Verze z 27. 10. 2016, 13:15 editovat Valdemar (diskuse \| příspěvky) Prověření uživatelé, Revertéři 64 092 editací m překlepy, opravy ← Přejít na předchozí porovnání		Verze z 27. 10. 2016, 18:57 editovat zrušit editaci Valdemar (diskuse \| příspěvky) Prověření uživatelé, Revertéři 64 092 editací další doplnění Přejít na další porovnání →
Řádek 1: {{Pracuje se}} '''Právním jednáním''' ({{Vjazyce\|la}} {{Cizojazyčně\|la\|''negotium''}}) [[Svéprávnost\|svéprávná]] [[Právní osobnost\|osoba]] nabývá [[Subjektivní právo\|práva]] a zavazuje se k [[povinnost]]em. Je projevem [[vůle]] člověka s právními následky, jde tedy o jednu z [[Právní skutečnost\|právních skutečností]]. Právně lze jednat konáním (''komisivní jednání'') nebo opomenutím (''omisivní jednání''), může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit (''konkludentně''). Svým obsahem a účelem musí právní jednání odpovídat [[Dobré mravy\|dobrým mravům]] i [[zákon]]u. Jestliže je v rozporu s právem, jedná se o '''protiprávní jednání''', jehož následkem je [[delikt]]. Nejčastějším projevem právního jednání obecně je ale [[smlouva]]. Dříve bylo právní jednání vyjádřeno pojmem '''právní úkon''', který byl v § 34 [[Občanský zákoník (Československo, 1964)\|občanského zákoníku]] definován jako „projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují“. Tato zákonná definice se stala předmětem kritiky (například [[Karel Eliáš]]), neboť výraz ''zejména'' implikoval existenci takových právních úkonů, které vznik, změnu nebo zánik práv nebo povinností nezpůsobovaly, aniž by však bylo zřejmé, jak takové neuzavřené a „nedefinující“ (nevymezující) definici rozumět a jak ji prakticky uplatňovat. S [[Občanský zákoník (Česko, 2012)\|novým občanským zákoníkem]] se české právo vrátilo k původnímu označení ''právní jednání'', které podle jeho § 545 vyvolává nejen ty právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, ale také ty, které plynou ze zákona, dobrých mravů, obecných zvyklostí a ze zavedené praxe stran. == Obsah a forma ~~právního jednání~~ == Obsah každého právního jednání tvoří jeho složky, které se dělí na podstatné, pravidelné a nahodilé. Podstatné (''essentialia'') jsou ty složky, bez nichž by šlo o neurčité právní jednání, jenž by vůbec neexistovalo (tzv. zdánlivé právní jednání). U typových [[Smlouva\|smluv]] jsou vždy uvedeny v základních ustanoveních zákona, který danou smlouvu reguluje ({{OZ\|1746 odst. 1}}). Naproti tomu složky pravidelné (''naturalia''), např. ujednání o čase a místě plnění, se sice také obvykle vyskytují, ale na existenci právního jednání to nemá žádný vliv. Stejně tak nahodilé složky (''accidentalia negotii''), které se ovšem objevují jen občas. Patří mezi ně podmínky, jejichž splnění ovlivňuje vznik, změnu nebo zánik práv – jestliže na splnění podmínky závisí, zda právní následky nastanou, jde o podmínku odkládací, naopak jestliže na tom závisí, zda už nastalé následky pominou, jde o podmínku rozvazovací ({{OZ\|548}}). Mezi podmínky lze zařadit i příkaz (''modus''), např. je-li vysloven v [[Závěť\|závěti]] ({{OZ\|1569}}). Nahodilou složkou právního jednání je také doložení času (''dies''), kdy lze počátek i konec účinnosti právního jednání časově limitovat ({{OZ\|550}}). Řádek 39: ** jednání nepojmenovaná (''inominátní'') == Platnost == === Neplatné nebo zdánlivé právní jednání === Neplatnost právního jednání může být buď ''absolutní'', která nastává bez dalšího a [[soud]] k ní přihlíží z úřední povinnosti, nebo ''relativní'', jenž je stanovena na ochranu určitého účastníka a kterou právě on musí nejdříve namítnout, jinak je právní jednání považováno za platné ({{OZ\|586}}). Neplatnost ale podle staré zásady ''turpitudinem suam allegare non potest'' nemůže namítnout ten, kdo ji způsobil ({{OZ\|579 odst. 1}}). Absolutní neplatnost je zákonem stanovena ~~jen~~pouze u právního jednání, které se zjevně příčí [[Dobré mravy\|dobrým mravům]], nebo které odporuje [[zákon]]u a současně zjevně narušuje [[veřejný pořádek]], příp. pokud je plnění od počátku nemožné ({{OZ\|588}}). V ostatních případech jde o neplatnost relativní. Základním pravidlem při posuzování platnosti navíc je, že na každé právní jednání je třeba hledět spíše jako na platné, než neplatné ({{OZ\|574}}). Neplatnost by tedy měla být spíše výjimečnou, nastane-li, nemá takové právní jednání žádné právní následky. Důsledkem je pouze právo na náhradu vzniklé [[Újma\|škody]] ({{OZ\|579 odst. 2}}). Platí nicméně oddělitelnost právního jednání, takže právní následky nevyvolává pouze ta jeho část, které se důvod neplatnosti týká, pokud by ovšem bylo jednáno i bez ní ({{OZ\|576}}). Ve smlouvách to lze sjednat zvláště pomocí tzv. [[Salvátorská klauzule\|salvátorské klauzule]]. Nápravou neplatného právního jednání může také být: Od neplatného právního jednání je ovšem třeba odlišovat právní jednání ''zdánlivé'', které pro právo vůbec neexistuje, resp. ke kterému se nepřihlíží ({{OZ\|554}}). Proto se také neuplatní náhrada škody jako u jednání neplatného, v úvahu by mohl přicházet jen institut předsmluvní odpovědnosti ({{OZ\|1729 odst. 2}}). Kromě [[Kogentní právní norma\|kogentních právních norem]], které přímo stanoví, k jakému jednání se nepřihlíží, jde o zdánlivé právní jednání také v případě závad v náležitostech [[vůle]]. Aby právní jednání existovalo a bylo také platné, tj. aby založilo ty právní následky, jež jsou mu přisuzovány, musí totiž splňovat určité náležitosti (především na straně jednající osoby).▼ * konvalidace (zhojení) – např. dodatečným jednáním v požadované formě ({{OZ\|582}}) * dodatečné schválení – např. u jednání [[Opatrovnictví\|opatrovance]] ({{OZ\|65}}) * konverze – namísto neplatného právního jednání platí takové, jehož náležitosti jsou splněny a je-li zřejmé, že vyjadřuje vůli jednajícího ({{OZ\|575}}) ▲Od neplatného právního jednání je ovšem třeba odlišovat právní jednání ''zdánlivé'', které pro právo vůbec neexistuje, resp. ke kterému se nepřihlíží ({{OZ\|554}}). Proto seje také nelze zhojit, dodatečně schválit nebo přeměnit na jiné. Též se neuplatní náhrada škody jako u jednání neplatného, v úvahu by mohl přicházet jen institut předsmluvní odpovědnosti ({{OZ\|1729 odst. 2}}). Kromě [[Kogentní právní norma\|kogentních právních norem]], které přímo stanoví, k jakému jednání se nepřihlíží, jde o zdánlivé právní jednání také v případě závad v náležitostech [[vůle]]. Aby právní jednání existovalo a bylo ~~také~~též platné, tj. aby založilo ty právní následky, jež jsou mu přisuzovány, musí totiž splňovat určité náležitosti (především na straně jednající osoby). === Náležitosti subjektu ===▼ === Náležitosti ~~projevu~~právního ~~vůle~~jednání ===▼ ▲==== Náležitosti subjektu ==== Právně může jednat jen ten, kdo je k tomu plně způsobilý – kdo má [[právní osobnost]] a dostatečnou míru [[svéprávnost]]i. Není-li jednající plně svéprávný, nebo trpí-li [[Duševní porucha\|duševní poruchou]], která ho činí v tomto ohledu neschopného, je jeho právní jednání neplatné ({{OZ\|581}}). Může jít např. o [[Zletilost\|nezletilého]], za kterého nebude jednat jeho [[zákonný zástupce]] a který ani od něj nebude mít udělen předchozí souhlas k danému právnímu jednání, jenž nebude přiměřené věku ({{OZ\|31 a 32}}). To, zda půjde o neplatnost absolutní, nebo pouze relativní, však zde bude záviset na tom, jestli v určitém případě došlo ke zjevnému porušení veřejného pořádku. ==== Náležitosti vůle ==== Vůle je chápána jako vnitřní vztah jednajícího subjektu k následku, který je zamýšlen. Chybí-li taková vůle, o právní jednání nejde, resp. jde o zdánlivé právní jednání ({{OZ\|551}}). Proto právním jednáním není ani pouhá [[společenská úsluha]], při níž chybí vůle se právě vázat. Je vždy třeba, aby jednáno bylo svobodně. Právní jednání nemůže být činěno pod fyzickým donucením (''vis absoluta'') nebo tzv. bezprávnou výhrůžkou (''vis compulsiva''); ovšem zatímco přímé fyzické donucení vůli zcela vylučuje a právní jednání je tak zdánlivé, psychické násilí zakládá jen jeho relativní neplatnost ({{OZ\|587}}). Vůle také musí být vážná, příslib učiněný žertem, při hře nebo v nadsázce žádné právní důsledky nemá, byť by měl jinak všechny znaky skutečného právního jednání ({{OZ\|552}}). Nevážná jsou i všechna simulovaná jednání, která např. mají zastřít jiné právní jednání – pak je právně relevantní jen to jednání, které mělo být zastřeno ({{OZ\|555 odst. 2}}). Vůle nakonec musí být omylu prostá, jednání v omylu ale zakládá relativní neplatnost pouze tehdy, týká-li se podstatné okolnosti jednání, tzn. takové, při jejíž pravdivé znalosti by jednáno nebylo. Výjimkou je omyl vyvolaný lstí, který má následky i ve vztahu k nepodstatným okolnostem ({{OZ\|583–585}}), naopak zjevné chyby v psaní nebo počtech nejsou platnosti nikdy na závadu ({{OZ\|578}}). Vůle je chápána jako vnitřní vztah jednajícího subjektu k následku, který je zamýšlen. Chybí-li taková vůle, o právní jednání nejde, resp. jde o zdánlivé právní jednání ({{OZ\|551}}). ~~<!-- ==== Svoboda vůle ====~~ Je třeba, aby právní úkon byl učiněn svobodně. Právní úkon nesmí být učiněn pod fyzickým donucením nebo tzv. bezprávnou výhrůžkou. Pod nátlakem je neplatný absolutně; od smlouvy, která byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, může navíc tísněná strana odstoupit. Co je ještě svobodně učiněný úkon a co je úkon nesvobodný a tedy absolutně neplatný, může být sporné. Rozhodovací praxe soudů se přiklonila k výkladu, že k dovození neplatnosti právního úkonu z důvodu absence svobodné vůle je třeba aktivity na straně kontrahenta, a to buď fyzického donucení (''vis absoluta''), nebo bezprávné výhrůžky (''vis compulsiva''); pouhé tísnivé okolnosti jsou sice vadou svobody vůle, neplatnost právního úkonu však samy o sobě nezakládají. ~~==== Vážnost vůle ====~~ Projev vůle musí být vážný. Příslib učiněný žertem nebo v nadsázce žádné právní důsledky nemá, byť by měl jinak všechny znaky platného právního úkonu. Neplatné jsou i takové úkony, které jsou ve skutečnosti úkony jinými (zastřené, ''disimulované'' právní úkony); v případě disimulovaného právního úkonu však platí úkon zastřený. Rozdělí-li herec představující při divadelním představení krále Leara všechen svůj majetek svým dcerám, zajisté nejde o platnou [[darování\|darovací smlouvu]] tohoto herce vůči herečkám představujícím Regan a Goneril. ~~==== Bezchybnost projevu vůle ====~~ Projev vůle musí být prostý omylu. Neplatnost úkonu je však vyvolána pouze takovým omylem, který se týká podstatné okolnosti. To znamená takové okolnosti, že by jednající úkon neučinil, kdyby znal pravý stav věci (např. nekoupil by věc, kdyby věděl, že se jedná o kopii a ne o originál). Byl-li však omyl vyvolán druhou stranou (např. prodávajícím), je úkon neplatný i tehdy, není-li omyl podstatný. ▲=== Náležitosti projevu vůle === Vůli lze projevit výslovně (tzn. ústně, písmem, posuňkovou řečí, počítačem) či konkludentně (tzn. projev učiněný jinak než výslovně; patří sem i projev učiněný mlčky, jestliže nelze mít pochybnosti. co jednající chtěl projevem vyjádřit). ~~==== Určitost projevu vůle ====~~ ~~Určitostí se rozumí vyvarování se používání pojmů, které mohou být různě vykládány. Jedná se tedy například o slova „často“, „slušné zaopatření ve stáří“ atd.~~ ~~==== Srozumitelnost projevu vůle ====~~ Srozumitelností se rozumí srozumitelnost obecná, takže je-li nějaký dokument v cizím jazyce, nečiní ho tento fakt neplatným. Občanský zákoník přímo stanoví, že prosté chyby v psaní nebo počtech (např. nesprávný rok v datu nebo chyba v kontrahentově adrese) neplatnost právního úkonu nezakládají, je-li jeho smysl nepochybný, podobně široký je výklad soudů v případě použití neprávnických, obecných termínů (bylo např. judikováno, že není neplatné smluvní ujednání, jímž byli nabyvatelé zavázáni poskytnout postupiteli v případě stáří a nemoci „veškeré zaopatření tak, jak si slušný způsob života žádá“). ==== ~~Forma~~Náležitosti ~~jednání~~projevu vůle ==== Další podmínkou existence právního jednání je, aby vůle byla projevena navenek. Není podstatné, jaké motivy jednajícího vedly, nepřihlíží se tedy k jakékoli jeho [[Mentální rezervace\|vnitřní výhradě]]. Vůli lze projevit výslovně (tzn. ústně, písemně, [[Znakový jazyk\|znakovou řečí]] apod.) či konkludentně (tzn. projev učiněný jinak než výslovně; patří sem i projev učiněný mlčky, jestliže nelze mít pochybnosti, co jednající chtěl projevem vyjádřit). Každý projev ale musí být dostatečně určitý a srozumitelný, nelze-li jeho obsah zjistit ani [[#Výklad právních jednání\|výkladem]], jde opět o zdánlivé právní jednání ({{OZ\|553}}). Srozumitelností se rozumí srozumitelnost obecná, takže je-li např. nějaký dokument v cizím jazyce, nečiní ho tato okolnost neplatným. Navíc je právně relevantní jen objektivní nesrozumitelnost pro každého, nikoli pouze pro někoho. Mezi náležitosti projevu vůle se řadí také [[#Obsah a forma\|forma jednání]], avšak jen tehdy, je-li zákonem nebo dohodou stran předepsána, v opačném případě platí zásada neformálnosti. Je-li ovšem např. zvolena písemná forma, je podmínkou platnosti jednání [[podpis]] ({{OZ\|561}}). Řadí se také mezi náležitosti projevu vůle, pouze však tehdy, je-li zákonem předepsána. Například kupní smlouva musí být písemně, výpověď z pracovního poměru musí být písemně, jinak je neplatná. Není-li forma zákonem předepsána, platí zásada neformálnosti (tzn. právní úkony mohou být učiněny jakoukoliv formou. ==== Náležitosti předmětu ==== Předmět jednání, to, čeho se dané jednání týká, musí být možný a dovolený. Z hlediska možnosti jde o to, zda je určité plnění v daném okamžiku fyzicky možné (nelze např. opatřit „modré z nebe“), pouhá obtížnost uskutečnění ale neplatnost právního jednání nezakládá. Nedovoleností se pak rozumí, že plnění není možné ze zákonných důvodů. Např. český [[Občanský zákoník (Česko, 2012)\|občanský zákoník]] obecně zakazuje jednat proti [[Dobré mravy\|dobrým mravům]] a současně umožňuje, aby určité jednání bylo neplatné i na základě zvláštního [[zákon]]a. Všechny tyto případy pak vedou k absolutní neplatnosti právního jednání, k níž soud přihlíží i bez návrhu, u protizákonného jednání ale jen za současného splnění podmínky zjevného narušení [[Veřejný pořádek\|veřejného pořádku]], jinak jde o neplatnost relativní ({{OZ\|580 a 588}}). Absolutně neplatný je i právní úkon, který předpokládá nemožné plnění. Neplatné jsou právní úkony zapovězené zákonem, tedy právní úkony s plněním nedovoleným, nebo takové, které zákonný zákaz obcházejí. Nelze se například dohodnout s budoucím [[dědic]]em, že dědic [[zůstavitel]]i bezplatně přenechá své auto a zůstavitel mu za to po smrti odkáže veškerý majetek, neboť by se jednalo o českým právem nedovolenou dědickou smlouvu. <!-- == Účinnost == Právní úkon nesmí být v rozporu se zákonem, ani s [[Dobré mravy\|dobrými mravy]]. Dohodnou-li se zloději, kteří společně vyloupili banku, na způsobu rozdělení kořisti, je taková smlouva absolutně neplatná a její plnění nelze vynutit u soudu. Podobně by mohla být neplatná smlouva se zprostředkovatelem, který majiteli domu slíbí přinutit za úplatu k vystěhování nájemce, kteří užívají byty s regulovaným nájemným. --> [[Odpůrčí žaloba\|Relativní neúčinnost právního jednání]] == Výklad právních jednání == [[contra proferentem]] {{OZ\|1812}}--> == Literatura ==

Právní jednání: Porovnání verzí