Arabské jaro: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
oprava gramatické chyby značka: editace z Vizuálního editoru |
odvolání na strany značka: editace z Vizuálního editoru |
||
Řádek 3:
Po porážce v první světové válce se rozpadla Osmanská říše a oblast byla rozdělena mezi Velkou Británii a Francii podle plánu, který už v roce 1916 předložil pracovník britského ministerstva zahraničí Mark Sykes v tajném jednání s Francoisem Georgesem-Picotem, francouzským generálním konzulem v Bejrútu, jak blízký východ rozdělit, aniž by se obě země vzdaly koloniálního dohledu.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Redaktor|jméno=|příjmení2=Zelenka|jméno2=Jan|titul=Bouřlivé příměří 1918 - 1939|vydání=1|vydavatel=Reader´s Digest, spol. s r. o.|místo=Praha|rok=2012|počet stran=192|strany=124, 128|isbn=ISBN}}</ref> Vítězné koloniální mocnosti vymezily v arabsko-islámském světě hranice nových států tak, aby sloužily jejich strategickým zájmům, a vytvořili tak Sýrii a Irák, Palestinu a Jordánsko.<ref>{{Citace periodika|příjmení=Netrvalová|jméno=Sabina|titul=Stoletá mapa Blízkého východu je na kusy, válka kreslí nové hranice|periodikum=i.Dnes/Zprávy|datum=24. dubna 2016|ročník=|číslo=|strany=|url=}}</ref> Tato území byla svěřena pod dohledem Společnosti národů Francii, Velké Británii, Belgii, Jihoafrické republice, Austrálii, Novému Zélandu a Japonsku.
Hranice byly vytyčeny svévolně a přiřadily lidem určitou státní příslušnost, která se však nekryla s tradičními etnickými a náboženskými oblastmi. Ne vždy to probíhalo se souhlasem obyvatelstva. Lidé byli včleněni do centralizovaného státu, který si přisvojil veškeré pravomoci. Noví vládci převzali od koloniálních mocností také západní metody a instituce. Byl posílen dohled nad občany, moderní technika umožnila celonárodní kontrolu a modernizace policejního státu udusila opoziční hlasy. Politické instituce, které tyto státy převzaly /ústava, volby do parlamentu, soudní orgány/ zůstaly pouhou dekorací. Volby však nikdy nebyly svobodné, soutěž stran se nekonala a pojem "národ" se omezil pouze na mobilizaci lidu pro silného vůdce. Obyvatelstvo nedostalo nikdy příležitost, aby se podílelo na chodu státu. Občanské nepokoje v roce 2011 byly vzpourou proti tomuto uspořádání světa a byly příčinou jeho rozpadu.<ref name=":0">{{Citace monografie|příjmení=Herman|jméno=Rainer|příjmení2=|jméno2=|titul=Konečná stanice Islámský stát? /Selhání státu a náboženská válka v arabském světě/|vydání=1|vydavatel=Nakladatelství Academia|místo=Praha|rok=2016|počet stran=115|strany=
Konkrétní motivy pro začátek protestů, které začaly v roce 2010, byly v různých zemích různé, spojuje je hlavně boj proti chudobě, nezaměstnanosti a špatným životním podmínkám a s tím související odpor vůči dlouhodobě vládnoucím a často autoritářským a zkorumpovaným režimům.
Řádek 27:
== Situace v jednotlivých státech po pěti letech ==
V roce 2011 svět s nadějí vzhlížel k arabskému jaru, které vzbudilo očekávání, že se v arabském světě brzy vše napraví. O pár let později se ho zmocnilo zděšení. Dopředu se tlačí noví aktéři, státy se rozpadají a staré elity se vzpírají jakékoliv změně V arabském světě se náboženství proplétá s politikou, politika vylučuje četné skupiny obyvatel na správě věcí veřejných a tak připravuje půdu pro odštěpování různých frakcí a zneužívání moci ke vzniku nestátních uskupení, která se ukazují jako nebezpeční aktéři. Z euforie a optimistického ducha roku 2011 nezůstalo nic. Konflikty v arabském světě vedou k rozpadu státnosti. Státy, které nemohly splnit očekávání, ke kterému se obyvatelstvo upínalo v roce 2011, se rozpadají. Objevují se nestátní aktéři, kteří těží z války; daří se válečným magnátům a šéfům band jako je tomu v Jemenu, ale i v Sýrii. Lokální milice mnohde zajišťuje bezpečnost, jako třeba v Libyi. <ref name=":0" />
Ve velkých částech Sýrie a Iráku zaujal místo zdiskreditovaných státních institucí nábožensky legitimovaný řád Islámského státu. Tyto země se štěpí podle náboženských a v případě Kurdů i etnických hranic. Každá skupina zasahuje teritoriálně také do sousední země. V Sýrii dosud trvá občanská válka, stejně jako trvá občanská válka v Iráku po předčasném odchodu amerických vojsk ze země v roce 2011. Pár let po zásahu armády Spojených států jejich spojenců v Libyi se stejně jako v Sýrii ukazuje, že tyto země nelze udržet v hranicích dosavadního státního útvaru uměle vytvořeného koloniálními mocnostmi. Na Arabském poloostrově zajišťují soudržnost tradiční kmeny a tak se obyvatelstvo může s novými státy také identifikovat. Západ se však změnám dosavadních státních hranic brání.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Hecht|jméno=Emmanuel|příjmení2=Servent|jméno2=Pierre|titul=Krvavé století 1914-2014 /Dvacet válek, které změnily svět|vydání=1|vydavatel=Vyšehrad, spol. s r. o.|místo=Praha|rok=2015|počet stran=262|strany=208|isbn=ISBN}}</ref>
V [[Sýrie|Sýrii]] a [[Irák|Iráku]] jsou staré pořádky zničeny a konflikt se šíří do Libanonu. [[Libanon]] je zemí, která je Islámským státem nejvíc v ohrožení. V [[Libye|Libyi]] se režim rozpadá. Čím déle válka trvá, tím více se etablují lokální vládci. Žijí z válečného hospodářství a o mírové uspořádání nemají zájem. V [[Egypt|Egyptě]] se s pučem v červenci 2013 vrátily staré elity i starý policejní stát. Demokratický režim pohořel, protože nebyl v zájmu staronové elity. Ústřední vládě se vymkla kontrola nad zemí v [[Jemen|Jemenu]]. V [[Bahrajn|Bahrajnu]] dochází k nepokojům proto, že ši´tská většina nenachází u sunnitského krále ani spravedlivé jednání, ani dobré vládnutí. V Maroku panuje osvícená monarchie. [[Saúdská Arábie|Saudská Arábie]], na rozdíl od [[Jemen|Jemenu]], patří mezi šest monarchií [[Rada pro spolupráci arabských států v Zálivu|Rady pro spolupráci arabských států v zálivu]], kterým nehrozí žádné odstředivé síly. Autokratickým arabským režimům vyhovuje destabilizace regionu, která souvisí s válkou proti Islámskému státu, protože čím dál víc slábne tlak na provedení reforem, které demostranti požadovali v roce 2011, a ony teď mají volnou ruku při zvyšování represe uvnitř svých zemí. [[Tunisko]] je jedinou arabskou zemí, která úspěšně zvládla přechod na funkční liberální demokracii. Malé vojsko nemělo zájem na politické moci. Starý státní aparát byl odstraněn při nepokojích v roce 2011 a oba tábory, sekularisté a islamisté nemohou žít jeden bez druhého.<ref name=":0" />
== Odkazy ==
| |||