Jurodiví: Porovnání verzí

Počátky jurodivosti můžeme spatřovat v [[Askeze|askezi]]. [[Poustevník|Anachoreta]] chodil oděný v kůžích nebo byl dokonce nahý, nestříhal si vlasy ani nehty, celé roky se nemyl, živil se trávou aj. a zůstávalo to předmětem jeho vlastního, hluboce intimního vztahu s [[Bůh|Bohem]]. Jurodivý je naproti tomu fenoménem měst. Zakládáním [[Klášter|klášterů]] a příchodem [[Mnich|mnichů]] do měst se stávalo, že se z jejich řad vyčlenil člověk, který opustil zdi [[Klášter|kláštera]] a jako jurodivý pak žil v příslušném kraji, nebo naopak takový člověk přišel do [[Klášter|kláštera]] a byl tam považován za [[Blázen|blázna]] a neznaboha. Tímto se principiálně změnila situace. Původní nedůtklivý postoj [[Askeze|asketů]] „nechte mě na pokoji“ byl vystřídán postojem „nenechám Vás na pokoji“ a pohrdání vůči světu se prolínalo se závislostí na něm.<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=74|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref> To je považováno za základ jurodivosti – apelovat na okolí (městský nebo [[Klášter|klášterní]] svět) formou [[Blázen|bláznovství]] a přivést tím ostatní k pravdě v [[Bůh|Bohu]].

Myšlenkou jurodivých bylo, že skutečně zbožný člověk musí odvrhnout moudrost a důstojnost jako [[Světskost|světské]] mámení. Ovšem v běžných představách je jurodivost vždy spjata s [[Duševní porucha|duševní nebo tělesnou nenormálností]]. Je ovšem nutné rozlišovat jurodivost vrozenou a jurodivost dobrovolnou (pro [[Ježíš Kristus|Krista]]). To se snaží rozlišovat i [[pravoslavná církev]]. [[Dimitrij Rostovský]] objasňuje, že jurodivost je [[Mučedník|mučednictví]] z vlastní vůle, které se projevuje navenek a moudře se jím zakrývá vlastní [[ctnost]] před lidmi.<ref>{{Citace monografie|příjmení=LICHAČOV|jméno=Dmitrij Sergejevič|příjmení2=PANČENKO|jméno2=Aleksandr Michajlovič|titul=Smích staré Rusi|vydání=1. vyd|vydavatel=Odeon|místo=Praha|rok=1984|počet stran=|strany=88|isbn=}}</ref> Pasivní částí jurodivosti je zaměření na sebe samého, [[Křesťanská askeze|asketické sebeponižování]], předstírané [[Blázen|bláznovství]], přezírání a umrtvování těla, posilované a potvrzované doslovným výkladem některých míst [[Nový zákon|Nového zákona]] aj. Aktivní část pak spočívá ve spílání světu, tj. žít ve světě mezi lidmi a poukazovat na chyby a [[Hřích|hříchy]] silných i slabých bez zřetele ke konvencím společenské slušnosti. Dvě stránky jurodivosti, aktivní a pasivní, se svým způsobem vzájemně podmiňují a uvádějí do rovnováhy. Dobrovolný [[Askeze|asketismus]], život plný strázní a ústrků dává jurodivému právo spílat pyšnému a marnivému světu.<ref>{{Citace monografie|příjmení=LICHAČOV|jméno=Dmitrij Sergejevič|příjmení2=PANČENKO|jméno2=Aleksandr Michajlovič|titul=Smích staré Rusi|vydání=1. vyd|vydavatel=Odeon|místo=Praha|rok=1984|počet stran=|strany=94 a 95|isbn=}}</ref>

Vedeni láskou k [[Bůh|Bohu]] a k bližnímu, přijali za svou [[Religiozita|zbožnost]] [[Blázen|bláznovství]] z lásky ke [[Ježíš Kristus|Kristu]]. Nejenže byli někteří z nich schopni vzdát se pohodlí a majetku, ale souhlasili s tím, aby je druzí považovali za [[Blázen|blázny]]. Tito [[Blázen|blázni]] se vymykali společenským konvencím i tomu, co bylo obecně považováno za slušné, a byli schopni činů, které budily pohoršení. Nebáli se však na druhou stranu mocným tohoto světa říkat pravdu a obžalovávali ty, kdo zapomínali na Boží [[spravedlnost]].<ref>{{Citace monografie|příjmení=BORRIELLO|jméno=Luigi, ed. et al|příjmení2=|jméno2=|titul=Slovník křesťanských mystiků|vydání=|vydavatel=Karmelitánské nakladatelství|místo=Kostelní Vydří|rok=2012|počet stran=|strany=212 a 213|isbn=978-80-7195-198-8}}</ref>

Jurodiví nemilosrdně odsuzovali pokrytectví těch, které druzí považovali za příklady [[Ctnost|ctností]]. Týkalo se to i [[Mnich|mnichů]] a duchovních osob, zvláště pokud někdo z nich projevoval příchylnost k majetku, poctám a potrpěl si na to, aby si ho druzí vážili. Jurodivost je též návrat k [[Rané křesťanství|raně křesťanským]] ideálům, podle nichž tělesná krása pochází od [[Ďábel|ďábla]]. Proto se řídili hlasem svého svědomí a zavrhovali čistě lidskou moudrost, zvláště pak tu vyčtenou z knih. Údajně jim [[Bůh]] nahrazoval [[Světskost|světskou]] moudrost vlitým poznáním a moudrostí srdce, aby jim bylo zřejmé, že tento způsob života jim byl dán jako milost. Jejich schopností bylo předpovědět to, co se stane na jiném místě nebo v budoucnu, a měli dar číst v lidských srdcích (''kardiognóze''). V tomto vědomí milosti spočíval jejich [[Apoštol|apoštolát]] s odvahou odkrývat pravdu mocným tohoto světa a to bylo příčinou jejich velké oblíbenosti u obyčejných lidí.<ref>{{Citace monografie|příjmení=BORRIELLO|jméno=Luigi, ed. et al|příjmení2=|jméno2=|titul=Slovník křesťanských mystiků|vydání=|vydavatel=Karmelitánské nakladatelství|místo=Kostelní Vydří|rok=2012|počet stran=|strany=312 a 313|isbn=978-80-7195-198-8}}</ref>

2) V další fázi tohoto [[Psychologie náboženství|psychologického]] zlomu již člověk dává svému okolí najevo, že [[Křesťanská askeze|sebeponižování]], které se před nimi odehrává, není upřímné a má jen zamaskovat jeho nesmírnou převahu nad nimi.

To znamená, že tento jedinec nešaškoval kvůli veselí, ale urážel pod maskou ponaučení.<ref>{{Citace monografie|příjmení = IVANOV|jméno = Sergej A|příjmení2 =|jméno2 =|titul = Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání =|vydavatel = Pavel Mervart|místo = Červený Kostelec|rok = 2015|počet stran =|strany = 10|isbn = 978-80-7465-131-1}}</ref> Dal by se tak najít rozdíl mezi jurodivým a [[Šílenství|šílencem]] v tom, že v kontextu [[Pravoslaví|pravoslavné]] [[Kultura|kultury]] se jedná vždy o realitu božskou, kdežto v kontextu novověkém o [[Psychologie|psychologickou]].<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=9|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref>

== Jurodiví v [[Rusko|Rusku]] ==

Nejvýrazněji se jurodivost (Юро́дство, ze staroruského výrazu юродъ — [[blázen]]) prosadila právě v [[Ruská pravoslavná církev|Ruské pravoslavné církvi]], kde byl jeho průkopníkem ve 13. století Prokopij Usťjužský, původně německý kupec, který odvrhl jmění a stal se [[Askeze|asketou]]. [[Ruská pravoslavná církev]] [[Pravoslaví#Svat.C3.AD a zem.C5.99el.C3.AD|svatořečila]] řadu jurodivých [[Prorok|proroků]] a [[Kazatel|kazatelů]], jako byli Vasil Blažený (je mu zasvěcen [[Moskva|moskevský]] [[chrám Vasila Blaženého]]), Ioann [[Moskva|Moskevský]] nebo Xenia Petěrburská. [[Nikola Salos]] je známý tím, že káral [[Car|cara]] [[Ivan IV.|Ivana IV.]] za jeho zločiny a bezbožný život. Jurodiví se jako nová kategorie laické [[Svátost|svátosti]] objevili v [[Ruská pravoslavná církev|ruské církvi]] přibližně od počátku 14. století. Jurodiví chodili polonazí nebo úplně nazí, úpěli nad osudem národa či města a neváhali se postavit i [[Car|carům]], kteří je však respektovali.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Pospíšil|jméno=Ivo et|příjmení2=|jméno2=|titul=Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů|vydání=1. vyd|vydavatel=Libri|místo=Praha|rok=2001|počet stran=|strany=302|isbn=ISBN 80-7277-068-3}}</ref> Rozkvět jurodivosti se datuje do 16. století.<ref>{{Citace monografie|příjmení=FEDOTOV|jméno=Georgij Petrovič|příjmení2=|jméno2=|titul=Svatí staré Rusi|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2011|počet stran=|strany=177|isbn=978-80-87378-76-2}}</ref> Ovšem v 17. století nastal obrat, a to hlavně kvůli [[Petr I. Veliký|Petru I.]], jenž k [[Blázen|bláznům]] pro [[Ježíš Kristus|Krista]] cítil osobní odpor.<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=271|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref> V tomto století přestala i [[Koncil|synodální]] [[Pravoslavná církev|církev]] jurodivé uznávat a začala je pronásledovat.<ref>{{Citace monografie|příjmení=LICHAČOV|jméno=Dmitrij Sergejevič|příjmení2=PANČENKO|jméno2=Aleksandr Michajlovič|titul=Smích staré Rusi|vydání=1. vyd|vydavatel=Odeon|místo=Praha|rok=1984|počet stran=|strany=167|isbn=}}</ref> Vznikl termín ''falešná jurodivost'', který označoval jakékoliv projevy [[Blázen|bláznovství]] a výtržnosti na veřejnosti, a to především v [[Kostel|kostelech]]. Jurodiví se tak stali předmětem [[Pravoslavná církev|církevního]] pronásledování. Ve výnosech [[Patriarcha moskevský a celé Rusi|patriarchy Joasafa]] Joasafa ze 14. srpna 1636 o přetržení rozmanitých výtržností a zlořádů v [[Moskva|moskevských]] [[Chrám|chrámech]] se říká: "A tak v době posvátných zpěvů chodí po [[Chrám|chrámech]] bezostyšní štváči po desítkách i více a působí v [[Chrám|chrámech]] veliký zmatek a nepokoj. Nadávají si v [[Kostel|kostelích]] a perou se, jiní předstírají, že jsou slabého ducha, ale pak se vidí, že mají rozum“.<ref>{{Citace monografie|příjmení=LICHAČOV|jméno=Dmitrij Sergejevič|příjmení2=PANČENKO|jméno2=Aleksandr Michajlovič|titul=Smích staré Rusi|vydání=1. vyd|vydavatel=Odeon|místo=Praha|rok=1984|počet stran=|strany=127|isbn=}}</ref> Většina jurodivých se tedy z důvodu pronásledování přidala ke straně [[Starověrci|staroobřadníků]], což je považováno za nejslavnější případ politické jurodivosti. <ref>{{Citace monografie|příjmení=LICHAČOV|jméno=Dmitrij Sergejevič|příjmení2=PANČENKO|jméno2=Aleksandr Michajlovič|titul=Smích staré Rusi|vydání=1. vyd|vydavatel=Odeon|místo=Praha|rok=1984|počet stran=|strany=114|isbn=}}</ref> <ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=262|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref> V 18. století [[Kateřina II. Veliká|Kateřina II.]] úplně pronásledování jurodivých zrušila, ale místní úřady i přesto v pronásledování dlouho pokračovaly a používaly na nich obvyklé metody mučení.<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=275|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref>[[Soubor:Пелевин И.А. Иоанн Грозный в келье Николы Юродивого, во Пскове.jpg|náhled|Car Ivan Hrozný a svatý blázen (jurodivý) Nicholas Salos v Pskově]]V [[Pravoslaví|pravoslavném]] diskursu znamená jurodivý pouze jediné a to [[blázen]] pro [[Ježíš Kristus|Krista]]. [[Pravoslaví|Pravoslavné]] hledisko spočívá v přesvědčení, že člověk tohoto typu si nasazuje masku [[Blázen|bláznovství]], aby před světem skryl vlastní dokonalost a unikl tak marnivé [[Světskost|světské]] slávě. V tomto ohledu se liší od [[Askeze|asketismu]].<ref>{{Citace monografie|příjmení = IVANOV|jméno = Sergej A|příjmení2 =|jméno2 =|titul = Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání =|vydavatel = Pavel Mervart|místo = Červený Kostelec|rok = 2015|počet stran =|strany = 11|isbn = 978-80-7465-131-1}}</ref> Ovšem [[Pravoslaví|pravoslavný]] jurodivý nebyl v žádném případě [[Hereze|heretik]] ani [[Náboženství|náboženský]] [[reformátor]], protože nikoho nenabádal, aby ho následoval, ale přímo to zakazoval. Jurodivý nebyl ani [[Mystika|mystik]], protože jeho cílem – až na výjimky – nebylo podělit se s ostatními o svou unikátní zkušenost ze setkání s [[Bůh|Bohem]].<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=16|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref>

[[Světskost|Světský]] (nenáboženský) výklad slova jurodivý, který může mít i vícero významů, vznikl v 19. století v [[Rusko|Rusku]] a je užíván v této zemi do dnes.<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=10|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref> Jurodivost je velmi důležitým rysem současného [[Rusko|ruského]] [[Kultura|kulturního]] kódu. Nemá již vazbu na [[náboženství]], ale na habitus chování.<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=324|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref> Fakt, že pouze [[Rusové]] (a pouze oni) bez uvozovek a dalších doplňujících objasnění mohou použít slovo jurodivý ve svém současném jazyce, je nanejvýš příznačná a svědčí o významu a zakořeněnosti tohoto jevu v [[Ruské impérium|ruské]] [[Kultura|kultuře]].<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=9|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref>[[Soubor:Boyaryna Morozova by V.Surikov (1884-1887, Tretyakov gallery).jpg|náhled|Vasily Surikov

Isidora; Serapion Syndonita; Vissarion [[Egypt|Egypťan]]; Tomáš Kelesirský; [[Palestinská autonomiePalestina|Palestinský]] [[mnich]] Symeón z Emesy neboli také [[Symeon Salos]]; Andrej (Andreas) [[Konstantinopol|Cařihradský]] neboli také Ondřej [[Šílenství|Šílený]]. Sťepan Trofimovič Něčajev, jurodivá Jelena (žila v jeskyni u [[kaple]] v [[Moskva|Moskvě]]), jurodivý Fadděj (žil v [[Petrozavodsk|Petrozavodsku]]), Ivaško Grigorjev ([[Moskva]]), jurodivý [[Fjodor I.|Fjodor]] (byl oběšen odpadlíky), Prokopij Vjatský, Joann Usťužský, Andrej jurodivý, Arsenij jurodivý ([[Novgorod]]), Savva Nový (začal jurodivost na [[Kypr|Kypru]]), Avraamij Molenský, Simon Jurjevecký.

* Vasilij Blažený ([[Moskva]]) – jeho kult byl populární hlavně za vlády [[Ivan IV.|Ivana Hrozného]], ale počátek jeho oblíbenosti sahá do vrcholu jurodivosti v [[Rusko|Rusku]] kolem roku 1584, kdy na trůn nastoupil [[car]] [[Fjodor I.|Fjodor]], který se též považoval za jurodivého. [[Kanonizace]] a slavnostní znovu pohřbení Vasilije v [[Chrám|chrámu]] Záštity [[Theotokos|Bohorodičky]] na Příkopě (dnes známém jako [[Chrám Vasila Blaženého|chrám Vasilije Blaženého]]) proběhly 2. srpna 1588.<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=238 a 239|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref>

* Isaakij Pečerský (první [[Ruská pravoslavná církev|ruský]] jurodivý) byl [[Mnich|mnichem]] [[Kyjevská Rus|Kyjevsko]]-[[Pečersk|Pečerského]] [[Klášter|kláštera]] (zemřel 1090). Původně byl [[Askeze|asketou]], ale svedli ho [[Démon|démoni]] a on tuto cestu opustil. Pak se začal chovat jurodivě a po počátečním posměchu začal být následně uctíván. Ke konci života se vrací ke koinobiálnímu životu a dosahuje dlouho očekávaného oproštění se od vášní.<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=198|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref>

== [[Analogie]] v jiných [[Kultura|kulturách]] ==

Podle charakteristických rysů, můžeme provést analogii jurodivých i v jiných [[Kultura|kulturách]]. [[Typologie|Typologicky]] nejblíže je jurodivému zřejmě [[svatý]] [[blázen]]. Tuto postavu zná mnoho tradičních [[Kultura|kultur]] - [[Domorodec|domorodci]] na [[Ostrov|ostrově]] [[Samoa]], [[Afrika|afričtí]] [[Masajové]] a především [[američtí indiáni]] (na severozápadě [[Spojené státy americké|Spojených států amerických]] má rysy [[Rituál|rituálního]] [[Blázen|pomatence]])''.''<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=13|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref> Dále ho můžeme srovnat s [[Finsko|finským]] [[Šamanismus|šamanem]], s gejltem či hrdinou [[Island|staroislandských]] [[Legenda|legend]].<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=13|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref> Jsou to osoby, které mají právo vysmívat se, [[Karikatura|karikovat]] a znesvěcovat ty nejsvětější a nejdůležitější [[Rituál|obřady]] a porušovat společenská pravidla. Mají svolení chovat se tak, jak se o tom žádnému obyčejnému smrtelníkovi nemůže ani zdát a při tom jsou i ve společnosti uznáváni.<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=14|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref>

I pro postavy [[Starý zákon|Starého zákona]] např. [[Bible|biblické]] [[Prorok|proroky]] je typické jurodivé chování. Jedná se o situace, kde se chovají podivně až paradoxně. [[Ozeáš]] si vzal za ženu nevěstku (Oz 1,2), [[Izajáš]] se svlékl a chodil 3 roky nahý (Iz 20,2), [[Jeremjáš|Jeremiáš]] nosil na šíji jařmo (Jr 27,2), [[Sidkijáš]] měl na hlavě železné rohy (1Kr 22,11) a [[Ezechiel]] ležel 390 dní na levém boku a 40 dní na pravém boku (Ez 4,4-6).<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=19|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref> Přesto se [[Starý zákon|starozákonní]] [[prorok]] od jurodivého principiálně liší. Jestliže v jurodivém by neměl být až do jeho smrti rozpoznán [[Svatý|světec]], pak u [[Prorok|proroka]] je tomu naopak (1Kr 20,41).<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=20|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref>

Určení jurodivých postav, je možné vidět i v [[Nový zákon|Novém zákoně]], kde [[Pavel z Tarsu|Apoštol Pavel]] napsal důležitý výrok: ''My jsme [[Blázen|blázni]] pro [[Kristus|Krista]]'' (řecky: ''hémeis móroi dia Christon'') -(1 Kor 4,10). Kde [[Sýrie|Syrská]] podoba [[Řecko|řeckého]] výrazu ''<u>móros</u>'' v tomto textu zní <u>s''akla,''</u> což je v jiném pádu zní ''<u>salos</u>'', a to je v řečtině vyhrazeným označením pro tyto [[Askeze|askety]].<ref>{{Citace monografie|příjmení = BORRIELLO|jméno = Luigi, ed. et al|příjmení2 =|jméno2 =|titul = Slovník křesťanských mystiků|vydání =|vydavatel = Karmelitánské nakladatelství|místo = Kostelní Vydří|rok = 2012|počet stran =|strany = 212 a 213|isbn = 978-80-7195-198-8}}</ref>

=== Západní [[křesťanství]] ===

Západní [[křesťanství]] klade důraz na [[Křesťanská askeze|pokoru a i sebeponížení]]. Pěstovat [[šílenství]] je možné jen v rámci [[pokání]], které je na Východě naopak druhotné.<ref>{{Citace monografie|příjmení = IVANOV|jméno = Sergej A|příjmení2 =|jméno2 =|titul = Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání =|vydavatel = Pavel Mervart|místo = Červený Kostelec|rok = 2015|počet stran =|strany = 295 až 296|isbn = 978-80-7465-131-1}}</ref> Pro [[Byzantská kultura|Byzantský]] folklor byla vždy postava hlupáka pozitivní, na Západě negativní. Například typ [[Mrkfolf|Mrkfolfa]] či [[Till Eulenspiegel|Enšpígla]] nepřipomínají jurodivého, ale spíše v [[Evropa|Evropě]] populárního [[Šašek|šaška]]. [[Šašek]] se svými kousky vysmíval nedostatku [[Religiozita|zbožnosti]], zatímco jurodivý se vysmíval [[Religiozita|zbožnosti]] jako takové v pozemském slova smyslu.

Prakticky jediný zjištěný případ ryzí západní jurodivosti je [[legenda]] o panně Ulfii – ''předstírala [[Šílenství|pomatenost]] a s tváří zbledlou [[Půst|půstem]], s nepokrytou hlavou a s vlasy rozpuštěnými po ramena běhala sem a tam jako [[Šílenství|šílená]], aby alespoň tímto divadlem budícím posměch pokud možno zničila svou krásu a odpudila ty, v nichž probouzela tělesnou touhu''.<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=304|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref>