Wikipedie

Wikipedistka:Šárka Svojová/Pískoviště: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
zkouška
aktualizace na svatého Vojtěcha
Řádek 1:
VOJTĚCH PRVNÍ VERZE
Pokus o založení písku
Příprava na [http://www.studentik.cz/clanky/jak-na-referaty.html referát]
 
I.       ÚVOD
== [[Archiv]] [[Pražský hrad|Pražského hradu]] ==
'''Archiv Pražského hradu''' při Kanceláři prezidenta republiky
 
Najít zápisky Slavníkovců z MK !!!
=== Externí odkazy ===
 
* Oficiální stránky Archivu Pražského hradu
II.      RODINA A NAROZENÍ
* Česká televize, Toulavá kamera, 16. srpna 2015: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1126666764-toulava-kamera/215562221500033/
 
Přesné datum a místo Vojtěchova narození není známo. Předpokládá se, že to bylo okolo roku 955, a to na hradě Libici poblíž dnešních Poděbrad. Narodil se jako manželský syn východočeského knížete Slavníka a jeho manželky Střezislavy, která byla pravděpodobně sestrou českých knížat svatého Václava a Boleslava I. Libici jako sídlo Slavníkovo zmiňuje Kosmas ve své kronice: ''„Sídlem tohoto znamenitého knížete byla Libice, ležící v místě, kde řeka Cidlina tratí své jméno, ústíc do volnějšího toku Labe.“'' V poslední době však někteří historikové připouštějí, že se Vojtěch mohl narodit i jinde.[[Wikipedista:Šárka Svojová/Pískoviště?veaction=edit# ftn1|[1]]]
 
Ale i tehdejší legendisté nazývali zemi, kde se Vojtěch narodil, různě. Třeba Germánie, kraj oplývající bohatstvím, velmi mocnými zbraněmi a udatnými muži, který obyvatelé nazývají Slavonie[[Wikipedista:Šárka Svojová/Pískoviště?veaction=edit# ftn2|[2]]], či mocná to zem, kdys pověsti zvučné, kde v jedné části je kraj Čechy, co má hojnost zbraní i mužů[[Wikipedista:Šárka Svojová/Pískoviště?veaction=edit# ftn3|[3]]], nebo v českých zemích, kde se zrodil nádherný květ.[[Wikipedista:Šárka Svojová/Pískoviště?veaction=edit# ftn4|[4]]]
 
Slavníkovci byla rodina posledních mimopřemyslovských kmenových knížat. Podle kronikáře zvaného Dalimilem byl světcův otec, kníže Slavník, synem sestry zlického knížete; po otci pocházel zřejmě z knížat charvátských v severovýchodních Čechách. Vojtěchovu matku Střezislavu pozdější stručná legenda polského původu nazývá Adilpurc, což může být omyl nebo biřmovací jméno.[[Wikipedista:Šárka Svojová/Pískoviště?veaction=edit# ftn5|[5]]]
 
Území ovládané Slavníkovci (pojmenování zavedl František Palacký[[Wikipedista:Šárka Svojová/Pískoviště?veaction=edit# ftn6|[6]]]) konkretizuje teprve kronikář Kosmas začátkem 12. století. Historicky doloženo je vlastnictví hradiště Malín blízko dnešní Kutné Hory, a to slavníkovskými mincemi s opisem MALIN CIVITAS.[[Wikipedista:Šárka Svojová/Pískoviště?veaction=edit# ftn7|[7]]]
 
Vojtěch měl staršího bratra Soběslava a mladšího Spytimíra, Bobraslava, Bořeje a Čáslava. O něj, i otcova levobočka Radima a možná ještě další plody nevázaného života otcova, pečoval domácí kněz Radla.[[Wikipedista:Šárka Svojová/Pískoviště?veaction=edit# ftn8|[8]]]
 
Vojtěch v dětství těžce onemocněl a po zaslíbení duchovnímu stavu se zázračně rychle zotavil, byl záhy poslán na slavnou školu magdeburskou, kterou pod patronací znamenitého biskupa Adalberta – někdejšího trevírského mnicha a pokračovatele v kronikářském díle Regina Prümského, pak misijního biskupa – řídil soudobý učenec Ohtricht. (Tisíc let pražského biskupství, Praha 1973, Rudolf Turek, Svatý Vojtěch, s. 16)
 
961   Adalbert sám navštívil podle svědectví Bruna z Querfurtu Slavníkův dvůr; nejvhodnější dobou k chronologii této návštěvy jsou příležitost nezdařené Adalbertovy misijní cesty na Rus v r. 961 či ještě spíše doba jeho návratu v r. 962. (Tisíc let pražského biskupství, Praha 1973, Rudolf Turek, Svatý Vojtěch, s. 16 – 17) 
 
STUDIUM
 
972   Asi v roce 972 ho otec Slavník poslal v doprovodu jeho vychovatele Radly, snad Vojtěchova staršího nevlastního bratra, do katedrální školy v Magdeburku, aby se zde vzdělával na kněze. Výběr této školy zřejmě nebyl náhodný. Úřad arcibiskupa zde totiž zastával zřejmě známý Vojtěchových rodičů Adalbert. Tento duchovní se podle legendy Bruna z Querfurtu někdy kolem roku 961 vracel přes Čechy ze své neúspěšné misijní cesty v Rusku. Údajně se při této návštěvě zastavil na Libici a biřmoval malého Vojtěcha. Pokud k tomu opravdu došlo, je zvláštní, že po Vojtěchově příchodu do Magdeburku ho Adalbert biřmoval znovu. Vojtěch při tomto biřmování přijal arcibiskupovo jméno, pod nímž je jako světec všeobecně znám za hranicemi Čech. (Čeští světci a kacíři, s. 84)
 
981   V roce 981 zemřel kníže Slavník a ve východních Čechách se ujal vlády nejstarší syn Soběslav. (Tisíc let pražského biskupství, Praha 1973, Rudolf Turek, Svatý Vojtěch, s. 17)
 
BISKUPEM
 
Po návratu domů přijal mladého a vzdělaného klerika mezi své kapitulní duchovní biskup Dětmar. Dlouho jím však Vojtěch nebyl, neboť po biskupově smrti byl 19. února 982 zvolen na Levém Hradci biskupem, byť ještě neměl předepsaný kanonický věk. Samotná levohradská volba ovšem Vojtěcha k výkonu jeho funkce ještě neopravňovala. Bylo nutné dát se konsekrovat mohučským metropolitou Willigisem a ještě předtím požádat císaře Ottu II. o udělení tzv. investitury. Po náročné a velmi dlouhé cestě získal Vojtěch obojí v červnu následujícího roku v italské Veroně. Legendy opět mlčí o tom, co tato několikaměsíční cesta pro Vojtěcha znamenala. (Otoni, s. 106, Doslov: Přemyslovci a otonská říše, Jiří Sláma)
 
982   Na starobylém levohradeckém hradisku, památném prvým křesťanským kostelem na přemyslovské půdě, byl dne 19. ledna 982 zvolen Vojtěch pražským biskupem. Kronikář Kosmas vypráví o jeho zdráhání přijmout tento těžký úřad i o nátlaku shromážděných. Patrně nechybíme, spatřujeme-li za touto volbou politickou vypočítavost přemyslovskou: Slavníkovec jako biskup celé země měl ve smyslu otonského názoru být služebníkem Přemyslovců, kteří vznášeli nárok na bezprostřední panství v celé zemi. (Tisíc let pražského biskupství, Praha 1973, Rudolf Turek, Svatý Vojtěch, s. 17)
 
982   Ostatně i skutečnost, že biskupská volba neproběhla na Pražském hradě, tehdy sídle jak knížete, tak i biskupa, ale na tehdy už okrajovém Levém Hradci, o něčem svědčí. Vždyť Levý Hradec byl po přestěhování Boleslavova praděda Bořivoje do Prahy pouze nepříliš významným rodinným hradem Přemyslovců. Kníže Boleslav II. se zřejmě ve zdejších zdech nemusel obávat přílišné kontroly zvnějšku a mohl volbu zmanipulovat podle svých představ. (Čeští světci a kacíři, s. 85)
 
983   Situace církve v Čechách byla tehdy odlišná od toho, co známe v zahraničí. Biskup zde nebyl suverénním hodnostářem. Kníže ho považoval především za svého vikáře. (Muži a ženy středověku, s. 106)
 
PRVNÍ EXIL
 
988   Když Vojtěch zjistil, že se mu nepodaří přesvědčit Boleslava II., aby zanechal obchodu s otroky, rezignoval a vydal se v roce 988 do Říma, kde složil svůj biskupský úřad do rukou papeže Jana XV. (…) Ze tří uvedených důvodů Vojtěchova odchodu z Čech můžeme vyloučit manželství kněží. Duchovní se totiž až do 12. století běžně ženili. Někteří historikové se proto domnívají, že skutečnou příčinou biskupovy rezignace na jeho úřad a emigrace byl konflikt s knížetem Boleslavem II. Právě on měl totiž největší prospěch z obchodu s otroky, respektive křesťany zajatými knížecím vojskem v Polsku v arabských službách. A pravděpodobně také právě Boleslav II. žil s více ženami, jak se o tom zmiňuje Jana Kanaparius. Mnohoženství bylo tehdy v Čechách běžnou praxí, ale podle přísného Vojtěcha měl jít kníže příkladem ctnostného života, a proto ho neváhal kritizovat. Tím v Boleslavových očích překročil všechny své pravomoci. Něco takového si prostě nesměl dovolit, a tudíž mu nezbylo, než raději odejít nebo možná utíkat ve strachu o život. Stačí připomenout jiného Boleslava, a to polského krále Boleslava II. řečeného Smělý, který neváhal přímo v královském chrámu zavraždit biskupa Stanislava, když se mu opovážil vytýkat nemravný život. A přitom k tomu došlo až v roce 1079, kdy církev už měla přece jen pevnější a autoritativnější pozice než ve Vojtěchových časech. (Čeští světci a kacíři, s. 86 – 87)
 
V Římě se pražský biskup ještě před svou rezignací českému knížeti pomstil tím, že dal souhlas s odtržením Krakovska, mezitím dobytého polským knížetem Měškem I., od své diecéze. Dá se tedy říci, že se vlastně dopustil zrady českých zájmů, pokud ovšem tento krok nebyl součástí jeho širšího plánu – vytvoření pražského arcibiskupství navazujícího na někdejší moravsko-panonské arcibiskupství Metodějovo a zahrnující jak Čechy a Moravu, tak také Polsko a Uhry. (Čeští světci a kacíři, s. 87)
 
NÁVRAT
 
Víme už ze svatovojtěšských legend, že světcův návrat z jeho druhého exilu (SNAD PRVNÍHO ???) nebyl příliš radostný a slibný; v podhradí centra pohraniční oblasti zastihl v neděli živý trh, provokační nedbání církevních zákazů. Sv. Bruno Querfurtský toto místo výslovně nejmenuje, ale už veršovaná legenda, domácí dílo dvanáctého věku, přidává – zřejmě na podkladě tradice – ''„Plizenem ad menia ventum“''. Uvádí opevnění, což svědčí o hradisku, zřejmě o dnešní Hůrce nad Starým Plzencem, doložené archeologicky i numismaticky jako významné hradisko zřejmě centrální funkce a zmiňované už v Thietmarově kronice k roku 976. (Milénium břevnovského kláštera, Rudolf Turek, s. 9)
 
BŘEVNOVSKÝ KLÁŠTER
 
Dětmar z Merseburku ve své Kronice věnoval okrajovou pozornost pražské diecézi, přestože (osobně?) poznal hned tři správce, Vojtěcha, Thiddaga a Ekkeherda (Ekharda). (Dětmar z Merseburku, Kronika, Úvod Martin Wihoda, s. 26)
 
Zakládací listina knížete Boleslava. Tato datem nejstarší písemnost břevnovského archivu není vlastně listinou o založení prvého mužského kláštera benediktinského řádu v Čechách, ale o jeho nadání. Podává obšírný výčet statků, lidí, naturálních a peněžních platů i svobod, udělených mu Boleslavem II. a stvrzených spoluzakladatelem kláštera pražským biskupem Vojtěchem. Je psána písmem 13. století a opatřena přivěšenou pečetí vydavatele. Znění se dochovalo ještě v konfirmaci Přemysla II. z 10. května 1255 a Karla IV. z 14. ledna 1351, potvrzené potom Václavem IV. a Zikmundem Lucemburským. Zmíněna je přímo nebo nepřímo i v dalších listinách, mezi nimi v privilegiu papeže Řehoře IX. z 20. června 1231. (Milénium břevnovského kláštera, Jiří Pražák, s. 14 – 15)
 
Ne zcela jasná prvotní orientace Břevnova (kláštera) však neměla dlouhého trvání, protože s dalším odchodem sv. Vojtěcha opustili Čechy i břevnovští mniši včetně opata, kteří s ním z Itálie přišli, odešli do Uher a usadili se v nově založené Panonhalmě. V Břevnově snad zůstali mniši domácího původu, snad tu – při domácích nepokojích – ani neexistovala trvalá místní kontinuita konventu, ale začala bezpečně až s opatem Meinhardem od roku 1043. Od té doby žilo v Břevnově více mnichů, kteří stejně jako Meinhard pocházeli z Niederaltaichu, což by mohlo naznačovat kolonii vyslanou k novému osazení kláštera. (Břevnov v českých dějinách, Zdeňka Hledíková, s. 8)
 
KOSMOVA KRONIKA LATINSKY + ČESKY JJJ
 
Episcopus Adalbertus, qui gregem suum, qui semper in praecipitium ibat, ad rectam viam convertere non potuit, timens, ne et ipse cum pereunte plebe periet, non audebat cum eis amplius stare et ulterius incassum praedicare. Sed cum iam iamque Romam iter arripere vellet, forte fortuna tempore in isto Ztrachquas, de quo  supra retulimus, sui abbatis cum licentia venerat de Ratispona, ut post multos annos videret patriam dulcem et cognatos et fratrem suum, Bohemiae ducem. Cum quo vir dei Adalbertus colloquium tenuit et ad ultimum omnem intentionem sui cordis aperuit ed addidit: „Et bene est, quod tu frater es ducis et huius terrae ex dominis originem ducis: te plebs ista mavult dominari et tibi magis oboedire, quam mihi. Tu consilio et auxilio tui fratris superbos comprimere, neglegentes arguere, inoboedientes corrigere, infideles increpare poteris. Tua dignitas et scientia, tui habitus sanctimonia multum concordant ad pontificalia regimina. Quod ut fiat, ego tibi cum dei voluntate et mea potestate concedo, et ut liceat me vivente, episcopus ut sis, apud apostolicum omnibus votis intercedam.“ Et episcopalem baculum, quem forte manu tenebat, ponit ei in sinum. Quem ille quasi furibundus in terram proiecit, et haec verba insuper adiecit: „Nolo aliquam dignitatem in mundo, honores fugio, pompas saeculi despicio. Indignum me iudico episcopali fastigio, nec tantum pondus pastoralis curae ferre sufficio. Monachus sum, mortuus sum, mortuos sepelire non possum.“ Ad haec praesul respondit: „Scias, frater, scias, quod modo non facis cum bono, facies autem postea, sed cum tuo maximo malo.“ Post haec praesul, ut proposuerat, Romam iter arripuit et gentem suis praeceptis inoboedientem relinquit.
 
(Latina pro historiky a archiváře, s. 40)
 
Biskup Vojtěch totiž, vida, že stádo jemu svěřené stále upadá do zkázy a že je nemůže obrátiti na pravou dráhu, obával se, aby také sám s hynoucím lidem nezahynul. I neměl odvahu dále s nimi zůstati a nesnesl, aby jeho kazatelská činnost dále přicházela nazmar. Ale když se již chtěl dáti na cestu do Říma, šťastnou náhodou právě tehdy přišel Strachkvas, o němž jsme se výše zmínili, s povolením svého opata z Řezna navštívit po mnoha letech drahou vlast, příbuzné i svého bratra, knížete českého.
 
S ním měl muž Boží, biskup Vojtěch, vzav ho stranou, rozmluvu a mnoho naříkal na nevěru a ničemnost lidu, na hříšné sňatky a nedovolené rozvody neustálého manželství, na neposlušnost a nedbalost duchovenstva, na zpupnost a nesnesitelnou moc předáků. Nakonec mu zcela vyjevil úmysl svého srdce, že chce jíti do Říma k apoštolskému otci se poradit a k vzpurnému národu nikdy se nevrátit. Mezitím a k tomu doložil: „A je dobře, že tys znám jako bratr knížete a pocházíš z pánů této země; tebe tento lid raději chce míti za pána a poslouchati nežli mne. Ty budeš moci s radou a s pomocí svého bratra pyšné potlačovati, nedbalé kárati, neposlušné trestati a nevěřícím domlouvati. Svou důstojností, učeností a svatostí svého chování dobře se hodíš k biskupskému úřadu. A aby se to stalo, já tobě s vůlí Boží a svou mocí dovoluji a všemožnými prosbami se zasadím u otce apoštolského o to, abys směl býti za mého života zde biskupem.“ I vložil mu biskupskou berlu, již právě v rukou držel, do klína. Ale on ji, jako by byl šílený, pohodil na zemi a k tomu prohodil: „Nechci míti žádnou hodnost na světě, důstojenstvím se vyhýbám, světskou nádherou opovrhuji; pokládám se za nehodna biskupské výsosti a nestačím unésti tak těžké břímě pastýřské péče. Mnich jsem, mrtev jsem, mrtvé pohřbívati nemohu.“ K tomu biskup odpověděl: „Věz, bratře, věz, co nyní nechceš učinit k svému dobrému, že později učiníš, avšak k své převeliké škodě.“
 
Potom se vydal biskup, jak si umínil, na cestu do Říma a opustil lid, jenž nechtěl býti poslušen jeho příkazů.
 
(Kosmova kronika česká, překlad Karel Hrdina a Marie Bláhová, s. 54 – 55)
 
DRUHÝ EXIL
 
994   Zklamán znovu Vojtěch opustil svůj úřad. Vojtěch se vrátil do Říma a tentokrát cestoval přes Uhry, kde korunoval knížete Vajka, budoucího krále Štěpána I. V Římě se sblížil s císařem Otou III. a jedním z členů jeho dvora, Gerbertem z Aurillacu, pozdějším papežem Silvestrem II.  (Muži a ženy středověku, s. 107)
 
OTONI
 
983   Rozhodujícím zájmem Oty II. a Theofanu však bezpochyby bylo zajistit následnictví teprve tříletého Oty. Velmoži obou království zvolili císařova syna ve Veroně králem. Pod ochranou mohučského arcibiskupa Willigise odcestoval tříletý Ota s velmoži přes Alpy, aby v Cáchách přijal královské pomazání. Oba nejvyšší arcibiskupové ze severní a jižní části říše – arcibiskupové mohučský a ravennský – jej o Vánocích 983 korunovali. (Otoni, s. 50)
 
Během korunovačních oslav však dorazila zpráva, že císař Ota II. zemřel 7. prosince v Římě; příčinou smrti teprve osmadvacetiletého panovníka bylo průjmové onemocnění a jeho nevhodné léčení nadměrnými dávkami aloe. Papež a manželka Theofanu, kteří oba stáli u lože umírajícího, jej nechali pohřbít v předsíni baziliky sv. Petra v antickém porfyrovém sarkofágu. (Otoni, s. 50)
 
V Merseburku se vévoda Jindřich II. Bavorský, zvaný Svárlivý či také Hašteřivý, ( [[Jindřich II. Bavorský|https://cs.wikipedia.org/wiki/Jind%C5%99ich_II._Bavorsk%C3%BD]] ) vzdal všech nároků na královskou korunu a vyzval své příznivce „při lásce k němu“, aby se k němu dostavili do Rohru. (Otoni, s. 52)
 
Až nyní dal mohučský biskup třem císařovnám signál, aby překročily Alpy. Jindřich své sliby dodržel, Ota III. byl láskyplně přijat matkou a babičkou a předán vychovateli. Tento den došlo v královském rodě ke smíru, za jasného nebe prý byla vidět betlémská hvězda. (Otoni, s. 52)
 
červen 991  Zemřela Theofanu. (Otoni, s. 52)
 
Z karolínské tradice nebyl model královny vládnoucí za svého nezletilého syna znám a ani v otonské říši pro něj neexistoval precedens. (Otoni, s. 52)
 
S nástupem Oty III. na trůn se nám otonský královský rod téměř ztrácí ze zorného pole: veškerý zájem na sebe přitahuje mladý vládce. (Otoni, s. 55)
 
Ota III. nebyl jen potomkem otonské císařské rodiny, střetávala se v něm západořímská a východořímská tradice. Syn byzantské princezny Theofanu byl Říman i skrze svoji matku Theofanu, Sas skrze svého otce a děda, Ital skrze svoji babičku Adalheid. (Otoni, s. 55)
 
Dvakrát upravovali pomocníci Oty III. v krátké době jeho pečeť, aby ještě více zdůrazňovala, že mu vládu svěřil Bůh, že je inspirován Duchem Svatým: sedí na nich podoben Kristu jako jeho zástupce. Typ „majestátní pečeti“, přejatý později všemi evropskými králi, platný po několik dalších staletí, byl vynalezen v této situaci. (Otoni, s. 56)
 
999   Neobvyklými projevy císařského uctívání Boha byly i Otovy, tehdy devatenáctiletého, poutě. Na počátku roku 999 vykonal pouť na Monte Gargano, ke slavné svatyni na byzantském území, kde se kdysi zjevil archanděl Michael, pod jehož praporem Otoni se svým vojskem táhli do války. Koncem tohoto roku 999 se císař vydal jako poutník do Hnězdna k hrobu nového mučedníka Vojtěcha. Ota III. přitom úmyslně překročil hranice impéria. (Otoni, s. 59)
 
Když byl na své misii u pobaltských Prusů zavražděn 23. dubna 997 pražský biskup Vojtěch, pocházející z českého rodu Slavníkovců, vykoupil Boleslav Chrabrý jeho tělo a dal mučedníka pohřbít v Hnězdně, nejvznešenějším ze svých sídel; u jeho hrobky ihned vznikl kult světce. Vojtěchova osoba vytvořila spojení k Boleslavovi a Hnězdnu, které tehdy ani ne dvacetiletému Otovi III. umožnila jeden z nejpodivuhodnějších výstupů jeho „římského“ císařství.
 
Vojtěch byl vychován na magdeburské dómské škole a roku 983 se stal pražským biskupem. Český kníže Boleslav II. jej však nechal úřadovat v Praze jen na krátkou dobu, neboť Vojtěch náležel ke konkurenční knížecí rodině Slavníkovců. Po svém druhém vypuzení z Čech vyhledal Vojtěch krále Otu III. a táhl s ním k jeho císařské korunovaci do Říma, kde po svém prvním vypuzení strávil několik let v řecko-latinském mnišském společenství kláštera sv. Bonifáce a Alexia na Aventinu. Seznámil císaře s tamější skupinou asketů. Protože se nemohl vrátit do svého biskupství, rozhodl se Vojtěch s papežským svolením kázat pohanům. Poté, co se na počátku roku 997 rozloučil v Cáchách s Otou III., vydal se nejdříve k uherskému králi Štěpánovi, poté k polskému Boleslavu Chrabrému a od něj na misii, při níž nalezl mučednickou smrt. (Otoni, s. 61 - 62)
 
Pouť, již Ota III. roku 1000 vykonal, aby se mohl pomodlit u hrobu nového mučedníka, mu současně dovolila prezentovat slávu a moc císařství daleko za hranicemi svého impéria. Proto mělo vše, co bylo během ní po úvaze učiněno, vztah k Renovatio imperii Romanorum. Římská synoda jednala o zřízení nové církevní provincie a určila ještě před Vojtěchovým odjezdem do Hnězdna za budoucího arcibiskupa jeho bratra Radima-Gaudencia. (Otoni, s. 62)
 
Sotva Ota III. překročil rychle Alpy, vydal nová privilegia s pokorným titulem, který jej současně posouval do blízkosti Ježíše Krista a zdůrazňoval Otovu víru v jeho zmrtvýchvstání: ''„Ota Třetí, služebník Ježíše Krista a vznešený císař Římanů z vůle Boží, vykupitele a našeho osvoboditele“ (Servus Iesu Christi et Romanorum imperator augustus voluntatem Dei salvatorisque nostrisque leberatoris)''. (Otoni, s. 62)
 
Veškerá ''Gallia, Francia'' a ''Suevia'' prý přišla císaři naproti až do předhůří Alp, nejvýznamnější Sasové a Durynkové byli tehdy přítomni, především Otovy sestry Sofie a Adelheid. Když pak vstoupil na území říše Boleslava Chrabrého, dosáhly nádhera a výdaje od prvního setkání polského knížete s císařem v Eulau až po příchod do Hnězdna míry, o níž dokonce vůči Polákům nepřátelsky orientovaný Dětmar z Merseburku udává, že zprávám o ní nebudou lidé věřit. (Otoni, s. 62)
 
Demonstrovat jeho císařské postavení mu umožnily pocty ze strany knížete Boleslava a Otovo vlastní chování ke knížeti. Hostitel nešetřil prostředky, věnoval císaři ty nejbohatší dary. Ota III. však žádné nepřinesl, aby ukázal, že nepřišel, ''„aby uchvacoval a přijímal, nýbrž aby předával a modlil se“''. Pro Boleslava znamenala návštěva výrazný vzestup prestiže: z kmenového knížete platícího tribut z něj Ota učinil samostatného vládce, jak to kritizoval Dětmar. Jako zvláštní poctu předal císař polskému knížeti napodobeninu posvátného kopí – zachovala se dosud – s částí hřebu z kříže Ježíše Krista, a tak mu symbolicky propůjčil podíl na své vlastní vládě, založené na Kristově vůli; na oplátku obdržel rámě mučedníka Vojtěcha. Výměna relikvií potvrdila smlouvu o přátelství. Měl jej navíc podpořit i manželský svazek: zřejmě tehdy byla Boleslavovu synovi Měškovi slíbena za manželku císařova neteř, dcera jeho sestry Matyldy. (Otoni, s. 63)
 
Císařova pouť velikonočními oslavami v Quedlinburku neskončila. Ota III. přinesl mučedníkovy ostatky do Cách do kláštera kanovníků zasvěceného sv. Vojtěchovi, jejž zde již roku 997 založil. (Otoni, s. 64)
 
1002 V Římě však stačila malá záminka k tomu, aby se postavení papeže a císaře otřáslo. Během římské synody vypuklo v Tivoli povstání; císařské vojsko si vynutilo vydání města a nejvznešenější Tivolané, připraveni na jakékoli tresty, se dostavili do Otovy římské falce. Údajně příliš mírné potrestání jejich nepřátel vyvolalo povstání Římanů. Císař a jeho přívrženci se po třídenním obléhání probili, připraveni půstem a účastí na bohoslužbách, pod ochranou posvátného kopí, v krvavých bojích na druhou stranu Tiberu, proslovem k Římanům dosáhl císař náhlého obratu: kvůli vám jsem opustil své blízké, zanedbával jsem vlastní národ a své příbuzné, dovedl jsem vás do oblastí, do nich vaši předkové nikdy nevkročili – těmito slovy si prý Ota povstalce získal, takže se sami násilně zmocnili šlechtických strůjců své vzpoury a hodili je Otovi polomrtvé k nohám. Císař a papež se přesto rozhodli raději pobývat o Velikonocích v Ravenně. Když se Ota III. objevil v květnu se svým vojskem opět před Římem, zůstaly mu jeho brány zavřeny; ještě na podzim tento odpor trval. (Otoni, s. 65)
 
Mezitím shromáždil císař vojsko ze Zaalpí a Itálie, se kterým vytáhl na Řím. Vánoce oslavil nikoli v apoštolském městě, nýbrž v Todi, a zde také řídil společně se Silvestrem II. synodu. Příchod vojska se protáhl do poloviny ledna 1002; jen pomalu se Ota III. blížil k Římu. Jeden z římských výpadů jej přivedl do vážného nebezpečí, mezi padlými bylo mnoho blízkých přátel. Zatímco plánoval další útok na Řím, aby se pomstil, zemřel Ota III. 24. (nebo již 23.) ledna na hradu Paterno severně od Říma na malárii. Jeho průvodci, nyní vedení kolínským arcibiskupem Heribertem, drželi císařovu smrt v tajnosti, dokud nepřitáhly všechny německé vojenské oddíly; poté se vojsko s nabalzamovaným císařovým tělem vydalo na sever a probíjelo se až do tridentského údolí s cílem potom překročit Alpy. (Otoni, s. 65)
 
UMUČENÍ
 
DĚTMAR Z MERSEBURKU
 
996   ''Na počátku léta 996 přijel do Říma český biskup Adalbert. Při křtu dostal jméno Vojtěch, druhé jméno získal při biřmování od magdeburského arcibiskupa. V Magdeburku se mu také od již zmíněného Ochtricha (kaplan Oty II.) dostalo patřičného vzdělání ve vědách. Adalbert své ovečky, zasažené bludem prastaré špatné víry, marně několikrát napomínal, aby byly poslušné Božích přikázání, nakonec všechny exkomunikoval a sám se vypravil do Říma, aby se ospravedlnil před papežem (doplnit jméno). S jeho svolením žil pokorně po dlouhý čas příkladným životem podle přísné řehole sv. Bonifáce.'' (pozn. Vojtěch pobýval v klášteře sv. Bonifáce a Alexia na Aventinu v letech 989 – 992 a 995 – 996.) ''Později se se svolením téhož svatého otce pokusil zkrotit otěžemi svatého zvěstování duše Prusů, jimž byl Kristus cizí, a Prusové ho 23. dubna (997) probodli kopím a uřízli mu hlavu. Jako jediný bez všeho nářku dosáhl mučednictví, po němž vždy toužil. Stalo se to přesně tak, jak to on sám viděl jedné noci ve snu a jak to všem svým bratřím předpověděl: „Zdálo se mi, že se vidím, jak celebruji mši, ale jediný jsem u svatého přijímání.“ Když původci toho bezbožného zločinu viděli, že je již mrtev, aby zvětšili svůj zločin a Boží pomstu, vhodili blahoslavené tělo do moře, přičemž hlavu ku posměchu přibili na kůl. Pak se v bujarém veselí vrátili domů. Jakmile se to dozvěděl Boleslav, Měškův syn, bez meškání hlavu a údy skvělého mučedníka vyplatil penězi, zatímco císař, když ho o té události v Římě zpravili'' (pozn. Zprávu o Vojtěchově smrti dostal Ota III. již v Německu a ihned dal popud ke kanonizačnímu řízení.), ''zpíval Bohu pokorně vznešené hymny za to, že ve své době přijal takového služebníka ozdobeného palmou mučednictví.'' (Dětmar z Merseburku, Kronika, s. 108)
 
ZÁZRAKY
 
ŽIVOT PO ŽIVOTĚ
 
1000 V roce 1000 završil svou kajícnou pouť císař Ota III. v Hnězdně, aby nad hrobem svého přítele pražského biskupa Vojtěcha jmenoval Boleslava Chrabrého spolupracovníkem a navíc podpořil vznik první církevní metropole slovanského světa. Kronikář Dětmar z Merseburku otevřeně zapochyboval, zda k povýšení Hnězdna na arcibiskupství došlo ve shodě s právem. (Dětmar z Merseburku, Kronika, Úvod Martin Wihoda, s. 14)
 
''Později, když císař uslyšel o zázracích, které Bůh vykonal skrze sobě milého mučedníka Vojtěcha, (pozn. Císař Ota III. se setkal s Vojtěchem několikrát v Římě a pak roku 996 při jeho poslední cestě po Německu. Vojtěch na něj měl zřejmě velký vliv, zejména na jeho misijní činnost. Úcta k biskupu jakožto mučedníkovi se odrazila v Otově úsilí o jeho kanonizaci, v založení kláštera v Cáchách, kostelů v Římě a v Subiaku.) spěchal, aby se tam pomodlil.'' (pozn. Obratem „tam“ míní Dětmar Hnězdno v dnešním Velkopolsku. Měškův syn a nástupce Boleslav Chrabrý chtěl na jaře 999 učinit z Vojtěcha patrona Polska a jeho bratra Radima Gaudentia vysvětit na arcibiskupa. Ota III. opustil Řím 20. prosince 999.) ''Když přijel do Řezna,'' (pozn. Leden – únor roku 1000), ''přijal ho s velkou úctou biskup zdejšího kostela Gebhard a doprovázeli ho patricij Ziazo, papežský oblacionář'' (pozn. Papežský úředník pro obětní dary, legát pro plánované svěcení arcibiskupa.) ''Robert a kardinálové. Žádný císař již nikdy neodjel z Říma ani se tam nevrátil s větší slávou. Giseler mu vyjel vstříc'' (pozn. Ke klášteru Staffelsee v Bavorsku.) ''a získal jeho milost, ač nikoli trvalou, a doprovázel ho.'' (Dětmar z Merseburku, Kronika, s. 115 - 116) 
 
''Když císař přijel do města Zeitzu, přijal ho Hugo II., zdejší třetí biskup, s císařskými poctami. Potom panovník pokračoval přímo do Míšně, kde ho uctivě přivítal ctihodný biskup zdejšího kostela Eid a markrabě Ekkehard, kterého měl ve zvláštní oblibě. Nato prošli územím Milčanů a pokračovali na hranice kraje Dědošanů, kam jim vyjel vstříc Boleslav, jehož jméno znamená „větší sláva“ – ne snad po zásluze, ale spíše ze starého zvyku. Boleslav císaře s radostí uvítal a bohatě pohostil v místě zvaném Hawa. Jak skvělé bylo toto přijetí císaře a jeho doprovodu po cestě do Hnězdna, nelze téměř popsat slovy. Když z dálky viděli kýžené město, vydal se k němu císař bos jako prosebník. Místní biskup Unger ho přijal s velkou úctou a doprovodil jej do kostela. Císař prolévaje slzy prosil Kristova mučedníka, aby se za něj přimluvil a pomohl mu získat milost Kristovu. Bez váhání zde zřídil arcibiskupství – doufám, že podle práva, avšak bez souhlasu řečeného biskupa, jehož diecézi byla celá tato země podřízena. Svěřil jej Radimovi, bratru mučedníka,'' (pozn. Hnězdenským arcibiskupem asi v letech 1000 – 1006) ''a podřídil mu rovněž Reiberna, biskupa v Kolobrzegu, krakovského biskupa Poppa a vratislavského Jana; vyňat zůstal jen poznaňský pastýř Unger. Byl zde vztyčen oltář a k jeho uctění císař daroval slavnostně svaté relikvie.'' (Dětmar z Merseburku, Kronika, s. 115 - 116)
 
          ''Když to všechno skončilo, věnoval kníže císaři mnoho skvostných darů a k tomu 300 bojovníků v plné zbroji, což se císaři líbilo nejvíce. Když odjížděl, vyprovodil ho Boleslav s řečeným doprovodem až do Magdeburku, kde se konaly slavnostní oslavy Květné neděle.'' (Dětmar z Merseburku, Kronika, s. 115 - 116)
 
HROBKA
 
Sv. Vojtěch byl zavražděn dne 23. dubna 997 na misionářské cestě k pohanským Prusům v Pomořanech. Jeho ostatky vykoupil polský kníže Boleslav Chrabrý, který je nejdříve dal pohřbít v chrámě v Třemešné, v roce 999 potom přenést do Hnězdna, kde je umístil do oltáře. Zbytky západně od současného hlavního oltáře nalezeného starého zdiva nedávno polští archeologové interpretovali jako pozůstatek Vojtěchova mauzolea. V roce 999 byl sv. Vojtěch v Římě svatořečen a povýšen na patrona Polska. Z Hnězdna do Čech se ostatky sv. Vojtěcha dostaly v roce 1039 při válečné výpravě knížete Břetislava. Do Prahy však tehdy byly převezeny nejenom jeho ostatky, ale i ostatky Vojtěchova nevlastního bratra hnězdenského arcibiskupa Radima. Pěti bratří a velká válečná kořist, především krucifix se zlatou figurou Ukřižovaného a tři velké a zdobené zlaté desky. Tyto předměty se pravděpodobně staly součástí výzdoby Vojtěchova mauzolea. Kde přesně bylo, nevíme, do úvahy podle některých názorů přichází buď severní apsida rotundy, anebo, což je pravděpodobnější, buď předsíň, nebo malý kostelík – jakási pohřební kaple – na západ od lodi rotundy. (Světci a jejich kult ve středověku, str. 172 – 174)
 
Další úprava Vojtěchova hrobu se podle písemných pramenů vztahuje k roku 1129, kdy biskup Menhart hrob sv. Vojtěcha obnovil a ostatky světce přesunul do domečkovité tumby za oltář. To již Vojtěchovy ostatky spočívaly v románské Spytihněvově bazilice, pravděpodobně však byly uloženy pořád na stejném místě, tedy zhruba ve středu nové stavby. V roce 1329 nechal pražský biskup Jan IV. z Dražic zřídit nový bohatě zdobený světcův náhrobek, o žádném přesunu ostatků však nemáme zprávy. V roce 1396 bylo zřízeno staveniště pro zbudování velké věže. Pokud se Vojtěchův hrob pořád nacházel na stejném místě, tehdy jej již bylo nutné přemístit. Podle nápisové desky umístěné na západním pilíři jižního portálu katedrály byly Vojtěchovy ostatky v roce 1396 uloženy do středu nedávno založené lodi gotické katedrály. Právě ta skutečnost, že se s Vojtěchovými ostatky prokazatelně hýbalo až v roce 1396, navozuje domněnku, že světcovo mauzoleum se od roku 1039 nacházelo pořád na stejném místě. Navíc jestliže by byl hrob umístěn v severní apsidě a potom v severní podvěžní kapli baziliky, nalézal by se přibližně v místě, kde v roce 1353 v západním chóru Panny Marie v katedrále Karel IV. založil tři oltáře zasvěcené jeho nejbližším zemřelým rodinným příslušníkům. Přestože období, kdy docházelo k postupné přestavbě baziliky v katedrálu, bylo poměrně dlouhé, pokud by se v severní podvěžní kapli baziliky nalézalo Vojtěchovo mauzoleum, Karlovy aktivity by byly těžko uskutečnitelné. (Světci a jejich kult ve středověku, str. 172 – 174)
 
V katedrále se nový Vojtěchův hrob nacházel v ose zamýšlené lodi. Nad ním byla zřízena kamenná tumba s dřevěným přístřeškem. Po požáru v roce 1541 se ostatky ocitly v polygonální kapli, postavené v prostoru před provizorní stěnou uzavírající chór dómu. K jejímu zboření došlo při dostavbě katedrály. Vojtěchovy ostatky byly proto v roce 1880 přeneseny do prozatímního k tomuto účelu upraveného oltáře ve Vlašské kapli a zde vloženy do prosklené tumby. Poslední změna oltáře byla provedena v roce 1918, kdy byly ostatky vloženy do další měděné schrány. Úprava povrchu nad gotickým Vojtěchovým hrobem byla provedena až v roce 1997. V terénu mírně vyvýšené zbytky původního hrobu byly zakryty mramorovými deskami a na plochu samotného hrobu byla položena bronzová deska s berlou a nápisem. (Světci a jejich kult ve středověku, str. 172 – 174)
 
V tumbě sv. Vojtěcha byly kdysi údajně nalezeny látky, dnes jsou však nezvěstné. Za pozornost stojí i středověké fragmenty skla. Střípky z lahvičky a baňky byly kdysi zřejmě votivními nádobami. Nedávno byly pravděpodobně vloženy zpět k ostatkům světce. (Světci a jejich kult ve středověku, str. 172 – 174)
 
V rotundě sv. Víta byly také uloženy ostatky nevlastního bratra sv. Vojtěcha sv. Radima, který byl v roce 1016 pohřben v hnězdenské katedrále. V roce 1039 byly ostatky převezeny do Prahy a uloženy kdesi v rotundě sv. Víta, pravděpodobně poblíž ostatků sv. Vojtěcha. Zatímco v Polsku byl sv. Radim již od 11. století uctíván jako světec, v Čechách došlo k rozšíření jeho kultu až v 13. století. Po výstavbě baziliky byly ostatky sv. Radima přeneseny do krypty sv. Kosmy a Damiána v bazilice. Kde se dnes nacházejí, nevíme, mohly ale být zasypány v době stavby svatovítské katedrály. (Světci a jejich kult ve středověku, str. 175)
 
+++
 
Hrob sv. Vojtěcha najdeme ve střední lodi Svatovítské katedrály. Je to místo nepatrně vystupující nad úroveň podlahy, ohraničené bronzovým lemem s nápisem.
 
<nowiki>http://kultura-prehled.blogspot.cz/2008/01/hrob-sv.html</nowiki>
 
V roce 1996 bylo zjištěno, že hrobka se dochovala v podstatě ve stavu z roku 1396; byly odstraněny jen všechny nadzemní části, další zamýšlené úpravy se pak neuskutečnily. Hrob, v němž spočívaly ostatky sv. Vojtěcha více než 500 let, byl důstojně opraven a opatřen nápisem. Ostatky však byly uloženy v původní gotické části katedrály vpravo, v kapli sv. Erharda a Otýlie, nazývané také Vlašimská.
 
<nowiki>http://kultura-prehled.blogspot.cz/2008/01/hrob-sv.html</nowiki>
 
+++
 
9 kaple [[Jan Nepomucký|sv. Jana Nepomuckého]] (pův. Erharda a Otýlie [[Jan Očko z Vlašimi|Vlašimská]], sv. Vojtěcha) s ostatky [[Svatý Vojtěch|sv. Vojtěcha]] a [[Svatý Radim|sv. Radima]]; před kaplí stříbrný náhrobek J. Nepomuckého
 
[[Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha#Kaple|https://cs.wikipedia.org/wiki/Katedr%C3%A1la_svat%C3%A9ho_V%C3%ADta,_V%C3%A1clava_a_Vojt%C4%9Bcha#Kaple]]
 
+++
 
'''Praha, Hradčany, katedrála sv. Víta'''
 
Orientační plánek kostela:
 
<nowiki>https://kamenickeznacky.wordpress.com/2013/04/07/praha-hradcany-katedrala-sv-vita/</nowiki>
 
<nowiki>https://www.flickr.com/photos/monudet/8627829320/lightbox/</nowiki>
 
'''NĚJAK TU KAPITOLU NAZVAT'''
 
Nezdařenou etapu žďárského budování přečkala jen stará dřevěná kaple, kterou podle kronikáře Jindřicha Řezbáře, ([[1242]] – po [[1300]]) byl [[Cisterciácký řád|cisterciácký]] mnich, autor latinsky psané Kroniky žďárského kláštera - „''Cronica domus Sarensis''“) měl světit sv. Vojtěch. (Proměna českých zemí ve středověku, s. 364)
 
Arcibiskup pražský má titul primase českého a jeho sufragánními biskupstvími jsou Litoměřice, Hradec Králové, České Budějovice a Plzeň. Patrony jsou sv. Vojtěch, sv. Václav a sv. Jan Nepomucký. Katedrálním chrámem je sv. Vít na Pražském hradě. (Encyklopedie heraldiky, s. 48)
 
První známou papežskou kanonizaci provedl na žádost císaře Oty III. papež Jan XV., a to augsburského biskupa sv. Ulricha během Lateránské synody v roce 993. Podobně byl svatořečen roku 999 papežem Silvestrem II. i sv. Vojtěch. (Encyklopedie heraldiky, s. 158)
 
1046 Snad nejstarší česká kolegiální kapitula byla zřízena u sv. Petra a Pavla v Mělníku na počátku 11. století (nebo až roku 1120). Proto je možné, že titul nejstarší náleží kolegiální kapitule u sv. Kosmy a Damiána (dnes u sv. Václava) ve Staré Boleslavi. Tu založil roku 1046 kníže Břetislav jako projev pokání, jež mu uložil papež za to, že roku 1039 podnikl válečné tažení do Polska a odcizil tam ostatky sv. Vojtěcha, sv. Radima a pěti svatých bratří. (Encyklopedie heraldiky, s. 161)
 
RUKOPISY A ARCHIVY
 
Počátky vědeckého zájmu o tzv. zakládací listinu se datují do 18. století. Zabývali se jí přední představitelé tehdejšího historického i filologického bádání a jejich poznatky, předjímající základní koncepce i řešení budoucího studia, jsou pozoruhodné dodnes. G. Dobner obhajoval pravost dochované listiny, jejíž písmo i zpečetění odpovídají zvyklostem nejstarších českých listin. Boleslavova listina byla vydána v několika exemplářích, z nichž jeden, odlišný od dochované písemnosti, byl pro poškození obnoven Přemyslem II. J. Dobrovský zprvu souhlasil s tímto názorem, později však listinu prohlásil za padělek 13. století, neboť její písmo, způsob zpečetění i další znaky se podobají listinám té doby; za zvláště důležitý je třeba považovat postřeh, že je psána rukou Přemyslovy konfirmace z roku 1255. A konečně F. Pubitschka datoval písemnost rovněž do 13. století, kam se hlásí její písmo i zpečetění, nepokládal ji však za falzum, ale za přepis originálu Boleslavovy listiny, která byla jako nečitelná předložena ke konfirmaci. (Milénium břevnovského kláštera, Jiří Pražák, s. 14 – 15)
 
Z těchto názorů převládlo v odborné literatuře 19. a 20. století mínění považující zakládací listinu za nesporné falzum. (Milénium břevnovského kláštera, Jiří Pražák, s. 14 – 15)
 
Orlice se stala erbovním znamením mnoha zemí (například Morava, Slezsko, Polsko), měst (Olomouc, Znojmo, Trident), rodů (z Kolowrat, ze Žirotína, z Janovic, z Olbramovic) a také atributem mnoha světců (například evangelisty Jana pro vzletnost jeho stylu, sv. Floriána, jehož mrtvé tělo dravec hlídal, podobně i mrtvoly sv. Vojtěcha a sv. Stanislava). (Encyklopedie heraldiky, s. 254)
 
Součástí státního pokladu byly i předměty, které jsou dnes součástí pokladu svatovítské katedrály. Jde zejména o: hřeben a pontifikálie (součásti oděvu a liturgická náčiní vyhrazené jako insignie moci k užívání pouze biskupům a některým prelátům) sv. Vojtěcha. (Encyklopedie heraldiky, s. 282)
 
Podle nařízení IV. lateránského koncilu (1215) bylo závazné zřizovat relikviáře v podobě té části těla, ze které ostatek pocházel, například hlava (herma), ruka, a podobně. Za Karla IV. bylo například jen u sv. Víta 27 bust s ostatky světců a v Čechách pak přes sto. Dnes se ve svatovítském pokladu nacházejí jen hermy (relikviáře v podobě poprsí) sv. Ludmily, sv. Václava, sv. Vojtěcha a sv. Víta a relikviáře ve tvaru vztyčené ruky sv. Jiří, sv. Václava, sv. Barbory, sv. Ludmily a sv. Pavlíny. (Encyklopedie heraldiky, s. 282)
 
1126 Prapory a korouhve patřily k světským insigniím, odvozeným z vojenské symboliky, kde označovaly v bitvách nejvyššího velitele (panovníka). Ztráta takové zemské korouhve znamenala nejen porážku v bitvě, ale i ztrátu mocenského postavení. V roce 1126 svedli Čechové pod knížetem Soběslavem bitvu se Sasy u Chlumce a k vítězství jim dopomohla přítomnost kopí sv. Václava, na něž byl zavěšen praporec sv. Vojtěcha, nalezený ve vrbčanském kostele. (Encyklopedie heraldiky, s. 293)
 
Archiv břevnovského kláštera patří mezi prvořadé památky naší národní minulosti. Fond Archiv břevnovského kláštera obsahuje 134,5 bm archiválií, tj. listin, knih a rukopisů, spisového materiálu a map. (Břevnov v českých dějinách, Jitka Křečková, s. 43 – 45)
 
Do husitství byl archiv uložen v břevnovském klášteře v sakristii kostela. Odtud byl před vypálením kláštera husity v roce 1420 převezen nejspíše do Broumova společně s přemístěním sídla břevnovského opata. Zpět se pravděpodobně dostal až v první polovině 18. století. (Břevnov v českých dějinách, Jitka Křečková, s. 43 – 45)
 
V roce 1958 pracovníci Státního ústředního archivu fond Archiv kláštera benediktinů v Břevnově uspořádali a zhotovili k němu inventář spisů a rukopisů. Vedle pořádání a zpřístupňování archiválií pomocí inventářů je neméně důležitá péče o jejich fyzický stav. V současné době otázka ochrany archiválií vyvstává do popředí mnohem naléhavěji v důsledku stále se zhoršujícího životního prostředí. Vzhledem k velkému množství archiválií, které jsou uloženy v I. oddělení Státního ústředního archivu bylo rozhodnuto, věnovat pozornost nejprve listinám jako nejcennějším částem jednotlivých fondů. Dříve byly listiny a jiné archiválie ukládány ve více či méně nevyhovujících prostorách, kde se často střídalo sucho s vyšší relativní vlhkostí. Pergamen pak více podléhal napadení mikroorganismy, především plísněmi, docházelo i k přesušení a mechanickému poškození pečetí v důsledku ukládání do malých nevyhovujících krabic. V 80. letech proto vznikl rozsáhlý projekt konzervace a restaurace listin, byly vybudovány dva trezory s klimatickým režimem s optimálním prostředím pro uložení pergamenu (relativní vlhkost kolem 55 % a teplota mezi 10-15 °C). (Břevnov v českých dějinách, Jitka Křečková, s. 43 – 45)
 
{| class="wikitable"
|Metoda zavěšování listin na ramínka do melinexových (<nowiki>http://eshop.ceiba.cz/melinex</nowiki> Melinex 401 - 100% polyesterová fólie, pro dlouhodobou ochranu archivních dokumentů, tisků, knih a listin v depozitářích nebo při vystavování. Velmi dobře ochrání před prachem, špínou, otisky prstů a jiným znečištěním. Vysoce transparentní, inertní a chemicky i rozměrově stabilní, nestárne a nežloutne.)
|}
Začátek formuláře
 
Konec formuláře
 
fólií byla zatím použita pro listiny Archivu České koruny, do budoucna se počítá s listinami některého z klášterních archivů. Druhá metoda se používá pro listiny ostatních fondů, tedy i řádových archivů. Listiny jsou v rozloženém stavu ukládány do zvláštních kartonových krabic, vyrobených podle formátů listin. Tím je zamezeno dalšímu mechanickému poškozování. (Břevnov v českých dějinách, Jitka Křečková, s. 43 – 45)
 
Listiny břevnovského kláštera jsou považované za jeden z nejcennějších listinných celků u nás. Dnes se v archivním fondu nachází 492 listin z let 993-1948. Jsou zde zastoupeny listiny nejrůznějších vydavatelů, především listiny papežské, českých panovníků, české šlechty, měšťanů a domácích i cizích církevních hodnostářů. Konzervace a restaurace 258 listin do roku 1526 začala v roce 1985. Nyní je práce na listinách benediktinů ukončena, průběžně je sledován pouze jejich stav. Listiny uložené v trezoru jsou na žádost badatelů zapůjčovány do studovny I. oddělení, ale ještě tentýž den musí být vráceny zpět do trezoru. Pro běžné badatelské účely jsou zapůjčovány pouze fotografie a k výstavním účelům jsou listiny zapůjčovány pouze na omezenou dobu, nejdéle jeden měsíc. (Břevnov v českých dějinách, Jitka Křečková, s. 43 – 45)
 
Při konzervaci a restauraci archiválií je velmi důležitá spolupráce konzervátora s archiváři a chemiky. V mnohých případech musí být také odstraněny starší restaurační zásahy, které nejsou vždy nejvhodnější pro další uchování písemností ani pečetí. Jako příklad je možné uvést tzv. zakládací listinu břevnovského kláštera, jejíž faksimile byla vystavena na výstavě k tisíciletí břevnovského kláštera. Než mohl restaurátor přistoupit k opravě poškozeného pergamenu, musel nejprve odstranit karton zpevněný křídovou lepenkou, na kterém byla listina v minulosti nalepena. (Břevnov v českých dějinách, Jitka Křečková, s. 43 – 45)
 
SEZNAM LITERATURY
 
MARSIPOLITANUS, Thietmarus. ''Kronika''. Praha: Argo, 2008. Memoria medii aevi. <nowiki>ISBN 9788025700884</nowiki>.
 
KELLER, Hagen. ''Otoni: Jindřich I. Ptáčník, Ota I., II., III., Jindřich II''. Praha: Vyšehrad, 2004. Velké postavy světových dějin. <nowiki>ISBN 8070217332</nowiki>.
 
KUBÍN, Petr, Hana PÁTKOVÁ, Tomáš PETRÁČEK, et al. ''Světci a jejich kult ve středověku''. České Budějovice: Ústav dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze v nakladatelství Tomáš Halama, 2006. Sborník Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Dějiny umění - historie. <nowiki>ISBN 8090360068</nowiki>.
 
BUBEN, Milan. ''Encyklopedie heraldiky''. Praha: Libri, 1994. <nowiki>ISBN 80-901579-4-7</nowiki>.
 
BAUER, Jan. ''Čeští světci a kacíři''. Brno: Moba, 2006. <nowiki>ISBN 8024322218</nowiki>.
 
KLÁPŠTĚ, Jan. ''Proměna českých zemí ve středověku''. 2., rozš. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2012. Česká historie. <nowiki>ISBN 978-80-7422-140-8</nowiki>.
 
LE GOFF, Jacques. ''Muži a ženy středověku''. Praha: Vyšehrad, 2013. <nowiki>ISBN 978-80-7429-377-1</nowiki>.
 
HLAVÁČEK, Ivan a Marie BLÁHOVÁ. ''Milénium břevnovského kláštera (993-1993): sborník statí o jeho významu a postavení v českých dějinách''. Praha: Karolinum, 1993. <nowiki>ISBN 80-7066-766-4</nowiki>.
 
BLÁHOVÁ, Marie a Ivan HLAVÁČEK. ''Břevnov v českých dějinách: Sborník z konference pořádané ve dnech 14. a 15. září 1993 Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy u příležitosti milénia břevnovského kláštera''. Praha: Katedra ponocných věd historických a archivního studia Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, 1997. <nowiki>ISBN 80-85899-31-0</nowiki>.
 
ZACHOVÁ, Jana. ''Latina pro historiky a archiváře''. Praha: Academia, 2005. <nowiki>ISBN 80-200-1388-1</nowiki>.
 
KOSMAS. ''Kosmova kronika česká''. Praha: Paseka, 2005. <nowiki>ISBN 80-7185-515-4</nowiki>.
 
NOVÝ, Rostislav. ''Slavníkovci ve středověkém písemnictví''. Praha: Vyšehrad, 1987.
 
<nowiki>https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-svet/360998/biskup-si-postavil-sidlo-za-miliardu-a-odesel-do-penze-mesicne-bere-pres-300-tisic.html</nowiki>
 
Biskup si postavil sídlo za miliardu a odešel do penze: Měsíčně bere přes 300 tisíc!
 
----[[Wikipedista:Šárka Svojová/Pískoviště?veaction=edit# ftnref1|[1]]] Čeští světci a kacíři, s. 84
 
[[Wikipedista:Šárka Svojová/Pískoviště?veaction=edit# ftnref2|[2]]] Canapariova vojtěšská legenda Est Locus, In. Slavníkovci ve středověkém písemnictví, s. 122
 
[[Wikipedista:Šárka Svojová/Pískoviště?veaction=edit# ftnref3|[3]]] Anonymní veršovaná legenda o utrpení svatého Vojtěcha Quatuor immensi, In. Slavníkovci ve středověkém písemnictví, s. 202
 
[[Wikipedista:Šárka Svojová/Pískoviště?veaction=edit# ftnref4|[4]]] Brunova vojtěšská legenda Nascitur purpureus flos, In. Slavníkovci ve středověkém písemnictví, s. 152
 
[[Wikipedista:Šárka Svojová/Pískoviště?veaction=edit# ftnref5|[5]]] TUREK Rudolf, Svatý Vojtěch, In. Tisíc let pražského biskupství, Praha 1973, s. 16
 
[[Wikipedista:Šárka Svojová/Pískoviště?veaction=edit# ftnref6|[6]]] SLÁMA, Jiří, Svatý Vojtěch a slavníkovská Libice, In. Svatý Vojtěch, Sborník k miléniu, s. 16
 
[[Wikipedista:Šárka Svojová/Pískoviště?veaction=edit# ftnref7|[7]]] NOVÝ, Rostislav, Slavníkovci ve středověkém písemnictví, poznámky, s. 437
 
[[Wikipedista:Šárka Svojová/Pískoviště?veaction=edit# ftnref8|[8]]] Tisíc let pražského biskupství, Praha 1973, Rudolf Turek, Svatý Vojtěch, s. 16
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/wiki/Wikipedistka:Šárka_Svojová/Pískoviště“