[[Soubor:Epanastasi.jpg|thumbnáhled|leftvlevo|Patraský metropolita Germanos žehná vlajce revoluce. (Theodoros Vryzakis)]]Řečtí [[fanarioti|fanarioté]] a příslušníci tajného spolku jménem ''[[Filiki Eteria]]'' iniciovali neúspěšné povstání v [[Moldavsko|Moldavsku]] v průběhu [[březen|března]] roku [[1821]]. O několik týdnů později se [[povstání]] přesunulo na [[Peloponés]], aby se odtud šířilo do větší části [[Řecké království|Řecka]], kde bylo doprovázeno masakry na tureckém obyvatelstvu. Významnou roli při vzpouře proti osmanské moci hráli kromě [[fanarioti|fanariotů]] a příslušníků organizace ''filiki eteria'' i dvě složky společnosti pokračující v řecké vojenské tradici – [[armatolové]] a [[kleftové]]. V samotném počátku povstání byla na shromáždění v [[Epidaurus|Epidauru]] vyhlášena ''řecká nezávislost'' ([[25. březen|25. března]] [[1821]], dnes řecký Den nezávislosti) a zvolena prozatimníprozatímní vláda v čele s [[Alexandr Mavrokordatos|Alexandrem Mavrokordatosem]]. S tím ovšem nesouhlasil [[generál]] [[Theodoros Kolokotronis]], který napomohl rozpoutat [[občanská válka|občanskou válku]]. Ta Řekům ztížila samotný boj proti Turkům, kteří po projevech povstání roznítili masový protiřecký teror, jehož [[symbol]]em se stalo povraždění obyvatel na ostrově [[Chios]] v [[duben|dubnu]] [[1822]].
Povstání Řeků nemělo ve svém počátku podporu ze zahraničí. [[Svatá aliance]] dokonce váhala s návrhem zásahu ve prospěch [[sultán]]a [[Mahmut II.|Mahmuta II.]] Masakry způsobené tureckou stranou však způsobily u evropské veřejnosti znechucení a vedly k založení [[filhelénské hnutí|filhelénského hnutí]], které idealizovalo boj Řeků za svobodu a později dokonce přimělo evropské vlády k mírné podpoře Řeků. Projevem tohoto postoje byla např. půjčka londýnské City řecké vládě v roce [[1823]] a o rok později ([[1824]]) uskutečněná [[konference]] vyslanců v [[Petrohrad]]ě k řešení řecké otázky.
