Karlovci: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
→Počátky Karlovců: +přehled panovníků |
→Karolínská renesance: chybějící nadpis, nej klíčové odkazy, renesance pod Karel Veliký |
||
Řádek 74:
Nyní šlo o to dosáhnout uznání císařského titulu v Byzanci. Basileus však tento požadavek odmítl a Karel mu vypověděl válku. Na [[Jadran]]u dosáhli Byzantinci nad Franky velké převahy, ale na pevnině vítězil Karel. Obsadil Friaulsko, Istrii a především Benátky, které chtěly zachovat neutralitu, aby si ochránily svůj rozvíjející se obchod. Teprve roku 812 bylo dosaženo dohody z Byzancí. Řekové uznali císařský titul Karla Velikého a jako vstřícné gesto získali Benátky. Karel Veliký si ovšem uchoval Friaulsko a další oblasti na severu Jadranu. Jeho synovi a nástupci byl přiznán titul „imperátor augustus“, který si nárokovali Byzantinci jen pro sebe.
=== Karolínská renesance ===
{{Podrobně|Karolínská renesance}}
Po zániku Západořímské říše v roce 476 vymizela ve značné míře i antická vzdělanost. Hrozilo nebezpečí, že myšlenkové dědictví evropského starověku zanikne. Nepočítá-li se samotný Řím, přežilo jen v Británii a v Irsku. Karel Veliký založil při svém paláci školu a sezval do ní učence z celé Evropy. Palácový kroužek psal básně a pyšnil se znalostmi antických děl, neoplýval však původními myšlenkami. Ve snaze šířit gramotnost Karel Veliký nařídil, aby se ve všech církevních institucích vyučovalo čtení a psaní. Podporoval opisování knih a v jeho době se vyvinulo nové, dobře čitelné písmo, karolínská minuskula. Rozkvět prožívala i knižní malba nebo iluminace. Karlův palác v Cáchách (Aachen), které se staly hlavním císařským sídlem, dokládá nový rozmach klasické architektury. Poprvé od římských dob vznikaly mohutné a vznešené stavby, například kláštery v pikardském St.-Ricguieru, v saském Corvey a v Sankt Gallenu v dnešním Švýcarsku.
Řádek 90:
Když Karel Veliký roku [[814]] zemřel, zdálo se, že vše je dokončeno. Dokonce i Byzantinci uznali jeho říši. Neuplynulo však ani třicet let, a toto obrovské dílo se ocitlo v troskách. Karel Veliký byl pochován v Cáchách. Po celý středověk byl uctíván jako dokonalý a úspěšný panovník. Byl nejslavnějším Karlovcem.
== Nástupci Karla Velikého ==
[[Ludvík Pobožný]], korunovaný již na císaře, se nacházel poblíž Saumuru, když ho zastihla zpráva o otcově smrti. Odebral se do Cách, kde nahradil otcovy rádce a služebníky. Jako nejdůležitější tzv. ideový inspirátor mu stál po boku sv. Benedikt z Anianu. Ludvík se silně vyznačoval úctou ke kněžím a mnichům. Později mu přezdívali Dobromyslný. V této době se všude ve franské říši rozvíjel lenní systém. Velmožové na špici lenní pyramidy, duchovní i světští hodnostáři, si počínali stále nezávisleji na králi. Karel Veliký je dokázal donutit k poslušnosti, Ludvík Pobožný však toho již schopen nebyl.
Ludvík měl tři syny. V důsledku toho došlo k rozdělení říše: [[Lothar I. Franský|Lothar]], nejstarší Ludvíkův syn, získal císařský titul, další dva synové se stali králi: [[Pipin I. Akvitánský|Pipin]] v Akvitánii a Ludvík – budoucí [[Ludvík II. Němec|Ludvík Němec]] – v Bavorsku, Rakousku, Panonii a Korutanech. Současně však vydal císař Ludvík Pobožný řadu opatření, aby zajistil jednotu říše. Proces dělení vyvrcholil, když se Ludvíkovi, který se podruhé oženil, narodil z bavorské manželky ještě jeden syn, [[Karel II. Holý|Karel]]. I jemu tak musel Ludvík zajistit dědický díl, pozice říše se navíc zhoršovala. Situaci totiž zhoršovaly nepokoje na severu při hranici s Dány, invaze Bulharů na východě a povstání ve španělské marce na jihu, jehož se snažili využít Arabové. Podle všeho za to mohlo chybování rádců císaře.
Když sedmiletý Karel dostal roku [[829]] Alemanii s Alsaskem, Raetii a část Burgundska jako dědictví, postavili se proti tomu jeho tři starší nevlastní bratři a zahájili odboj proti otci, Ludvíkovi Pobožnému. Ten sice zpočátku vítězil, ale vzpoura se šířila dále. Když se Ludvík nedaleko Kolmaru setkal se silným vojskem svých synů, nechal se přesvědčit k jednání. Lothar nechal Ludvíka Pobožného a jeho syna Karla zajmout. S císařem pak jednal, jako by byl sesazen. Zanedlouho se ze tří synů-spojenců stali rivalové. Pipinova smrt roku 838 a skon císaře Ludvíka roku 840 ukončily tyto spory, vznikl však nový problém: nástupnictví v čele říše. Lothar se prohlásil císařem a získal podporu biskupů, přesto ale oba jeho mladší bratři Karel a Ludvík, stejně jako velké množství šlechty vůči němu zaujali nepřátelský postoj.
14. února roku 842 si přísahali Karel Holý a Ludvík Němec ve Štrasburku vzájemné spojenectví. O rok později donutili Karel Holý a Ludvík Němec nejstaršího bratra, aby byla říše rozdělena. Stalo se to v srpnu roku 843 u Verdunu. Podle [[Verdunská smlouva|verdunské smlouvy]] připadla Západní Francia, země západně od Saony a Rhony, Karlu Holému. Východní Francia se Saskem, bývalou Austrasií, Alemanií a Bavorskem přešla na Ludvíka Němce. Mezi oběma královstvími se od Fríska k Provenci a Lombardii rozprostírala oblast vlády císaře Lothara, Lotharingie – nejbohatší, ale obtížně hájitelná území franské říše. Střední Itálie s Ravennou a Římem patřila papeži, zatímco jih Apeninského poloostrova zůstal pod byzantskou mocí.
Po Lotharově smrti byla jeho říše rozdělena mezi jeho tři syny. Jeden z nich Ludvík II. se stal císařem, jenže Karel Holý se spojil s Ludvíkem Němcem proti němu. Když pak Ludvík II. roku 875 zemřel bez mužského potomka, proklamoval papež Jan VIII. císařem Karla. Ludvík Němec toto rozhodnutí neuznal a zahájil proti bratrovi válku – a to byl konec evropské říše.
| |||