Otokar Březina: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
Nově Galerie, do ní nové foto 1913 a dvě ze stávajících |
Strukturováno, nově zdroje. Tříděno "hrušky k hruškám, jab'ka k jab'kům". Drobně rozšířeno, původní texty ponechány, občas přemístěny. Ještě chybí zdroje v někt. kapit. |
||
Řádek 1:
{{Infobox - spisovatel | místo narození = [[Počátky ]]<br />{{Vlajka a název|Rakousko-Uhersko}}| místo úmrtí = [[Jaroměřice nad Rokytnou]]<br /> {{Vlajka a název|Československo}}}}
'''Otokar Březina''', vlastním jménem '''Václav Jebavý''' ([[13. září]] [[1868]] [[Počátky]]<ref name="matrika">[
== Osobní život ==
===Mládí===
Narodil se [[13. září]] [[1868]] v [[Počátky|Počátkách]] č.p. 224 manželům Ignáci Jebavému (obuvníku a měšťanu v Počátkách) a jeho manželce Kateřině, rozené Fákyové. Pokřtěn byl jako Václav Ignác Jebavý.<ref name="matrika"></ref> Otec byl již potřetí ženat a syn Václav vyrůstal jako jediné dítě starších rodičů (v době svatby, v roce 1866, bylo Ignáci Jebavému 50 a manželce Kateřině 34 let)<ref>[https://digi.ceskearchivy.cz/DA?doctree=1nrpe&menu=3&id=6516&page=302 Matrika O, Počátky, 1862-1893, snímek 47, Záznam o svatbě Ignáce Jebavého]</ref>.
Po základní školní docházce v Počátkách přestoupil v roce 1883 na reálku v Telči. Zúčastnil se zde kulturního života a maturoval v roce 1887.
V letech [[1887]]–[[1892]] píše Březina hlavně prózu – opouští anekdotickou linii, v jeho tvorbě převládá naturalismus, základními motivy tohoto období jsou smrt ([[1890]] mu náhle krátce po sobě zemřeli oba rodiče), vzpomínka na minulost a nepřekonatelná osamělost: novely ''Důležitý den života příštipkáře'', ''Protější okno''.▼
===Učitelem===
Po maturitě se stal učitelem v [[Jinošov|Jinošově]] u [[Náměšť nad Oslavou|Náměště nad Oslavou]]. V tomto období začíná jeho osamělost a také korespondence s [[Anna Pammrová|Annou Pammrovou]], se kterou si celý život dopisoval.<ref>[http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/view/uuid:8a7ec590-1151-11dd-9401-000d606f5dc6?page=uuid:597da9f0-0fc3-11dd-a31f-000d606f5dc6 Lidové noviny, 25.3.1939, s.4, ''Z nové korespondence Otokara Březiny'']</ref> V roce 1888 získal doplňkovou maturitu na učitelském ústavu v Praze a působil v letech 1888-1901 v [[Nová Říše|Nové Říši]]. Oba rodiče mu umřeli během jednoho týdne, v únoru 1890 a v Nové Říši žil osaměle; věnoval se studiu jazyků, filozofie a vlastní tvorbě.<ref name="forst">{{Citace monografie
| příjmení = Forst
| jméno = Vladimír
| odkaz na autora =
| titul = Lexikon české literatury, Osobnosti, díla, instituce, A-G
| url =
| vydavatel = Academia
| místo = Praha
| rok = 1985
| vydání =
| počet stran =
| kapitola = Otokar Březina
| strany = 316-320
| isbn = 80-200-0797-0
| jazyk =
}}
</ref>
V roce 1894 složil v Soběslavi učitelskou zkoušku pro měšťanské školy, na kterých učil od roku 1901 v Jaroměřicích nad Rokytnou. Od roku 1914 učil se sníženým úvazkem, od roku 1919 až do penzionování měl tvůrčí dovolenou.
V letech [[1892]]–[[1893]] převládá v Březinově rozpoložení deprese, melancholie, pochybnosti o smyslu tvorby (čte [[Charles Baudelaire|Baudelaira]] a [[Arthur Schopenhauer|Schopenhauera]]. Je to doba zásadního uměleckého přerodu: Březina přijímá Schopenhauerův názor, představu světa jako absolutního sebeklamu a iluze, čímž ospravedlňuje výlučnost jeho samoty i negativní poměr k všední skutečnosti. Překonat svět bylo podle [[Arthur Schopenhauer|Schopenhauera]] možné pouze přijetím subjektivního snu, v jehož samotě člověk nalézá sám sebe jako jediný zdroj útěchy a duchovní svobody.▼
===Závěr života===
Tehdy vzniká Březinův projekt aristokraticky výlučného Umění. Realistický prozaik se mění v symbolistického básníka. Současně s ním dochází k obecné proměně české literatury. Česká literatura procházela v tomto období krizí a ocitla se v hraničním pásmu, kde nebylo možno pomocí stávajících realisticko-lumírovských výrazových prostředků dojít k nové a vyšší stylové dokonalosti a nebylo možné jimi autenticky vyjádřit životní pocity. U mnoha básníků dochází k prudkým vývojovým zvratům ([[Antonín Sova]], [[Karel Hlaváček]], [[Stanislav Kostka Neumann]], [[Jiří Karásek ze Lvovic]]).▼
Roku [[1925]] odešel definitivně do penze.
Roku [[1929]] zemřel na vrozenou srdeční vadu. Je pochován v [[Jaroměřice nad Rokytnou|Jaroměřicích nad Rokytnou]]. Náhrobek vytvořil Březinův přítel, sochař [[František Bílek (sochař 1872–1941)|František Bílek]]
Dalším pro Březinu i obecně důležitým momentem je [[František Xaver Šalda|Šaldova]] stať ''Syntethism v novém umění'' [[1892]]: nové umění je polemika s racionalistickými tradicemi a pozitivistickými koncepcemi, odmítnutí umění jako pouhé poetizace reality, zdůraznění intuice, zrušení rozdílu mezi obsahem a formou, symbolizace zintenzivňující poznáníBřezina přijal Šaldovy teoretické zásady patrně nejdůsledněji z celé generace a zcela odmítl svou dosavadní tvorbu. Nyní spatřuje nejvyšší formu lidské aktivity ve filozofické reflexi a v umění (novoplatónský idealismus). Náboženská fakta = [[symbol]]y; [[mysticismus]] = estetický prvek. Březina nehledá svůj cíl ve spočinutí v Bohu, ale v konstruování vizí.▼
Bezprostředně po jeho smrti vyšla celá řada vzpomínkových knih, z nichž nejproslulejší je ''[[Mé svědectví o Otokaru Březinovi]]''. Napsal ji jeden z mála Březinových blízkých přátel po dobu více než třiceti let, [[Jakub Deml]]; po vydání vyvolala publikace řadu polemik.<ref>Např. Národní listy, 25.9.1931, s.4[http://www.digitalniknihovna.cz/cbvk/view/uuid:b9d7f481-435d-11dd-b505-00145e5790ea?page=uuid:2adc248e-435e-11dd-b505-00145e5790ea], Lumír, 1/1931-1932, s.47[http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=LumirIII/58.1931-1932/1/47.png], Rozpravy Aventina, 8/1931-1932, s.47 [http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RozAvn/8.1932-1933/7/51.png] a mnoho dalších.</ref>
V roce [[1907]] uzavírá devětatřicetiletý básník své dílo – krize básníkovy noetické základny byla doprovázena i krizí symbolistických výrazových prostředků. Dopisujícím členem [[Česká akademie věd a umění|České akademie věd a umění]] byl zvolen [[5. prosinec|5. prosince]] [[1913]], řádným [[23. květen|23. května]] [[1923]],<ref>{{Citace monografie | příjmení = Šlechtová | jméno = Alena | odkaz na autora = | příjmení2 = Levora | jméno2 = Josef▼
▲Roku [[1929]] zemřel na vrozenou srdeční vadu. Je pochován v [[Jaroměřice nad Rokytnou|Jaroměřicích nad Rokytnou]]. Náhrobek vytvořil Březinův přítel, sochař [[František Bílek (sochař 1872–1941)|František Bílek]]. Bezprostředně po jeho smrti vyšla celá řada vzpomínkových knih, z nichž nejproslulejší je ''[[Mé svědectví o Otokaru Březinovi]]'' od jednoho z mála Březinových blízkých přátel, [[Jakub Deml|Jakuba Demla]], která vyvolala skandál a celou řadu dalších polemických knih.
== Dílo ==
===Literární vývoj===
Jeho první literární pokusy spadají do let [[1883]]–[[1887]], kdy studoval na reálném gymnáziu v [[Telč]]i – (sociální epika, historické povídky, humoresky, fejetony, vše laděno v harmonických barvách maloměstského spektra) – psal je pod pseudonymem Václav Danšovský. Jeho první tištěné básně (Vesna, červen 1886) mají epický charakter a snaží se s mírně sociálním podtextem básnicky ztvárnit prostý životní příběh (jako epika [[Svatopluk Čech|S. Čecha]]). Tímto typem poezie, velice často pouze verbalizujícím dobové vlastenecké nálady, se Březina nejvíce přiblížil maloměšťáckému ideálu básníka. V próze používá naivně bodrého humoru, s nímž se snaží vykreslit po Nerudově vzoru různé typy lidí. Oba rodiče mu umřeli během jednoho týdne.▼
* [[1887]]–[[1892]]
▲
* [[1890]]–[[1891]]
Vznikl ''Román Eduarda Brunnera''. Roku [[1892]] poté, co nebyl otištěn ve [[Světozor]]u, jej autor zničil.
* [[1892]]–[[1893]]
▲V
▲Tehdy vzniká Březinův projekt aristokraticky výlučného Umění. Realistický prozaik se mění v symbolistického básníka. Současně s ním dochází k obecné proměně české literatury. Česká literatura procházela v tomto období krizí a ocitla se v hraničním pásmu, kde nebylo možno pomocí stávajících realisticko-lumírovských výrazových prostředků dojít k nové a vyšší stylové dokonalosti a nebylo možné jimi autenticky vyjádřit životní pocity. U mnoha básníků dochází k prudkým vývojovým zvratům ([[Antonín Sova]], [[Karel Hlaváček]], [[Stanislav Kostka Neumann]], [[Jiří Karásek ze Lvovic]]).
Dalším pro Březinu i obecně důležitým momentem je [[František Xaver Šalda|Šaldova]] stať ''Synthetism v novém umění'' [[1892]]:
{{Citát|Nové umění je polemika s racionalistickými tradicemi a pozitivistickými koncepcemi, odmítnutí umění jako pouhé poetizace reality, zdůraznění intuice, zrušení rozdílu mezi obsahem a formou, symbolizace zintenzivňující poznání|F. X. Šalda, Literární listy XIII, 1892|150}}
▲
* [[1907]]
Devětatřicetiletý básník uzavírá své dílo – krize básníkovy [[Noetika|noetické]] základny byla doprovázena i krizí symbolistických výrazových prostředků.
===Charakteristika díla===
▲Jeho první literární pokusy spadají do let [[1883]]–[[1887]], kdy studoval na reálném gymnáziu v [[Telč]]i – (sociální epika, historické povídky, humoresky, fejetony, vše laděno v harmonických barvách maloměstského spektra) – psal je pod pseudonymem Václav Danšovský. Jeho první tištěné básně (Vesna, červen 1886) mají epický charakter a snaží se s mírně sociálním podtextem básnicky ztvárnit prostý životní příběh (jako epika [[Svatopluk Čech|S. Čecha]]). Tímto typem poezie, velice často pouze verbalizujícím dobové vlastenecké nálady, se Březina nejvíce přiblížil maloměšťáckému ideálu básníka. V próze používá naivně bodrého humoru, s nímž se snaží vykreslit po Nerudově vzoru různé typy lidí.
Březinova básnická tvorba, stojící často na samém pomezí mezi uměním a filozofickou meditací, patří umělecky i myšlenkově k nejnáročnějším hodnotám evropského literárního [[symbolismus|symbolismu]]. Březina zcela ve shodě se symbolistickou teorií vnímal náboženská fakta toliko jako [[symbol]]y a anektoval je především pro jejich esoteričnost a estetické hodnoty. Stejně tak jeho [[mysticismus]] je výhradně estetický. Březina nehledá svůj cíl v spočinutí v Bohu, ale v konstituování snů a vizí; místo mystického vytržení směřujícího k symbióze s Bohem chce odhalovat tajemství bytí a smrti proto, aby extatické vytržení proměnil v básnický tvar.
Řádek 34 ⟶ 67:
Literární dílo Otokara Březiny představuje ucelený a uzavřený vrchol českého literárního [[symbolismus|symbolismu]]. Na půdorysu jeho díla jsou výrazně patrny nejen základní přednosti symbolistické tvůrčí metody (filozoficky hlubší pojetí básnické tvorby, rafinovanější a citlivější básnická obraznost), ale i její limitující faktory (ryze idealistické východisko, sklon k neurčitosti filozofické abstrakce). Symbolistické výrazové prostředky se velmi rychle automatizovaly, měnily se v ustálená myšlenková i metaforická [[klišé]], a tak symbolismus rychle ztrácel svou uměleckou podnětnost. Někteří básníci proto záhy symbolistickou platformu opouštějí ([[Antonín Sova]]) a nová nastupující generace ([[Fráňa Šrámek]], [[František Gellner]], [[Viktor Dyk]], [[Karel Toman]]) už stojí na ostře protisymbolistických pozicích.
=== Přehled díla (pouze první vydání, bez výborů z díla a překladů)===
* ''Román Eduarda Brunnera'' ([[1891]]) – zničen,
* ''Tajemné dálky
* ''Svítání na západě'' (
* ''Větry od pólů'' (
* ''Stavitelé chrámu'' (
* ''Ruce'' (
* ''Hudba pramenů'' (Praha-Královské Vinohrady, Hugo Kosterka, 1903)
* ''Jediné dílo'' (esej, vyzdobil leptem [[Jan Konůpek]], dřevoryty [[Zdenka Braunerová]] ; vytiskl na ručním lisu a vydal svým nákladem v Litomyšli Josef Portman, 1923) Zobrazení exemplářů s možností jejich objednání
* ''Zrcadlení v hloubce'' (esej, vytiskl na ručním lisu a vydal svým nákladem v Litomyšli Josef Portman, 1924)
* ''Smysl boje'' (esej, Litomyšl, Josef Portman, 1925)
* ''Přítomnost'' (esej, Litomyšl, Josef Portman, 1926)
* ''Dopisy Otokara Březiny I, Františku Bauerovi'' (vydal Miloslav Hýsek, upravil A. Chlebeček, v Praze, Fr. Borový, 1929)
*''Dílo smrti I'' (Praha, Matěj Lukšů a Emanuel Chalupný, 1930)
* ''Dopisy Otokara Březiny Anně Pammrové z let 1889 až 1905'' (Vyd. Emanuel Chalupný, Praha, Nová říše, 1930)
* ''Několik dopisů Otokara Březiny, jež vybrány z jeho korespondence s Emanuelem z Lešehradu s připojením dopisu, psaného r. 1892 spisovateli M.A. Šimáčkovi'' (V Praze : Alois Srdce, 1930)
* ''Dopisy Otokara Březiny. II, Emanuel Chalupný'' (Dopisy a výroky Otokara Březiny, v Praze, Fr. Borový, 1931) Zobrazení exemplářů s možností jejich objednání
* ''Skryté dějiny'' (esej z rukopisné pozůstalosti, upravil Otakar Fiala, Praha, Emanuel Chalupný, 1931)<ref group="p">Postupně byly vydávány až posmrtně; druhá kniha esejů poprvé v úplnosti až [[1970]] (ed. Josef Zika).</ref>
* ''Dopisy Otokara Březiny 3, Františku Bílkovi'' (V Praze, Fr. Borový, 1932)
* ''Listy Otokara Březiny Jakubu Demlovi'' (V Tasově, Jakub Deml, 1932)
Novodobá úplná vydání:
* ''Skryté dějiny'' – postupně byly vydávány až posmrtně; druhá kniha esejů poprvé v úplnosti až [[1970]] (ed. Josef Zika).
* ''Hudba pramenů a jiné eseje'' ([[1989]]) – první souborné vydání esejistického díla (ed. [[Petr Holman (literární historik)|Petr Holman]]); druhé, rozšířené vydání pod názvem ''Eseje'' ([[1996]]).
* ''Korespondence I (1884-1908), Korespondence II (1909-1929)'' ([[2004]]) – první souborné vydání básníkova díla korespondenčního (ed. [[Petr Holman (literární historik)|Petr Holman]]).
=== Charakteristiky vrcholných básnických sbírek ===
; ''Tajemné dálky'' ([[1895]])
* píše o svém trpkém mládí (musel si vše zařídit sám) a o zbytku trpkosti svého života
Řádek 77 ⟶ 122:
* kosmické vizionářství
* velká hudebnost veršů
==Ocenění==
▲
| titul = Členové České akademie věd a umění 1890–1952 | vydání = 2 | vydavatel = Academia | místo = Praha | rok = 2004 | počet stran = 443 | isbn = 80-200-1066-1 | strany = 49}}</ref>
* V roce [[1919]] získal [[čestný doktorát]] [[univerzita Karlova|Karlovy univerzity]].
* Roku [[1928]] obdržel Státní cenu za literaturu, a s ní spojených 100 000 korun – tuto částku věnoval Svatoboru.
* Byl osmkrát ([[1916]], [[1917]], [[1918]], [[1920]], [[1921]], [[1925]], [[1928]] a [[1929]]) navržen na [[Nobelova cena|Nobelovu cenu]] za literaturu.
== Galerie ==
Řádek 86 ⟶ 138:
== Odkazy ==
=== Poznámky ===
<references group="p"/>
=== Reference ===
<references />
| |||