Pravoslaví: Porovnání verzí

'''Pravoslaví''', '''pravoslavná církev''' či '''ortodoxní církev''' (z [[řečtina|řeckého]] {{Cizojazyčně|el|ὀρθός}} ''orthos'' správný, pravdivý + {{Cizojazyčně|el|δόξα}} ''doxa'' sláva, názor, učení) je [[křesťanství|křesťanská]] [[církev]] složená z více územních církví, které dohromady tvoří pravoslavné [[společenství (křesťanství)|společenství]]. Pravoslavné církve mají své počátky v prvotní křesťanské obci v [[Jeruzalém]]u a dále pak ve východní části [[Starověký Řím|římské říše]], proto bývají někdy označovány též jako [[Východní křesťanství|východní církev]]. Pravoslavné církve sdílejí církevní nauku a praxi, proto se o nich jako o celku, o společenství pravoslavných církví, často hovoří, jako by šlo o jedinou pravoslavnou církev. Přesto se v nuancích církevní praxe a obyčejů mezi jednotlivými místními církvemi objevují odlišnosti podle místní tradice, zvyklosti.

 

{{viz též|Svěcení}}

[[Soubor:Vadersergistandhart.jpg|thumb|Pravoslavný [[kněz]] oblečený do [[liturgický oděv|liturgického oděvu]] [[byzantský ritus|byzantského ritu]]]]

 

=== Pomazání svatým olejem ===

== Východní zbožnost ==

Jejími hlavními znaky jsou [[konzervatismus]] a [[tradice]], [[individualismus]], a přímý, subjektivní vztah k trojičnímu božstvu, o který věřící usilují v různých [[Mystérium|záhadách]] a především prostřednictvím [[kontemplace]] – tj. rozjímáním, jehož prostřednictvím se snaží pravoslavný věřící o navázání kontaktu s [[Bůh|Bohem ve svém nitru]].{{Doplňte zdroj}} Východní teologie je [[Emoce|emotivní]] a [[Spekulace|spekulativní]], zatímco [[Západní církev|západní]] má mnohem více [[Rozum|racionální]] charakter.{{Doplňte zdroj}}

== Liturgická praxe ==

{{Podrobně|Liturgie|Liturgický rok}}

Pravoslavná církev slouží bohoslužby na rozdíl od většiny katolické církve podle východních [[ritus|ritů]] (obřadů). Slovanské a řecké pravoslavné církve používají [[byzantský ritus]]. V otázce obřadů je pravoslaví značně konzervativní a nejčastěji užívaná [[Liturgie svatého Jana Zlatoústého|liturgie sv. Jana Zlatoústého]] prošla od [[5. století]] jen malými změnami. Ve srovnání s katolickou církví bývají pravoslavné bohoslužby delší, nepoužívají se při nich hudební nástroje a kněz většinu bohoslužby hledí stejným směrem jako lid (je tedy k němu obrácen zády). Katolická církev umožňuje užívání východních ritů při svých bohoslužbách, tuto otázku tedy ve svém vztahu k pravoslaví nevnímá jako překážku. Naopak pravoslavná církev současný západní ritus odmítá.

 

'''Dny, kdy je předepsáno konat liturgii sv. Basila:'''

# předvečer svátku Narození Páně se koná /večerní/ liturgie sv. Basila (nepřipadne-li však den před svátkem Narození na sobotu nebo na neděli; v takových případech se koná liturgie sv. Basila /ráno/ v den samotného svátku)

'''Ve všední dny Velkého půstu''' se nekoná žádná z těchto dvou typů liturgie, protože se podle tradice v tyto dny nekoná proměňování chleba a vína na Tělo a Krev Kristovy. Svaté dary jsou proměňovány v předcházející neděli a následující velkopostní všední dny se koná zvláštní večerní bohoslužba: ''liturgie předem posvěcených Darů'', při které je k přijímání podávána eucharistie proměněná v neděli. Tato bohoslužba má kající charakter a kněz ji vykonává v tmavém bohoslužebném rouchu.

<br />Na '''svátek sv. Jakuba''' se na některých místech konává nejstarobylejší ''liturgie sv. Jakuba, bratra Páně''.

 

Důležitou roli v liturgii východních ritů hraje církevní [[kalendář]]. [[Liturgický rok]] se řídí dvěma druhy kalendáře (toto rozdělení nijak nesouvisí s jiným dělením na kalendář juliánský a gregoriánský). Pohyblivý kalendář je každý rok posunutý jinak a jeho základ tvoří [[Velikonoce]]; určuje dobu [[Velký půst|Velkého postu]], data některých velkých svátků a rozložení evangelijních čtení na neděle po celý následující rok. Nepohyblivý kalendář je každý rok stejný a určuje zvláště datum svátku každého světce, ale i některé velké svátky (např. [[Vánoce]] jsou nepohyblivý svátek).

 

== Východní mnišství ==

[[Poustevník|Poustevnické]] a [[Mnišství|mnišské hnutí]] má své kořeny na východě. S jeho prvními projevy se setkáváme ve [[3. století]] v [[Egypt]]ě, kde také vznikly nejstarší [[klášter]]y. Odsud se šířilo [[Sinajský poloostrov]], do [[Palestina|Palestiny]], na [[Kypr]] a také do Sýrie, kde však dávali přednost poustevnickým formám [[askeze|asketického]] života. V [[Malá Asie|Malé Asii]] vznikla ve druhé polovině [[4. století]] jediná východní [[řehole]], jejímž tvůrcem byl [[Basileios Veliký]]. Do [[Konstantinopol]]e proniklo mnišské hnutí v 1. polovině [[5. století]] zásluhou císaře [[Theodosius II.|Theodosia II.]] a velmi rychle se tu rozšířilo. V polovině [[6. století]] existovalo v hlavním městě [[Byzantská říše|byzantské říše]] více než 65 mužských klášterů.