Vandalové: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
m detaily
m odkaz
Řádek 22:
[[Soubor:KHM Wien VIIb 105 - Vandalic goldfoil jewelry, c. 300 AD.jpg|thumb|Pozlacené vandalské šperky ze 3. nebo 4. století]]
[[Soubor:KMM - Vandalengrab Zalau Waffen.jpg|thumb|Vandalské zbraně - helma a hroty oštěpů (3./4. n.l.), vandalský hrob v [[Zalău]], (muzeum Zalau)]]
První známý král [[Godigisel]] padl v boji s Franky, po něm nastoupil jeho syn [[Gunderich]], nejspíš už on chtěl podnikat vpády do Afriky, ale nedožil se toho. Tehdy na trůn nastoupil výše zmíněný [[Geiserich]] ([[428]]–[[477]]), který své desetileté tažení severní Afrikou zakončil roku [[439]] obsazením [[Kartágo|Kartága]] a pokračoval dalšími výboji na [[Sicílie|Sicílii]] a ostrovy západního Středomoří. Po Geiserichově smrti nastoupil na trůn jeho nejstarší syn [[Hunerich]], který byl krutým vládcem a tvrdým zastáncem ariánství. Po něm vládl od roku [[484]] [[Gunthamund]]. Byl to mírnější panovník než jeho předchůdce, nepronásledoval katolíky, s [[Byzantská říše|byzantskou říší]] vycházel lépe. Po jeho smrti v roce [[496]] nastoupil [[Thrasamund]], jeho bratr. Tehdy katolická církev nabírala na síle a na jihu říše povstali [[Berbeři]]. Thrasamund byl poražen a krize se nadále prohlubovala; roku [[523]] zemřel. Král [[Hilderich]] ([[523]]–[[530]]), synovec neblaze proslulého Geisericha, po prudkém zhoršení dosavadních spojeneckých vztahů s Goty v Itálii (měl za manželku sestru gotského krále Theodoricha Velikého) nasadil probyzantský kurs své zahraniční politiky. Po vnitřních náboženských (podporou neariánských křesťanských kultů) a politických sporech byl roku 530 při palácovém převratu sesazen, uvězněn a vandalským králem se stal jeho synovec [[Gelimer]]. Uvěznění Hildericha se tak stalo vítanou záminkou vojenského zásahu Byzance na Západě pod velením proslulého Belisaria. Viz ([[bitva u Decimadesátého milníku]]).
 
Po bitvě otevřelo [[Kartágo]], opuštěné vandalskou posádkou, Belisariovi brány jako svému osvoboditeli. Králův bratr Zaza v této době vítězně ukončil tažení na Sardinii a poslal zprávu lodí do Kartága. Tedy přímo Belisariovi do rukou a ač dosavadní vojenská neschopnost Vandalů, zejména krále Gelimera, budila v [[Belisar]]iově štábu pochyby, zda nejde o rafinovaný trik, mající byzantské vojsko vlákat někam do pasti a zcela rozdrtit, Belisarius pevně věřil, že Vandalové již válku neodvratně prohráli. Zbývající vandalské síly uprchlé z bitvy u Decimadesátého milníku shromažďoval Gelimer ve vnitrozemském městě Bulla, kam záhy dorazila i Zazova armáda ze Sardinie. Oba bratři, naplněni velkou sebedůvěrou, přitáhli se svou početnou spojenou armádou ke Kartágu a počali s podivným obléháním. Přerušili [[akvadukt]] a obsadili hlavní silnici, ačkoliv město bylo bohatě zásobeno potravinami, mělo vlastní studny a nadto volný přístup k moři. Jízdní oddíly Vandalů pod Zazovým velením bezradně objížděly hradby, odkud je obránci ostřelovali šípy a vyráželi ke stále odvážnějším protiútokům. Jeden velký oddíl vandalských jezdců byl 20 mil od Kartága napaden Belisariovým těžkým jezdectvem a o život zde přišel právě sám Zaza. Z města mezitím vyrazila i Belisariova pěchota, ale nedostala již šanci se do boje vůbec zapojit. [[Gelimer]] se po zprávě o Zazově smrti začal cítit pronásledovaný osudem. V tomto rozpoložení učinil svůj poslední osudný, ne-li ostudný a nekrálovský počin a pouze se šestiletým synovcem, potomkem Ammatase, z tábora uprchl.
 
Po marném pokusu uniknout po moři do [[Hispánie]], kde doufal nalézt útočiště, se vandalský král uchýlil do vnitrozemí k divokým maurským kmenům, které byly v tradiční opozici proti všem dobyvatelům severní Afriky, kteří se zde za staletí vystřídali, a podplatil je. Králův příklad v táboře před Kartágem bleskově následovali jeho generálové a s nimi záhy prchala celá vandalská armáda. Tisíce prchajících a porůznu se skrývajících Vandalů bylo poté v širokém okolí jímáno a odváděno v poutech do Kartága.
Řádek 30:
Vandalové se projevili jako velice talentovaní sběratelé zlata a pokladů obecně. Kromě velikého množství zlata a šperků získaných v samotném Kartágu, včetně zvlášť uskladněné ohromné kořisti z Vandaly vydrancovaného Říma, čekaly na vítěze ve vandalském táboře další truhly peněz a cenností. Vandalové v táboře zanechali nejen své otroky a služebnictvo, ale i vlastní ženy a děti. Každý z Belisariových vojáků se stal rázem velikým boháčem. Navíc pro každého byl k dispozici v Kartágu či v jeho zahradních předměstích alespoň dům, ne-li palác opuštěný svými vandalskými majiteli. Belisariovi se okamžitě po těchto událostech bez boje poddala další města v Africe.
 
Obyvatelstvo převážně nevandalského původu neželelo zhroucení vandalské moci a všude se opakovala situace z Kartága po bitvě u Decimadesátého milníku. Četní dobrovolníci vstupovali do Belisariova vojska a poskytovali mu neocenitelné služby při pacifikaci vzdálených končin (např. [[Maroko]]) bývalého vandalského království. Podobně se byzantské moci bez boje poddala i [[Sardinie]] a [[Korsika]]. Pouze vandalskou část Sicílie s centrem v městě [[Marsala|Lylibaeu]] odmítli Gotové, vládnoucí většině ostrova, vydat a Lylibaeum obsadili vlastní posádkou. Gelimer, držen spíše v šachu nežli obléhán na hoře Pappua u Hippo Regia, se nakonec za Belisariovy záruky vzdal a byl později odvezen do Byzance, kde od císaře dostal titul patricie i příslušející statky a dožil zde jako čestný zajatec. Belisarius si pak naklonil většinu nerozhodných maurských náčelníků hodnostmi, poctami a dary a doufal, že z nich časem získá po náležitém výcviku kvalitní jízdní lučištníky k obraně nových byzantských držav.
 
Vandalové neznali písemnictví a nic se po nich nedochovalo, konec jejich říše znamenal také zánik tohoto germánského [[etnikum|etnika]].