Kult osobnosti: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m oprava překlepů: zda-li → zdali; kosmetické úpravy |
|||
Řádek 20:
=== Veřejné uctívání vůdčí osobnosti ===
[[Soubor:Edvard Beneš u Masarykova pomníku v Mostě - 28.10.1935.JPG|thumb|upright|Edvard Beneš během slavnostního odhalení Masarykova pomníku v Mostě 28. října 1935]]
Je-li ústřední osoba kultu řádně zmýtizována a zmonumentalizována a je-li úspěšně většinou společnosti jako taková přijímána, přichází na řadu rituální masové oslavy a ceremonie (divadelní představení, koncerty, průvody spolků a občanstva s proslovy apod.), pravidelně organizované především u příležitosti výročí narození, nástupu do čela společenského systému či jiných jubileí, neodmyslitelně spjatých s dílem a životem uctívaného vůdce. Jde o zvláštní okamžiky ve veřejném životě, jimiž se společnost pateticky hlásí ke svému vůdci a jeho ideálům, dává najevo svoji bezmeznou oddanost k jeho osobě a jím ztělesňovanému systému a demonstruje, že nachází přes sociální rozdíly v uctívaném svého sjednotitele, díky němuž je udržována základní kolektivní soudržnost celé společnosti. Z pohledu vůdce se jedná o mocenský legitimizující prostředek, jenž lze chápat jako všelidové hlasování, sdělující, že za ním drtivá většina obyvatel stojí a souhlasí s tím, co dělá. U příležitosti oslav různých výročí se kromě toho spouští intenzivní mediální kampaň, před níž není úniku. Tisk „chrlí“ jeden oslavný článek za druhým, masově se vydávají nové či revidované spisy vůdce, případně i jeho biografie, a pořádají se různé sváteční besedy a přednášky, čímž jsou legenda, monumentálnost a následováníhodnost jeho osoby nadále udržovány v povědomí společnosti či jsou ještě více ukotvovány a postupně vštěpovány dalším generacím.
Oslavy bývají dále častokrát cíleně využívány k postupnému budovaní všudypřítomnosti uctívané osoby. Iniciativou shora i zdola dochází k vytvoření rozsáhlé sítě po ní pojmenovaných předmětů, objektů a institucí, jež se posléze stávají součástí každodennosti společnosti. Všudypřítomnost má dokazovat, že se společnost se svým vůdcem identifikuje a chce ho následovat. Jeho všudypřítomnost ho neustále připomíná, ukazuje míru jeho autority a reprezentuje i jím ztělesňované vznešené myšlenky a hodnoty, které je tudíž nemožné nějak pozapomenout či dokonce ignorovat. Stejnou roli hrají též portréty, busty a sochy uctívaného, jejichž výskyt v té které lokalitě rovněž dokazuje hloubku loajality k uctívané osobě a „jejímu“ systému. Sochy a pomníky hrají kromě toho velmi důležitou úlohu v rámci rituálních oslav, především v době narozenin vůdce. Monumentální socha, vztyčená většinou v centru města nebo obce, slouží jako středobod oslav, u kterého se obyvatelstvo dané lokality shromáždí, pateticky vyjádří svému vůdci svou lásku a oddanost a prokáže svou sounáležitost v rámci společenského systému, který vůdce ztělesňuje.
Řádek 26:
=== Smrt a prohlášení vůdce za „nesmrtelného“ ===
[[Soubor:Uroczystość Piłsudski Łuck.jpg|thumb|upright|left|Tryzna za maršála Piłsudského ve městě Łuck (1935)]]
Smrt a následný pohřeb vůdce lze považovat za vyvrcholení kultu. Společnost bývá po dobu několika dní vystavena intenzivní mediální masáži, kdy se neinformuje skoro o ničem jiném než o vůdci. Dochází k neustálému opakování legendy o vůdci a oslavování jeho činů, vlastností a životních hodnot. Smrt vůdce je také vhodnou příležitostí k další vlně masového přejmenovávání objektů a institucí či výstavbě dalších pomníků. Pečlivě organizovaný pohřeb, za účasti ohromných mas, pak opět jen demonstruje, jak je společnost jednotná, jak svorně stojí za svým zemřelým vůdcem a je ochotna se i po jeho smrti inspirovat jeho životním dílem a myšlenkami.
Společnost se posmrtným uctíváním dál hlásí k činnosti, hodnotám a myšlenkám své zemřelé autority a dává najevo, že se pro ni nic zásadního nemění, vše zůstává víceméně při starém a že chce dál pokračovat ve vytyčené cestě, tzn. v procesu společenského vývoje, který vůdčí autorita coby dějinný hybatel uvedla do pohybu a svým působením ovlivňovala jeho další směřování. Dílo zesnulého vůdce je častokrát prohlášeno za věčné a stále aktuální, aby z něj v budoucnu společnost mohla dle potřeby čerpat inspiraci a aby se na něj následnické elity mohly před veřejností odvolávat, tzn. obsluhovat se, či se dokonce krýt jeho autoritou. V tomto ohledu dochází k mnoha výkladovým posunům, kdy následníci a jejich spolupracovníci argumentují, že by na jejich místě konal zesnulý vůdce v té které situaci tak, jak oni sami konají, a otevřeně se zamýšlejí nad tím, co by jim s největší pravděpodobností zesnulý vůdce doporučoval, co by si o všem myslel, jaké by připustil výjimky apod. Není přitom vyloučeno, že i u následníků se kult osobnosti může rozvinout. I u nich jsou často vytvářeny předpoklady pro vznik kultovního postavení, kdy jsou situovány do role věrných druhů a žáků zemřelého, kteří ho dlouhodobě doprovázeli na jeho jedinečné životní pouti, vykonali s ním či samostatně nějaký pro společnost historicky vysoce záslužný čin nebo byli jen „naočkováni“ jeho geniálním duchem, což je opravňuje v rámci takto vytvořené „apoštolské posloupnosti“ k výkonu vůdcovské role.
Řádek 34:
Posmrtný kult osobnosti se stává s odstupem času pro každou společnost obtížně udržitelným. Každá společnost se v průběhu desetiletí obvykle dál vyvíjí, mění se její sociální skladba, mění se problémy, se kterými se musí potýkat, proměňují se její hodnoty apod., což vše dohromady trvale neumožňuje dogmatické lpění na několik desetiletí starém, byť následnickými elitami výkladově „upravovaném“ odkazu zesnulého vůdce, jenž působil za jiných podmínek v jiné době a jenž už do aktuálního dění nemůže vůbec zasahovat. Jeho osobnost začíná hrát spíše roli střízlivého vzoru a prostého symbolu a již okolo ní není možné celospolečensky budovat dalekosáhlý kult jako za jejího života či několik let po její smrti. Takový kult by mnoho lidí, na rozdíl od dob, kdy žili současníci uctívaného objektu, neoslovoval a jevil by se spíše jako anachronismus. Každá doba kromě toho potřebuje a produkuje své symboly či autority, které jsou lidem srozumitelnější a stojí jim blíže, čímž ale hned nemusí svou velikostí překonat své dávné předchůdce. Pro dlouhodobé fungování kultu zesnulé autority v jeho takříkajíc původní podobě se proto musí politický systém vyznačovat extrémní strnulostí a velkou dávkou konzervatismu vládních struktur, což je většinou typické pro systémy nedemokratického charakteru.
Kult osobnosti, v tomto případě je nepodstatné,
== Kult osobnosti v Československu a Česku ==
Řádek 86:
== Příklady kultu osobnosti ze světa ==
[[Soubor:Kimilsungia and Kimjongilia.JPG|thumb|Kim Ir-sen a Kim Čong-il]]
Ve 20. století se kult osobnosti rozvinul například u [[Adolf Hitler|Adolfa Hitlera]] v [[Německo|Německu]], [[Vladimir Iljič Lenin|V. I. Lenina]] a [[Josif Vissarionovič Stalin|J. V. Stalina]] v [[Sovětský svaz|Sovětském svazu]] a státech východního bloku či [[Mao Ce-tung]]a v komunistické [[Čína|Číně]]. Šlo o extrémní případy kultu osobnosti, podobně jako v [[Severní Korea|Severní Koreji]], kde jsou dodnes velebeni zesnulí vůdcové [[Kim Ir-sen]] a jeho syn [[Kim Čong-il]]. Kim Ir-sen byl dokonce prohlášen „věčným prezidentem“ a oficiálně stojí dál v čele země. Obřích rozměrů nabyl také kult [[Enver Hodža|Envera Hodži]] v komunistické [[Albánie|Albánii]] či [[Nicolae Ceaușescu|Nicolae Ceausesca]] v komunistickém [[Rumunsko|Rumunsku]].
Kult osobnosti se vyskytoval i v meziválečném [[Polsko|Polsku]], kde byl uctíván maršál [[Józef Piłsudski]], dále ve fašistické [[Itálie|Itálii]] v čele s [[Benito Mussolini|Benitem Mussolinim]] či ve [[Španělsko|Španělsku]] za diktatury generála [[Francisco Franco|Francisca Franca]]. Také v [[Jugoslávie|Jugoslávii]] se kult osobnosti vyskytoval – po druhé světové válce zde byl až do své smrti veleben maršál [[Josip Broz Tito]].
Na přelomu 20. a 21. století proslul pěstováním megalomanského kultu osobnosti i prezident [[Turkmenistán]]u [[Saparmurat Nijazov]], který se nechával oslovovat jako „Turkmenbaši“ (otec všech Turkmenů), napsal knihu Ruhnama, jejíž obsah se musel vyučovat na turkmenských školách, přejmenoval měsíce v roce podle sebe a členů své rodiny a nechal si postavit řadu soch (nejznámější z nich byla umístěna na vrcholku „věže neutrality“ v hlavním městě Turkmenistánu Ašchabadu). Na svůj kult si potrpěl také např. irácký diktátor [[Saddám Husajn]] či libyjský vůdce [[Muammar Kaddáfí]].
== Pojem „kult osobnosti“ a jeho rozdílné interpretace v minulosti ==
Pojem „kult osobnosti“ byl poprvé použit v Sovětském svazu v roce 1924, v souvislosti s uctíváním a glorifikací [[Vladimir Iljič Lenin|V. I.
</ref>
[[Soubor:Personality cult86b.jpg|thumb|right|Proslov rumunského vůdce [[Nicolae Ceaușescu|Nicolae Ceausesca]] na shromáždění komunistické strany roku 1986, v pozadí jeho portrét]]
| |||