Středověká hudba: Porovnání verzí

Jako '''středověkáStředověká [[hudba]]''' je označovánatermín, který označuje období [[Evropa|evropskáevropských]] hudba[[dějiny hudby|dějin hudby]], která se vyvíjela v  závislosti na rozmachu [[křesťanství]]. Již v  prvních stoletích po jeho vzniku se vytvářely různé formy jednohlasého [[liturgický zpěv|liturgického zpěvu]] (chvalozpěvy, [[hymnusChvalozpěv|hymny]] atd.), jehož pozdějším vrcholem byl [[gregoriánský chorál]]. Z  ryze duchovní hudby se v  pozdním [[středověk]]u posléze vyvinula i hudba [[Světská hudba|světská]], včetně [[lidová hudba|lidové]]. V  průběhu celého tohoto dlouhého období se dochází postupně k  rozvoji [[vícehlasPolyfonie|vícehlasu]]u, zdokonalování [[Hudební nástroj|hudebních nástrojů]] i hudebního zápisu, který na jeho konci (tedy před nástupem renesance vve druhé třetině [[15. století]]) se již velmi přibližuje základům klasické [[Notace (hudba)|notace]].

V období nejranějšího středověku byl asi nejznámějším autorem [[Hilarius z  Poitiers]] (310 – 368). Hilarius používal melodií [[ariánství|ariánských]] duchovních písní a k nim psal pravověrné texty. Melodie těchto písní využívaly čtyř základních [[modalitaModalita (hudba)|řeckých stupnic]] podobně jako písně, které byly zpívány v pohanských chrámech a na scéně světských divadel. Bylo to zpívané slovo na [[Řecko|řecké]] melodie. Podle dochovaných pramenů je zřejmé, že se tyto zpěvy těšily velké oblibě. Není proto divu, že podle jejich vzoru byly skládány i písně v  „klasických“ křesťanských sborech. Podobně pracoval i [[Efraem Syrský]] (307 – 373), který byl biskupem a ve své době známým skladatelem bohoslužebných písní. Své písně tvořil tak, že použil tehdy známé melodie ze světských i duchovních písní, k nimž dodal křesťanský text. Skládání duchovních písní se velice věnoval také [[Svatý Ambrož|svatý MilánskýAmbrož]], první arcibiskup milánský (340 – 397). Jeho písně nepřebíraly biblické náměty a svou formou napodobovaly antické vzory. Nápěvy k nim byly komponovány v  řeckém slohu bez metrické formy, tedy všechny noty byly stejně dlouhé. Melodické písně Ambrožova typu začaly časem přejímat taneční rytmy a ztrácely proto pro liturgické použití vážnost. Proto papež [[Řehoř I. Veliký|Řehoř Veliký]] (540 – 604) dal sebrat a upravit několik stovek starších liturgických zpěvů, kde se nápěvy zcela podřizovaly slovnímu rytmu a zněly okázale a slavnostně. Pro svou přílišnou složitost se ovšem nehodily pro nekultivovaný zpěv prostých věřících. Proto Řehoř z titulu své papežské moci nařídil, že při bohoslužbách smějí zpívat jen vycvičení a vzdělaní kněží nebo řádoví bratři a liturgický zpěv musí být jednohlasý a bez doprovodu hudebního nástroje.

Díky vysoké Řehořově autoritě se z tohoto vzoru na několik století stal nenarušitelný model křesťanského zpěvu při bohoslužbách, nazvaný po něm (latinsky ''Gregor'') [[gregoriánský chorál]]. Z  pozdějších forem gregoriánského chorálu se vyvinula '''lidová duchovní píseň'''. K  nejstarším písním tohoto typu patří naše česká ''[[Hospodine, pomiluj ny]]'', která má původ možná již v [[10. století]], německá ''Christ ist erstanden'' (''Kristus vstal z  mrtvých'') a ''[[Svatováclavský chorál]]'', které vznikly pravděpodobně ve [[12. století]].

Model jednohlasnosti byl přísně dodržován až do jedenáctého11. století, kdy se objevil '''vícehlas''', který se stal nejcennějším přínosem středověké hudby. Ve svých počátcích to byl jen způsob přednesu gregoriánského chorálu, tedy jakési vylepšení jednohlasého zpěvu. Nejstarší památky notovaného vícehlasu jsou z  10. století, oficiálními kruhy byl však vícehlas přijat až mnohem později. Období rozvinutého vícehlasu (od [[12. století|12.]] do prvních desetiletí [[14. století]]) se nazývá '''[[ars antiqua]]'''. Nejdůležitějšími hudebními formami tohoto období jsou ''[[motetmoteto|moteta]]'', ''[[ars antiqua|conductus]]'' a dva typy ''[[ars antiqua|rondelu]]''. První etapa tohoto období je nazývána Notredamskou školou (viz níže), jejíž nejdůležitějším přínosem bylo vytvoření formy ''[[organum|organum purum]]'' a zdokonalení skladebné techniky ''[[discantus]]''. Posledním obdobím středověké hudby do nástupu [[renesanceRenesanční (hudba)|renesance]] je tzv. „nové umění“, tedy '''[[ars nova]]''' jehož nejvýznamnějším přínosem je svěží [[melodie|melodika]], rozmach instrumentace, rytmu, větší zájem o  vertikální vztahy tónů a výrazný pokrok v [[Notace (hudba)|notaci]]. Dochází k  emancipaci a rozvoji [[harmonie]], jakožto plnohodnotné součásti základních hudebních atributů.

'''Dramatická hudba''' byla zaměřena především církevně. V  duchovních hrách byly zpracovávány různé [[Bible|biblické]] náměty. Oblíbené byly liturgické hry [[Velikonoce|velikonoční]] a [[Vánoce|vánoční]]. Brzy však do nich začaly pronikat světská témata zaváděním komických lidových postav. Zesvětštělé útvary duchovních her nebyly už provozovány v kostele, ale většinou na veřejných prostranstvích. V  původních liturgických hrách byla hudební složka velmi důležitá, ve světských měla spíše jen úlohu vsuvek. Významné české hudební památky z  tohoto období jsou ''Hra tří Marií'' a ''[[Mastičkář]]''.

Od [[9. století]] vchází v život zápis hudební myšlenky. Jako základ [[Notace (hudba)|notace]] se objevují [[neumy]], od [[15. století|13. století]] [[chorální nota|chorální noty]] a od [[13. století]] [[mensurální notanotace]]ce. Za zakladatele mensurální notace se považují autoři sbírky starého vícehlasu ''[[Magnus liber organi]]'' (chybně překládáno ''Velká varhanní kniha''), kapelníci [[Katedrála Notre-Dame (Paříž)|mariánského chrámu]] v [[Paříž]]i, ''[[Magister Leoninus]]'' a ''[[Perotinus Magnus]]'' ([[Notredamská škola]]). Výrazný pokrok v [[Notace (hudba)|notaci]] přinesl významný teoretik [[PhillippePhilippe de Vitry]] diferenciací délky [[tón]]ů a [[rytmus (hudba)|rytmů]].

* [[Modalita (hudba)|Modalita]]

* [[Metrum (hudebníhudba)]]