Nucená práce: Porovnání verzí

K nucené práci patří nesvobodné rozhodování nucené osoby, pramenící z obavy záporných dopadů v případě odmítnutí výkonu práce. Každý člověk na Zemi vyvíjí činnost, která má sloužit jeho potřebám, a to i zprostředkovaně (např. dobrovolnou činností pro jiného za oboustranně odsouhlasenou odměnu apod.) – na rozdíl od toho nucené práce zajišťují vůli jiného subjektu za nulovou nebo neodpovídající odměnu a proti vůli nuceného (ne každá bezplatná práce je však automaticky nucenou prací).<ref>{{Citace monografie|příjmení=Wagnerová|jméno=Eliška|příjmení2=Šimíček|jméno2=Vojtěch|příjmení3=Langášek|jméno3=Tomáš|spoluautoři=et al.|titul=Listina základních práv a svobod: komentář|vydání=1|vydavatel=Wolters Kluwer Česká republika|místo=Praha|rok=2012|počet stran=931|strany=265|isbn=978-80-7357-750-6}}</ref> O zákazu nucených prací se hovoří např. v [[Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod|Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod]] nebo v [[Listina základních práv a svobod|Listině základních práv a svobod]]. První zmíněná úmluva přitom vychází jednak z [[Všeobecná deklarace lidských práv|Všeobecné deklarace lidských práv,]], vydané [[Valné shromáždění OSN|valným shromážděním OSN]] v roce 1948<ref>{{Citace monografie|příjmení=Kmec|jméno=Jiří|příjmení2=|jméno2=|spoluautoři=a kol.|titul=Evropská úmluva o lidských právech: komentář|vydání=1|vydavatel=C. H. Beck|místo=Praha|rok=2012|počet stran=1687|strany=459|isbn=978-80-7400-365-3}}</ref>, jednak ze starší Úmluvy [[Mezinárodní organizace práce]] z roku 1930 (Úmluva č. 29). Právě ta definuje dva základní znaky nucené práce: pohrůžku trestu a fakt, že se pracovník nenabídl k práci dobrovolně.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Kmec|jméno=Jiří|příjmení2=|jméno2=|spoluautoři=a kol.|titul=Evropská úmluva o lidských právech: komentář|vydání=1|vydavatel=C. H. Beck|místo=Praha|rok=2012|počet stran=1687|strany=454|isbn=978-80-7400-365-3}}</ref>

Nucená práce může mít různé formy, včetně dluhového otroctví, [[Obchod s lidmi|obchodování s lidmi]] a jiné formy novodobého [[Otrokářství|otroctví]]. Oběťmi jsou často nejzranitelnější osoby – ženy a dívky nuceny k [[Prostituce|prostituci]], zadlužení [[migrant|migranti]]i, továrenští nebo zemědělští [[Dělník|dělníci]], kterým není umožněno běžným způsobem opustit své zaměstnání a za jejich práci jim je vyplácena velmi nízká nebo žádná [[mzda]].

* Práci nebo službu vyžadovanou v případě [[Stav nouze|stavu nouze]] nebo [[ohrožení|obecného ohrožení]], např. v případě [[Válka|války]], živelné pohromy, ohrožení [[požár]]em, [[Povodeň|povodní]], [[Hladomor|hladomorem]], [[Zemětřesení|zemětřesením]], prudké [[Epidemie|epidemie]] nebo nákazy zvířat atd.

Ve sporných případech o otázce, zda se jednalo o nucenou či povinnou práci, rozhoduje soud a přihlíží ke konkrétním okolnostem. Z rozsudků [[Evropský soud pro lidská práva|ESLP]] vyplývá, že takovou okolností může být např. přiměřenost zátěže dané práce.<ref name=":2">{{Citace monografie|příjmení=Kmec|jméno=Jiří|příjmení2=|jméno2=|spoluautoři=a kol.|titul=Evropská úmluva o lidských právech: komentář|vydání=1|vydavatel=C. H. Beck|místo=Praha|rok=2012|počet stran=1687|strany=454|isbn=978-80-7400-365-3}}</ref> (Nenáročná práce nemusí být soudem posuzována jako nucená, ačkoli jinak nucenou prací ve své podstatě je; neúměrně tvrdá práce zase může nakonec vést k rozhodnutí, že je nucenou prací, byť se k ní oběť původně přihlásila dobrovolně.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Wagnerová|jméno=Eliška|příjmení2=Šimíček|jméno2=Vojtěch|příjmení3=Langášek|jméno3=Tomáš|spoluautoři=et al.|titul=Listina základních práv a svobod: komentář|vydání=1|vydavatel=Wolters Kluwer Česká republika|místo=Praha|rok=2012|počet stran=931|strany=264-265|isbn=978-80-7357-750-6}}</ref>) Dále se jedná o to, zda diskutovaná služba je nebo není předem danou součástí [[Povolání|zaměstnání]], k němuž se žalobce dobrovolně přihlásil, a také je třeba projednat otázky, zda měl žalobce při vykonávání neplacené činnosti dostatek času na výkon finančně ohodnocené práce a zda se při výkonu sporné služby nemohl nechat zastoupit.<ref name=":2" />

Jako příklad konkrétního rozhodnutí ESLP poslouží případ z 90. let, kdy se v německé obci řešilo, zda je nucenou prací povinná služba obecního [[Hasič|hasiče]] (jednalo se o službu nahraditelnou příspěvkem do obecní pokladny). ESLP rozhodl, že se o nucenou práci nejednalo, právě s odkazem na běžné občanské povinnosti, které se dle EÚLP za nucené ani povinné práce nepovažují.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Kmec|jméno=Jiří|příjmení2=|jméno2=|spoluautoři=a kol.|titul=Evropská úmluva o lidských právech: komentář|vydání=1|vydavatel=C. H. Beck|místo=Praha|rok=2012|počet stran=1687|strany=458|isbn=978-80-7400-365-3}}</ref> (V tomtéž případě však bylo rozpoznáno naplnění skutkové podstaty diskriminace, neboť povinnost hasičské služby či náhradního poplatku měli uloženu pouze muži, nikoli ženy.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Kmec|jméno=Jiří|příjmení2=|jméno2=|spoluautoři=a kol.|titul=Evropská úmluva o lidských právech: komentář|vydání=1|vydavatel=C. H. Beck|místo=Praha|rok=1|počet stran=1687|strany=463|isbn=978-80-7400-365-3}}</ref>) Podobný výsledek měla i soudní řízení, v nichž se žalobci snažili do pojmu nucené a povinné práce zahrnout např. povinnost lékaře poskytnou [[první pomoc]], povinnost vlastníků nemovitostí uklízet chodník při náledí nebo povinnost zaměstnavatelů zaměstnávat v daném podílu osoby se [[Zdravotní postižení|zdravotním postižením]].<ref>{{Citace monografie|příjmení=Wagnerová|jméno=Eliška|příjmení2=Šimíček|jméno2=Vojtěch|příjmení3=Langášek|jméno3=Tomáš|spoluautoři=et al.|titul=Listina základních práv a svobod: komentář|vydání=1|vydavatel=Wolters Kluwer Česká republika|místo=Praha|rok=2012|počet stran=931|strany=264-270|isbn=978-80-7357-750-6}}</ref>

Nucená práce pro Německo během [[Druhá světová válka|druhé světové války]] se týkala přibližně 13,5 milionů Evropanů,<ref name=":0">{{Citace monografie|příjmení=|jméno=Kolektiv pracovníků Kanceláře pro oběti nacismu ČNFB|příjmení2=|jméno2=|titul="Nepřichází-li práce k Tobě...". Různé podoby nucené práce ve studiích a dokumentech|vydání=1|vydavatel=Česko-německý fond budoucnosti - Kancelář pro oběti nacismu|místo=Praha|rok=2003|počet stran=405|strany=22|isbn=}}</ref> z toho mezi 350 000 až 450 000 Čechů.<ref>{{Citace monografie|příjmení=|jméno=Kolektiv pracovníků Kanceláře pro oběti nacismu ČNFB|příjmení2=|jméno2=|titul="Nepřichází-li práce k Tobě...". Různé podoby nucené práce ve studiích a dokumentech|vydání=1|vydavatel=Česko-německý fond budoucnosti - Kancelář pro oběti nacismu|místo=Praha|rok=2003|počet stran=405|strany=22, 31|isbn=}}</ref> Ještě před samotným vznikem režimu nucené práce a před vypuknutím války odcházela řada dělníků včetně obyvatel Československa do Německa dobrovolně. [[Německá říše]] potřebovala v rámci přípravy na válku zvýšit průmyslovou výrobu, avšak neměla dostatek pracovních sil, náborové komise Říšského ministerstva práce proto využívaly nezaměstnanosti v jiných evropských státech. Postupně byly spouštěny mechanismy, jak tyto dělníky k práci v Německu přimět, Čechům např. od roku 1939 hrozila ztráta podpory v nezaměstnanosti. Brzy se ukázalo, že zaměstnávající podniky nedodržují pracovní podmínky, najímají cizince na těžké práce (na stavbách, v lomech či cihelnách) a zacházejí s nimi hrubě. To už byly ale pro celý systém zřízeny úřady práce, byla zavedena možnost přinutit cizince k povinné práci v Německu a kvůli kontrole nad nimi se začaly vydávat pracovní knížky[[Německá říše|.]]<ref>{{Citace monografie|příjmení=|jméno=Kolektiv pracovníků Kanceláře pro oběti nacismu ČNFB|příjmení2=|jméno2=|titul="Nepřichází-li práce k Tobě...". Různé podoby nucené práce ve studiích a dokumentech|vydání=1|vydavatel=Česko-německý fond budoucnosti - Kancelář pro oběti nacismu|místo=Praha|rok=2003|počet stran=405|strany=24|isbn=}}</ref> Zodpovědnost za zavedení nucených prací bývá tedy přisuzována jednak samotnému německému státu, jednak zaměstnávajícím podnikům. Podle mnohých historiků totiž průmyslové podniky po získání instrukcí od státu spoluutvářely životní podmínky dělníků, a pokud mohly surové zacházení mírnit, nečinily tak.<ref>{{Citace monografie|příjmení=|jméno=Kolektiv pracovníků Kanceláře pro oběti nacismu ČNFB|příjmení2=|jméno2=|titul="Nepřichází-li práce k Tobě...". Různé podoby nucené práce ve studiích a dokumentech|vydání=1|vydavatel=Česko-německý fond budoucnosti - Kancelář pro oběti nacismu|místo=Praha|rok=2003|počet stran=405|strany=22-23|isbn=}}</ref>

Do pracovně-výchovných táborů byli lidé umisťováni jen na několik týdnů, případně měsíců. Dozor zde vykonávalo [[gestapo]] a byly tu záměrně vytvářeny tvrdší podmínky než v koncentračních táborech, hlídaných příslušníky SS.<ref>{{Citace monografie|příjmení=|jméno=Kolektiv pracovníků Kanceláře pro oběti nacismu ČNFB|příjmení2=|jméno2=|titul="Nepřichází-li práce k Tobě...". Různé podoby nucené práce ve studiích a dokumentech|vydání=1|vydavatel=Česko-německý fond budoucnosti - Kancelář pro oběti nacismu|místo=Praha|rok=2003|počet stran=405|strany=20, 88|isbn=}}</ref> Gestapo také mohlo dělníkovi dobu pobytu svévolně prodlužovat, prohlásit ji za tzv. ochrannou vazbu a následně jej odeslat do [[Koncentrační tábor|koncentračního tábora]]. Náplň práce tvořilo opět odklízení válečných trosek, činnost na stavbách a v průmyslu. Součástí pobytu byla šikana a ponižování, beztrestné ubližování na zdraví a týrání ze strany dozorců i hrozba poprav. Pracovní doba se tu podobně jako v německých podnicích pohybovala mezi 10 a 12 hodinami denně, pracovalo se ale mnohdy i o nedělích a svátcích. Do pracovně-výchovných táborů se mohli dostat dělníci ze západních států, Rakouska i Německa, měli ale volnější režim a Němci dokonce ani nemuseli vykonávat těžší práce. Z pracovně výchovných táborů je známé třeba zařízení v Reichenau, tábor mezi vesnicemi Schörgenhub a Wegscheid u Lince nebo tábor v Oberlanzendorf.<ref>{{Citace monografie|příjmení=|jméno=Kolektiv pracovníků Kanceláře pro oběti nacismu ČNFB|příjmení2=|jméno2=|titul="Nepřichází-li práce k Tobě...". Různé podoby nucené práce ve studiích a dokumentech|vydání=1|vydavatel=Česko-německý fond budoucnosti - Kancelář pro oběti nacismu|místo=Praha|rok=2003|počet stran=405|strany=88-90|isbn=}}</ref> Na území protektorátu vzniklo pracovně-výchovných táborů deset, tábor v Plzni na Karlově byl zřízen pro ženy a dívky.<ref>{{Citace monografie|příjmení=|jméno=Kolektiv pracovníků Kanceláře pro oběti nacismu ČNFB|příjmení2=|jméno2=|titul="Nepřichází-li práce k Tobě...". Různé podoby nucené práce ve studiích a dokumentech|vydání=1|vydavatel=Česko-německý fond budoucnosti - Kancelář pro oběti nacismu|místo=Praha|rok=2003|počet stran=405|strany=98|isbn=}}</ref>

Dalším ze zřejmých účelů táborů nucené práce bylo zastrašení obyvatel, vznikem táborů mělo být bráněno nepokojům. [[Rudolf Slánský]] ve svém návrhu mínil ustanovit nucenou práci k vytvoření kázně mezi dělníky a k boji proti nepohodlným živnostníkům, obchodníkům a tzv. [[Kulak|kulakům]].<ref>{{Citace monografie|příjmení=Bártík|jméno=František|příjmení2=|jméno2=|titul=Vzpomínky chovance Jaroslava Vojtěcha a historie táborů nucené práce|vydání=1|vydavatel=Academia|místo=Praha|rok=2014|počet stran=263|strany=54-55|isbn=978-80-200-2328-5}}</ref> Také při své realizaci pak byly tábory určeny nepřátelům režimu, lidem, kteří se „vyhýbali práci“ a osobám, jež těmto lidem napomáhali.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Bártík|jméno=František|příjmení2=|jméno2=|titul=Vzpomínky chovance Jaroslava Vojtěcha a historie táborů nucené práce|vydání=1|vydavatel=Academia|místo=Praha|rok=2014|počet stran=263|strany=59-60|isbn=978-80-200-2328-5}}</ref> Ve skutečnosti nebylo vůbec třeba dopustit se něčeho nezákonného, aby se občan státu do tábora nucených prací dostal – stačilo, aby se stal podezřelým, že by jednou něco spáchat mohl. Z toho také plyne, že bývali lidé na tyto práce obvykle přikázáni bez řádného soudu: mohl sem být poslán v podstatě kdokoli. Skutečným cílem bylo tyto osoby, komunistickému režimu nebezpečné, vytrhnout ze sociálních vazeb na své okolí a izolovat je. Idea táborů spočívala v převýchově osob, zvaných chovanců – jak samotnou prací, tak politickými školeními (z nichž byli před propuštěním také přezkušováni). Ačkoli však nebyl pobyt v TNP oficiálně prezentován jako trest, doba zde strávená se chovancům zapisovala do trestního rejstříku. Změna nastala až v roce 1951, kdy získalo většinu táborů do své působnosti Ministerstvo spravedlnosti a přejmenovalo je na ''přechodná nápravná zařízení''; chovancům se pak začalo říkat vězni. Jediná hranice, která, kromě zdravotní způsobilosti pro přikázání na nucené práce platila, byla věková – byli na ně posíláni lidé od osmnáctého do šedesátého roku věku.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Bártík|jméno=František|příjmení2=|jméno2=|titul=Vzpomínky chovance Jaroslava Vojtěcha a historie táborů nucené práce|vydání=1|vydavatel=Academia|místo=Praha|rok=2014|počet stran=263|strany=57-66, 79|isbn=978-80-200-2328-5}}</ref>

Od ledna do listopadu roku 2012 bylo rozhodnutím [[Vláda České republiky|Vlády ČR]] dovoleno úřadům práce, aby nezaměstnaným občanům ČR zprostředkovávaly výkon veřejné služby bez nároku na odměnu. Trestem za nevykonávání stanovené práce bylo odebrání [[Podpora v nezaměstnanosti|podpory v nezaměstnanosti]]. Koncem roku 2012 [[Ústavní soud České republiky]] rozhodl, že je povinné ukládání této služby v rozporu se zákazem nucených prací. Jednání [[Úřad práce|úřadů práce]] bez potrestání viníků a odškodnění dotčených obětí je v příkrém rozporu s Úmluvou Mezinárodní organizace práce o nucené nebo povinné práci.<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Veřejně prospěšné práce a veřejná služba|url=http://www.aktualne.cz/wiki/finance/verejne-prospesne-prace-verejna-sluzba/r~i:wiki:2514/|vydavatel=Aktuálně.cz|místo=|datum vydání=29. 11. 2012|datum přístupu=2016-05-28}}</ref>