Slezané: Porovnání verzí

Odebrán 1 bajt ,  před 4 lety
m
drobnosti
(Pouze pravopisná úprava :D)
m (drobnosti)
'''Slezané''' ([[Slezština (lechický jazyk)|slezsky]]: ''Ślůnzoki'', ''Ślůnzocy'', ''Ślezacy'' apod., [[Slezská němčina|slezskoněmecky]]: ''Schläsinger'', [[Polština|polsky]]: ''Ślązacy'', [[Němčina|německy]]: ''Schlesier'', [[Angličtina|anglicky]]: ''Silesians'') je označení obyvatel území historické země [[Slezsko]]. Část Slezanů (zejména v polské části [[Horní Slezsko|Horního Slezska]]) se považuje za samostatný [[národ]].
 
Během [[Sčítání lidu, domů a bytů 2011 v Česku|Sčítánísčítání lidu, domů a bytů 2011 v České republice]] se ke slezské národnosti podle předběžných výsledků přihlásilo 21 548 obyvatel české republiky. 12 214 z nich uvedlo slezskou národnost jako jedinou, 9342 se vedle ní přihlásilo ještě k jiné národnosti, nejčastěji moravské (4567) a české (4361).<ref name="rfr1" />
V polském sčítání z téhož roku se ke slezské národnosti přihlásilo přibližně 847 000 lidí, z nichž asi 376 000 uvedlo slezskou národnost jako jedinou, zatímco asi 471 000 v kombinaci s jinou národností, nejčastěji polskou (cca 431 000).<ref name="PUBL"/>
 
 
== Novodobé dějiny Slezanů ==
Od roku 1880 v rámci pravidelného sčítání lidu zavedena v Rakousku-Uhersku rozhodnutím [[Vláda Eduarda Taaffeho|Taaffeho vlády]] otázka po jazyku, který je používán v „běžném styku“, a tím tedy od každého rakouského státního úředníka de facto požadováno národní vyznání.{{Doplňte zdroj}} Byl tím vytvořen prostor na cestě ke vznikání státně opozičních národních společenství. Jazykový ”[[numerus clausus]]” obsahoval devět obcovacích jazyků: ''[[němčina]]'', ''[[čeština]]''-''[[moravština]]''-''[[slovenština]]'', ''[[polština]]'', ''[[rusínština]]'', ''[[slovinština]]'', ''[[srbochorvatština]]'', ''[[italština]]'', ''[[rumunština]]'' a ''[[maďarština]]''), neobsahoval však [[jidiš]] a jazykové smíšeniny. Zde jsou míněny především jazyky, kterými mluvilo obyvatelstvo na [[Moravsko-slezská hranice|pomezí Moravy a Slezska]]. Jakmile byla obecně uznána národnostní separace jako princip organizace společnosti, byla požadována stabilizace jazykových hranic, čemuž mělo sčítání napomoci{{Doplňte zdroj}}. Nastala však situace, což je především vidět ve Slezsku, kdy určitá část obyvatel se nemohla, nebo nechtěla zapojit do tohoto procesu a nemluvila ”úředně uznávanými jazyky”. Tato část obyvatel byla národnostně indiferentní, lépe řečeno jazyk zde nezprostředkovával národní vědomí{{Doplňte zdroj}}. Tato skupina, ale i ostatní části obyvatelstva ve východní části rakouského Slezska, se staly předmětem agitace především českých, polských a rakouskoněmeckých agitátorů v souvislosti s výše uvedeným ”vyznáním”„vyznáním“ se k určitému jazyku a tím i k národnosti.1) Zvláště česko-polský jazykově národnostní konflikt ve východním – těšínském Slezsku – byl silný: státoprávní nárok Čechů na veškeré země Koruny české byl v protikladu k polskému argumentu jazykové a etnické podstaty obyvatelstva. Jde především o otázku zařazení ”Šlonzáků”„Šlonzáků“ v tomto česko-polském konfliktů. O tom však později. Politický epilog těchto národnostních šarvátek nastal po [[První světová válka|1. světové válce]], kdy tu najednou stály proti sobě dva národní státy slovanské povahy, přičemž Němci ve Slezsku byli vyřazeni ze hry jakožto národnostní menšina.
[[Soubor:German Minority Upper Silesia.png|thumb|180px|left|Německá národnost v polské části Horního Slezska (2002)]]
[[Soubor:Gminy zamieszkane przez Ślązaków.png|thumb|left|180px|Slezská národnost v polské části Horního Slezska (2002)]]
[[Soubor:Czech military organisation.jpg|thumb|right|Vedení české vojenské organizace, tzv. Občanské obrany]]
[[Soubor:Koždoň's plebiscite workers.jpg|thumb|right|Skupinové foto plebiscitních pracovníků tzv. Koždoňovy skupiny (Šlonzáci), agitující pro Československo (Josef Koždoň sedí v přední dolní řadě, označen bílým křížkem)]]
Na Těšínsku se v průběhu minulého století vytvořila vedle národnostně uvědomělých Čechů, Poláků a Němců, početná skupina místního obyvatelstva, která se nehlásila k žádné z výše uvedených jazykových skupin. Slovanské obyvatelstvo zde tvořilo několik nářečových skupin, protože znalost spisovných forem sousedních národů byla minimální, nevytvořilo se jazykové povědomí sounáležitosti : část obyvatel (především ve Slezsku, které dříve patřilo Moravě – Opavsko, Krnovsko...)nazývala tento jazyk moravským a podle položení skupiny se nazývali buďto Slezany, Ślązaky, Šlunzoky. Název Šlonzaci vycházel z pojmu historicko-geografického a byl dokladem územního pojetí [[národ]]a a neexistence národa jazykového. V období zvýšené migrace z Čech a [[Halič]]e vzniká – roku 1908, zásluhou učitele ze [[Skočov]]a (Skotschau) [[Josef Koždoň|Josefa Koždoně]] – výše jmenována [[Slezská lidová strana]]. Místní obyvatelstvo lišilo se od Čechů jazykově, od Poláků z Haliče pak kulturní a hospodářskou úrovní (Galicyan, Polok, Pšonk byly v té době nadávkou). Šlonzaci se obávali, že Češi svou tichou čechizací, beroucí jim jejich jazyk zděděný po otci a Poláci svou snahou připojit Těšínsko k Polsku, ohrožují samou existenci Šlonzáků. Slezsko bylo pro ně rakouskou zemí, nepatřící k [[Velkopolsko|Velkopolsku]], ani ke [[Země Koruny české|Koruně]] a její obyvatelé chtějí žít v souladu s [[Němci]]. Po vzniku Československa ztratila Slezská lidová strana část svého programu a začala podporovat německý požadavek neutralizace Slezska. Když Koždoň zjistil v Paříži nereálnost tohoto plánu začal podporovat československý plán nedělitelnosti Těšínska a jeho příslušnost k ČSR. Ke změně politiky ho vedly především důvody hmotné a politické. V mnohonárodním Československu viděl lepší možnosti než v [[Nacionalismus|nacionalistickém]] a [[Centralismus|centralizovaném]] Polsku. Obdobně soudili i těšínští Němci, kteří se obávali, že připojením k Polsku dojde brzy k [[asimilace|asimilaci]], kulturní a národní statky by však mohli udržet jedině tehdy, když by našli cestu ke spojení s 3,5 miliony Němců v ČSR. Připadne-li Těšínsko k ČSR získají zde nejen 77 000 Němců, ale také 300 000 Šlonzáků a spolu tak mohou vytvořit dostatečně silnou opozici. Postavení Šlonzáků se stává v třicátých letech do mezinárodních souvislosti neboť se stal součásti německé propagandy. Šlonzaci byli považování za jeden ze ”zárodků národů” žijících na hranicích [[Nacistické Německo|říše]]. Vycházelo se z [[premisa|premisy]], že na území středně východní Evropy je promícháno původní obyvatelstvo se sousedními velkými národy. Tito obyvatelé se bez ohledu na obcovací řeč přimkli tam, kam je vedlo 400 let vzájemného soužití, hospodářské a zeměpisné příslušnosti, a vzniklo mezi nimi jakési duchovní spojení. Tyto „zárodky zárodky národů”národů“ byly obvykle nazývány „eigensprachige Kulturdeutsche“, neboť pokrevní příbuznost, stejná kultura, historické společenství a vůle ke společenství vytváří národ. Uznání Šlonzáků jako zvláštní národnosti při sčítání lidu bylo pro Lidovou stranu uznáním [[status quo|statu quo]] a vítězstvím nad Čechy v období let 1918–1922, kdy podle nich byl útlak největší. V roce 1930 je při sčítání evidováno mezi československými příslušníky 24 199 Šlonzáků (10 106 národnost československou, 8 211 českou, 2150 polskou, 191 německou a 4 036 ji blíže neoznačilo). Po polských protestech zdůrazňujících, že ti kdo se přihlásili za Šlonzáky – Čechoslováky, měli na mysli zřejmě státní příslušnost, a ne národnost, bylo provedeno další sčítání v této kategorií, z níž se pak 4 486 těchto Šlonzáků prohlásilo za Poláky a 5 602 za Čechy. Spojenectví Němců a Šlonzáků se odrazilo také ve volbách v roce 1935, kdy pro polské kandidáty hlasovalo jen 28 000 voličů. Vedení [[Slezská lidová strana|SLS]] od roku 1933 spolupracovalo se sudetskými stranami, i když s nimi nesplývalo, protože ”podle tehdejší situace se ukázalo být nutným mít k použití národnostní skupinu mluvící slovanským dialektem jako taktickou jednotku, aby v případě, že východoslezská otázka nebude řešena německou brannou mocí /.../ dala záminku Říši a jejím eventuálním spojencům, aby se stali zárukou tohoto, přislíbeného, avšak neprovedeného závazku /.../” ([[Walter Harbich]]). SLS zaslala v druhé polovině roku 1938 řadu memorand, vyžadující plebiscit, přislíbený roku 1919.
 
Zájmy polské národnostní skupiny v období první republiky hájily tyto polské politické strany (jako jediné měly svá sídla ve Slezsku), [[Zwązek Śląskich Katolików]] (list Nasz Kraj), [[Stronnictwo Ludowe]] (list Prawo Ludu), které se lišily náboženskou orientaci a mírou demokratičnosti svých programů. Slabším partnerem byla [[Polská socialistická dělnická strana v Československu|Polska Socjalistyczna Partia Robotnicza]] (list Robotnik Śląski), od které se pak odštěpila levice, která přešla do KSČ. Jak již byla výše uvedeno působila na Těšínsku SLS (list Ślązak, později Nasz Lud), která v parlamentních volbách nikdy nepostavila svého kandidáta, vůdce strany Koždoň byl však českotěšínským starostou. Výrazem politické stabilizace a aktivismu, který se projevoval více u Poláků než u Němců, byla těsná spolupráce mezi polskými socialisty.