Wikipedie

Jihočínské moře: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
Singapore United Morning Post
rv 3 verzí, neencyklopedický styl, neozdrojované info
Řádek 35:
 
{{Pahýl}}
'''Číńský velvyslanec ve Velké Británii pan LIU Xiaomin představil fakty ke sporu v Jihočínském moři'''
 
'''1. O historických faktech'''
 
Čína objevila ostrovy v Jihočínském moři jako první .
 
Některé země se pokoušejí nárokovat si některé z ostrovů na základě „předchozího vlastnictví“.
 
Snaží se uniknout své ilegální okupaci tím, že na ostrovy odkazují jako na „terra Nullius“. Ve skutečnosti se Číňané v Jihočínském moři věnovali rozsáhlým a častým mořeplavebným a rybolovným aktivitám již okolo roku 200 př.n.l. Existují jasné důkazy, že Jihočínské moře bylo Čínou již od dávných dob využíváno jako důležitá dopravní trasa. Z toho vyplývá, že díky častým plavbám byli Číňané první, kdo ostrovy v Jihočínském moři objevili.
 
Marwyn Samuels je známý svými studiemi na téma Jihočínské moře. V 80. letech 20. století napsal knihu „Soutěž o Jihočínské moře“. V této knize píše:
 
„Cestou, doslova i obrazně, pomohlo Jihočínské moře a jeho ostrovy utvářet zeměpisné učení čínského světového řádu.“
 
Za druhé, Čína jako první ostrovy v Jihočínském moři pojmenovala.
 
Dnes jsou ostrovy Nansha v Jihočínském moři na Západě nazývány Spratlyho ostrovy. Tento název pochází od britského námořního kapitána Richarda Spratlyho, který se domníval, že to v roce 1843 byl on, kdo ostrovy „objevil“ a „pojmenoval“. Ale ve skutečnosti Číňané začali ostrovy nazývat Nansha již cca. 2000 let před ním.
 
V čínských historických záznamech nejrůznějšího druhu starých i více než 2000 let je Jihočínské moře známé jako „Zhang Hai“ neboli „Stoupající moře“ a ostrovy, útesy, mělčiny a písky jako „Qi Tou“ neboli „Rozeklané vrcholy“. V historických dokumentech dynastií následujících po dynastii Han jsou jasně zaznamenané staré názvy odkazující na dnešní ostrovy Xisha, Nansha a jednotlivé ostrovy v souostrovích.
 
Během dynastie Ming a Qing ve 14. až 20. století byla čínskými rybáři sestavena oblíbená plavební příručka nazvaná Geng Lu Bu. V této knize jsou zaznamenány názvy desítek ostrovů v Jihočínském moři včetně těch v souostroví Nansha. Mnoho z těchto názvů bylo obecně přijato a jsou používány mezinárodní komunitou mořeplavců až dodnes.
 
Za třetí, Čína jako první vykonávala správní jurisdikci nad Jihočínským mořem.
 
Od čínské dynastie Tang před cca. 1200 lety vykonávaly po sobě jdoucí čínské vlády jurisdikci nad Jihočínským mořem. Toto zahrnovalo ostrovy a vody kolem nich. Svrchovanost Číny byla zavedena administrativním zřízením, námořními hlídkami, využitím a správou tamních zdrojů.
 
V 10. století během čínské dynastie Song uváděly místní kroniky výslovně, že ostrovy v Jihočínském moři byly pod správní jurisdikcí Qiongzhou, což je dnešní provincie Hainan.
 
V roce 1279 bylo zaznamenáno, že slavný čínský astronom Guo Shoujing cestoval do oblasti Jihočínského moře, kde budoval pozorovací zařízení. Vlády dynastií Ming i Qing umístily Jihočínské moře pod dohled námořních hlídek.
 
Za čtvrté, Čína je také první zemí, která ostrovy v Jihočínském moři využívala.
 
Po staletí se Číňané zapojovali do rybolovu, pěstování a dalších aktivit na ostrovech a v okolních vodách. Pozůstatky tohoto kontinuálního osídlení je možné vidět na archeologických důkazech, jež se nacházejí na mnoha ostrovech. Skutečnost, že na ostrovech Nansha žili jen Číňané, je jasně zaznamenána v knize nazvané The China Sea Pilot vydané v roce 1868 Britským námořnictvem.
 
Výše uvedená čtyři „poprvé“ jsou založena na podstatných a konkrétních historických důkazech. Svědčí o skutečnosti, že ostrovy v Jihočínském moři jsou již dlouho čínským územím pod kontinuální, mírovou a efektivní správou.
 
Mezinárodní společenství do 70. let 20. století obecně uznávalo, že ostrovy v Jihočínském moři patří Číně. Uvedu dva příklady:
 
• V roce 1883 poslalo Německo vojenská plavidla na průzkum k ostrovům Xisha a Nansha. Vláda provincie Guangdong proti postupu Německa vznesla protest  s odvoláním na čínskou svrchovanost. Německo muselo zastavit průzkum a své mužstvo stáhlo.
 
• V roce 1958 vydala čínská vláda prohlášení o teritoriálních vodách vztahující se na celé čínské území včetně ostrovů Xisha, Nansha a dalších ostrovů v Jihočínském moři. Tehdejší předseda vlády Vietnamu Phạm Văn Đồng poslal nótu pro čínského premiéra Zhou Enlaie, která výslovně uznává, že Xisha a Nansha patří Číně.
 
O tom, kdo vlastní tyto ostrovy v Jihočínském moři, hovoří historie sama za sebe.
 
'''2. Jak vznikly spory?'''
 
Od 70. let 20. století se některé země pokusily uplatnit nárok na přírodní zdroje v Jihočínském moři. V této době si některé národy začaly dělat územní nároky. Vietnam a Filipíny vysílaly vojenské jednotky a ilegálně okupovaly některé z ostrovů. Takto začaly spory. Dodnes okupoval Vietnam 29 ostrovů, Filipíny osm a Malajsie pět.
 
V roce 1982 byla po devíti letech vyjednávání uzavřena Úmluva OSN o mořském právu (dále: Úmluva). S tímto vývojem námořního právního systému v 80. letech vznášely země okolo Jihočínského moře postupně další nároky.  Tyto byly založeny na dohodách Úmluvy, které zahrnují výlučné ekonomické zóny, kontinentální šelf a další námořní práva a zájmy. Takové překrývající se nároky v některých případech vyvolaly spory o námořní vymezení. Toto způsobilo další komplikace v otázce Jihočínského moře.
 
Je zřejmé, že ve středu otázky Jihočínského moře jsou dva spory:
 
• Jeden je teritoriální spor způsobený ilegální okupací čínského území.
 
• Druhý je spor o vymezení námořních hranic způsobený překrývajícími se nároky na námořní jurisdikci.
 
Tyto dva spory jsou vzájemně propojené a učinily záležitost velmi komplikovanou. Nicméně jedna věc je jasná: jedno jaký úhel pohledu na problematiku si vybereme, Čína nikdy nevyvolávala problémy. Právě naopak, Čína je obětí.
 
'''3. Jaká je pozice Číny a jakou Čína zastává politiku?'''
 
Čína v této záležitosti dlouhodobě zachovává vysokou míru zdrženlivosti. Ke sporům přistupujeme vždy konstruktivním a zodpovědným způsobem. Kdyby Čína nezachovávala zdrženlivost, nebylo by Jihočínské moře tím, čím je dnes.
 
Pozici Číny lze shrnout jako pět „závazků“.
 
Za prvé, Čína má silný závazek zachovat mír a stabilitu v Jihočínském moři.
 
Čína je již léta pevnou silou zajišťující a udržující regionální mír a stabilitu. Budování přátelství a partnerství bylo vždy hlavní prioritou politiky Číny vůči sousedním zemím.
 
Čínský národ je mírumilovný. Kromě toho pro rozvoj Číny je potřeba mírové prostředí. Mír a stabilita během posledních tří desetiletí umožnily Číně provádět industrializaci takovou rychlostí a v takovém měřítku, jež nemají v lidské historii obdoby. Tento pokrok Číny lze z velké části připsat mírovému a stabilnímu prostředí v jejím sousedství i dále. Tudíž Čína by byla posledním, kdo by si přál vidět nestabilitu v Jihočínském moři. To znamená, že Čína by byla prvním, kdo by byl proti konfliktům v Jihočínském moři.
 
Za druhé,  Čína má silný závazek řešit spory mírově prostřednictvím přátelských konzultací a vyjednávání.
 
Definitivní řešení územních sporů, bez ohledu na jejich mechanismy nebo procesy, musí být dohodnuta mezi přímo zúčastněnými stranami. Aby takové řešení bylo zásadní a trvalé, musí být dialog založen na vyjednávání na stejné úrovni. Vyjednávání a konzultace jsou nejefektivnějším způsobem řešení sporů. To proto, že dokážou do nejvyšší míry odrážet zásadu svrchované rovnosti a vůli a přání zúčastněných stran.
 
Od založení Čínské lidové republiky v roce 1949 jsme podepsali hraniční smlouvy s dvanácti ze čtrnácti našich sousedů na pevnině. Tyto smlouvy se týkaly více než 20 tisíc kilometrů hranic. Většina ze sousedů jsou středně velké nebo malé státy, ale žádný z nich si nikdy nestěžoval na přístup Číny při vyjednávání. Toto jsou příklady, jak Čína vyřešila spory prostřednictvím přímých vyjednávání s jinými zeměmi bezprostředně zapojenými do sporů.
 
Spory v Jihočínském moři nemusí být výjimkou. Zkušenost ukazuje, že pouze vyjednávání a konzultace mohou pomoci zúčastněným stranám neustále budovat vzájemnou důvěru, řešit problémy, zmenšovat rozdíly a pokračovat ve spolupráci. Vyjednávání a konzultace jsou nejrealističtějším a nejefektivnějším přístupem k otázce Jihočínského moře.
 
Za třetí, Čína má silný závazek řešit spory na základě pravidel.
 
Čína a země ASEAN v roce 2002 podepsaly Deklaraci o chování stran v Jihočínském moři a nyní úzce spolupracují na Kodexu chování v Jihočínském moři. Od zahájení konzultací Kodexu již bylo dosaženo velkého pokroku.
 
Čína a země ASEAN aktivně pracují na vytvoření "Platformy horké linky vyšších úředníků“pro řešení mimořádných událostí na moři a „Horké linky pro komunikaci od bodu k bodu“   pro pátrací a záchranné akce.  Všechny strany se také dohodly na stanovení „Preventivních opatření k řízení rizik na moři“, která budou sloužit jako dočasná opatření před konečným uzavřením Kodexu. Události v průběhu let ověřily účinnost řešení sporů na základě pravidel.
 
Za čtvrté, Čína má silný závazek zachovávat svobodu plavby a přeletu.
 
Čína je největším pobřežním státem v oblasti Jihočínského moře. Převážná většina jejích dodávek energie a obchodu přichází skrz Jihočínské moře. To znamená, že Čína má více než jakákoli jiná země zájem na svobodě plavby a přeletu v Jihočínském moři.
 
Svoboda plavby se v poslední době stala horkým tématem. Někteří lidé hovoří o „ochraně svobody plavby“. To vytváří nebezpečné nedorozumění, neboť to naznačuje, že bezpečnost a ochrana lodí proplouvajících oblastí jsou bezprostředně ohroženy. Ve skutečnosti každý rok proplouvá Jihočínským mořem více než 100 tisíc plavidel. Žádné z nich se nikdy nedostalo do problému se svobodou plavby.
 
Kdyby v Jihočínském moři existovala skutečná hrozba pro námořní dopravu, tak by to okamžitě vedlo ke skokovému zvýšení pojistných sazeb pro dopravu. Toto se nestalo. Tisková agentura Reuters v lednu informovala, že se neobjevily žádné známky dopadu na obchodní dopravu v Jihočínském moři. Reportáž dále uvedla, že v tomto oboru vlivný Lloyd’s Joint War Committee nezařadil oblast Jihočínského moře mezi oblasti s vysokým rizikem. To znamená, že pojišťovatelé neúčtují dodatečné pojistné pro plavidla provozovaná v tomto regionu.
 
Obchodníci a především pojišťovatelé jsou nejcitlivější vůči rizikům. Přesto ještě nepocítili žádnou hrozbu pro svobodu plavby v Jihočínském moři. Toto mě přivádí k podivu, jakou „svobodu plavby“ někteří lidé tak touží chránit.
 
Faktem je, že „svoboda plavby“ byla v poslední době použita Spojenými státy jako záminka k procvičení jejich vojenských sil v Jihočínském moři. Spojené státy posílají vojenské letouny a válečné lodě na průzkumy v okolních vodách a ve vzdušném prostoru ostrovů a útesů Číny. Tyto nebezpečné akce zvýšily napětí a představují hrozbu pro suverenitu a bezpečnost Číny.
 
Například USS William P. Lawrence, torpédoborec s řízenými střelami, se ilegálně plavil vodami poblíž čínských ostrovů Nansha. Plavidlo manévrovalo bez povolení čínské vlády ve svrchovaných vodách Číny.
 
Akce jako tato nemohou být považovány za ochranu „svobody plavby“. Jsou manifestací nadřazené vojenské síly a uplatňováním námořní dominance. Tyto akce představují největší hrozbu pro skutečnou svobodu plavby a mír a stabilitu v Jihočínském moři.
 
Doufám, že ti, kteří tvrdí, že se starají o svobodu plavby a přeletu, budou jednat v přísném souladu s mezinárodním právem a respektovat suverenitu a bezpečnost pobřežního státu.
 
Činy Spojených států by měly být vždy posuzovány podle jejich přístupu k mezinárodnímu právu. Pokud by Spojené státy měly vážně respektovaly námořní právo, pak by podepsaly UNCLOS. Čína podepsala UNCLOS stejně jako většina dalších členských zemí OSN.
 
Dodržování mezinárodního práva a mírový dialog o sporech má zásadní význam pro stabilitu a mír v Jihočínském moři.
 
Vojenské provokace a zastrašování ve jménu „svobody plavby“ jsou velmi nebezpečné. Takové akce přímo přímo narušují regionální mír a stabilitu.
 
Za páté, Čína má silný závazek provádět spolupráci, která vede k oboustrannému zisku. Čína si cení přátelské a kooperativní vztahy se svými sousedy. Učinili jsme iniciativu vyzvat všechny zúčastněné strany, aby "daly stranou rozdíly a podílely se na společném vývoji" v Jihočínském moři. To poskytuje užitečný přístup k řešení tohoto problému. A je to přístup, který bere v úvahu zájmy všech zúčastněných stran. Abychom to uvedli do praxe, zapojila se Čína do řady iniciativ spolupráce s příslušnými zeměmi.
 
V roce 2005 ropné společnosti z Číny, Vietnamu a na Filipínách podepsaly "Smlouvu o společných mořských seismických projektech v některých oblastech Jihočínského moře", což představovalo snahu o společné využití ropy a zemního plynu v Jihočínském moři.
 
V roce 2011 Čína oznámila založení Fondu námořní spolupráce mezi Čínou a zeměmi ASEAN o celkovém objemu tří miliard juanů neboli více než 300 milionů liber. Fond byl založen k financování projektů námořní spolupráce.
 
Před dvěma lety Čína předložila iniciativu Námořní Hedvábná stezka 21. století. Tímto demonstrovala vzájemné výhody pro země ASEAN, když se stanou regionálními centry rozvoje. Tato opatření a iniciativy jsou důkazem čínské snahy a dobré víry při vyhledávání další a hlubší námořní spolupráce se svými sousedy.
 
Výše uvedených pět "závazků" představuje pozici Číny ve vztahu k Jihočínskému moři. Prokazují upřímnost Číny ve snaze o:
 
• řešení problémů,
 
• zajištění regionálního míru a stability
 
• a podporu společného rozvoje v sousedství Číny.
 
'''4. V poslední době se v souvislosti s Jihočínským mořem vyskytla celá řada horkých témat. Podělím se s Vámi o názory na ně.'''
 
První z nich je téma "arbitráže"
 
Iniciativa obrátit se na arbitrážní tribunál vzešla jednostranně od Filipín. Mnoho zpráv médií vytváří nedorozumění tím, že nevysvětlují jasně tuto okolnost týkající se "arbitráže".
 
Zásadním bodem je to, že tribunál není stálý rozhodčí orgán ani soud.
 
Jakákoliv arbitráž může fungovat jen za aktivní účasti a souhlasu obou stran. Dalším kritickým bodem je, že Čína odmítla účastnit se arbitráže. Od samého začátku, kdy se Filipíny obrátily k arbitráži, dávala Čína jasně najevo, že se nejedná o přijatelný způsob pro vyřešení sporu.
 
Některá média a politici nyní vyzdvihují téma arbitráže a přitom chybně uvádějí tato tvrzení:
 
• Pokud Čína nepřijme rozhodnutí rozhodčí poroty, bude porušovat mezinárodní právo.
 
• Toto by bylo vnímáno jako "porušení mezinárodního práva" a "podkopávání mezinárodního systému založeného na pravidlech ".
 
To je velký omyl.
 
Odmítnutí arbitráže Čínou a její neúčast na rozhodčím procesu je projevem uplatňování jejích zákonných práv podle mezinárodního práva.
 
Naopak to jsou Filipíny, kdo si zahrává s právními a morálními limity mezinárodního společenství, protože arbitráž je zcela nerozumná, nespravedlivá a nezákonná.
 
Můj druhý bod k rozhodčímu řízení je to, že je nerozumné.
 
Není rozumné, protože Filipíny šly proti svému závazku vůči Číně a dalším zemím ASEAN. Dovolte mi stručně shrnout logiku tohoto tvrzení. Čína a Filipíny již před dlouhou dobou uzavřely množství dvoustranných dohod o řešení sporů prostřednictvím dvoustranných jednání. V Prohlášení o chování uzavřeném mezi Čínou a Filipínami a dalšími zeměmi ASEAN je jasně stanoveno, že "zúčastněné strany se zavazují řešit své územní a jurisdikční spory mírovými prostředky".
 
V roce 2011 vydaly Filipíny společné prohlášení s Čínou, kterým znovu potvrdily svůj závazek k vyjednávání a konzultacím. Nicméně o rok později od svého jasně napsaného závazku ustoupily. Bez toho, aby Čínu informovaly nebo dokonce požádaly o její souhlas, iniciovaly Filipíny jednostranně arbitráž proti Číně. "Pacta sunt servanda" je základním pravidlem v mezinárodních vztazích. To je spodní hranice morálky, kterou každá země musí přísně dodržovat. Zjednodušeně řečeno, Filipíny porušily svá slova a své činy.
 
Další bod se týká toho, že arbitráž je nespravedlivá.
 
Je nespravedlivá, protože ostrovy v arbitráži jsou odedávna svrchovaným vlastnictvím Číny. Filipíny svou činností okrádají svého souseda a žádají soud, aby o vlastnictví kořisti rozhodl v jeho prospěch. Toto by nemělo připadat rozumné nikomu na světě.
 
Arbitráž je nezákonná ze tří zjevných důvodů:
 
Za prvé, Úmluva stanovuje, že smluvní státy mají právo urovnávat spory jakýmikoli mírovými prostředky podle vlastní volby. Výše uvedená arbitráž byla vynucena jednostranně Filipínami, které nežádaly souhlas Číny. To porušuje legitimní právo Číny v rámci mezinárodního práva.
 
Za druhé, v Úmluvě je dále uvedeno:
 
"Pokud se smluvní strany dohodly usilovat o urovnání sporu mírovými prostředky podle své vlastní volby, postupy (arbitráže) platí pouze tehdy, pokud prostřednictvím takových prostředků nebylo dosaženo urovnání sporu a dohoda mezi stranami sporu nevylučuje jakýkoli další postup. "
 
Čína byla vždy otevřená bilaterálním prostředkům a bilaterální prostředky mezi Čínou a Filipínami zcela zřejmě nebyly vyčerpány.
 
Za třetí, v Úmluvě je uvedeno:
 
"Vznikne-li mezi smluvními státy spor týkající se výkladu nebo provádění této Úmluvy, přistoupí strany sporu urychleně k výměně názorů ohledně vypořádání závazku pomocí vyjednávání nebo jinými pokojnými prostředky."
 
Nicméně, Filipíny s Čínou nikdy žádné konzultace s Čínou neuskutečnily. Jejich jednostranné zahájení arbitráže je zjevné porušení zákona.
 
Pro pořádek je třeba také poznamenat, že jak Čína, tak Filipíny podepsaly a ratifikovaly Úmluvu. Ve srovnání s tím, co udělaly Filipíny, Čína skutečně implementuje a prosazuje mezinárodní právo.
 
Patnáct podání zaslaných Filipínami se týká územní svrchovanosti a vymezení námořních hranic. UNCLOS nemá pravomoc v otázkách týkajících se suverenity.
 
Pokud jde o vymezování námořních hranic, Čína učinila v roce 2006 prohlášení v souladu s článkem 298 Úmluvy. Tímto velmi jasně dala najevo, že spory o námořní vymezení  vylučuje z nucené arbitráže. Takže Čína využila svých legitimních práv přiznaných Úmluvou. Postup Číny je v souladu s mezinárodním právem.
 
Je třeba poznamenat, že více než 30 dalších zemí včetně Velké Británie učinilo podobná prohlášení na stejném principu vyloučení. Tato prohlášení tvoří nedílnou součást Úmluvy. Je třeba zvážit rozumné a legitimní požadavky a zájmy těchto zemí. Pokud by se případ arbitráže Filipín stal obyčejem, který je dodržován, pak by každá z těchto 30 zemí mohla být vtažena do arbitráže bez předchozího upozornění. To by vážně poškodilo suverenitu států, mezinárodní řád a důstojnost a autoritu mezinárodního práva.
 
V médiích se objevily spekulace, že tribunál brzy vynese veřejnou zprávu o takzvané "arbitráži" vyvolané Filipínami.
 
Čína se neskrývá před jakýmkoli výsledkem. Čína je při dodržování mezinárodního práva zcela konzistentní. Co Čína odmítá činit je účastnit se, akceptovat, uznávat nebo implementovat jakoukoli arbitráž, která není legitimní v rámci mezinárodního práva.
 
Tribunál riskuje ohrožení své autority a legitimity. Vytvořil situaci, ve které je arbitráž zjevně nerozumná, nespravedlivá a nezákonná, a přesto rozhodl pokračovat v arbitráži za pouze účasti Filipín. To vyvolává vážné znepokojení nad nestranností a legitimitou tribunálu a také zpochybňuje politickou pozornost za touto arbitráží. Arbitráž je ve své podstatě politická iniciativa pod rouškou zákona. Čína nikdy nebude akceptovat žádný výsledek, který přijde od soudu.
 
Ačkoli Čína odmítá arbitráž, dveře pro bilaterální jednání zůstávají otevřené. Čína a Filipíny jsou blízcí sousedé. Čínský a filipínský národ mají dlouhou tradici přátelských vazeb. Na Filipínách byl právě zvolen nový prezident. Doufáme, že nová Filipínská vláda bude spolupracovat s Čínou na řádném urovnání neshod a přivede situaci v Jihočínském moři zpět na řádnou cestu podle zásad stanovených Úmluvou o mořském právu a mezinárodního práva.
 
Dalším problémem je výstavba na čínských ostrovech v Jihočínském moři.
 
Výstavba na některých ostrovech Nansha začala před několika lety. Výsledky výstavby zlepší životní podmínky na ostrovech a budou sloužit hlavně civilním účelům. Toto zahrnuje poskytování nezbytných a nouzových veřejných služeb Číně a dalším zemím v regionu i mimo něj. Mezi budovaná zařízení patří majáky, zařízení pro námořní komunikaci, pátrací a záchranná zařízení a zdravotní střediska. Tato zařízení umožní Číně, aby lépe plnila svou mezinárodní odpovědnost a své povinnosti, jako jsou námořní pátrací a záchranné akce, předcházení katastrofám a pomoc při nich, námořní vědecký výzkum, meteorologická pozorování, eko-environmentální ochrana, bezpečnost plavby a rybářské služby.
 
V oblasti jsou rozmístěna nezbytná obranná zařízení podle čínských bezpečnostních hodnocení. Takové rozmístění Čínou na vlastních ostrovech spadá do práva na vlastní ochranu, které podle mezinárodního práva náleží každému suverénnímu státu.
 
V lednu 2016 uvedla agentura Reuters, že "někteří přepravci věří, že větší čínská přítomnost by mohla skutečně zlepšit bezpečnost."
 
Zpráva Reuters citovala majitele lodí, kteří uváděli, že „pokud by Čína na (sporné) ostrovy umísťovala pátrací a záchranná zařízení, pak by se mohla zrychlit doba odezvy, což zlepšuje šance na záchranu a přežití."
 
Výše jsem popsal zásadní důležitost pro bezpečnost mezinárodního obchodu a svobodu plavby v Jihočínském moři. Rozumní pozorovatelé by pak tleskali investicím a akcím Číny, které zvyšují bezpečnost této zásadní mezinárodní tepny.
 
Někteří lidé si nicméně stěžují na rychlost a rozsah výstavby. Těmto lidem chci připomenout, že rozsah a rychlost nejsou měřítkem dobra a zla. Rozsah a rychlost budování odpovídá mezinárodní odpovědnosti Číny v Jihočínském moři. Proč by Čína měla sedět s rukama v klíně a nedělat správné věci jen kvůli své velikosti?
 
Někteří jiní obviňují Čínu ze "změny statu quo". Chtěl bych se zeptat, co je to "status quo"?
 
Čínská výstavba probíhá na vlastních ostrovech. Čína nemění žádné "status quo".
 
Třetím problémem je takzvaná "militarizace" v Jihočínském moři.
 
„Militarizace" je v poslední době přehnaně zdůrazňována a Spojené státy křičí nejhlasitěji. Není však těžké zjistit, kdo "militarizuje" Jihočínské moře.
 
Více než polovina vojenských sil USA je rozmístěna v asijsko-pacifické oblasti. Přitom se jedná o oblast, která je po mnoho let do značné míry klidná a stabilní.
 
Kromě této obrovské vojenské síly se USA spolu se svými spojenci v regionu často vojensky procvičují. To je vidět na provádění značně zaměřených armádních cvičení. Dále tu jsou vojenská letadla a válečné lodě na průzkumech v okolních vodách a vzdušném prostoru čínských ostrovů a útesů. Jsou to právě tyto provokativní a nepřátelské akce, jež vedly ke zvýšení napětí v Jihočínském moři. Tyto akce vyslaly špatné signály Filipínám a jiným, kteří na svých nelegálně obsazených ostrovech nezodpovědně rozmístili vojenská zařízení.
 
Odpověď na otázku, kdo "militarizuje" Jihočínské moře, je tak zcela zřejmá.
 
'''5. I přes složitost a citlivost sporu v Jihočínském moři si tento region udržuje celkovou stabilitu díky společnému úsilí Číny a jejích sousedů.'''
 
Čína bude spolu se svou rostoucí silou také stále více přispívat ke stabilitě a prosperitě regionu Jihočínského moře. Jak jednou řekl prezident Xi Jinping, Čína usiluje o námořní moc pomocí míru, rozvoje a všestranně výhodné spolupráce.
 
Čeho Čína dodnes dosáhla, může být z velké části připisováno její cestě mírového rozvoje. A Čína se této cesty bude držet.
 
Při pohledu do budoucnosti:
 
• Čína je sebevědomá a schopná řešit spory prostřednictvím vyjednávání a konzultací.
 
• Čína projevuje konzistentní závazek k dodržování mezinárodního práva.
 
• Čína nepřetržitě zajišťuje mír a stabilitu v Jihočínském moři prostřednictvím spolupráce.
 
• Čína je připravena spolu s ostatními zeměmi vytvořit mírové řešení.
 
• A na Čínu se lze vždy spolehnout, že z Jihočínského moře udělá moře míru, moře přátelství a moře spolupráce.
 
'''V poslední době se objevily zprávy, že arbitrážní tribunál  zřejmě již brzy vynese definitivní výrok v případu Filipínami jednostranně navržené arbitráže o Jihočínském moři.'''
 
Výsledky arbitráže jsou napjatě očekávány, stejně jako to, jak na ně bude nahlížet čínská vláda a co v této souvislosti podnikne. Ve skutečnosti se však čínská vláda při různých příležitostech opakovaně vyjádřila, že jelikož arbitrážní tribunál zcela jasně nemá pravomoc rozhodovat v této věci, tak ani rozhodnutí instituce bez příslušných pravomocí samozřejmě nemá žádný právní účinek a neexistuje zde žádný problém týkající se jeho uznání a vymáhání.
 
Velkou pozornost vzbuzuje otázka, zda tato pozice Číny je v souladu s mezinárodním právem. Dnes tedy tuto situaci více rozebereme z pohledu mezinárodního práva. Mnohým z Vás přítomných se hovor o právních otázkách může zdát poněkud nudný, ale protože arbitráž je právní otázkou, je potřeba věnovat se jí v odbornějším duchu.
 
Předtím, než bude prostor pro otázky, mi prosím dovolte udělat obecný úvod.
 
Nejdříve se podívejme na to, jakým záležitostem se vlastně může věnovat arbitrážní tribunál. Jak všichni víme, „mírové řešení mezinárodních sporů“ je důležitou zásadou mezinárodního práva, ale pro mírové řešení sporů existuje mnoho různých způsobů a nucená arbitráž  je jen jednou novou procedurou, která byla zavedena Úmluvou OSN o mořském právu. Tato procedura je v porovnání s vyjednáváním nebo konzultacemi podružnou a doplňkovou metodou. Její uplatnění je podmíněné a jednoduše řečeno k ní musí být splněny nejméně čtyři podmínky:
 
'''Za prvé, může být uplatněna jen k řešení sporů týkajících se způsobů interpretace a užití Úmluvy OSN o mořském právu. Pokud daná záležitost přesahuje rámec Úmluvy, není možno uplatnit nucenou arbitráž. To také znamená, že otázky územní suverenity nespadají do rámce upravovaného Úmluvou, samozřejmě není možné v těchto sporech požádat o nucenou arbitráž a arbitrážní tribunál v nich nemá pravomoc.'''
 
'''Za druhé, pokud se daný spor týká námořních hranic, historických zátok nebo historického vlastnictví , vojenských aktivit nebo aktivit vymáhání práva, mají signatářské státy právo učinit prohlášení, že neakceptují nucenou arbitráž. Toto vyloučení je pro ostatní signatářské země právně závazné, u výše uvedených sporů vyloučených jednou zemí nesmí ostatní země požádat o arbitráž a arbitrážní tribunál zde také nemá pravomoc.'''
 
'''Za třetí, pokud si dotyčné strany samy zvolí jiný způsob řešení daného sporu, nemá se přistupovat k arbitráži a arbitrážní tribunál zde nemá pravomoc.'''
 
'''Za čtvrté, v průběhu si dotyčné strany musí nejdříve povinně vyměnit názory na způsob řešení sporu. Pokud dotyčné strany nesplnily povinnost výměny názorů, nemá se přistupovat k nucené arbitráži a arbitrážní tribunál zde také nemá pravomoc.'''
 
Čtyři výše uvedené podmínky představují „čtyři prahy“ pro signatářské země k podání žádosti o arbitráž a pro arbitrážní tribunál k nabytí pravomocí. Jedná se o balíček vyvážených ustanovení, kterým je nutné všestranně a celkově porozumět a aplikovat je.
 
Když se bavíme o mezinárodním právu, je potřeba nejdříve vědět, co je to mezinárodní právo. Mezinárodní právo je právě to, o čem jsem hovořil/-a před chvílí. Pojďme podle výše uvedených podmínek zvážit Filipínami jednostranně navrženou arbitráž. Není složité vidět, že arbitráž iniciovaná Filipínami z pohledu mezinárodního práva znamená nejméně „čtyři porušení“.
 
Za prvé, podstatou arbitráže iniciované Filipínami je spor o územní svrchovanost nad částí ostrovů a útesů v Jihočínském moři, což přesahuje rámec aplikace Úmluvy; za druhé, i kdyby daná záležitost náležela do výkladu a aplikace Úmluvy, tvoří nedělitelnou součást vymezení námořních hranic, které Čína v roce 2006 svým prohlášením vyloučila z možnosti požádat o arbitráž; za třetí, Čína a Filipíny dosáhly dohody o řešení sporu v Jihočínském moři prostřednictvím vyjednávání, a Filipíny tak nemají právo jednostranně žádat o arbitráž; za čtvrté, Filipíny nesplnily povinnost vyměnit si s Čínou názor na způsob řešení sporu.
 
Stručně řečeno, žádost o arbitráž ze strany Filipín představuje typický případ zneužívání nucené arbitráže podle Úmluvy. Právě z výše uvedených důvodů neměl tento arbitrážní tribunál od samého začátku existovat. V roce 2014 zveřejnila čínská vláda poziční dokument, v němž z pohledu mezinárodního práva podrobně vyjasnila, proč arbitrážní tribunál nemá pravomoc rozhodovat o tomto případu. Znovu se k němu vrátit a přečíst si jej určitě nebude na škodu.
 
Arbitrážní tribunál ovšem nezaujal objektivní a korektní postoj, nýbrž nesprávně vyložil ustanovení Úmluvy a všemožně vycházel vstříc požadavkům filipínské strany, porušil svou základní povinnost odvozovat své pravomoci na základě faktů a práva a v otázce pravomocí učinil velmi nepřesvědčivý verdikt. Takový verdikt je z mezinárodního práva neplatný. Od instituce, která nemá žádnou pravomoc a od samého začátku neměla vzniknout a existovat, představují jakékoliv připomínky k předmětu arbitráže maximálně jen názor těchto několika osob, nemají však žádný právní účinek, nemluvě o takzvaném problému uznávání a vymáhání.
 
K tzv. „devíti čárkované linii“  neboli čárkované linii Číny v Jihočínském moři chci zdůraznit, že svrchovanost Číny v Jihočínském moři a s tím související práva se formovaly dlouhodobě v průběhu dějin a přecházely z předchozích vlád na následující.
 
Čína na oficiálně zveřejněné mapě zaznačila čárkovanou linii v Jihočínském moři již v roce 1948. Toto zakreslení potvrzuje, že Čína si suverenitu nad Jihočínským mořem zformovala už v minulosti a nejedná se tedy vůbec o vytváření nových práv. Po poměrně dlouhou dobu k tomuto žádná země nevznesla námitky a dokonce i mnohé další země zaznačovaly tuto linii na svých oficiálních mapách.
 
V posledních letech některé země čárkovanou linii v Jihočínském moři napadají. Jejich skutečným úmyslem je zakrýt územní spor a spor o námořní hranice, pokusit se využít tohoto k popření svrchovanosti Číny nad ostrovy v Jihočínském moři a přilehlými vodami a zakrýt skutečnost, že ilegálně okupují části čínských ostrovů a útesů Nansha.
 
Zpátky k arbitráži, Filipíny požadují, aby arbitrážní tribunál určil, jestli Čína rozsahem námořních práv, který zastává v Jihočínském moři, nepřekračuje ustanovení Úmluvy. Stejně jako u výše uvedeného musí i tato otázka především posuzovat územní svrchovanost Číny v Jihočínském moři, protože podle mezinárodního práva je územní suverenita státu základem jeho námořních práv. Pokud není jistá suverenita Číny nad ostrovy a útesy v Jihočínském moři, není možné ani určit, jaká může Čína v Jihočínském moři podle Úmluvy zastávat námořní práva, a samozřejmě už vůbec není možné posoudit, zda Čína svým postojem týkajícím se námořních práv v Jihočínském moři nepřesahuje rozsah povolený Úmluvou.
 
Na druhou stranu je potřeba si také uvědomit, že čárkovaná linie v Jihočínském moři je mnohem starší než Úmluva a Úmluva též není celkovým úhrnem mezinárodního mořského práva. Jedno z jaké perspektivy, arbitrážní tribunál vůči čárkované linii nemá pravomoc. Pokud jde o otázky vyjednávání, znovu opakujeme naše přání, aby všechny zúčastněné strany vyřešily náš spor na základě respektu k historickým faktům a mezinárodnímu právu prostřednictvím konzultací a vyjednávání. Brána k tomuto je stále otevřená.
 
K hovoru na téma svobody plavby chci vyjasnit dva pojmy. Jedním je „svoboda plavby“, druhým je Spojenými státy praktikovaná tzv. „operace plavební svobody  neboli také „plán plavební svobody“ . Tyto dva pojmy jsou zcela odlišné a nelze je zaměňovat.
 
U svobody plavby uznávané podle mezinárodního práva, a to především u svobody plavby zemí všech zemí v Jihočínském moři, nikdy nedošlo k žádným problémům. Nikdy jsem neslyšel/-a o žádné zemi, která by v této věci obdržela stížnost a prohlásila, že jejich obchodní loď nebo společnost v Jihočínském narazila na problém týkající se svobody plavby. Namísto toho mnoho zpráv uvádí, že svoboda a bezpečnost plavby v Jihočínském moři nezaznamenávají žádné problémy a jsou plně zaručeny. Proto když dnes některé země spekulují o takzvaném problému svobody plavby v Jihočínském moři, jedná se o zcela smyšlené záležitosti.
 
„Operace plavební svobody“ podle Spojených států je však jiná otázka. Tato takzvaná „operace plavební svobody“ představuje unikátní koncept. Jedná se o jednostrannou akci, kterou Spojené státy zavedly v roce 1979 jako nesouhlasnou reakci na některá zřízení zavedená Úmluvou. Jejím účelem je zpochybnit z amerického pohledu „nadměrné“ námořní nároky ostatních zemí. Tato akce je sama o sobě porušením Úmluvy a právo porušuje přinejmenším ve dvou hlavních bodech:
 
Za prvé, tímto se usiluje o starý systém mořského práva, kde se na sousedící zóny a výlučné ekonomické zóny nahlíželo jako na „mezinárodní vody“, což odpovídá volnému moři.
 
Za druhé, tím, že svoboda plavby je považována za absolutní svobodu bez jakéhokoliv omezení, dochází k celkovému odchýlení od všech omezení svobody plavby daných Úmluvou a mezinárodním zvykovým právem, a současně toto není v souladu ani se zásadou mírového využití moře, zásadou spolupráce a zásadou dostatečného zohlednění práv dalších států.
 
Ve vodách Jihočínského moře poblíž čínských ostrovů a útesů navrhly Spojené státy tzv. „pokojné proplutí“. Ve skutečnosti víme, že podle Úmluvy má „pokojné proplutí“ specifický význam. Musí být neškodné a musí se jednat jen o průjezd. Výrazem „pokojný“ se tedy rozumí, že když lodě cizích zemí proplouvají teritoriálním mořem, nesmějí narušit mír, veřejný pořádek nebo bezpečnost pobřežní země. Co Úmluva nazývá výrazem „pokojný“, je také jasně definováno, a pokud nějaká akce může vést k vojenskému ohrožení nebo užití vojenské síly proti svrchovanosti, územní celistvosti nebo politické nezávislosti pobřežního státu, pokud se jedná o vojenské cvičení, shromažďování informací o obraně pobřežního státu nebo propagandistické jednání ovlivňující obranu nebo bezpečnost pobřežní země, zásahy do komunikačního systému pobřežní země atd., není to pokojná akce.
 
V Úmluvě není jasně stanoveno, jestli právo pokojného proplutí mají i bojová plavidla cizích zemí. Ale mnoho zemí světa požaduje, aby vstup bojových plavidel cizích zemí do jejich teritoriálních vod byl předem schválen nebo oznámen. Cílem je chránit mír a bezpečnost pobřežní země. Toto ustanovení neomezuje právo pokojného proplutí podle Úmluvy, nýbrž lépe zaručuje, že za předpokladu souladu s cíli a zásadami Úmluvy bude tohoto pokojného proplutí dosaženo.
 
Dne 6. května 2016 uspořádal ředitel Sekce pro hranice a námořní záležitosti  Ministerstva zahraničních věcí Čínské lidové republiky Ouyang Yujing tiskový briefing, během kterého představil stanovisko čínské strany ve vztahu ke sporu v Jihočínském moři a odpověděl na dotazy přítomných zástupců médií.
 
Ouyang uvedl, že v posledních letech se spor v Jihočínském moři stal jednou z významných otázek na mezinárodní scéně. Skutečným jádrem problému je územní spor vyvolaný tím, že od 70. let 20. století Filipíny a další země porušují Chartu OSN a základní normy mezinárodních vztahů a postupně ilegálně okupují část útesů čínských ostrovů Nansha (též zvané Spratlyho ostrovy) a dále problémy s vymezováním námořních hranic vzniklé při zakládání a rozvoji nového systému námořního práva.
 
Ostrovy Nansha jsou odedávna územím Číny. Čínské vlády v průběhu dějin vykonávaly jurisdikci nad ostrovy Nansha a příslušnými vodami zaváděním administrativní správy, vojenskými plavbami, správou místní produkce nebo námořními záchrannými operacemi. Za druhé světové války Japonsko poprvé podniklo invazi a okupovalo ostrovy Nansha. Po válce Čína v souladu s mezinárodním právem získala ostrovy Nansha zpět. Mezinárodní dokumenty z doby druhé světové války – Káhirská deklarace a Postupimská dohoda – také požadovaly, aby Japonsko navrátilo Číně odcizená území. Současná čínská vláda dále proklamuje suverenitu a posiluje jurisdikci prostřednictvím kompilování a úprav místních jmen, publikací map, zaváděním administrativní správy nebo vojenskou přítomností. Po celá desetiletí po válce uznávalo mnoho zemí, že ostrovy Nansha patří Číně a žádná země proti tomuto nevznesla námitky.
 
V lednu roku 2013 Filipíny jednostranně navrhly arbitráž týkající se Jihočínského moře a trvaly na jejím provedení. Čínská vláda tuto arbitráž neakceptuje a neúčastní se jí. Čína a Filipíny již prostřednictvím dvoustranných jednání při řešení příslušného sporu v Jihočínském moři dosáhly dohody a eliminovaly tak při tomto sporu mezi Čínou a Filipínami v Jihočínském moři použití povinných postupů řešení sporů podle Úmluvy OSN o mořském právu. Z tohoto důvodu arbitráž uplatňovaná na tento spor mezi Čínou a Filipínami není pravomocná. Tato arbitráž je od samého počátku nezákonná a nehledě na její výsledek ji čínská strana nebude akceptovat a neuzná její rozhodnutí.
 
Rozhodnutí arbitráže nezmění historii a skutečnost, podle nichž Čína disponuje suverenitou nad ostrovy v Jihočínském moři a přilehlými vodami, nezviklá odhodlání a vůli Číny při ochraně své suverenity a námořních práv a zájmů, neovlivní politiku a pozici Číny, která příslušné spory řeší prostřednictvím přímého vyjednávání a ochranu míru a stability v Jihočínském moři provádí společně se zeměmi tohoto regionu.
 
Čínská vláda vždy řeší spory překrývání územní suverenity s dalšími zeměmi na základě dodržování historických fakt a v souladu s mezinárodním právem prostřednictvím vyjednávání a konzultací. Od 60. let 20. století Čína prostřednictvím vyjednávání a konzultací již vyřešila hraniční spory s dvanácti pevninskými sousedními zeměmi z celkem čtrnácti a vyznačená hraniční linie již dosáhla 20 000 km, což představuje 90 % čínské suchozemské hranice. Kromě toho Čína a Vietnam prostřednictvím vyjednávání a konzultací vyznačily námořní hranici mezi oběma zeměmi v zálivu Beibu (Tonkinský záliv). Toto jsou pozoruhodné úspěchy, jichž Čína dosáhla prostřednictvím bilaterálních jednání a konzultací, a také výsledky Čínou prováděné nezávislé zahraniční politiky a zahraniční politiky přátelského sousedství, jakož i nejlepší doklady uplatňování a dodržování mezinárodního práva.
 
Zároveň Čína a deset zemí ASEAN v roce 2002 podepsaly „Deklaraci o chování stran v Jihočínském moři“. Činnost, kterou během posledních více než deseti let vykonávaly všechny strany v rámci provádění Deklarace, se setrvale pohybuje ve třech směrech - úplného implementování Deklarace, praktické spolupráce na moři a konzultací „zásad chování v Jihočínském moři“. Dochází k častým konzultacím, které přinášejí bohaté výsledky. Platforma konzultací k implementování Deklarace a „zásad“ již vedla k tomu, že všechny strany držely kontrolu nad vzájemnými rozdíly ve sporu v Jihočínském moři a otevřela hlavní kanál pro spolupráci. S každou zemí vzniklo napětí ve vzájemných vztazích jiným způsobem a za situace efektivní ochrany ze strany Číny a zemí ASEAN je v Jihočínském moři dlouhodobě zachován mír a stabilita.
 
'''Postoj Číny ke sporu v Jihočínském moři je konzistentní a jasný. Od začátku zastáváme mírové řešení sporů prostřednictvím vyjednávání a konzultací, zvládání rozepří prostřednictvím vytváření pravidel a mechanismů, dosahování vzájemné výhodnosti a společného zisku prostřednictvím otevřenosti a spolupráce a pevně chráníme svobodu plavby a přeletu v Jihočínském moři, která podle mezinárodního práva náleží všem zemím, a mír a stabilitu v této oblasti.'''
 
'''1. Agentura Reuters:''' '''Čínská vláda uvádí, že zařízení jako např. majáky, které staví na ostrovech a útesech v Jihočínském moři, jsou veřejnými službami a produkty poskytovanými mezinárodní společnosti. Uveďte prosím, zda čínská strana diskutuje o využití těchto zařízení s příslušnými zeměmi jako Vietnamem, Malajsií, Filipínami a dokonce Spojenými státy nebo Japonském? Jak by mělo mezinárodní společenství využívat tato zařízení?'''
 
Ouyang Yujing: Čínská vláda opakovaně uvedla, že účelem čínské výstavby na ostrovech a útesech v Jihočínském moři je především zlepšování životních podmínek personálu posádek umístěných v oblasti a v další řadě je to plnění mezinárodních povinností a závazků Číny včetně poskytování veřejných služeb v oblastech plavební bezpečnosti, vědy o ochraně životního prostředí, pomoci v nouzi nebo předpovědi počasí. Chci, aby bylo jasné, že dané stavební činnosti jsou záležitostmi v rámci suverenity Číny a jsou rozumné, zákonné a přiměřené. Čína jako země na pobřeží Jihočínského moře a velká země nese odpovídající mezinárodní povinnosti a závazky. Čínské budování infrastruktury a veřejné služby poskytované Čínou v této oblasti si navzájem odpovídají a v současnosti se ještě nacházejí ve fázi výstavby. Až na ostrovech a útesech budou připravené podmínky, rozvine Čína také s ostatními zeměmi spolupráci týkající se záchranných služeb, stavů nouze a ohrožení nebo ekologie.
 
Ve skutečnosti Jihočínským mořem, které je důležitou námořní cestou, proplouvá každoročně přes 100 tisíc obchodních lodí. Skutečnost, že Čína na daných ostrovech a útesech dostavěla a uvedla do provozu majáky, hraje velmi důležitou roli pro zajištění bezpečnosti plavby těchto obchodních lodí.
 
'''2. ifeng.com:''' '''V současnosti hodně západních médií podněcuje země sousedící s Jihočínským mořem, aby následovaly příklad Filipín a požádaly o arbitráž s Čínou. Je postoj čínské vlády stále ten, že arbitráž neakceptuje a neúčastní se jí?'''
 
Ouyang Yujing: Poté, co Filipíny v lednu roku 2013 požádaly o mezinárodní arbitráž, byl postoj čínské vlády velmi jasný, a to, že arbitráž neakceptuje a neúčastní se jí. Rozhodnutí arbitráže bude zřejmě představeno již brzy a čínská vláda bude i nadále zachovávat svůj původní postoj, nebude akceptovat a neuzná výsledek.
 
Čínská vláda učinila takové rozhodnutí na základě několika důvodů. Za prvé, Čína a Filipíny již před časem v bilaterálních dohodách jako společném prohlášení nebo společném komuniké zvolily pro řešení sporů způsob dvoustranných jednání.
 
Za druhé, Čína a země ASEAN včetně Filipín podepsaly v roce 2002 „Deklaraci o chování stran v Jihočínském moři“, jejíž čtvrtý článek výslovně definuje, že související spory budou řešeny přímo dotyčnými zeměmi prostřednictvím vyjednávání a konzultací.
 
Výše uvedené dva odstavce představují „domluvu“ Číny a Filipín o vyřešení sporu v Jihočínském moři prostřednictvím vyjednávání. Žádostí o arbitráž porušila filipínská strana mezinárodní právo a jeho základní princip „pacta sunt servanda“ neboli „smlouvy se mají dodržovat“.
 
Za třetí, Čína v roce 2006 v souladu s článkem 298 Úmluvy OSN o mořském právu učinila prohlášení o vyloučení, jímž otázky týkající se vymezení námořních hranic, historického vlastnictví, vojenských operací nebo administrativního vymáhání práva vyloučila z aplikace donucovacích postupů při řešení sporů. Podstatou arbitráže o Jihočínském moři je právě územní spor a spor o námořní hranice. Územní spory nespadají do rozsahu upravovaného Úmluvou, nýbrž se týkají vymezení námořních hranic, o němž Čína učinila prohlášení o vyloučení. Skutečnost, že Čína arbitráž neakceptuje a neúčastní se jí, je proto zcela v souladu s mezinárodním právem včetně Úmluvy.
 
Za čtvrté, články 280, 281 a 282 Úmluvy také stanovují právo smluvních stran, aby si samy zvolily způsob řešení sporů. Čína a Filipíny dosáhly konsenzu o řešení daného sporu prostřednictvím vyjednávání a konzultací. Toto právo by mělo být také respektováno.
 
Filipínami iniciovaná arbitráž o Jihočínském moři je tudíž od začátku nelegální, jednak porušuje dohodu s čínskou stranou a také je v rozporu s Úmluvou. Skutečnost, že Čína neakceptuje arbitráž a neúčastní se jí, je v plném souladu s mezinárodním právem a toto chování respektuje a chrání integritu a závažnost mezinárodního práva a Úmluvy.
 
V otázkách týkajících se územní svrchovanosti a námořních práv a zájmů Čína bez výjimky neakceptuje žádné řešení sporů, při němž se jedna strana obrátí na třetí stranu. Děkuji.
 
'''3. Deutsche Presseagentur: Na summitu G7, který se bude konat v tomto měsíci, možná bude zveřejněno prohlášení o námořních otázkách. Jaký má na toto názor čínská vláda?'''
 
Ouyang Yujing: Podstatou sporu v Jihočínském moři je územní otázka a otázka vymezení námořních hranic. Podle Deklarace stran o chování v Jihočínském moři a „dvojkolejné“ myšlenkové cesty  společně iniciované a dodržované Čínou a zeměmi ASEAN jsou související spory řešeny přímo zúčastněnými zeměmi prostřednictvím vyjednávání a konzultací a Čína a země ASEAN společně střeží mír a stabilitu v oblasti Jihočínského moře. V současné době Čína se zeměmi ASEAN v souladu s příslušnými ustanoveními „Deklarace o chování stran v Jihočínském moři“ právě aktivně vyvíjí tuto činnost. Zároveň Deklarace obsahuje ještě jeden článek, který nabádá země ležící mimo tento region, aby respektovaly snahy Číny a zemí ASEAN o vyřešení sporu v Jihočínském moři.
 
Doufáme, že příslušné země a regionální organizace dokážou nahlížet na spor v Jihočínském moři na základě objektivních a spravedlivých postojů a přístupů.
 
'''4. China Central Television: Čínská strana vždy zdůrazňovala, že hlavním důvodem, proč neakceptuje arbitráž o Jihočínském moři iniciovanou Filipínami, je to, že případ se vztahuje k otázce územní svrchovanosti a přesahuje rámec upravovaný Úmluvou OSN o mořském právu. Filipínská strana však opakovaně tvrdí, že jejích 15 požadavků v arbitráži se vůbec netýká územní svrchovanosti. Jak na toto nahlíží čínská strana?'''
 
Ouyang Yujing: 15 požadavků vznesených Filipínami v arbitráži v podstatě jsou územní spory a spory o námořní hranice. Územní spory nespadají do rámce upravovaného Úmluvou, nýbrž do rámce mezinárodního zvykového práva. To znamená, že arbitrážní soud nemá činit rozhodnutí o územních otázkách. Ve věci vymezování námořních hranic učinila Čína v roce 2006 v souladu s článkem 298 Úmluvy prohlášení o vyloučení, podle nějž neakceptuje třetí stranou vynucené vypořádání sporů. Žádost Filipín o rozhodčí řízení je tudíž sama o sobě nezákonná a arbitrážní soud by se případem ani neměl zabývat.
 
Nezávisle na tom, jak arbitrážní soud rozhodne, bude se zabývat územními spory a spory o námořní hranice. Tímto přesahuje pravomoci arbitrážního soudu a toto jednání znamená rozšiřování a zneužívání pravomocí. Filipíny jasně vědí, že arbitrážní soud nemá pravomoci rozhodovat územní spory a spory o námořní hranice, ale svévolně kamuflují a obcházejí skutečnost, aby územní spory a spory o námořní hranice zabalily jako otázky, na které se vztahuje Úmluva a její interpretace.
 
Tento postup Filipín je neobhajitelný jak z právního, tak z faktického hlediska.
 
'''5. Japan Broadcasting Corporation NHK: Čínská vláda klade velký důraz na Úmluvu OSN o mořském právu. V Úmluvě je však jasně stanoveno, že do 12 námořních mil se jedná o teritoriální vody. Je Čínou prosazovaná „linie devíti tahů“ v souladu s Úmluvou?'''
 
Ouyang Yujing: Za prvé, suverenita Číny v Jihočínském moři a související nárokovaná práva a zájmy se formovaly postupně v průběhu dějin. Tato svrchovanost a související práva a zájmy přetrvávají i od předchozí čínské vlády. V roce 1948 zveřejnila čínská vláda tzv. přerušovanou linii v Jihočínském moři s hlavním cílem znovu potvrdit čínskou suverenitu a související práva a zájmy v Jihočínském moři. Během několika následujících desetiletí mezinárodní společenství proti přerušované linii Číny nevzneslo žádné námitky. Navíc v oficiálních i lidových mapách publikovaných v mnoha zemích je přerušovaná linie jasně zaznačena. O vztahu mezi přerušovanou čárou a Úmluvou chci uvést několik bodů:
 
Za prvé, přerušovaná linie byla zveřejněna v roce 1948 a Úmluva dohodnuta v roce 1982, obě mají odlišné historické pozadí a použitý právní systém je také odlišný.
 
Za druhé, v Úmluvě je též mnoho ustanovení týkajících se historického vlastnictví a historických zálivů. Z této perspektivy Úmluva vůbec neodporuje historickým právům vytvořeným před jejím vznikem.
 
Za třetí, v roce 1948 čínskou vládou zveřejněná přerušovaná linie znovu potvrdila suverenitu Číny v Jihočínském moři a s ní související práva a zájmy. Sem spadající územní spory přísluší do oblasti upravované mezinárodním zvykovým právem, ne do oblasti upravované Úmluvou. Tudíž není možné říci, že nároky Číny podle přerušované linie neodpovídají Úmluvě, neboť se týkají otázek mezinárodního zvykového práva.
 
'''6. China News: Ministr zahraničních věcí Wang Yi na zasedání Národního lidového shromáždění a Čínského lidového politického poradního shromáždění řekl, že až budou připravené podmínky, pozve čínská strana na prohlídku ostrovů a útesů v Jihočínském moři korespondenty zahraničních médií. Který ostrov bude k tomuto nejvhodnější?'''
 
Ouyang Yujing: Dne 3. března letošního roku popsal ministr zahraničních věcí Wang Yi na tiskové konferenci obou shromáždění postoj související s touto otázkou. Tehdy zmínil, že za příhodných podmínek budou novináři zahraničních médií pozváni na k návštěvě ostrovů a útesů v Jihočínském moři. V současnosti na ostrovech a útesech stále ještě probíhá výstavba a není snadné tu přijímat návštěvníky, neboť zde existuje řada bezpečnostních problémů. Samozřejmě že až podmínky dovolí, čínská strana také zváží pozvání přátel včetně novinářů zahraničních médií k prohlídce ostrovů. Děkuji.
 
'''7 . Asahi Shimbun: Mám dvě otázky. Za prvé, pokud je mi známo, arbitrážní soud tentokrát neurčuje, které zemi patří Jihočínské moře. Čínský postoj neakceptování arbitráže a neúčasti na ní vypadá tak, že Čína nechce vyřešit spor v Jihočínském moři. Za druhé, jaký je čínský plán nebo náčrt plánu pro spor v Jihočínském moři?'''
 
Ouyang Yujing: K první otázce, postoj Číny ve vztahu k Filipínami vznesené žádosti o arbitráž týkající se Jihočínského moře, tedy neakceptování a neúčast, je jasný. V celkovém pohledu na stížnosti Filipín se nacházejí dva důležité prvky, jeden se týká územních sporů a druhý se týká sporů o námořních hranice.
 
K těmto dvěma problémům jsem již uvedl, že spory o územní svrchovanost nespadají pod Úmluvu OSN o mořském právu a že o sporech o vymezování námořní hranice již Čína učinila prohlášení o vyloučení. Podobné prohlášení o vyloučení učinilo více než třicet zemí světa. Z pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN kromě Spojených států, které k Úmluvě nepřistoupily, všichni ostatní členové provedli vyloučení. Na základě této úvahy je čínský postoj neakceptování arbitráže o Jihočínském moři a neúčasti na ní v souladu s mezinárodním právem včetně Úmluvy a je oprávněným krokem Číny k ochraně autority mezinárodního práva a ochraně integrity Úmluvy.
 
Samozřejmě to neznamená, že Čína nechce vyřešit spor v Jihočínském moři. Čína a Filipíny na bilaterální úrovni a v Deklaraci o chování stran v Jihočínském moři jasně uvedly, že sporné otázky budou řešit prostřednictvím vyjednávání a konzultací.
 
K druhé otázce, aby byl jasný konečný cíl ve sporu v Jihočínském moři, je nejdříve potřeba rozeznat, co je jádrem tohoto sporu. Jádrem sporu v Jihočínském moři je územní spor a spor o námořní hranici. Náš postoj týkající se řešení sporu v Jihočínském moři má tři části. Za prvé, řešit spor pomocí vyjednávání a konzultací; za druhé, kontrolovat spor pomocí regulačních mechanismů  a za třetí, zmírňovat rozepře pomocí rozvíjení spolupráce. Pokud nakonec bude možné spor vyřešit, bude to samozřejmě ideální stav. Všichni však víme, že v dnešním světě včetně Jihočínského moře stále existuje mnoho sporů o námořní hranice, mezi nimi také spor ve Východočínském moři mezi Čínou a Japonskem. Je to proto, že spory o námořní hranice jsou samy o sobě velmi komplikované. Naším cílem je vyřešit příslušné spory přímo se zúčastněnými stranami na základě historických skutečností a s respektem k základním principům mezinárodního práva prostřednictvím vyjednávání a konzultací.
 
Předtím, než bude spor definitivně vyřešen, se zasazujeme za jeho kontrolu pomocí stanovování pravidel a zavádění a zlepšování příslušných mechanismů. Například Čína a země ASEAN v rámci realizace Deklarace o chování stran v Jihočínském moři rozvíjejí námořní spolupráci a současně vypracovávají „zásady chování v Jihočínském moři“. Tímto způsobem lze před definitivním vyřešením sporu zachovat celkově mírovou a stabilní situaci.
 
Mezitím za účelem zmírnění rozepří iniciujeme regionální spolupráci včetně společného rozvoje, aby všechny strany čerpaly výhody, vzrostla vzájemná důvěra a tak bylo pro definitivní vyřešení sporu připraveno dobré vnější prostředí a pozitivní veřejné mínění.
 
Pro shrnutí, definitivní vyřešení sporu v Jihočínském moři je naším společným cílem. Před jeho vyřešením budeme společně se zeměmi ASEAN chránit mír a stabilitu v Jihočínském moři, aby se oblast stala skutečným mořem míru, spolupráce a prosperity.
 
'''8. L’Agence France-Presse: Když se Čína domnívá, že ostrovy a útesy v Jihočínském moři byly nelegálně okupovány některými zeměmi, tak pokud by arbitrážní soud rozhodl proti Číně, bude Čína zvažovat znovuzískání těchto ostrovů a útesů vojenskou silou?'''
 
Ouyang Yujing: Od 70. let minulého století okupují některé země ilegálně část ostrovů a útesů Nansha a tím vytvořily územní spor. Postoj čínské vlády k arbitráži o Jihočínském moři je velice jasný, a to neúčast, neakceptování a neuznání. Konečné rozhodnutí arbitrážního soudu nebude mít vliv na územní svrchovanost Číny v Jihočínském moři a její námořní práva a zájmy a čínská vláda bude pevně chránit naši územní svrchovanost a námořní práva a zájmy. Současně budeme nadále prostřednictvím vyjednávání a konzultací řešit daný spor. Děkuji.
 
'''9. Lianhe Zaobao: Právě jste řekl, že arbitrážní soud nemá pravomoc rozhodovat o tomto případu. Avšak arbitrážní soud sám se domnívá, že tuto pravomoc má a mnoho odborníků na mezinárodní právo si také myslí, že arbitrážní soud tuto pravomoc má. Tito odborníci na mezinárodní právo se mýlí? Druhá otázka je, když Čína neakceptuje Filipínami iniciovanou arbitráž o Jihočínském moři a neúčastní se jí, neobává se mezinárodního veřejného mínění?'''
 
Ouyang Yujing: Mezinárodní právo umožňuje suverénním státům použít způsob urovnávání sporů třetí stranou včetně arbitráže, ale s jednou podmínkou, a tou je výslovný souhlas dotyčných zemí. Za situace, kdy Čína neměla žádné informace, požádaly Filipíny o arbitráž jednostranně, a tím porušily dvojstranné dohody a Deklaraci stran o chování v Jihočínském moři, práva Číny podle Úmluvy OSN o mořském právu a porušují mezinárodní právo jako takové.
 
Arbitráž v Jihočínském moři se týká územního sporu a sporu o námořní hranice. Arbitrážní soud vytvořený podle Úmluvy rozšiřuje své pravomoci dané Úmluvou na rozsah a oblast spravovanou podle mezinárodního zvykového práva, rozšířil je na otázky územní svrchovanosti, a toto jednání arbitrážního soudu představuje závažné rozšíření a zneužití pravomocí.
 
Při projednávání arbitrážním soudem se v užitých postupech, aplikaci práva i v užití fakt a důkazů vyskytují závažné závady a nedostatky. Postoj čínské vlády, která se této od samého začátku nezákonné arbitráže neúčastní a neakceptuje ji, je velmi jasný. Čína u otázek týkajících se územních sporů a sporů o námořní hranici důsledně zastává způsob řešení na základě bilaterálních konzultací a mezinárodního práva prostřednictvím vyjednávání a konzultací.
 
V poslední době jsme také zaznamenali zprávy jistých médií, že některé země světa pro pozici Číny při řešení sporu v Jihočínském moři vyjadřují pochopení a podporu. Toto ze strany mezinárodní společnosti znamená pochopení a podporu postoje Číny k řešení sporu v Jihočínském moři prostřednictvím konzultací, k ochraně míru a stability v Jihočínském moři a k úplnému a účinnému dodržování Prohlášení stran o chování v Jihočínském moři.
 
'''10. Russia Today: Čínská vláda uvedla, že si přeje vyřešit spor v Jihočínském moři prostřednictvím vyjednávání a konzultací přímo s dotyčnými stranami, ale filipínská strana si nyní velmi jasně nepřeje řešit spor tímto způsobem. Neodmítá toto filipínská strana proto, že si čínská strana přeje, aby Filipíny přijaly všechny podmínky předložené Čínou?'''
 
Ouyang Yujing: V průběhu posledních padesáti let Čína vyřešila územní spory prostřednictvím vyjednávání a konzultací s dvanácti na pevnině sousedícími zeměmi a podepsala 29 smluv o pevninských hranicích. Čína trvá na tom, aby spor v Jihočínském moři byl s Filipínami řešen prostřednictvím vyjednávání a konzultací, ale Filipíny nikdy s Čínou nekonzultovaly a nikdy nevyjednávaly o žádném z 15 bodů arbitráže. Filipíny tvrdí, že o arbitráž požádaly až po vyčerpání všech bilaterálních prostředků a když již nezbýval jiný způsob. Toto neodpovídá skutečnosti.
 
Když už jsme u tématu území Filipín, v průběhu dějin byly územní hranice Filipín určeny třemi smlouvami, v roce 1898 Pařížskou smlouvou mezi Spojenými státy a Španělskem, v roce 1900 Washingtonskou smlouvou mezi Spojenými státy a Španělskem a v roce 1930 Smlouvou mezi Velkou Británií a Spojenými státy. Tyto tři smlouvy stanovily hranici území Filipín na 118 stupních východní délky, na východ od nichž je filipínské území. Ale čínské ostrovy Nansha a ostrov Huangyan (též Scarborough) leží západně od linie 118 stupňů. To znamená, že čínské ostrovy Nansha a ostrov Huangyan leží mimo území Filipín.
 
Následně v 60. a 70. letech 20. století zahájily Filipíny politiku územní expanze a začaly překračovat linii 118 stupňů, nelegálně obsadily ostrovy a útesy čínského souostroví Nansha a tyto nelegálně obsazené ostrovy a útesy začaly nazývat „souostroví Kalayaan“. Současná žádost Filipín o arbitráž má v podstatě zakrýt skutečnost, že Filipíny nelegálně okupují čínské ostrovy Nansha.
 
Čína trvale usiluje o nezávislou mírovou zahraniční politiku včetně zahraniční politiky a koncepce dobrého sousedství. Ať se sousedy na pevnině nebo na moři, se všemi řeší územní spory a spory o námořních právech a zájmech podle této základní zásady, která je neměnná.
 
I nadále budeme příslušné spory řešit pomocí vyjednávání a konzultací a budeme dále postupovat touto cestou.
 
'''11. Deutsche Presse Agentur: Uvedl jste, že Čína si přeje řešit spor prostřednictvím vyjednávání a konzultací, ale při vyjednávání se vždy dělají ústupky. Je čínská strana ochotna ke ústupkům?'''
 
Ouyang Yujing: Četl jsem knihu „Umění vyjednávání“, ve které stojí, že vyjednávání je umění kompromisu. Tuto větu je samozřejmě možné vykládat různým způsobem. Čína trvá na řešení sporu v Jihočínském moři na základě historických skutečností, podle hlavních zásad mezinárodního práva a prostřednictvím vyjednávání a konzultací. Každé vyjednávání obsahuje proces postupného sbližování. Postoj týkající se konkrétné sporu v Jihočínském moři jsem již vyslovil velmi jasně, a to, že spor v Jihočínském moři je problém zanechaný z minulosti. Naše pozice je, že daný spor je třeba řešit na základě historických skutečností, v souladu s mezinárodním právem a prostřednictvím vyjednávání a konzultací s příslušnými sousedními zeměmi.
 
'''12. Singapore United Morning Post:'''
 
Z mezinárodního společenství také někdy zaznívá hlas, že Čína záměrně zdržuje proces vyjednávání „zásad chování v Jihočínském moři“. Jak na to nahlíží čínská strana? Má čínská strana pro jednání o „zásadách“ časový harmonogram?
 
Ouyang Yujing: K této otázce chci uvést dvě čísla. Od začátku jednání Číny a zemí ASEAN o Deklaraci o chování stran v Jihočínském moři v 90. letech minulého století do roku 2002, kdy došlo k jejímu podpisu, uplynulo sedm let. Čína a země ASEAN následně k vypracování a implementaci prováděcích principů Deklarace potřebovaly dalších 10 let. Toto plně dokládá složitost sporu v Jihočínském moři. Od oficiálního zahájení jednání o „zásadách chování v Jihočínském moři“ mezi Čínou a zeměmi ASEAN v září 2009 uplynuly více než dva roky a tyto konzultace již přinesly mnoho pozitivních výsledků. Všechny strany vytvořily dva konsenzuální dokumenty a dva otevřené dokumenty – „seznam důležitých a složitých problémů“ a „seznam hlavních prvků rámce ʹzásadʹ“, diskutují o vytvoření „preventivních opatření ke kontrole námořních rizik“ atd. a jednání o „důležitých a složitých problémech“ vstoupilo do nové fáze. Byl tak položen dobrý základ pro budoucí diskusi o stanovení „zásad“. Jak by tedy při porovnání, kolik zde bylo za dva roky dosaženo úspěchů, bylo možné tvrdit, že Čína se tento proces snaží zdržovat?
 
Jednání o „zásadách“ nemá časový harmonogram. Jedná se o složitý systémový projekt, pro který není možné stanovit časový harmonogram.
 
12. National Public Radio: Až arbitrážní soud vynese rozhodnutí, začne Čína na ostrovech a útesech znovu provádět výstavbu?
 
Ouyang Yujing: V červnu 2016 dokončí čínská vláda projekt rekultivace pevniny na příslušných ostrovech a útesech Nansha a poté vstoupí do fáze budování tamní infrastruktury. Toto jsou pevně stanovené plány, které nijak nesouvisí s výsledkem arbitráže.
 
{{Tichý oceán}}
 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/wiki/Jihočínské_moře“