Mytologie: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
→Dějiny mytologie: Mircea Eliade a jeho filozofické myšlení |
m oprava překlepů: fuknci → funkci; kosmetické úpravy |
||
Řádek 1:
[[Soubor:JamesGeorgeFrazer.jpg|
'''Mytologie''' ('''mythologie''', '''bájesloví''', případně ''bájeslovectví'') je [[věda]] zabývající se studiem [[mýtus|mýtů]]. Zároveň je také toto slovo používáno jako termín pro předmět zkoumání této vědy, pro soustavu mýtů (např. [[egyptská mytologie]], [[řecká mytologie]], [[římská mytologie]]). Doslovně znamená mytologie "vyprávění příběhu" a toto slovo bylo tak původně i užíváno. Tradičně bývá řazena do [[antropologie náboženství]].
Řádek 6:
První [[reflexe]] mýtů se objevuje u prvních řeckých filosofů, například představitelů [[Milétská škola|Milétské školy]], kteří v opozici k tradiční [[kosmologie|kosmologii]] hledali původ světa v [[Pralátka|pralátce]] (arché). O něco později [[Xenofanés]] odmítl [[antropomorfismus|antropomorfní]] bohy a [[Hérakleitos]] povýšil na nejvyšší princip [[Logos]]. [[Platón]] pak literární zpracování mýtů odmítal, přestože ve svých filosofických dílech mýty vytvářel. Je také prvním autorem, v jehož díle je doloženo slovo mytologie.<ref>PUHVEL, Jaan, Srovnávací mythologie, Praha, Lidové noviny, 1997, ISBN 80-7106-177-8, s. 21</ref> Mezi první teoretické modely podstaty mýtu patří názor [[Theagenés z Rhegia|Theagenése z Rhegia]], který mýtu přisuzuje [[symbol]]ickou hodnotu, z čehož vyplývá že by měl být chápán jako [[alegorie]]. U [[Hérodotos|Hérodota]] se zas objevuje názor že mýty jsou překroucením [[historie]] a že bohové byly původně výjimečnými lidmi. Tato teorie se podle řeckého filosofa [[Euhémeros|Euhémera]] nazývá euhemerismus. Pojetí alegorie se později prosadilo především u [[stoicismus|stoiků]], zatímco euhemerismus u [[epikurejství|epikurejců]] a také u raných a středověkých [[křesťanství|křesťanských]] učenců.<ref>PUHVEL, Jaan, Srovnávací mythologie, Praha, Lidové noviny, 1997, ISBN 80-7106-177-8, s. 23 </ref> V době [[středověk]]u byly poprvé zaznamenány neklasické mýty, například [[Irsko|irskými]] mnichy zkompilované [[Knihy o dobývání Irska]], [[Gesta Danorum]] Saxona Grammatica nebo [[Prozaická Edda]] [[Snorri Sturluson|Snorriho Sturlusona]].
Během [[renesance]] studium mýtů přes zájem o klasickou kulturu stagnovalo. Až během [[18. století]] začaly vznikat práce jako ''O původu pohádek'' [[Bernard le Bovier de Fontenelle|Bernarda Fontelleho]], ''O kultu model'' [[Charles de Brosses|Charlese de Brosses]] nebo ''Nová věda'' [[Giambattista Vico|Giambattisty Vica]], které představovaly už poměrně vyspělý model chápání mýtů. V druhé polovině 18. století zájem o mýty rapidně vzrostl díky nástupu [[romantismus|romantismu]], který je přijímal někdy až s nekritickým obdivem. Novou vlnu bádání zahájil německý filosof [[Johann Gottfried Herder]], jehož myšlenky ovlivnily pozdější [[národní obrození]] a dále [[bratři Grimmové]], [[Friedrich Schelling]] a později [[Ernst Cassirer]], kteří prosazovali autonomii mýtu. Zvláště Cassierer koncem 19. století přikládal mýtu ústřední význam, označil mýtus za podloží, z ěhož vyrůstají další lidské formy prožívání a poznávání reality, jako je umění, náboźenství, právo, ale i věda a technika.
Ještě předtím, počátkem [[19. století]] měly velký vliv na rozvoj mytologie vykopávky na [[Blízký východ|Předním východě]] a v [[Egypt]]ě, [[kolonizace|kolonizaci]] [[Indie]] a rozpoznání existence [[indoevropské jazyky|indoevropské jazykové skupiny]] [[William Jones (filolog)|Williamem Jonesem]]. To vyústilo mimo jiné ve vznik [[srovnávací mytologie]] založené na [[srovnávací lingvistika|srovnávací lingvistice]], což však vedlo k nedostatečně zdůvodněnému ztotožňování mýtických postav na základně jazykové podobnosti.<ref>PUHVEL, Jaan, Srovnávací mythologie, Praha, Lidové noviny, 1997, ISBN 80-7106-177-8, s. 27 </ref>
V téže době se široce rozšířila interpretační metoda alegorie vykládající mýty pomocí jednoho úzkého přírodního jevu, například bouře u [[Adalbert Kuhn|Adalberta Kuhna]], ohně u [[Johann Hertel|Johanna Hertela]], měsíce u [[George Hüssing|Georga Hüsinga]] a slunce u [[Friedrich Max Müller|Maxe Müllera]] či heliolitické školy. Poslední jmenovaná teorie byla obzvláště vlivná a v konečném důsledku podpořila dlouhou diskreditaci srovnávací mytologie.<ref>PUHVEL, Jaan, Srovnávací mythologie, Praha, Lidové noviny, 1997, ISBN 80-7106-177-8, s. 28 </ref> Tuto metodu uplatlin v kontextu [[Slovanská mytologie|slovanské mytologie]] i [[Karel Jaromír Erben]].
Na konci 19. a začátku [[20. století]] se stali dominantními dva přístupy: [[mýtus a rituál|ritualismus]] a [[psychoanalýza]].
Ritualismus byl představován především [[James Frazer|Jamesem Frazerem]] proslaveným dílem [[Zlatá ratolest]], [[Edward Burnett Tylor|Edwardem Tylorem]] a [[Jane Ellen Harrison|Jane E. Harrisonová]]. Podle této teorie je mýtus verbalizovaným rituálem. Pokud rituál zanikne, mýtus tím ztrácí svou funkci a postupně je degradován, často až do žánru [[pověst]]i či [[pohádka|pohádky]].
Co se psychoanalýzy týče, mýty studoval již [[Sigmund Freud|Freud]], který ale k mýtům a náboženství obecně zaujímal spíše negativní postoj. Mnohem větší pozornost jim věnovala [[Carl Gustav Jung|jungiánská]] odnož. Sám Jung v mýtech viděl projevy [[kolektivní nevědomí|kolektivního nevědomí]] a věnoval velkou pozornost teorii [[Archetyp|archetypů]]. Jeho myšleenky byl rozvedeny například [[Joseph Campbell|Josephem Campbellem]], podle něhož mýtus představuje cestu lidského jedince k poznání sebe sama. K dalším představitelům psychoanalýzy v mytologii patřili [[Otto Rank]], [[Richard Somerset Raglan]] nebo [[James Hillman]].
Vlivné byly také teorie založené na [[sociologie|sociologii]], představované například [[Émile Durkheim|Émilem Durkheimem]], [[Marcel Mauss|Marcelem Maussem]] a [[Paul Radin|Paulem Radinem]], podle nichž mýty plní především
Značný vliv měl na mytologii též [[strukturalismus]] v díle [[Claude Lévi-Strauss]]e, v jehož díle došlo ke sblížení mytologie s [[Antropologie|antropologií]], neboť mýty v sobě dle Lévi-Strausse kódují základní struktury každé lidské společnosti, jež je možné vyjádřit pomocí řady [[binární opozice|binárních opozic]]. Naproti tomu [[Mircea Eliade]] přistupoval k mytologii z hlediska [[Hermeneutika náboženství|hermeneutické]] [[Religionistika|religionistiky]], především zdůrazňoval protiklad posvátného a profánního, případně chaosu a řádu. Üstřední pro něj byl pojem posvátka jako nezávislle existující entity, která určitým způsobem proniká do profánního světa každodenní lidské existence, tento proces pronikání posvátka se označuje jako ''hierofanie''. Mýty podle Eliadeho zachycují právě ''hierofanii'', která s sebou přináší i přeměnu chaosu v řád.
Od poloviny 20. století se také začala vracet indoevropská srovnávací mytologie, představovaná hlavně dílem [[Georges Dumézil|Georgese Dumézila]] a jeho [[Trojfunkční hypotéza|trojfunkční teorií]], na rozdíl od raných srovnávacích teorií založená především na [[Textová kritika|kritické analýze textů]].
Mezi nejnovější tendence v přístupu ke studiu mýtů představuje [[
== Reference ==
| |||