Diferenciální diagnostika: Porovnání verzí

Přidáno 2 941 bajtů ,  před 3 lety
Když už je tu spíše esej než článek, tak zkulturnění a lepší zdroje
m (WPCleaner v1.39 - Opraveno pomocí WP:WCW (Nadpisy začínající třemi rovnítky))
(Když už je tu spíše esej než článek, tak zkulturnění a lepší zdroje)
'''Diferenciální diagnostika''' je proces v lékařském diagnostickém rozhodování, při kterém lékař či skupina lékařů stanoví na základě všech dostupných informací pravděpodobné diagnózy a z nich se následně vybírá ta nejpravděpodobnější.
'''Diferenciální diagnostika''' je sousloví běžně užívané v moderní medicíně.
 
Výsledek diferenciálně diagnostické rozvahy může být jistý, pak se hovoří o definitivní diagnóze, nebo nejistý, pak se hovoří o pracovní diagnóze. Pokud je výsledek nejistý, jsou třeba další testy, pomocí kterých se vylučují jednotlivé choroby. Obvyklými testy používanými v diferenciální diagnostice jsou klinické testy ozřejmující nějaký špatně patrný klinický příznak, laboratorní vyšetření tělesných tekutin a tkání a zobrazení struktury a funkce těla pomocí zobrazovacích metod. Velmi důležitým vodítkem při volbě vhodných terapeutických metod je i znalost epidemiologické situace, protože do úvah je třeba zahrnout i to, jak moc obvyklá nebu vzácná ta které choroba uvažovaná v diferenciální diagnóze je.
Jde o určení či výběr výsledné resp. pracovní [[Diagnóza|diagnózy]] nemoci na základě pravděpodobnosti mezi jednotlivými možnostmi, které v danou chvíli připadají v úvahu. Jedná se o rozhodovací proces lékaře (či kolektivu lékařů), který by měl vzít v úvahu při stanovování diagnózy všechny možnosti. Na základě takto stanovené [[Pracovní diagnóza|pracovní diagnózy]], bývá pacient léčen.
 
Specifickou formou diagnostického testu je terapeutický pokus, při kterém je zahájena léčba nejpravděpodobnější choroby a terapeutická odezva je pokládána za doklad toho, že se skutečně jednalo o předpokládanou chorobu. Terapeutický pokus bývá volen, pokud není specifický test dostupný, je příliš drahý nebo pokud by sám test zatížil pacienta více než terapeutický pokus. Velmi jednoduchým příkladem je [[chřipka]]; při tomto onemocnění může profil příznaků odpovídat i počátečním stádiím vážnějších onemocnění, ale obvyklé léčení (klid na lůžku, symptomatická terapie) správnost diagnózy prakticky vždy potvrdí. Pokud by v tomto případě terapeutický pokus chřipku nepotvrdil, nedošlo k významnému oddálení dalšího diagnostického pátrání.
Někdy může být stanovení výsledné diagnózy obtížné. Pak připadají v úvahu dvě možnosti: Buď se provedou další [[diagnostická vyšetření]] s cílem upřesnit, potvrdit či vyvrátit domnělou diagnózu, případně se provede tzv. [[terapeutický pokus]].
 
Jinou zvláštní formou je diagnosis per exclusionem (diagnóza z vyloučení, diagnóza per exclusionem). V tomto případě není diagnóza potvrzena přímo, ale jsou vyloučeny všechny ostatní možné nebo pravděpodobné stavy. Existuje dokonce několik nosologických jednotek, které jsou přímo definovány jako diagnózy z vyloučení. Tak například [[syndrom náhlého úmrtí novorozenců]] je diagnostikován tak, že při pitvě není nalezeno nic, co by dokázalo vysvětlit příčinu smrti. U takto definovaných jednotek se předpokládá, že se s prohlubujícím se poznáním podaří nalézt příčinu, nevylučuje se ani možnost, že ve skutečnosti jde o několik chorob se stejným klinickým obrazem.
Někdy nastane situace, že byly vyloučeny všechny jiné možnosti a zbývá pouze jedna. Pro takovou situaci se užívá označení [[diagnoza per exclusionem]].
 
Výběr diagnóz, nad kterými je třeba uvažovat v rámci diferenciální diagnostiky, je obvykle poměrně složitý. V praxi se často používá metoda vedoucího (hlavního) příznaku. Metoda spočívá v tom, že se lékaři již během své přípravy učí nejen biologii a klinický obraz onemocnění, ale k významným příznakům se učí i nejpravděpodobnější příčiny a vhodné diagnostické kroky, které mohou nejspíše vést ke stanovení diagnózy. Diferenciální diagnostika bývá s výhodou strukturovaná podle několika hledisek, čímž usnadňuje diferenciálně diagnostickou rozvahu. Tak například diferenciální diagnostika otoků dolních končetin může být založena na dělení otoků z místních a celkových příčin a na dělení podle patogenetického mechanismu<ref>{{Citace periodika
Pokud lékař není spokojen s reakcí pacienta na léčbu, měl by přehodnotit správnost svého rozhodnutí.
| příjmení = Chochola
| jméno = M.
| titul = Otoky dolních končetin, diferenciální diagnostika, léčba
| periodikum = Med Pro Praxi
| rok = 2011
| ročník = 8
| číslo = 11
| strany = 484-487
| url = http://www.medicinapropraxi.cz/pdfs/med/2011/11/11.pdf
| issn = 1803-5310
}}</ref>.
 
Z historického hlediska lze prvky diferenciálně diagnostického rozhodování vysledovat již v nejstarších písemných pramenech. Vzhledem ke značně spekulativním představám o povaze chorob i v poměrně nedávné minulosti mají tyto rozvahy cenu pouze historickou.
Nejspíše nejtěžší při stanovování výsledné diagnózy na základě výběru mezi jednotlivými možnostmi je pomyslet na všechny [[relevance|relevantní]] diagnózy, zejména ty méně časté, běžně se nevyskytující.
 
Při pohledu do dávné historie, je diferenciální diagnostika charakteristická zejména pro [[Tradiční čínská medicína|tradiční čínskou medicínu]]. Staročínští lékaři rozlišovali mezi řadou [[syndrom]]ů.
<ref>Ando, Vladimír: Klasická čínská medicína, základy teorie. Nakladatelství Svítání. ISBN 978-80-86601-10-6, Díl I, s. 42.</ref>
 
== Odkazy ==
=== Reference ===
<references />
=== Externí odkazy ===
 
=== ReferenceLiteratura ===
* {{Citace monografie
| příjmení = Táborský
| jméno = M.
| spoluautoři = a kol.
| titul = Interní propedeutika
| vydavatel = Mladá fronta
| místo = Praha
| rok = 2014
}}
* {{Citace monografie
| příjmení = Siegenthaler
| jméno = W.
| titul = Diferenciální diagnostika vnitřních chorob
| vydavatel = Aventinum
| místo = Praha
| rok = 1995
| poznámka = překlad 17. německého vydání
}}
* {{Citace monografie
| příjmení = Pollak
| jméno = K.
| titul = Medicína dávných civilizací
| vydavatel = Orbis
| místo = Praha
| rok = 1973
}}
 
=== Externí odkazy ===
{{Portály|Medicína}}
 
906

editací