentem [[koroner]]a J. Minerem svůj názor zcela změnil a řekl mu,že MM si život nevzala. Donald Spoto ve své knize ''Marilyn Monroe'' Greensona dokonce pokládá za viníka její předčasné smrti, neboť vlivem špatné koordinace lékařských předpisů jeho a Engelberga (který jí předepsal Nembutal bez vědomí Greensona, přičemž ten se ji snažil zbavit závislosti na Nembutalu přechodem na jinou látku – chloralhydrát) a fatálnímu podání chloralhydrátu, který v kombinaci s Nembutalem vydaným na předpis Engelberga, měl způsobit smrt Marilyn Monroe. Oproti tomu Mathew Smith její smrt předkládá jako vraždu, za kterou stála odloučená frakce CIA s cílem zkompromitovat rodinu Kennedyů a zbavit je tak jejich politického a obchodního vlivu. Vyšetřování její smrti ovšem bylo podezřele rychlé a 27. srpna 1962 učinil [[koroner]] (soudní lékař) okresu Los Angeles dr. Theodore Curphey závěrečné ohlášení pro veřejnost, že „smrt nastala akutní otravou barbituráty a jednalo se pravděpodobně o sebevraždu“.

 

Původně měli Joe a Marilyn odpočívat vedle sebe – Joe po sňatku s MM zakoupil 2 krypty ve [[Westwood Village Memorial Park Cemetery]], ale v roce 1954, po rozvodu, svou kryptu prodal milionáři Richardu Poncherovi.

 

V roce 1964 pak bývalý manžel Marilyn Arthur Miller napsal hru ''[[Po pádu]]'', která nesla výrazné autobiografické prvky a vlastně líčila jeho manželství s Marilyn. Kritika i diváci ji ale nepřijali, odsoudili ji jako zradu na Marilyn.

 

 

== Filmografie ==

* Roku 1995 zvolena magazínem Empire "Nejvíc sexy herečkou všech dob"

* Roku 1999 zvolena čtenáři časopisu Playboy "Nejpřitažlivější ženou 20. století"

* Roku 2009 zvolena institucí [[TV Guide Network]] "Nejvíc sexy herečkou všech dob"

* V médiích se často uvádělo a uvádí, že Marilyn Monroe se stala osudnou kombinace prášků a alkoholu. Není to pravda – patolog v jejím krevním oběhu nenašel po alkoholu stopu, Marilyn tedy v den své smrti nepožila ani kapku svého oblíbeného šampaňského Dom Perignon. Podle pitevní zprávy ji zabila kombinace nembutalu a chloralhydrátu

* {{en}} [http://www.time.com/time/time100/heroes/profile/monroe01.html Marilyn Monroe] v časopisu ''[[Time|TIME]]''

 

{{Portály|Film}}

{{DEFAULTSORT:Monroe, Marilyn}}

[[Kategorie:Americké herečky]]

[[Kategorie:Americké zpěvačky]]

[[Kategorie:Hollywoodský chodník slávy]]

[[Kategorie:Držitelé ceny Zlatý glóbus]]

[[Kategorie:Narození 1. června]]

[[Kategorie:Úmrtí 5. srpna]]