Vandalové: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m detaily |
m odkaz |
||
Řádek 22:
[[Soubor:KHM Wien VIIb 105 - Vandalic goldfoil jewelry, c. 300 AD.jpg|thumb|Pozlacené vandalské šperky ze 3. nebo 4. století]]
[[Soubor:KMM - Vandalengrab Zalau Waffen.jpg|thumb|Vandalské zbraně - helma a hroty oštěpů (3./4. n.l.), vandalský hrob v [[Zalău]], (muzeum Zalau)]]
První známý král [[Godigisel]] padl v boji s Franky, po něm nastoupil jeho syn [[Gunderich]], nejspíš už on chtěl podnikat vpády do Afriky, ale nedožil se toho. Tehdy na trůn nastoupil výše zmíněný [[Geiserich]] ([[428]]–[[477]]), který své desetileté tažení severní Afrikou zakončil roku [[439]] obsazením [[Kartágo|Kartága]] a pokračoval dalšími výboji na [[Sicílie|Sicílii]] a ostrovy západního Středomoří. Po Geiserichově smrti nastoupil na trůn jeho nejstarší syn [[Hunerich]], který byl krutým vládcem a tvrdým zastáncem ariánství. Po něm vládl od roku [[484]] [[Gunthamund]]. Byl to mírnější panovník než jeho předchůdce, nepronásledoval katolíky, s [[Byzantská říše|byzantskou říší]] vycházel lépe. Po jeho smrti v roce [[496]] nastoupil [[Thrasamund]], jeho bratr. Tehdy katolická církev nabírala na síle a na jihu říše povstali [[Berbeři]]. Thrasamund byl poražen a krize se nadále prohlubovala; roku [[523]] zemřel. Král [[Hilderich]] ([[523]]–[[530]]), synovec neblaze proslulého Geisericha, po prudkém zhoršení dosavadních spojeneckých vztahů s Goty v Itálii (měl za manželku sestru gotského krále Theodoricha Velikého) nasadil probyzantský kurs své zahraniční politiky. Po vnitřních náboženských (podporou neariánských křesťanských kultů) a politických sporech byl roku 530 při palácovém převratu sesazen, uvězněn a vandalským králem se stal jeho synovec [[Gelimer]]. Uvěznění Hildericha se tak stalo vítanou záminkou vojenského zásahu Byzance na Západě pod velením proslulého Belisaria
Po bitvě otevřelo [[Kartágo]], opuštěné vandalskou posádkou, Belisariovi brány jako svému osvoboditeli. Králův bratr Zaza v této době vítězně ukončil tažení na Sardinii a poslal zprávu lodí do Kartága. Tedy přímo Belisariovi do rukou a ač dosavadní vojenská neschopnost Vandalů, zejména krále Gelimera, budila v [[Belisar]]iově štábu pochyby, zda nejde o rafinovaný trik, mající byzantské vojsko vlákat někam do pasti a zcela rozdrtit, Belisarius pevně věřil, že Vandalové již válku neodvratně prohráli. Zbývající vandalské síly uprchlé z bitvy u
Po marném pokusu uniknout po moři do [[Hispánie]], kde doufal nalézt útočiště, se vandalský král uchýlil do vnitrozemí k divokým maurským kmenům, které byly v tradiční opozici proti všem dobyvatelům severní Afriky, kteří se zde za staletí vystřídali, a podplatil je. Králův příklad v táboře před Kartágem bleskově následovali jeho generálové a s nimi záhy prchala celá vandalská armáda. Tisíce prchajících a porůznu se skrývajících Vandalů bylo poté v širokém okolí jímáno a odváděno v poutech do Kartága.
Řádek 30:
Vandalové se projevili jako velice talentovaní sběratelé zlata a pokladů obecně. Kromě velikého množství zlata a šperků získaných v samotném Kartágu, včetně zvlášť uskladněné ohromné kořisti z Vandaly vydrancovaného Říma, čekaly na vítěze ve vandalském táboře další truhly peněz a cenností. Vandalové v táboře zanechali nejen své otroky a služebnictvo, ale i vlastní ženy a děti. Každý z Belisariových vojáků se stal rázem velikým boháčem. Navíc pro každého byl k dispozici v Kartágu či v jeho zahradních předměstích alespoň dům, ne-li palác opuštěný svými vandalskými majiteli. Belisariovi se okamžitě po těchto událostech bez boje poddala další města v Africe.
Obyvatelstvo převážně nevandalského původu neželelo zhroucení vandalské moci a všude se opakovala situace z Kartága po bitvě u
Vandalové neznali písemnictví a nic se po nich nedochovalo, konec jejich říše znamenal také zánik tohoto germánského [[etnikum|etnika]].
|