Časoměrný verš: Porovnání verzí

V časoměrném verši se po vzoru latinské gramatiky za dlouhé slabiky považují i takové, u nichž po samohlásce následuje skupina [[souhláska|souhlásek]] (například slabika ''ně'' ve slově ''někdy'' je tak dlouhá), a to i přes hranice slov a veršů (slabika ''kem'' ve spojení ''okem mým''). Taková délka se nazývá '''délkou polohovou''' či '''délkou poziční''' (latinsky positione longa)<ref>Krystyna Woś, Czy i jak stosować znaki iloczasu w podręcznikach do nauki języka łacińskiego?Krystyna Woś Czy i jak stosować znaki iloczasu w podręcznikach do nauki języka łacińskiego?, Collectanea Philologica 12, 2009, s. 57-69 (polsky).</ref>. Rovněž slabiky, které obsahují [[dvojhláska|dvojhlásky]], se pokládají automaticky za dlouhé. Slabiky, po nichž následuje spojení ''muta cum liquida'' (kombinace [[okluziva|okluzivy]] a [[likvida|likvidy]], např. ''li'' ve spojení ''kamkoli kráčíš'', po němž následuje skupina ''kr'') se pokládají za obojetné.

Časoměrný verš patrně vznikl ve [[řečtina|staré řečtině]], která je pro užití časoměrného verše téměř ideální, pod vlivem staré řečtiny byl užíván i v [[latina|latině]] a pod jejím vlivem se (zejména v období [[renesance (historická epocha)|renesance]]) užíval téměř ve všech evropských jazycích včetně [[čeština|češtiny]], byť tyto jazyky se pro časoměrný verš příliš nehodily - především proto, že systém pozičních délek je poměrně složitý a při přednesu je obtížné veršovou formu sledovat, a bez pozičních délek je zase prakticky nemožné časoměrný verš vytvořit.<ref>[[Josef Hrabák|Hrabák, J.]], Úvod do teorie verše, SPN, Praha, 1978, 6. vydání, str. 133</ref> V češtině se však časomíra používala až do [[19. století]] (užívali ji [[Ján Kollár|Jan Kollár]] či [[Svatopluk Čech]]), později byla postupně nahrazena [[sylabotónický verš|sylabotónickým veršem]], který je pro češtinu vhodnější. Časoměrná prozódie se užívala a užívá také v arabském básnictví<ref>Paweł Siwiec, Zarys poetyki klasycznego wiersza arabskiego. Kraków 2008 (polsky).</ref>.