Wikipedista:Dominik Pidima/Pískoviště: Porovnání verzí

{{Studenti píší Wikipedii}}
= Chlebíčková aféra =
'''Chlebíčková aféra''' nebo také '''Travičská aféra''' je události, při které mělo dojít za souhlasu tehdejšího ministerského předsedy [[Alois Eliáš|Aloise Eliáše]] k otrávě několika aktivistických novinářů. Incident dodnes nese název známé pochutiny, jelikož otravu mělo způsobit občerstvení, resp. chlebíčky obsahující bakterie [[Tyfus|tyfu]], podávané při setkání Aloise Eliáše se zástupci [[Protektorát Čechy a Morava|protektorátního]] tisku.
== Předehra ==
Vznik protektorátu český politický život zcela paralyzoval. Z dosud pluralitního politického spektra vymizely veškeré politické strany, organizace a hnutí, byl zrušen [[Parlament České republiky|parlament]] a na místo klasické vlády vznikla [[Úřednická vláda|vláda úřednická]]. Uprázdněné místo po dosavadních politických uskupeních převzala jediná politická strana [[Národní souručenství]], jež měla představovat oporu protektorátní vlády a správy.<ref>ČECHURA, Jaroslav a kol.: Historie českých spiknutí. Praha: AKROPOLIS, 2000. 167 s. ISBN 80-85770-96-2. S. 150. Dále jen Historie českých spiknutí.</ref>
Důležitou součástí [[Okupace|okupačního]] režimu byl i protektorátní tisk zejména pak jeho exponenti tzv. aktivističtí novináři tj. s okupačním režimem aktivně spolupracující novináři. Ti bryskně převzali [[Nacismus|nacistickou]] [[ideologie|ideologii]], spolupracovali s [[Sicherheitsdienst|německou zpravodajskou službou]] a mnozí z nich udržovali vřelé osobní kontakty s nacistickými úředníky. Postupem času se stali nejnenáviděnějšími muži národa, často čelili výhružným dopisům a jejich byty musely být hlídány.<ref>PASÁKOVÁ, Jana: Chlebíčková aféra. Odbojový čin ministerského předsedy Aloise Eliáše? Historie a vojenství. 2008, roč. LVII, č. 1, s. 77.</ref>
V březnu 1941 vytvořila tato skupina tzv. sedmičku vedoucích novinářů do které patřili [[Vladimír Krychtálek]], [[Karel Lažnovský]] Jaroslav Křemen, Vladimír Ryba, Václav Crha, [[Emanuel Vajtauer]] a Karel Werner. Společně usilovali o vytvoření pronacistického proudu české žurnalistiky, přijetí nacistické ideologie a postupné úplné začlenění českých zemí do [[Třetí Říše|říše]]. Ústředním bodem kritiky aktivistických novinářů vůči vládě byla její pasivita ke světovým událostem a neochota spolupráce s nacistickým režimem. Svým jednáním se aktivističtí novináři velmi záhy ocitli v rozporu s oficiální politikou prezidenta [[Emil Hácha|Háchy]] a zejména Aloise Eliáše.<ref>ČVANČARA, Jaroslav - UHLÍŘ, Jan B.: Chlebíčková aféra. Poslední odbojový čin ministerského předsedy Aloise Eliáše. Historie a vojenství. 2006, roč. LV, č. 4, s. 39.</ref> Aktivita kolaborantských novinářů neunikla ani zahraničnímu [[Československý odboj (1939–1945)|odboji]], který proti nim vystupoval prostřednictvím londýnského rozhlasu.
V srpnu 1941 se začaly vztahy mezi Eliášem a aktivistickými novináři značně přiostřovat, a žurnalisté, které podporoval úřad říšského [[Protektor|protektora]], zahájili proti ministerskému předsedovi ofenzivní politiku. Na poradě tiskového odboru svolané [[Wolfgang Wolfram von Wolmar|Wlofgangem Wolframem von Wolmar]] si sedmička vedoucích novinářů stěžovala, že jak Alois Eliáš, tak celá vláda nepodporují jejich činnost, a o několik dní později obvinili protektorátní vládu z toho, že od roku 1939 ani jednou novináře nepodpořila a neuznala, že oni jako jediní příslušníci intelektuální vrstvy se staví k dosavadnímu vývoji pozitivně.<ref>PASÁK, Tomáš: Pod ochranou říše. Praha: PRÁH, 1998. 429 s. ISBN 80-85809-88-5. s. 316.</ref> Londýnský rozhlas reagoval veřejnou výzvou k bojkotu protektorátního tisku. K němu došlo 14. září a úspěch akce aktivisty znepokojil natolik, že požadovali, aby se jich Eliáš nebo vláda veřejně zastali. Ministerský předseda tuto žádost striktně odmítl, stejně tak odmítal novináře hromadně přijmout, jelikož věděl, že se budou chtít jeho osobností zaštítit. Názor změnil až ve chvíli, kdy žurnalisté přesunuli své požadavky na prezidenta Háchu, neboť se domníval, že prezident tlaku aktivistů podlehne.
 
== Eliáš se setkává s novináři ==
Ve čtvrtek 18. září 1941 přijal Alois Eliáš v úřadovně předsednictva ministerské rady sedm aktivistických novinářů, schůzky se účastnili i Eliášovi spolupracovníci šéfredaktor Ctibor Melč a dr. Jaroslav Vorel.<ref>PASÁK, Tomáš: Pod ochranou říše. Praha: PRÁH, 1998. 429 s. ISBN 80-85809-88-5. s. 316.</ref> Eliáš pečlivě určil zasedací pořádek, přičemž každý z aktivistů měl u své jmenovky připraven talířek s chlebíčky.
Jednání samotné žádný podstatný výsledek nepřineslo. Stanovisko aktivistických novinářů se nezměnilo, očekávali vyjádření Eliášovy podpory a příznivé stanovisko ke spolupráci s nacistickými úřady, Eliáš se naopak snažil závažným tématům vyhnout a sváděl řeč na problematiku zásobování, cen a pěstování zemědělských plodin. Když došlo na konkrétní politická témata, Eliáš se obratně vyhýbal zásadním stanoviskům a ujišťoval novináře o tom, že se schůzka bude jistě opakovat.<ref>PASÁK, Tomáš: Pod ochranou říše. Praha: PRÁH, 1998. 429 s. ISBN 80-85809-88-5. s. 318.</ref> Porada tak očekávání aktivistických novinářů nenaplnila, neboť v otázce zásahu v jejich prospěch zůstával Eliáš pevný.
==Otrávené chlebíčky==
Aktivističtí žurnalisté se s odmítavým postojem Eliáše nehodlali smířit a v následujících dnech na něho vyvíjeli nátlak, který vyvrcholil požadavkem odsouzení londýnské vlády. Ministerský předseda jako již mnohokrát požadavek obratně oddálil a odkázal žurnalisty k prezidentu Háchovi, jehož stanovisko pro něj bylo určující. Audience novinářů u Háchy měla proběhnout 25. září 1941. Očekávaná schůzka se však neuskutečnila, neboť den před jejím konáním oznámil Emanuel Vajtauer, že Lažnovský, Křemen a Krychtálek onemocněli. Oficiálně se hovořilo o chřipce, pozdvižení nastalo až když 10. října právě na následky oné "chřipky" zemřel jeden z novinářů Karel Lažnovský. Pitva, kterou provedli lékaři Patologickoanatomického ústavu Německé Karlovy univerzity pod dohledem SS-Hauptsturmführera MUDr. H. Strassenburgera 12. října jasně prokázala, že příčinou smrti Lažnovského byl tyfus.<ref>ČVANČARA, Jaroslav - UHLÍŘ, Jan B.: Chlebíčková aféra. Poslední [[Odboj během druhé světové války|odbojový]] čin ministerského předsedy Aloise Eliáše. Historie a vojenství. 2006, roč. LV, č. 4, s. 43.</ref> Okamžitě po zveřejnění pitevní zprávy se vyrojily spekulace o jeho otravě chlebíčky, které byly podávány jako pohoštění na schůzce novinářů s Aloisem Eliášem, který se vlivných kolaborantů takto hodlal zbavit.
==Důsledky==
Spojitost ministerského předsedy s travičskou aférou se náramně hodila novému zastupujícímu říšskému protektorovi Reinhardu Heydrichovi, který vystřídal umírněnějšího Konstantina von Neuratha. Již před smrtí Lažnovského dal zatknout Eliáše za spolupráci s odbojovou organizací Obrana národa a skutečnost, že byl Eliáš obviňován z travičství mu hrála do karet. Gestapo začalo aféru ihned vyšetřovat ovšem s nejednoznačnými výsledky.
Aféry se snažili nacisté i aktivisté plně využít. Lažnovskému byl uspořádán státní pohřeb a propaganda ho označila za nejvýznamnějšího českého novináře.<ref>Historie českých spiknutí, s. 152.</ref> Chlebíčková aféra nebyla nikdy plně objasněna a dodnes vzbuzuje jisté kontroverze.
== Kontroverze ==
Byl Lažnovský skutečně otráven? Pokud ano, proč jeho kolegové nezemřeli? Byl travičem skutečně Alois Eliáš? Tyto ozázky jsou dnes s případem Lažnovský spojovány nejčastěji.
117

editací