Livonský řád: Porovnání verzí

Přidáno 5 143 bajtů ,  před 4 lety
přerozdělení kapitol mezi články Řád mečových bratří a Livonský řád + úpravy
m (Sjednocení parametrů; kosmetické úpravy)
(přerozdělení kapitol mezi články Řád mečových bratří a Livonský řád + úpravy)
| původní název = Fratres de Domo Sanctae Mariae Theutonicorum Jerusalemitana per Livoniam
| obrázek znaku = Baltic coat of arms.svg
| velikost znaku = 150px130px
| popisek znaku = Symbolem řádu je černý heraldický kříž na bílém poli.
| obrázek = Medieval Livonia 1260.svg
'''Livonský řád''' ([[Němčina|německy]] ''Brüder der Ritterschaft Christi von Livland'', [[Latina|latinsky]] ''Fratres miliciae Christi de Livonia'') byl autonomní větví [[Řád německých rytířů|Řádu německých rytířů]] a člen [[Terra Mariana|Livonské konfederace]]. Vznikli po porážce [[Řád mečových bratří|Řádu mečových bratří]] roku [[1236]], kdy se zbytky rytířů spojily s Řádem německých rytířů a vytvořily Livonský řád.
 
== Livonská větev Řádu německých rytířů ==
== Mistři livonského řádu ==
{{Různé významy|druhý=předchozí historii před sloučením obou řádů roku [[1237]]|stránka=Řád mečových bratří}}
[[Soubor:LivonianOrder.svg|thumb|150px|left|Řádová pečeť]]
{{Viz také|Řád německých rytířů}}
Livonští mistři byli podobně jako [[Velmistři řádu německých rytířů|velmistři německých rytířů]] voleni řádovými rytíři na doživotí.
Po sloučení přeživších [[Řád mečových bratří|mečových bratří]] s Řádem německých rytířů obrátil nový Livonský řád svoji pozornost na východ, k územím ruských knížectví, která byla v té době ohrožena [[Mongolská říše|mongolskou]] expanzí. Současně se snažili proniknout do [[novgorod]]ské země [[Švédové]], aby získali pod svoji kontrolu zdejší obchodní cesty. Útočníci se pokusili svoje vojenské akce zkoordinovat.
 
Roku [[1240]] se [[Švédsko|Švédové]] vylodili pod vedením jarla [[Birger]]a v ústí [[Něva (řeka)|Něvy]]. Současně zaútočili na Rus také němečtí rytíři z Livonska a zmocnili se pevnosti [[Izborsk]]. Poté jim otevřel svoje brány [[Pskov]], neboť vládnoucí [[Bojar|bojaři]] byli ochotni uznat svrchovanost řádu místo [[Novgorod]]u. Rytíři odsud podnikali další výpravy, na nichž se nebezpečně blížili k Novgorodu. Novgorodský kníže [[Alexandr Něvský]], který již dříve porazil Švédy na Něvě, nyní vyrazil urychleně na sever. Tady dobyl křižáckou pevnost [[Koporje]] a nechal ji rozbořit (1241). Poté vyhnal řádovou posádku z Pskova. Křižácké vojsko, které mělo vtrhnout na novgorodskou půdu severně od [[Čudské jezero|Čudského jezera]], zastavil Alexandr na jaře roku [[1242]] v tzv. „ledové“ bitvě, která se odehrála na zamrzlé jezerní ploše.
 
„Ledová“ bitva ukončila s definitivní platností pokusy livonských rytířů proniknout na východ a německou východní expanzi ve [[středověk]]u vůbec. Základním posláním obou rytířských řádů ve východním Pobaltí měla být christianizace dosud pohanského obyvatelstva. V polovině [[13. století|13. století]] začala papežská [[kurie]] počítat s livonskými rytíři (a také se Švédy) jako s prostředníky pokatoličtění pravoslavných Rusů, jimž se za to mělo dostat pomoci proti Tatarům.
 
Tato myšlenka však nebyla nikdy uskutečněna. Roku [[1283]] dokončili němečtí rytíři podmanění Prusi a obrátili svoji pozornost na Žmuď, kterou jim odstoupil litevský král [[Mindaugas]] roku [[1253]]. Z druhé strany na ni zaútočili livonští rytíři, kteří právě opanovali území Zemgalů. Žmuď měla pro řád zásadní význam. Její opanování by znamenalo územní spojení obou řádových států, pruského i livonského.
 
[[Soubor:Balt1 prusy etal.jpg|thumb|230px|Země řádu kolem roku [[1350]]]]
Proti rozpínavosti livonských rytířů se později postavil litevský velkokníže [[Gediminas]], který získal roku [[1322]] spojence přímo na území Livonska, a to samosprávu města [[Riga|Rigy]] a rižského arcibiskupa [[Fridrich z Pernštejna|Fridricha z Pernštejna]], kteří měli s rytíři vážné spory. Jejich prostřednictvím se obrátil roku [[1323]] na [[papež]]e [[Jan XXII.|Jana XXII]], důležitá německá [[přístav]]ní a obchodní města, [[františkáni|františkány]] a [[Řád bratří kazatelů|dominikány]] v [[Sasko|Sasku]]. Dosud pohanský vládce je informoval o svém úmyslu nechat se pokřtít a zval do své země duchovní i [[kolonizace|kolonisty]]. Zároveň obvinil livonské rytíře, že svým jednáním zprofanovali [[křesťanství]] v takové míře, že ho nyní Gediminasovi poddaní nenávidí. Papež požádal livonské rytíře, aby uzavřeli s Litvou mír ([[1323]]) a vyslal na Litvu své poselstvo ([[1324]]).
 
Papežští legáti však brzy zjistili, že Gediminas bude sice nadále na svém území křesťany tolerovat, sám však [[křest]] nepřijme, smysl jeho dopisů byl prý v tomto ohledu zkreslen, a nebude v tom ani nikoho povzbuzovat. V důsledku tohoto vývoje událostí nepovažoval řád smlouvu s Litvou za závaznou a ještě koncem roku 1324 proti ní obnovil útoky. Válka se protáhla až do roku [[1338]] a v jejím průběhu zaútočili proti Litvě také němečtí rytíři z Prus, kteří počátkem roku [[1329]] napadli v koordinované akci s českým vojskem [[Jan Lucemburský|Jana Lucemburského]] Žmuď.
 
Zájmy německých rytířů v Prusích a livonské větve řádu se postupně začaly lišit. Livonští rytíři například nebojovali v [[Bitva u Grunwaldu|bitvě u Grunwaldu]], do války vstoupili až poté, co v bitvě zahynul výkvět pruského řádového rytířstva.
 
== Samostatný livonský řád ==
Po roce [[1525]], kdy poslední pruský velmistr řádu [[Albrecht Braniborsko-Ansbašský|Albrecht Braniborský]] přijal luteránskou reformaci a majetek řádu sekularizoval, se jeho livonská větev znovu osamostatnila. Po zániku Livonska [[1561]] byl však s konečnou platností zrušen a přičleněn k Řádu německých rytířů.
{{Pahýl část}}
 
== Mistři livonskéhoLivonského řádu ==
[[Soubor:LivonianOrder.svg|thumb|150px|leftvúravp|Řádová pečeť]]
Livonští mistři byli podobně jako [[Velmistři řádu německých rytířů|velmistři německých rytířů]] voleni řádovými rytíři na doživotí.
* Hermann Balk 1237–38
* Dietrich von Grüningen 1238–42