Byzantská literatura: Porovnání verzí

'''Byzantská literatura''' je řecké středověké písemnictví mezi lety [[330]] (založení [[Konstantinopol]]e) -– [[1453]] ([[pád Konstantinopole]]), resp. podle jiných autorů mezi lety [[529]] (zrušení [[Akademie platónská|Akademie platónské]] v [[Athény|Aténách]]) -– 1453. Dělí se na 4 období: raněbyzantské (do poloviny [[7. století]]), obrazoborecké (do [[848]]), období [[Makedonská renesance|makedonské renesance]] a komnénovského klasicismu (do [[1204]]) a závěrečné (do 1453).<ref>byzantská literatúra In: ''[[Encyclopaedia Beliana]]''</ref>

V 7. stol. dobyli [[Arabové]] [[Egypt]], [[Sýrie|Sýrii]] a [[Afrika|Afriku]] a tak od té doby Byzanc disponuje hlavně řecky hovořícími územími ([[Řecko]], [[Malá Asie]], [[Sicílie]], jižní [[Itálie]]). Kulturním centrem literatury a celé kultury se stává [[Konstantinopol]] a [[Soluň]], dvě největší města říše. [[Athény]] zůstávají mimo kulturní dění, v 6. stol. zde císař [[Justinián]] nařídil zavřít filosofické školy. Filosofie se však později opět stala významnou částí byzantské literatury. Samotné Řecko (kromě [[Soluň|Soluně]]) stálo mimo literární či kulturní dění, které se nyní natrvalo přesunulo do [[Malá Asie|Malé Asie]]. Samotná literatura si uchovává antický charakter a vychází z antiky. Velkého rozmachu řecká literatura dosáhla v [[11. století]] po vládě císaře [[Basileios II. Bulgaroktonos|Basileia II.]] a v 13.-15–15. století za vlády řeckých rodů [[Komnenovci|Komnenovců]], [[Dukové|Duků]], [[Angelovci|Angelovců]] a [[Palaiologové|Palaiologů]]. Větší část byzantské literatury je psána starořeckou attičtinou, tedy mrtvým jazykem, který byl při přednesech často špatně vyslovován.

Populární byly i romány, které vycházejí přímo z helénistické tradice. Známým spisovatelem 12. století byl [[Eustathios Makrovolitis]], který napsal milostný román ''O Hysmině a Hisminiasovi (Peri Ysminis ke Ysminia)''. Romány psal ve stejné době i [[Konstantinos Manassis]], který napsal dílo ''Lásky Aristandrose a Kallithey (I agape tu Aristandru ke tis Kallitheas)''. Mezi 11.-14–14. stol. vznikly i milostné romány, kterým dnes nedokážeme přiřadit autora, jsou to ''O Velthrandosovi a Chrysantze (Ta kata Velthandron ke Chrysantzan)'', ''Kallimachos a Chrysorroi (Ta kata Kallimachon ke Chrysorroin)'' a ''Lyvistros a Rodamni (Ta kata Lyvistron ke Rodamnin)''. Tyto tři romány jsou psány hovorovou byzantskou řečtinou a ne klasickou attičtinou. Jsou to jedny z nejstarších dokladů o [[Démotiké|moderní řečtině]].

Byzantští vládci raného období pochopili, že pohanskou filosofii nemohou z myslí lidí vyhnat a proto ji byzantská společnost naprosto akceptovala. Většina raně křesťanských církevních osobností, od Eusebia po Basileia, z ní vycházela a hlásila se k ní a proto se v Byzanci kontinuálně pěstovala. Filozofové navazovali především na [[Platón]]a a [[Aristotelés|Aristotela]]. Největší oživení řecké filosofie proběhlo v 12.-15–15. stol., kdy se Rómaioi znovu navrátili k řecké (helénské) národní identitě. Právě díky mnohým byzantským filosofům se dochovaly antické originály a šířila se renesance do [[Itálie]], protože mnoho řeckých filosofů působilo na italských univerzitách. Významní filosofové byli [[Ioannis Argyropoulos]] z Konstantinopole žijící v 15. století, který napsal ''O aristotelské filozofii (Peri Aristoteliki filosofias)'' či ''Církevní básně (Ekklisiastika piimata)''. Arjyropulos působil na [[Florencie|florentské]] univerzitě a také u [[Uhersko|uherského]] krále [[Matyáš Korvín|Matyáše Korvína]]. Z 11. stol. pochází filozof [[Ioannis Italos]] z [[Kalábrie]], který napsal dílo ''O dialektice (Peri Dialektikis)''. Nejznámějším byzantským filosofem je [[Georgios Gemistos Pléthón]], který v 15. století založil filozofickou školu ve městě [[Mystra]] na Peloponésu. Byl platonistou a velkým řeckým patriotem, dokonce otevřeně vyzýval [[Řekové|Řeky]], aby se vrátili k pohanskému náboženství. Napsal díla ''V čem se Aristoteles od Platóna odlišoval (Peri on Aristotelis pros Platona diaferete)'' a ''O zákonech (Peri nomon)''.