David El'azar: Porovnání verzí

| obrázek = David Elazar - 1964.jpg

| popisek = Elazar v roce 1964

'''David Elazar''' ({{Vjazyce|he}}: {{cizojazyčně|he|דוד אלעזר}}; ‎[[27. srpen|27. srpna]] [[1925]], [[Sarajevo]] – [[15. duben|15. dubna]] [[1976]], [[Jeruzalém]]), známý pod přezdívkou '''Dado''', byl [[izrael]]ský [[generál]], který v letech [[1972]] až [[1974]] zastával funkci [[Ramatkal|náčelníka Generálního štábu]] [[Izraelské obranné síly|Izraelských obranných sil]] (IOS). Historicky byl prvním [[sefardové|sefardským]] náčelníkem štábu. Po [[Jomkipurská válka|jomkipurské válce]] byl nucen rezignovat po obvinění, že nesl podíl na velkých izraelských ztrátách.

== BiografieŽivot ==

Narodil se v [[Sarajevo|Sarajevu]], v [[Království Srbů, Chorvatů a Slovinců]], v rodině [[sefardové|sefardských Židů]]. V patnácti letech, v roce [[1940]], [[alija|přesídlil v patnácti letech]] v rámci programu [[alija mládeže]] do [[Britský mandát Palestina|britské mandátní Palestiny]], kde se usadil v kibucu [[Ejn Šemer]]. Tam vstoupil do elitních úderných jednotek [[Palmach]], v jejichž řadách se zúčastnil řady bitev během [[První arabsko-izraelská válka|izraelské války za nezávislost]]. Přes různé vojenské pozice se postupně stal velitelem praporu ha-Porcim v [[Brigáda Harel|brigádě Harel]].

Po válce Elazar zůstal v armádě a v roce 1956 se v řadách [[Obrněný sbor (Izrael)|obrněného sboru]] zúčastnil [[Suezská krize|sinajské války]]. Později zastával pozici zástupce velitele obrněného sboru, a to až do roku [[1961]], kdy byl jmenován jeho velitelem. V roce 1964 byl jmenován velitelem [[Severní velitelství (Izrael)|severního velitelství]] armády. V této funkci se zúčastnil [[Šestidenní válka|šestidenní válku]] v roce [[1967]] a vedl dobytí [[Golanské výšiny|Golanských výšin]].<ref name="sachar"/> Po válce byl jmenován do funkce velitele operací Generálníhogenerálního štábu. Dne [[1. leden|1. &nbsp;ledna]] [[1972]] byl jmenován náčelníkem Generálního štábu. Historicky se tak stal prvním [[sefardové|sefardským]] náčelníkem štábu.<ref name="sachar">{{Citace monografie

V následujícíchnové měsícíchfunkci se Elazar v tétonásledujících funkciměsících zabýval zejména bojem s [[Terorismus|terorismem]]. Dne [[30. květen|30. &nbsp;května]] 1972 došlo k [[Masakr na letišti Lod|masakru na letišti Lod]], při kterém teroristé z japonské[[Japonská Rudérudá armáda|Japonské rudé armády]] zabili 25 &nbsp;civilistů a 71 &nbsp;jich zranili. O několik měsíců později ([[5. &nbsp;září]]) [[Mnichovský masakr|zabili]] palestinští teroristé z [[Černé září (skupina)|Černého září]] 11 &nbsp;izraelských sportovců na [[Letní olympijské hry 1972|letních olympijských hrách v Mnichově]]. Jako odpověď na tento masakr nařídil Elazar do té doby největší útok proti palestinským základnám v [[Libanon]]u a [[Sýrie|Sýrii]]. V rámci [[operace Jaro mládí]] se příslušníci zvláštních armádních jednotek [[Sajeret Matkal]] a [[Šajetet 13]] v noci z 9. na 10. &nbsp;dubna [[1973]] vylodili v [[Bejrút]]u a zabili řadu palestinských teroristů, včetně tří členů vedení [[Fatah]]u.

Na Elazarův rozkaz bylo také sestřeleno [[LibyeLet Libyan Arab Airlines 114|sestřeleno libyjské]] dopravní letadlo]], které kvůli navigační chybě zabloudilo do izraelského vzdušného prostoru. Zahynulo 100108 cestujících.

Dne [[27. květen|27. &nbsp;května]] [[1973]] vyhlásilo velení armády výjimečný stav a povolalo do služby záložníky jako odezvu na zvýšený pohyb [[Egypt|egyptských]] jednotek. Výjimečný stav byl odvolán poté, co se ukázalo, že se jedná o egyptské vojenské cvičení. Později se zjistilo, že cvičení bylo součástí komplikovaného egyptského zastíracího plánu na oklamání Izraele.

Dne [[6. říjen|6. &nbsp;října]] [[1973]] vypukla [[jomkipurská válka]] útokem egyptských a syrských jednotek proti Izraeli. Díky špatnému vyhodnocení zpravodajských informací byla armáda zastižena nepřipravená. Začátku války předcházela Elazarova žádost o vyhlášení mobilizace. Ta byla ale šéfem [[Aman (zpravodajská služba)|vojenské rozvědky]] [[Eli Zeira|Eli Zeirou]] a [[Ministr obrany Izraele|ministrem obrany]] [[Moše Dajan]]em odmítnuta, neboť válka podle nich byla nepravděpodobná. Elazar se proto rozhodl vyhlásit omezenou mobilizaci na [[5. říjen|5. &nbsp;října]]. Dajan navíc zamítl Elazarovo doporučení, aby izraelské letectvo provedlo [[preemptivní válka|preemtivní úder]] 1. &nbsp;října. Letadla nevzlétla.

Na počátku bojů zaznamenal Izrael těžké ztráty a jeho jednotky ustupovaly na [[Sinajský poloostrov|Sinaji]]. Teprve po dokončení mobilizace a hrubých chybách na straně Egypta se podařilo útočníky zatlačit zpět a [[16. říjen|16. října]] izraelské jednotky dokonce vstoupily do Egypta. Elazar patřil, zejména v prvních dnech bojů k jedněm z mála velitelů, kteří si zachovávali optimismus a dokázali na události hledět s chladnou hlavou (na rozdíl od jiných vysokých důstojníků). Válka zároveň odhalila velké rozdíly ve schopnostech mnoha velitelů. Elazar dokázal získat pomoc zkušených vojenských velitelů, kteří již z armády odešli ([[Aharon Jariv|Aharona Jariva]], [[Chajim Bar-Lev|Chajima Bar-Leva]] či [[Rechav'am Ze'evi|Rechav'ama Ze'eviho]]), a kteří přinesli řadu zkušeností.

Přestože Izrael dokázal v závěru války proniknout hluboko na syrské území a obsadit pozice ztracené na začátku bojů, a na jižní frontě se hlavně díky nekonvenčnímu způsobu vedení války generálem [[Ariel Šaron|Arielem Šaronem]] podařilo dokončit obklíčení egyptské Třetí armády, zaplatil Izrael vysokou cenu zejména v lidských obětech.

Velké lidské ztráty během jomkipurské války a fakt, že byl Izrael přistižen naprosto nepřipravený, vyvolaly mezi veřejností vlnu protestů. Dne [[21. listopad]]ulistopadu, okamžitě po skončení války, byla vládou ustavena [[Agranatova komise]] mající za úkol vyšetřit příčiny tak fatálního selhání ze strany armády a zpravodajských služeb. Komise se během několika měsíců sešla na 140 &nbsp;setkáních a vyslechla velké množství svědků. Ve své konečné zprávě mimo jiné uvedla, že Elazar „nese osobní zodpovědnost za hodnocení situace a připravenost armády“, a doporučila, aby byl, společně s náčelníkem Amanu, vojenské zpravodajské služby, uvolněn z funkce.

Elazar ihned nabídl svou rezignaci tvrdíc, že byl obětován, neboť komise nenavrhla žádné sankce proti politickému vedení země. Zároveň si stěžoval, že nikdo nevzal v potaz jeho činnost během války. Elazar jako starší vojenský důstojník patřil ke skupině těch, kteří věřili, že arabské státy se po šestidenní válce neodváží Izrael znovu napadnout, a pokud tak učiní, Izrael „rozdrtí jejich kosti“ (tato mylná a rozšířená představa byla v Izraeli označována jako „koncepce“). Za tento výrok byl Elazar kritizován zejména proto, že ho pronesl [[8. říjen|8. &nbsp;října]], tedy v době, kdy Egypt odrazil izraelský pokus o protiofenzivu.

Zároveň se ale ozývalo mnoho hlasů, které tvrdily, že [[Premiér Izraele|ministerská předsedkyně]] [[Golda Meirová]] a ministr obrany Moše Dajan nesou též podíl odpovědnosti. Veřejnost tento názor vesměs podporovala a výsledkem byl veřejný tlak na rezignaci těchto dvou čelných představitelů. Meirová a Dajan později skutečně odstoupili.